Buďtež vy tedy dokonalí – nakonec
Vytrváme-li, pak někdy ve věčnosti bude naše zušlechťování dokončené a úplné.
Písma byla napsána proto, aby nám žehnala a povzbuzovala nás, a to nepochybně dělají. Děkujeme nebesům za každou kapitolu a verš, jež nám dosud byly dány. Všimli jste si však, že jednou za čas se objeví pasáž, která nám připomene, že jsme trochu nedokonalí? Například Kázání na hoře začíná konejšivými, laskavými blahoslavenstvími, ale ve verších, které následují, je nám řečeno – mimo jiné – že nemáme nejen zabíjet, ale dokonce se ani hněvat. Je nám řečeno, že nemáme nejen zcizoložit, ale dokonce ani mít nečisté myšlenky. Těm, kteří o to žádají, máme dát sukni a poté i kabát. Máme milovat své nepřátele, dobrořečit těm, kteří nás proklínají, a činit dobro těm, kteří nás nenávidí.
Pokud jste si při ranním studiu písem poté, co jste došli k těmto veršům, celkem jisti, že na vysvědčení z evangelia dobré známky nedostanete, pak poslední přikázání v této řadě to zaručeně zpečetí: „Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš … v nebesích … dokonalý jest.“ Po tomto posledním příkazu se nám chce zalézt do postele a schovat se pod peřinu. Takovéto celestiální cíle se zdají být nedosažitelné. Přesto by nám však Pán nikdy nedal přikázání, o němž by věděl, že ho nedokážeme dodržovat. Podívejme se, kam nás toto dilema zavede.
Po celé Církvi slýchám mnohé, kteří s tímto problémem zápasí: „Zkrátka nejsem dostatečně dobrý.“ „Jsem tak nedokonalá.“ „Nikdy na to nebudu stačit.“ Slýchám to od dospívajících. Slýchám to od misionářů. Slýchám to od nově obrácených. Slýchám to od členů, kteří jsou v Církvi celý život. Jedna přemýšlivá Svatá posledních dnů, sestra Darla Isacksonová, poznamenala, že Satanovi se tak nějak povedlo docílit toho, že nám smlouvy a přikázání připadají jako prokletí a zatracení. U někoho Satan převrátil ideály a inspiraci obsažené v evangeliu v sebenenávist a šíření bídné nálady.
To, co nyní říkám, v žádném ohledu nepopírá ani nesnižuje význam jakéhokoli přikázání, které nám kdy Bůh dal. Věřím v Boží dokonalost a vím, že jsme Jeho duchovní synové a dcery s božským potenciálem stát se takovými, jako je On. Ale také vím, že jako děti Boží se nemáme shazovat a ponižovat, jako kdybychom se snad mohli stát takovými, jakými si Bůh přeje, abychom se stali, jen na základě neustálého sebetýrání. To rozhodně ne! Doufám, že s ochotou činit pokání a neustálou touhou po větší spravedlivosti v srdci budeme schopni pracovat na svém zdokonalování, aniž bychom si přivodili žaludeční vředy či anorexii, byli v depresi nebo si zničili sebeúctu. Toto není to, co si Pán přeje pro děti v Primárkách či pro kohokoli jiného, kdo upřímně zpívá píseň „Mým příkladem je Pán Ježíš“.
Mám-li tuto záležitost zasadit do správného kontextu, dovolte mi připomenout nám všem, že žijeme v padlém světě a prozatím jsme padlými lidmi. Jsme v telestiálním království – na začátku je písmeno t, nikoli c. Jak učil president Russell M. Nelson, zde ve smrtelnosti si na dokonalost „musíme počkat“.
A tak věřím, že Ježíš neměl v úmyslu, aby se Jeho kázání na toto téma stalo slovním kladivem, které nás má tlouci kvůli našim nedokonalostem. Nikoli, věřím, že měl v úmyslu, aby toto kázání vzdalo čest tomu, kým a čím Bůh, Věčný Otec, je a čeho s Ním můžeme ve věčnosti dosáhnout. Každopádně jsem vděčný za to, že vím, že bez ohledu na mé nedokonalosti je alespoň Bůh dokonalý – že alespoň On je například schopen milovat své nepřátele, protože někdy jsme kvůli přirozenému člověku v nás těmito nepřáteli my sami. Jak vděčný jsem, že alespoň Bůh dokáže žehnat těm, kteří Ho lstivě využívají, protože my všichni, aniž bychom to chtěli či zamýšleli, Ho někdy lstivě využíváme! Jsem vděčný za to, že Bůh je milosrdný a mírotvorce, protože já potřebuji milosrdenství a svět potřebuje mír. Samozřejmě že vše, co říkáme o ctnostech Otce, můžeme říci i o Jeho Jednorozeném Synovi, který žil a zemřel v téže dokonalosti.
Jedním dechem však dodávám, že když se zaměřujeme spíše na to, čeho dosáhli Otec a Syn, než na vlastní poklesky, ani v nejmenším nás to neospravedlňuje, abychom žili nedisciplinovaně nebo snižovali úroveň svých měřítek. Nikoli, evangelium je od počátku určeno pro zdokonalování Svatých, dokud nedospějeme k dokonalému člověku, dokud nedosáhneme míry „postavy plného věku Kristova“. Jen se snažím říct, že minimálně jedním z účelů určitého verše z písem či přikázání může být připomenout nám, jak vznešená postava „plného věku Kristova“ skutečně je, a inspirovat nás k větší lásce a obdivu k Němu a k větší touze být takovým, jako je On.
„Ano, pojďte ke Kristu a buďte v něm zdokonalováni …,“ žádá naléhavě Moroni. „[Milujte] Boha celou svou mocí, myslí a silou, [a] pak … milostí jeho [můžete] býti dokonalí v Kristu.“ Skutečnou dokonalost můžeme očekávat jedině jako dar z nebe – nemůžeme jí dosáhnout jen vlastním úsilím. A tak nám milost Kristova nabízí nejen spasení od zármutku, hříchu a smrti, ale i spasení od našeho vlastního vytrvalého sebekritizování.
Dovolte mi použít jedno Spasitelovo podobenství, abych toto vyjádřil trochu jinak. Jistý služebník dlužil svému králi částku 10 000 hřiven. Když si král vyslechl jeho prosby o trpělivost a milosrdenství, „slitovav se pán nad služebníkem tím, … a dluh jemu odpustil“. Pak ale tentýž služebník nechtěl odpustit svému spoluslužebníkovi, který mu dlužil 100 peněz. Když se o tom král doslechl, lamentoval nad tím, jemuž odpustil: „Zdaliž i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?“
Mezi odborníky existují odlišné názory na hodnotu zde zmiňovaných peněz, ale mám-li to zjednodušit – a promiňte mi, že to vyjádřím v americké měně – pokud by onen menší neodpuštěný dluh v částce 100 peněz byl například 100 dolarů v dnešní době, pak by dluh ve výši 10 000 hřiven, který král tak ochotně odpustil, dnes dosahoval 1 miliardy dolarů – či více!
Jako osobní dluh je toto astronomické číslo – naprosto nad naše chápání. (To se ani nedá utratit!) Nuže pro účely tohoto podobenství má být tento dluh nepochopitelný; má přesahovat naši schopnost si ho představit, neřkuli naši schopnost ho splatit. Je tomu tak proto, že toto není příběh o dvou služebnících v Novém zákoně, kteří spolu polemizují. Je to příběh o nás, o padlé lidské rodině – o všech smrtelných dlužnících, přestupnících a vězních. Každý z nás je dlužníkem; a rozsudkem je pro každého z nás vězení. A ve vězení bychom všichni zůstali, kdyby nebylo milosti našeho Krále, který nás osvobozuje prostě proto, že nás miluje a je pohnut „soucitem vůči nám“.
Ježíš zde používá nepředstavitelné srovnání, protože Jeho Usmíření je nepředstavitelný dar, za nějž byla zaplacena nepochopitelná cena. A tak se domnívám, že toto je přinejmenším do určité míry význam Ježíšovy výzvy, abychom byli dokonalí. Možná dosud nejsme schopni projevovat 10 000hřivnovou dokonalost, které dosáhli Otec a Syn, ale není toho příliš, pokud nás žádají, abychom byli o trochu více takovými, jako jsou Oni, v maličkostech – abychom mluvili a jednali, milovali a odpouštěli, činili pokání a zlepšovali se alespoň na 100penízové úrovni, což nepochybně v naší moci je.
Bratři a sestry, kromě Ježíše po této pozemské pouti, na níž se nacházíme, nikdo bezchybně nekráčel, a tak se zde ve smrtelnosti snažme vytrvale zdokonalovat, aniž bychom byli posedlí tím, co vědci studující lidské chování nazývají „toxickým perfekcionismem“. Vyhýbejme se tomu, abychom tento extrém očekávali od sebe, od ostatních nebo, mohl bych dodat, od těch, kteří jsou povoláni sloužit v Církvi – což v případě Svatých posledních dnů znamená všichni, neboť my všichni jsme povoláni někde sloužit.
Na toto téma napsal Lev Tolstoj příběh o knězi, kterého jeden z jeho farníků kritizoval za to, že nežije tak oddaně, jak má, a z toho vyvodil závěr, že zásady, jimž chybující kazatel učí, musí být rovněž chybné.
V odpověď na tuto kritiku kněz říká: „Podívej se na můj život nyní a porovnej ho s mým životem předchozím. Uvidíš, že se snažím žít podle pravdy, kterou hlásám.“ Tento kněz, neschopen žít podle vysokých ideálů, kterým učí, přiznává, že selhává. Avšak zvolává:
„Útoč na mě, [chceš-li,] já sám to tak dělám, ale [neútoč] … na cestu, po níž kráčím. … Pokud znám cestu domů[, ale] kráčím po ní jako opilec, je snad tato cesta o něco méně správná jen proto, že vrávorám z jednoho okraje na druhý?
… Nevolej vesele: ‚Podívejte na něj! … Jak se plazí v blátě!‘ Nikoli, neměj škodolibou radost, ale … pomoz [komukoli, kdo se snaží kráčet po cestě vedoucí zpět k Bohu].“
Bratři a sestry, každý z nás touží po křesťanštějším způsobu života, než jaký se nám často daří vést. Pokud toto otevřeně přiznáváme a snažíme se zlepšovat, nejsme pokrytci; jsme lidé. Nedopusťme, abychom se kvůli vlastním slabostem smrtelnosti a nevyhnutelným nedokonalostem dokonce i těch nejlepších mužů a žen kolem sebe stali cynickými ve vztahu k pravdám evangelia, k pravdivosti Církve, k naději na budoucnost či k možnosti dosáhnout opravdové božskosti. Vytrváme-li, pak někdy ve věčnosti bude naše zušlechťování dokončené a úplné – což je význam onoho novozákonního slova dokonalost.
Svědčím o tomto velkolepém cíli, který je nám dostupný díky Usmíření Pána Ježíše Krista, který sám pokračoval „od milosti k milosti“, dokud ve své nesmrtelnosti neobdržel dokonalou plnost celestiální slávy. Svědčím v tuto i v každou hodinu o tom, že nám svýma po hřebech zjizvenýma rukama nabízí tutéž milost, má s námi strpení, povzbuzuje nás a odmítá nás opustit, dokud nebudeme v bezpečí doma, v objetí Nebeských rodičů. O tento dokonalý okamžik stále usiluji, jakkoli těžkopádně. Za tento dokonalý dar stále vzdávám díky, jakkoli nezpůsobile. A činím tak ve jménu Dokonalosti samé, Toho, kdo nebyl nikdy těžkopádný ani nezpůsobilý, ale kdo miluje nás všechny, kteří takoví jsme – ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.