V žalu i v radosti, zůstaň se mnou
Svědčím o tom, že Pán s námi zůstane „v žalu i v radosti“ a že naše strasti mohou být pohlceny v radosti z Krista.
Jedna naše oblíbená píseň obsahuje tuto prosbu: „V žalu i v radosti, zůstaň se mnou.“ Při jednom letu se naše letadlo přiblížilo velké bouři. Při pohledu z okna jsem pod námi spatřila hustou pokrývku mraků. Od nich se odrážely paprsky zapadajícího slunce a zářily s pronikavou jasností. Letadlo brzy kleslo do těžkých mračen, a náhle nás obklopila hustá temnota, jež nám plně zastínila výhled na pronikavé světlo, které jsme viděli ještě před chvílí.
I v životě se mohou zformovat temná mračna, jež nám mohou zastínit Boží světlo a vést nás k pochybnostem, zda pro nás světlo ještě vůbec existuje. K těmto mračnům mohou patřit deprese, úzkosti a další formy duševních a emočních poruch. Mohou zkreslovat to, jak vnímáme sebe, druhé, a dokonce i Boha. Postihují ženy i muže každého věku ve všech koutech světa.
Právě tak ničivé je otupující mračno skepticismu, jenž může postihnout ty, kteří tyto těžkosti nezažili. I mozek, stejně jako kteroukoli jinou část těla, postihují nemoci, zranění a chemická nerovnováha. Když naše mysl trpí, je vhodné vyhledat pomoc u Boha, u lidí kolem sebe i u lékařů a odborníků v oblasti duševního zdraví.
„Všechny lidské bytosti – muži a ženy – jsou stvořeny podle obrazu Božího. Každý je milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů, a … každý [má] božskou podstatu a určení.“ I my, jako naši Nebeští rodiče a Spasitel, máme fyzické tělo a pociťujeme emoce.
Drahé sestry, je normální jednou za čas pociťovat smutek či starosti. Smutek a úzkost jsou přirozené lidské emoce. Jsme-li však smutné neustále nebo ochromuje-li bolest naši schopnost pociťovat lásku Nebeského Otce a Jeho Syna a vliv Ducha Svatého, pak možná trpíme depresí, úzkostí nebo jinou emoční poruchou.
Má dcera jednou napsala: „Byla doba …, [kdy] jsem byla stále nesmírně smutná. Vždy jsem si myslela, že smutek je něco, za co se mám stydět, a že je známkou slabosti. A tak jsem si ho nechávala pro sebe. … Měla jsem pocit, že jsem úplně bezcenná.“
Jedna přítelkyně to popsala takto: „Již od raného dětství neustále bojuji s pocity beznaděje, temnoty, osamělosti a strachu a také s dojmem, že jsem poškozená či postižená. Ze všech sil jsem se snažila svou bolest skrývat a nevzbudit dojem, že snad nejsem úspěšná a silná.“
Drahé přítelkyně, může se to stát kterékoli z nás – zvláště když si jako věřící v plán štěstí nakládáme zbytečné břímě domněnkou, že musíme být dokonalé již nyní. Takové myšlenky nás mohou ochromovat. Dosažení dokonalosti je proces, jenž bude probíhat po celý smrtelný život i po něm – a pouze skrze milost Ježíše Krista.
Když o svých emočních těžkostech naopak promluvíme a připustíme svou nedokonalost, umožníme druhým podělit se o své obtíže. Společně si uvědomíme, že existuje naděje a nemusíme trpět v osamění.
Jako Kristovy učednice jsme s Bohem uzavřely smlouvu, že jsme ochotny „nésti si navzájem břemena svá“ a „truchliti s těmi, kteří truchlí“. To může znamenat seznámit se s emočními poruchami, vyhledat si materiály a zdroje, jež mohou pomoci tyto obtíže řešit, a především přivést sebe i druhé ke Kristu, který je Mistrem Léčitelem. I když nevíme, jak porozumět tomu, čím druzí procházejí, uznání toho, že jejich bolest je skutečná, může být důležitým prvním krokem k nalezení pochopení a uzdravení.
Někdy můžeme příčinu deprese nebo úzkosti zjistit, zatímco jindy může být těžší ji rozpoznat. Náš mozek může trpět kvůli stresu nebo ohromujícímu vyčerpání, což lze někdy zlepšit úpravou jídelníčku, spánku a cvičení. Jindy může být nutná i terapie nebo medikace pod vedením kvalifikovaných odborníků.
Neléčená duševní či emoční porucha může být příčinou nárůstu osamění, nedorozumění, pochroumaných vztahů, sebepoškozování, a dokonce sebevražd. Znám to z vlastní zkušenosti, neboť před mnoha lety spáchal sebevraždu můj otec. Mne i mou rodinu jeho smrt šokovala a zdrtila. Se zármutkem jsem se vyrovnávala celá léta a teprve nedávno jsem se dozvěděla, že když se o sebevraždě vhodným způsobem mluví, pomáhá jí to předejít namísto toho, aby to k ní vybízelo. O smrti otce jsem si již otevřeně promluvila s našimi dětmi a zažila jsem uzdravení, jež Spasitel může udílet na obou stranách závoje.
Mnozí, kteří trpí hlubokou depresí, se však naneštěstí od svých blízkých mezi Svatými distancují, neboť mají pocit, že mezi ně nezapadají. Můžeme jim pomoci poznat a pocítit, že mezi nás skutečně patří. Je důležité si uvědomit, že deprese není důsledkem slabosti a obvykle ani hříchu. Deprese „v utajení bují, ale tváří v tvář pochopení chřadne“. Společně můžeme rozptýlit mračna osamění a stigmatu, aby bylo sňato břemeno studu a mohly se udát zázraky uzdravení.
Ježíš Kristus během působení ve smrtelnosti uzdravoval nemocné a sužované, ale každý v Něho musel projevit víru a jednat, aby od Něj mohl obdržet uzdravení. Někteří kvůli uzdravení ušli velké vzdálenosti, jiní vztáhli ruku, aby se dotkli jeho roucha, a další k Němu museli být přineseni. Jde-li o uzdravení, nepotřebujeme Ho všichni stejně naléhavě? „Nejsme snad všichni žebráky?“
Následujme Spasitelovu cestu a buďme soucitnější, potlačme svůj sklon soudit a přestaňme být kontrolory duchovnosti druhých. Naslouchat druhému s láskou je jedním z největších darů, jež můžeme nabídnout, a můžeme pomáhat nést či pozvedat těžká mračna, která dusí naše bližní a přátele, aby skrze naši lásku mohli opět pocítit Ducha Svatého a vnímat světlo vyzařující z Ježíše Krista.
Obklopuje-li vás neustále „mlha temnoty“, obraťte se k Nebeskému Otci. Nic z toho, co jste zažili, nemůže změnit onu věčnou pravdu, že jste Jeho dítě a že vás miluje. Pamatujte, že Kristus je váš Spasitel a Vykupitel a že Bůh je váš Otec. Oni vám rozumějí. Představte si, že jsou u vás, naslouchají vám a podporují vás. „[Oni] vás utěší ve vašich strastech.“ Dělejte vše, co můžete, a důvěřujte v Pánovu smírnou milost.
Vaše těžkosti neurčují, kdo jste, ale mohou vás zušlechtit. Díky ostnu ve svém těle můžete být schopny pociťovat více soucitu vůči druhým. Na základě vedení Ducha Svatého se o svůj příběh dělte s druhými, abyste „[pomáhaly] slabým, [pozdvihovaly] ruce, které jsou skleslé, a [posilovaly] kolena zemdlená“.
Pokud s něčím zápolíme my samy nebo podporujeme někoho, kdo s něčím zápolí, buďme ochotny následovat Boží přikázání, abychom vždy mohly mít Jeho Ducha, aby byl s námi. Dělejme ty malé a prosté věci, jež nám dodají duchovní sílu. Jak řekl president Russell M. Nelson: „Nic nedokáže otevřít nebesa tak jako kombinace větší čistoty, naprosté poslušnosti, horlivého hledání, každodenního hodování na slovech Kristových v Knize Mormonově a času pravidelně věnovaného chrámové práci a práci na rodinné historii.“
Pamatujme všichni na to, že náš Spasitel, Ježíš Kristus „na sebe [vzal] slabosti [naše], aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal …, jak [nám] pomoci … podle slabostí [našich]“. Přišel, aby „uvázal rány skroušených srdcem, … těšil všecky kvílící; … dal jim okrasu místo popela, olej veselé místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného“.
Svědčím vám o tom, že Pán s námi zůstane „v žalu i v radosti“, že naše strasti mohou být pohlceny v radosti z Krista a že „milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti“. Svědčím o tom, že Ježíš Kristus se vrátí na zemi „s uzdravováním v křídlech svých“. On nakonec setře „všelikou slzu s očí [našich], a … již více nebude … kvílení“. Neboť pro všechny, kteří přijdou „ke Kristu a [budou] v něm zdokonalováni“, „nezajdeť více slunce …, nebo Hospodin bude světlem [naším] věčným, a tak dokonáni budou dnové smutku [našeho]“. Ve jménu Ježíše Krista, amen.