2:3

Odpovědí je Ježíš Kristus

Starší Ronald A. Rasband

Kvorum Dvanácti apoštolů

Večer s generální autoritou • 8. února 2019 • Tabernacle v Salt Lake City

Drazí bratři a drahé sestry, vy, kteří jste zde v Tabernaclu na Chrámovém náměstí, i vy, kteří jste se shromáždili po celém světě, se sestrou Rasbandovou je pro nás ctí být zde s vámi. Vzpomínám si, jak zásadní vliv měli moji učitelé semináře a institutu na můj život. Dodnes vnímám, jaký dopad měli na to, jak studuji písma, a zvláště jak moc mám rád Knihu Mormonovu.

Také jsem si cenil té společenské stránky – že jsem byl na bezpečném místě s přáteli, které bavilo být pospolu v prostředí evangelia. Na střední škole jsme se scházeli a povídali si v budově semináře a na vysoké škole pak v budově institutu. Zvlášť jsem se těšil na to, až vezmu Melanie Twitchellovou na taneční večer institutu. Melanie je nyní mou nádhernou a úžasnou manželkou.

Jakožto učitelé seminářů a institutů věnujete mnoho hodin tomu, abyste přiváděli duše k Ježíši Kristu. Modlíte se za své studenty; studujete, abyste mohli zodpovědět jejich otázky; připravujete se duchovně, abyste mohli učit Duchem; pozvedáváte je, zapojujete je a osvětlujete jim pravdy evangelia.

Když Pán hledá ty, kteří dokáží pomoci studentovi, který s něčím zápolí; mladému člověku, který stojí na hraně; jednomu ze svých drahocenných dětí, které slábne ve svědectví a porozumění, připravil vás, abyste společně s rodiči a církevními vedoucími vykročili vpřed. Vy stojíte před svými studenty a znovu potvrzujete pravdivost toho, že Ježíš Kristus žije, že náš Otec v nebi miluje každého z nás a že máme místo v Jeho věčném plánu. A co je ze všeho nejlepší, vy tomu skutečně věříte.

Jste učiteli, kteří přišli od Boha, jak často říká starší Jeffrey R. Holland.¹

„Kolik … [jich je vedeno] k tomu, aby opěvovali vykupující lásku, a to díky moci slova jeho, jež je [ve vás], tudíž [nemáte] veliký důvod radovati se?

Ano, [máte] důvod chváliti ho na věky, neboť on jest Bůh Nejvyšší.“²

Přesto je občas toto břímě pozvedávání, výuky a povzbuzování mládeže téměř nad vaše síly. Pán ví, že tato práce přivádění duší k Němu může být těžká. Sám jsem to poznal jako president misie v New Yorku, když mi v duši rezonoval tento verš z Almy: „Nyní, když naše srdce bylo skleslé a my jsme byli hotovi vrátiti se nazpět, vizte, Pán nás utěšil a pravil: Jděte mezi bratří své … a snášejte s trpělivostí strasti své, a já vám dám úspěch.“³

Protivník není spokojen s tím, co již z království Božího na zemi vydobyl. Chce toho víc. Je agresivní a bezohledný. Cílí na ty, kteří jsou vám svěřeni do péče; u některých jsme svědky toho, že jejich srdce ochabuje strachem.⁴

Někteří studenti vykolejí, ale s Duchem Páně jim můžete pomoci dostat se zpět na správnou cestu. Pamatujte na slova Pavla: „Úzkost míváme, ale nebýváme … potlačeni; býváme [mateni], ale [nezoufáme si]; protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme.“⁵

Proč?

Protože věc Kristova nás vybízí tímto věčným zaslíbením: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“⁶

Pán řekl: „Pročež, buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás; a budete vydávati svědectví o mně, a to o Ježíši Kristu, že jsem Syn živého Boha, že jsem byl, že jsem a že mám přijíti.“⁷

Nemůžeme být „dobré mysli“⁸ a zároveň se utápět ve strachu. Tyto dvě stránky – dobrá mysl a strach – se vzájemně vylučují. A budeme-li následovat Pánův příkaz – budeme-li dobré mysli – budeme připraveni o Něm, o Spasiteli světa, vydávat svědectví. Budeme Ho znát takového, jaký je, a rozpoznáme Jeho jedinečnou roli v tom, jak nás pozvedává nad rozmary světa.

Být dobré mysli znamená důvěřovat Mu, i když vše nevychází tak, jak jsme plánovali. Znamená to bojovat dál, i když nás obtížné úkoly a životní okolnosti odvádějí nečekaným směrem, když tragédie a těžkosti rozbíjejí naše sny. Pán nám ale připomíná: „Na tomto světě radost vaše není plná, ale ve mně je radost vaše plná.“⁹

Vy dobře víte, kteří studenti ve vaší třídě jsou „dobré mysli“. I oni se potýkají s výzvami a problémy, ale čelí jim s vírou a důvěrou v Boha. Chodí na výuku, nadšeně odpovídají na otázky, dychtí poznávat probírané pravdy a jsou si jistí tím, kdo jsou. Pro ně jsou slova „já Boží dítě jsem“¹⁰ znalostí i jistotou, nikoli jen dávnou vzpomínkou na zpívání v Primárkách. Přicházejí ve snaze získávat duchovní zážitky, postřehy a souvislosti, které jim pomohou řešit jejich otázky. Chtějí mít posílenou naději, zatímco proplouvají rozhádaným světem, a uprostřed mnoha tlaků, které na ně působí, překonává světlo v jejich očích únavu všedního života.

Když jsem já studoval v semináři a institutu – a mohl bych dodat, že mi to připadá jako dávno – přicházeli studenti do třídy jako věřící. Alespoň tak mi to připadalo. Nebyli rozkolísaní kvůli tomu, co našli na internetu, protože žádný internet neexistoval. Nenosili s sebou v batohu otázky a obavy, které na ně svět házel a které se týkaly náboženství, zjevení, proroků či víry v Boha.

A co ti studenti v zadní řadě, kteří spí s hlavou zabořenou do písem? Nebo ta dívka, která si nedávno oholila celou hlavu a nepodívá se vám do očí? Co ti dva, kteří kdysi přicházeli do třídy v družném rozhovoru a nyní spolu sotva promluví? Co ten hvězdný student, který, jak se zdá, ztratil zájem o diskuse na téma evangelia a teď častěji chybí, než aby byl přítomen? Co ten netečný pohled v očích některých studentů, kteří mají prázdný výraz a žádnou snahu? Někteří studenti přicházejí do třídy, posadí se a pak se vytratí ze dveří a nic si s sebou neodnáší – ani Ducha. Jejich drahocenný život přemáhá stres, strach, pokušení, krize a zklamání.

Říkáte si někdy: „Co se to vlastně děje?“ Já ano!

Strach a zoufalství – to je to, co se děje. Strach z toho, že je kamarádi nepřijmou mezi sebe. Strach z toho, že se jim nebude dařit ve škole; strach z různých tlaků a problémů doma, které nedokáží vyřešit. Strach z toho, že nemohou nikomu důvěřovat a že nikdo nedůvěřuje jim. Strach z toho, že budou sami, nebo naopak z toho, že budou součástí nějaké skupiny. Strach z toho, že jsou pro druhé přítěží. Strach z organizovaného náboženství nebo z náboženství vůbec. Strach z toho, že neexistuje řešení jejich bolestí ani úleva od nich. Strach vyvolává zoufalství, úzkosti, deprese a ztrátu odvahy; strach podporuje frustrace, které nemají žádné dobré rozuzlení. Strach je přesvědčen, že nikdo nebude rozumět, a co je ještě horší, že se ani nikdo nezeptá: „Co se děje?“

Strach ve svých mnohých podobách se naneštěstí projevuje i v tom nejkrutějším rozuzlení – sebevraždě.

Když guvernér Utahu vloni zřídil pracovní skupinu pro řešení nárůstu sebevražd mezi dospívajícími, požádal presidenta Russella M. Nelsona, aby do ní jmenoval některého vedoucího Církve. President Nelson touto závažnou zodpovědností pověřil mě. Zjistil jsem, že v tomto případě není nikdo imunní. Sebevraždy dospívajících představují krizi, která se šíří po celém světě. Statistiky dokládají, že sebevražda se nyní řadí mezi tři hlavní příčiny úmrtí mezi mládeží ve věku mezi 15 až 24 lety. A pak toto: „Pokusy o sebevraždu jsou dvacetkrát častější než sebevraždy dokonané.“¹¹ Tak zní, drazí bratři a drahé sestry, kruté statistiky.

Tomuto problému musíme čelit všichni. Jakožto členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů se musíme zavázat, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom vytěsnili domněnku, že sebevražda je správnou odpovědí či reakcí, která stojí za zvážení. Musíme o sebevraždě mluvit s dospívajícími a milovat je natolik, aby o ní neuvažovali jako o řešení svých bolestí. Život presidenta Thomase S. Monsona ztělesňoval výzvu „vydejme se zachraňovat“. Toto musíme přijmout jako svůj úkol i my.

Přesně to dělal i Spasitel pro každého z nás. Přišel nás zachránit svým Usmířením a nadále nám projevuje nesmírnou lásku tím, že nás uzdravuje, povzbuzuje a přináší nám pokoj, pokud se jen k Němu obrátíme.

Můžeme vyjádřit lásku, pokud je to to, co mladí potřebují, můžeme jim najít kamarády, naslouchat jim a projevit o ně zájem laskavým slovem či gestem. Je možné, že budeme muset spolupracovat s jejich rodiči a biskupem, abychom zajistili poradenství pro jejich problémy, deprese či jiné duševní nemoci. Můžeme však změnit jejich život k lepšímu. Zvláště náchylní vůči sebevraždě jsou mladí a mladí svobodní dospělí, kteří zápolí s otázkou sexuální identity. Je zapotřebí, aby pociťovali, že je Spasitel objímá, a aby věděli, že jsou milováni. A tak Pán často povolává nás; očekává od nás, že budeme Jeho láskyplnýma rukama, které druhé vítají. A je zapotřebí povzbuzovat jejich kamarády, aby činili totéž.

Sebevražda je úzce spojena s bolestí nezodpovězených otázek, zármutkem, žalem a s otázkami „co kdyby“ nebo „co mám teď dělat“. Tyto ztráty života jsou tragickými událostmi takových rozměrů, že jako členové musíme podávat pomocnou ruku novými a efektivními způsoby, abychom poskytovali radu, projevovali péči a zájem a zůstávali mladým lidem nablízku a podporovali je. Zkuste jen někomu, kdo ztratil naději a nachází se v nebezpečné situaci, říci jméno „Ježíš Kristus“. Již jen to, že Ho budeme uctivě vzývat Jeho jménem, může v obtížné chvíli mnohé změnit.

Některé komunity se potýkají s tím, co nazývají „skupinovými“ sebevraždami, kdy se tohoto extrémního činu dopustí jeden dospívající a ostatní to považují za řešení a následují ho.

Dovolte mi podělit se o příběh jedné mladé dospívající dívky z Británie, který v dubnu 2018 vysílala stanice BBC News. Týkal se šestnáctileté Hati Sparey-Southové, která se „pokoušela zabít již v minulosti. A pokusila by se o to znovu, a možná by byla i úspěšná, kdyby nebylo učitelky, která si všimla toho, jak nešťastně Hati vypadala.“ Život si již vzaly tři její kamarádky. Již dva roky trpěla hlubokými depresemi.

Hati řekla: „Cítila jsem se většinou hodně smutně. A nemohla jsem spát.“ Temné období pokračovalo. Rodiče se rozešli a maminka byla každou chvíli v nemocnici s různými zdravotními problémy. Vzhledem k tomu, že veškerá pozornost se zaměřovala na její matku, nikdo si nevšiml smutného výrazu v očích Hati. Nikdo se jí nezeptal: „Jak to všechno zvládáš? Jak se cítíš?“

Jednou přišla do třídy v hrozně vypadajícím tričku a se zcela ostříhanými vlasy. Učitelka se jí zeptala: „Hati, jak se vede? Jak se ti daří?“

Hati odvětila: „Dobře.“ Ale tím to neskončilo. Někdo si jí totiž všiml. „Vlastně se cítím hrozně špatně,“ řekla. „Cítím se hrozně smutně. A pořád brečím.“

Pak Hati plakala a plakala, až jí po tváři stékal make-up. Na tom ale nezáleželo, protože někdo o ni projevil zájem.

Tato učitelka jí položila prostou otázku, kterou pokládala mnoha dalším dětem. Ale díky tomu, že vyslala znamení, že má o druhé zájem, se Hati chytila záchranného lana. A Hati se dostalo pomoci.

Později vysvětlila: „Vypadá to jako maličkost, ale má to neuvěřitelný účinek, když se mladého člověka zeptáte: ‚Jak se máš?‘, když vejde do třídy – a i když odpoví něco ve smyslu: ‚V pohodě‘, tak ten dotyčný to vnímá.“¹²

Můj drahý bratr Jeffrey R. Holland řekl: „Ať máte jakékoli trápení, bratři a sestry – duševní či citové, fyzické či jiné –, nehlasujte proti drahocennosti života tím, že ho ukončíte! Důvěřujte v Boha. Vytrvejte v Jeho lásce. Vězte, že jednoho dne nastane zářivý úsvit a všechny stíny smrtelnosti zmizí. I když se můžeme cítit jako rozbitá nádoba, jak praví Žalmista, musíme pamatovat na to, že tato nádoba je v rukou božského hrnčíře.“¹³

Neexistuje žádný vzor ohledně toho, kdo je ohrožen. Tito mladí hrají na trombón, zpívají v pěveckém sboru, hrají ve fotbalovém družstvu nebo po škole chodí na brigádu do obchodů. Chodí na shromáždění – někteří z nich – a jsou kamarády těch, kteří přicházejí do vašich tříd, i když někteří již dávno odložili náboženství stranou. Existují však společné prvky: zklamání, špatně napsaný test ve škole, rozchod, opakovaná šikana, stres spojený se školou nebo to, čemu můžeme říkat smutky dospívajících.

Církev bere sebevraždy dospívajících vážně – vytvořila internetové stránky s informacemi, on-line videi, pomůckami pro ty, kteří se cítí osaměle, poradenskými telefonními linkami a soupisem varovných signálů, které jsou, podobně jako v případě Hati, voláním o pomoc.

Prosím, seznamte se s těmito zdroji a budete hlouběji naplňovat své povolání učitele, jenž přišel od Boha.¹⁴

Jak můžeme někomu, kdo se nějak trápí, sdělit, že Pán ví, jak se cítí? On na sebe vzal vaše osobní problémy a chyby. Nesl je za vás na svých bedrech, abyste měli Někoho, kdo vám bude sloužit s plným porozuměním toho, kde vás co bolí a proč.

Těm, kteří se propadají stále hlouběji, pomůže to, když více porozumějí Ježíši Kristu. Jeho láska k nim a ono úžasné oslavené místo, které pro ně připravil ve věčnostech, je poselstvím naděje. Miluje je. Je zapotřebí, aby to věděli. V písmech se píše: „Já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás.“¹⁵ Jeho zaslíbení, že bude s námi, není jen planou řečí vyhrazenou pro ty, kteří jsou zářivě čistí nebo zastávají místo v radě semináře. Bude stát při každém z našich mladých, a ostatně i při každém z nás, i v naší nejtemnější hodině. Taková je moc Usmíření, a je zapotřebí, abychom o ní učili s takovou mocí, že dosáhne i k těm, kteří trpí.

Pomozte studentům najít si nějaký „ochranný verš z písem“ – verš, který si mohou vybavit v nějaké nebezpečné situaci nebo když budou potřebovat sílu odstoupit stranou. Dobrým příkladem je tento verš: „Buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi.“¹⁶

Život je vždy plný výzev a těžkostí. Nikdo proti tomu není imunní. Ani vy, ani já, ani oni. Někteří mladí se trápí, protože si myslí, že jsou těmi jedinými, kdo má nějaké problémy. Připadá jim, že všichni ostatní mají vše vyřešené. Jsou přesvědčeni, že budete-li studovat písma, dodržovat přikázání a denně se modlit, pak se vám zármutky, zmatek, nehody či nedostatek popularity budou vyhýbat. Tak to ale nefunguje. Zkoušky přicházejí ke každému z nás.

Problémy, výzvy, zkoušky, strasti, těžkosti, útrapy – ať již to nazvete jakkoli – jsou součástí této zkušenosti ve smrtelnosti, abychom se díky nim stali silnými a pevnými. Ono požehnání spočívá v tom, že skrze Usmíření Ježíše Krista můžeme i přesto být „dobré mysli“.¹⁷

Nedopusťte, aby akademická přísnost výuky evangelia stála v cestě moci Ducha, který se může studentů dotknout a který je může povzbuzovat. Připravujte je, aby dokázali získávat inspiraci a jednat podle ní. Připravujte je, aby dokázali získávat osobní zjevení, jak to zdůrazňuje president Nelson.¹⁸

Když tak budou činit, zažijí zázrak spočívající v Pánově vedení – což je velmi reálná podoba Jeho lásky.

Proč jsem se rozhodl mluvit v takto uctivém prostředí o sebevraždách a o tom, co je s nimi spojeno – o strachu, samotě, zoufalství, úzkosti a bolesti? Protože vy, drazí bratři a drahé sestry, jste příslušníci oddílů „první pomoci“, a pokud jimi nejste, vyzývám vás, abyste se jimi stali. Sebevražda a její zlověstní společníci jsou skuteční. Rozmáhají se i mezi naší mládeží jako pohroma, jež svádí dokonce i ty vyvolené, kteří jsou mladí a plní zaslíbení, k přesvědčení, že jejich život nemá žádný smysl. Nic nemůže být více vzdáleno od pravdy!

Život je křehký. Nevíme, kdy se někomu stane něco, co nás naprosto překvapí. Cítíme se pak nepřipraveni a nevíme, co dělat. Pokud ale tito mladí pocházejí z domova naplněného rodinnými modlitbami, studiem písem a rodinnými domácími večery, pak jsou k dispozici silnější nástroje pro to, aby „vytrvali“. Nepředpokládejte však prosím mylně, že někteří z našich mladých členů nemohou být ohroženi, i když jim jsou všechny tyto nástroje k dispozici. Jistý mladý muž se na rodinném domácím večeru účastnil činnosti, kdy měli všichni členové rodiny napsat, co je pro ně důležité. Tento čtrnáctiletý mladík, který byl zdánlivě nad věcí, napsal: „Vědět, že se o mě někdo zajímá.“

Jeden z mých blízkých přátel začal chodit na seminář až během posledního ročníku střední školy. Nechodil na shromáždění – nebyl tam od svých 13 let. Byl ale zpěvák, a tak se rozhodl přihlásit do pěveckého sboru semináře, a dostal se tam. (Do pěveckého sboru semináře se dostane každý!) Nepamatuje si ani jednu lekci ve třídě. Ale pokaždé, když zpívali, naplnil celou třídu Duch a on si uvědomoval, že je to něco jiného, než když zpívá ve školním sboru přes ulici. Pociťoval něco, co dosud nikdy nepocítil. Pociťoval Ducha. Pocházel z rozvrácené rodiny bez výuky evangelia, a tak nebyl zvyklý Ducha pociťovat. Oblíbil si tento pocit a začal se na něj spoléhat. Nyní je pevný v evangeliu Ježíše Krista, protože se „o něj někdo zajímal“. A nyní, o mnoho let později, je dosud v častém kontaktu se svým učitelem semináře, který byl učitelem, jenž přišel od Boha.¹⁹

Pokud jde o ty, které učíte a kteří nemají ono podpůrné prostředí, onu sílu v rodině, je vaše výuka pro jejich blaho nesmírně důležitá. Právě tito studenti jsou možná těmi, kteří vám soukromě pokládají nějakou otázku, jen abyste dál diskutovali o evangeliu, protože to je jediná chvíle, kdy během dne zažívají něco duchovního. Važte si, prosím, těchto příležitostí a dělejte si na ně čas.

Uzdravení přichází skrze Spasitele, jenž „sestoupil pod všechny věci“,²⁰ aby mohl poznat „podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho“.²¹

Vzpomeňte na to, jak Ježíš nasytil pět tisíc lidí díky několika rybám a bochníkům chleba jistého mladíka a poté odešel na horu, aby se sám modlil. Jeho učedníci se vydali na lodi přes Galilejské moře, a když byla noc, Ježíš se k nim vydal tak, že kráčel po vodě. Když Ho spatřili, „strachem křičeli“,²² ale On odvětil: „[Buďte dobré mysli,] jáť jsem, nebojte se.“²³

Když oné noci, na základě Pánovy výzvy, Petr odvážně překročil bok lodi a začal kráčet po vodě, byl naplněn dobrou myslí, dokud se nepodíval pod sebe a neuviděl vířící, rozbouřené moře. Poté vykřikl strachem.

Ježíš k němu vztáhl ruku – nikoli s výsměchem, ale se soucitem. Moroni popisuje naše vlastní klopýtání takto: „Kéž tě Kristus pozvedne a kéž jeho utrpení a smrt … a jeho milosrdenství a shovívavost a naděje na jeho slávu a věčný život spočívá v tvé mysli na věky.“²⁴

Promlouval k nám, bratři a sestry, protože my všichni jsme venku na moři.

V jiném příběhu z Nového zákona se jistá skupinka shromáždila kolem muže „šlakem poraženého, ležícího na loži“.²⁵ Pán Ježíš se na postiženého muže podíval, pocítil víru okolních lidí a řekl: Buď dobré mysli.²⁶

V této poslední dispensaci Ježíš Kristus promlouval skrze Josepha Smitha ke svým služebníkům, kteří se vydali na misii a čelili nebezpečím a pohromám, těmito slovy: „Buďte dobré mysli, malé děti; neboť jsem ve středu vašem.“²⁷

Joseph Smith spatřil ve vidění apoštoly na jejich misii v Anglii, jak „stojí v kroužku, velmi vyčerpaní, v rozedraných šatech a s oteklýma nohama a sklopenýma očima, a Ježíš stál v jejich středu, a oni Ho neviděli. Spasitel na ně hleděl a plakal.“²⁸

Vidíte v tom jistý vzor? Kristova uschopňující moc se ve své jednoduchosti projevuje tím, že se o nás Kristus zajímá – vždy. Ať se děje cokoli, bude s námi, bude nás utěšovat a uzdraví nás, pokud k Němu přijdeme a budeme čerpat z Jeho moci nás spasit. Nejčastěji uzdravuje zraněné srdce. Jak se to děje, ptáme se? Tím, že se moc Usmíření projevuje v našem životě již dnes, nikoli na konci – před posledním soudem – ale každý den, zatímco se snažíme být takovými, jako je On, milovat to, co miluje On, a následovat Jeho vyvolené proroky.

Když studuji Usmíření, snažím se představit si onu zbědovanost, když Spasitel klečel v zahradě getsemanské. A modlil se „řka: Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“²⁹ O svém utrpení řekl: „Jak těžká, nevíš, jak pronikavá, nevíš, ano, jak těžko snesitelná, nevíš.“³⁰ Je třeba, aby těmto vážným slovům porozuměla i naše mládež.

„I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.“³¹

Ve chvíli, kdy to potřeboval – když na sebe bral všechny naše hříchy, naše „špatné dny“, naše slabosti a zklamání – se zjevil anděl, aby Ho utěšil. Ve chvílích vašich těžkostí, bratři a sestry, Pán zajišťuje, aby byli „andělé … kolem vás, aby vás podpírali“.³² Drahé učitelky a drazí učitelé – těmito anděly můžete být vy!

Spasitel již dříve během Poslední večeře objasnil své poslání a slíbil poskytnout nám pokoj, když řekl: „Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“³³ Byl si natolik jistý tím, co Ho čekalo, natolik jistý svou rolí v uskutečnění onoho velikého plánu spasení, že své učedníky povzbuzoval slovy: Buďte dobré mysli.

Starší Neal A. Maxwell poznamenal: „Na Ježíše měla dopadnout nepředstavitelná agónie Getseman; Jidášovo zrazení bylo neodvratné. Pak mělo přijít Ježíšovo zatčení a obžaloba; rozptýlení Dvanácti jako ovcí; strašlivé bičování Spasitele; nespravedlivý soud; pronikavý křik davu za propuštění Barabáše namísto Ježíše; a poté strašlivé ukřižování na Kalvárii. Co na tom mělo být radostného? Přesně to, co Ježíš řekl – On přemohl svět! Usmíření se stávalo realitou. Vzkříšení celého lidstva bylo zajištěno. Smrt měla být sprovozena ze světa – Satanovi se Usmíření zastavit nepodařilo.“³⁴

Můžeme učit pravdě, kterou pronesl president Russell M. Nelson: „Bez nekonečného Usmíření našeho Vykupitele by ani jeden z nás neměl naději na to, že se kdy vrátíme k Nebeskému Otci. Bez Jeho Vzkříšení by smrt znamenala konec. Díky Usmíření našeho Spasitele se věčný život stal možností a nesmrtelnost skutečností pro každého z nás.“³⁵

Zamyslete se nad tím, jak můžete do srdce svých studentů vnést Spasitelovu sílu; lásku, kterou k nám všem chová; a úctu k Otcově božskému plánu. Modlete se o to, abyste jim pomohli poznat, že Usmíření Ježíše Krista je určeno pro ně, a co Usmíření znamená v jejich spletitém životě.

Povzbuzujte je ke službě v království Božím, což s sebou přináší Ducha Božího.

Vzhledem k tomu, že jsem několik let sloužil jako vedoucí v Chrámovém oddělení Církve, se raduji pokaždé, když při návštěvách chrámu vídám zástupy mladých mužů a žen, jak do chrámu chodí vykonávat křty za mrtvé. Tím, že budete při výuce zdůrazňovat moc plynoucí z chrámu, budete posilovat tuto velkou příležitost, že studenti musí dospět k poznání Ježíše Krista, aby věděli, že On je zdrojem jejich dobré mysli.

Jsem vděčný za rostoucí počet nově obdarovaných mladých dospělých, kteří slouží jako chrámoví pracovníci. Všichni oblečeni v bílém, v poklidném a pokojném prostředí, stojí na posvátné půdě a vydávají o Něm svědectví, že On byl, že On je a že On má znovu přijít.³⁶ Naše služba Pánu v chrámu je vskutku jedinečnou možností, jak pociťovat, že Spasitel je nablízku.

Povzbuzujte studenty, aby vždy měli platné chrámové doporučení – s omezeným použitím, nebo standardní, v závislosti na jejich věku a okolnostech – a aby se poté dělili o své myšlenky a pocity ohledně toho, jaké to je být v chrámu, o zjevení a inspiraci, která přichází, když pronikají za hranice tohoto života, aby „hleda[li] věci světa lepšího“³⁷ a sloužili těm, kteří nemohou vykonat obřady sami pro sebe.

Drahý president Nelson řekl: „Když se v životě zaměřujeme na Boží plán spasení … a na Ježíše Krista a Jeho evangelium, můžeme pociťovat radost bez ohledu na to, co se v našem životě děje – nebo neděje.“³⁸

Když mě drahý president Monson vysvěcoval apoštolem, řekl mi, že mám být zvláštním svědkem jména Ježíše Krista po celém světě. Toto nařízení jsem nebral na lehkou váhu. Hloubal jsem nad verši z písem, které identifikovaly Pána Jeho jménem či označením. Všechno to, co nyní vyjmenuji, pochází z veršů z písem, které nám připomínají naši naději, jež je v Něm. Pán je:

Naděje Izraele.³⁹
Hvězda jasná a jitřní.⁴⁰
Dobrý Pastýř.⁴¹
Rádce.⁴²
Kníže pokoje.⁴³
Vysvoboditel.⁴⁴
Světlo světa.⁴⁵
Nejvyšší kněz budoucího dobrého.⁴⁶
Mocný, aby spasil.⁴⁷
Ten, který má veškerou moc.⁴⁸

Kristův vliv, otisk a dosah jsou všeobjímající. Je zde pro nás, když klopýtáme a snažíme se kráčet kupředu. A pokud upadneme, Jeho „světlo, jež svítí v temnotě“⁴⁹ – což je další z Jeho jmen – bude zářit více než kdy dříve. Miluje nás v našich nejzářivějších i nejtemnějších chvílích.

Není nutné hloubat nad tím, jak být učedníkem Ježíše Krista. Jeho cestu velmi dobře označují Jeho kroky. Když Ho budeme následovat, budeme milovat to, co miluje On. Když s Ním budeme každý týden obnovovat své smlouvy přijímáním svátosti, budeme Mu více rozumět jakožto Vykupiteli světa,⁵⁰ Duchu pravdy,⁵¹ Slovu.⁵²

Učte své studenty moci plynoucí ze svátosti – zvláště ty, kteří kolísají nebo kteří tento vzácný obřad považují za samozřejmost. Povídejte si s nimi o požehnání plynoucím ze svátosti – „[abychom] mohli vždy míti jeho Ducha, aby byl s [námi]“⁵³ – aby tak pro ně čerpání z uzdravující moci Ježíše Krista skrze Jeho Usmíření bylo něčím skutečným.

Spasitel navíc mluvil sám o sobě pomocí výrazů, které odhalovaly Jeho božskou povahu i Jeho věčné role:

„Upokojte se a vězte, že já jsem Bůh.“⁵⁴
„Jsem schopen učiniti vás svatými.“⁵⁵
„Činím [Otcovu] vůli.“⁵⁶
„Těší mne poctíti ty, kdož mi slouží.“⁵⁷
„Milost má je postačující pro vás.“⁵⁸
„Budeš míti pokoj ve mně.“⁵⁹
„Nebojte se, … neboť jste [moji].“⁶⁰

Drazí přátelé, bratři a sestry, takový je Spasitel, kterého znám a kterého miluji a celým svým srdcem ctím. Z hloubi duše vydávám svědectví o Něm a o Jeho dobrotivosti a milosrdenství. Slibuje nám: „Neboť vy jste přátelé moji a budete míti se mnou dědictví.“⁶¹

Ve skutečnosti, bratři a sestry, je Ježíš Kristus vždy odpovědí na všechno. Když porozumíme Jeho poslání a Jeho evangeliu, budou nám naše láska k Němu, naše víra v Něj a naše spoléhání se na Něj dodávat sílu.

Helaman to popisuje dobře: „Pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, musíte postaviti základ svůj; aby, až ďábel vyšle mocné větry své, ano, šípy své ve vichřici, ano, až vás bude tlouci všechno krupobití jeho a mocná bouře jeho, to nemělo nad vámi žádné moci k tomu, aby vás to stáhlo do propasti bídy a nekonečné bědy pro onu skálu, na níž jste postaveni, která je jistým základem, základem, stavějí-li lidé na něm, nemohou padnouti.“⁶²

Zanechávám vám své požehnání, abyste v životě pociťovali lásku Páně a abyste totéž pomáhali pociťovat i svým studentům. Žehnám vám, abyste byli naplněni nadějí a byli jste dobré mysli, aby s vámi mohl přebývat Duch Páně a mohl vás inspirovat a pozvedat. Žehnám vám, abyste dokázali naslouchat svým studentům, vnímat to, co říkají, i to, co neříkají, a abyste měli inspiraci a věděli jste, co by si Pán přál, abyste dělali. Žehnám vašim rodinám, manželkám a manželům. Kéž všichni víte, jakou úctu a lásku moji spolubratří i já chováme k vám a k této důležité práci, s níž přivádíte duše k Ježíši Kristu, a jak na vás spoléháme. A kéž pociťujete, že Pán stojí při vás, zatímco o Něm – o Spasiteli světa – vydáváte svědectví. Odpovědí je vždy Ježíš Kristus.

Ve jménu Ježíše Krista, amen.