Váš osobní vliv
Když budeme následovat tohoto Muže z Galileje – dokonce Pána Ježíše Krista – budeme mít dobrý osobní vliv, ať jsme kdekoli a ať je naše povolání jakékoli.
Drazí bratři a sestry, vás, které vidím, i vás, kteří jste se shromáždili na celém světě, prosím o modlitby a víru, abych se mohl dobře zhostit úkolu a výsady k vám hovořit.
Před více než čtyřiceti lety, když mi president David O. McKay sděloval povolání do Kvora dvanácti apoštolů, mě vřele uvítal srdečným úsměvem a jemným objetím. Mezi posvátnými radami, které mi udělil, bylo prohlášení: „Je jedna zodpovědnost, které nikdo neunikne. Je to účinek osobního vlivu.“
Povolání prvních apoštolů odráželo vliv Páně. Když hledal muže víry, nevybíral ho mezi zástupem samolibých, kteří se pravidelně nacházeli v synagoze. Místo toho ho povolal z rybářů v Kafarnaum. Petr, Ondřej, Jakub a Jan slyšeli povolání: „Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.“1 Šli za ním. Šimon, muž pochybností, se stal Petrem, apoštolem víry.
Když Spasitel vybíral horlivého a mocného misionáře, nenalezl ho mezi svými přívrženci, ale uprostřed svých protivníků. Saul z Tarsu – pronásledovatel – se stal Pavlem obracejícím na víru. Vykupitel si vybíral nedokonalé muže, aby učili cestě k dokonalosti. Dělal to tehdy, dělá to i nyní.
Povolává vás i mě, abychom Mu zde dole sloužili, a připravuje nás na úkol, který chce, abychom splnili. Závazek je naprostý. Ke konfliktu svědomí nedochází.
Když budeme následovat tohoto Muže z Galileje – dokonce Pána Ježíše Krista – budeme mít dobrý osobní vliv, ať jsme kdekoli a ať je naše povolání jakékoli.
Úkol, který je nám uložený, se může zdát bezvýznamný, zbytečný, nenápadný. Někteří mohou být pokoušeni k otázce:
„Otče, kde mám dnes pracovat?“
A má láska vřela bez hranic.
On potom ukázal na malé místečko.
Řekl: „Pečuj o něj pro mne.“
Rychle jsem odvětil: „Ó ne, toto ne!
Proč? Nikdo to nikdy neuvidí,
bez ohledu na to, jak dobrá bude moje práce.
Toto malé místo není pro mne.“
Jeho odpověď nezněla přísně,…
„Pracuješ pro ně nebo pro mne?
Nazaret bylo malé místo
A stejně i Galilea.“2
Rodina je ideálním místem pro výuku. Je také laboratoří pro učení se. Rodinný domácí večer může přinést duchovní růst každému členovi.
„Domov je základem pro spravedlivý život, a žádná jiná instituce ho nemůže zastoupit a ani se nemůže zhostit jeho základní funkce.“3 Této pravdě učilo mnoho presidentů Církve.
Právě v domově mohou otcové a matky učit své děti prozíravému životu. Dělení se o úkoly a vzájemná pomoc představuje vzor pro budoucí rodiny, až děti vyrostou, uzavřou sňatek a odejdou z domova. Lekce, kterým jsme se naučili doma, jsou těmi nejtrvalejšími. President Gordon B. Hinckley nadále zdůrazňuje, abychom se vyhýbali zbytečnému dluhu, bludu, že můžeme žít nad možnostmi svého příjmu, a pokušení dovolit svým přáním, aby se stala našimi potřebami.
Nabádání apoštola Pavla milovanému Timoteovi poskytuje radu, která umožní, aby se náš osobní vliv uchytil v srdci těch, s nimiž se stýkáme: „Buď příkladem věrných v řeči, v obcování, v lásce, v duchu, u víře, v čistotě.“4
Když jsem byl chlapcem, naše rodina žila v Šestém-sedmém sboru kůlu Pioneer. Jeho členstvo tvořili ponejvíce lidé s přechodným pobytem, což mělo za následek rychlé střídání učitelů v Nedělní škole. Jako chlapci a dívky jsme se sotva seznámili s nějakým učitelem nebo učitelkou a začali si jich vážit, když naši třídu navštívil superintendant Nedělní školy a představil nám nového učitele. Všechna srdce se naplnila zklamáním a výsledkem byl úpadek kázně.
Když perspektivní učitelé slyšeli o špatné pověsti naší třídy, milostivě odmítali sloužit nebo zdůrazňovali možnost učit jinou třídu se zvladatelnějšími studenty. Naše nově nalezené postavení se nám zalíbilo a rozhodli jsme se obavy učitelů naplňovat.
Jednou v neděli ráno přišel superintendant do třídy s krásnou mladou paní a představil nám ji jako učitelku, která požádala o příležitost nás učit. Dozvěděli jsme se, že byla misionářkou a že má ráda mladé lidi. Jmenovala se Lucy Gertschová. Byla krásná, mluvila jemným hlasem a měla o nás zájem. Požádala každého člena třídy, aby se představil, a potom kladla otázky, které jí umožnily pochopit osobní situaci každého z nás. Vyprávěla nám o svém dětství v Midway v Utahu, a když popisovala ono nádherné údolí, jeho krása v nás ožila a my jsme toužili navštívit zelená pole, která tolik milovala.
Když Lucy učila, písma skutečně ožívala. Osobně jsme poznali Samuela, Davida, Jakoba, Nefiho, Josepha Smitha a Pána Ježíše Krista. Naše poznání evangelia rostlo. Naše chování se zlepšovalo. Naše láska k Lucy neznala hranic.
Šetřili jsme mince, abychom mohli uspořádat velkou vánoční party. Sestra Gertschová si pečlivě zapisovala náš pokrok. Jako chlapci s typickými chutěmi jsme v duchu převáděli peněžní částky na dorty, cukrovinky, koláče a zmrzlinu. Měla to být velká událost. Žádný z našich učitelů nikdy předtím ani nenavrhl společenskou akci, jako měla být tato.
Letní měsíce přešly v podzim. Podzim se změnil v zimu. Cíl uspořádat party dozrál. Třída vyspěla. Zavládl dobrý duch.
Nikdo z nás nezapomene na ono šeré ráno, kdy nám naše milovaná učitelka oznámila, že jednomu našemu spolužákovi zemřela matka. Mysleli jsme na vlastní matky a na to, co pro nás znamenají. Cítili jsme upřímnou soustrast s Billem Devenportem v jeho velké ztrátě.
Námětem lekce v onu neděli byl 35. verš dvacáté kapitoly Skutků: „[Pamatujte] na slova Pána Ježíše; nebť on řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“ Na závěr dobře připravené lekce se Lucy Gertschová zmínila o ekonomické situaci Billyho rodiny. Bylo období krize a peněz bylo málo. S jiskrou v oku se zeptala: „Jak byste chtěli následovat toto učení našeho Pána? Co kdybyste vzali své peníze na party a jako třída je dali Devenportovým jako projev své lásky?“ Rozhodnutí bylo jednomyslné. Pečlivě jsme spočítali každý pětník a celou částku jsme vložili do velké obálky. Zakoupili jsme krásnou dopisnici a napsali do ní svá jména.
Tento prostý skutek laskavosti nás spojil v jedno. Z vlastní zkušenosti jsme se naučili, že je vskutku požehnanější dávat než přijímat.
Uplynula léta. Stará kaple padla za obět industrializaci. Chlapci a dívky, kteří se učili, smáli a kteří vyrůstali pod vedením oné inspirované učitelky, nikdy nezapomněli na její lásku ani její lekce. Její dobrý osobní vliv byl nakažlivý.
Generální autoritou, jejíž osobní vliv byl pociťován široko daleko, byl pozdější president Spencer W. Kimball. Sehrál skutečně klíčovou roli v životě bezpočtu jedinců.
Když jsem byl biskupem, zazvonil jednoho dne telefon a volající se představil jako starší Spencer W. Kimball. Řekl: „Biskupe Monsone, ve vašem sboru je osada mobilních domů a v ní je malý obytný vůz – nejmenší ze všech – a v něm je milá navajská vdova, Margaret Birdová. Prosím, pošlete za ní presidentku Pomocného sdružení, aby ji pozvala, aby přišla na Pomocné sdružení a přidala se k sestrám.“ Udělali jsme to. Margaret Birdová přišla a byla vřele uvítána.
Starší Kimball zavolal i při další příležitosti. „Biskupe Monsone,“ řekl, „dozvěděl jsem se, že ve městě žijí v hotelu dva samojští chlapci. Koledují si o potíže. Uděláte z nich členy svého sboru?“
Ty dva chlapce jsem našel o půlnoci, jak sedí na schodech hotelu, hrají na ukulele a zpívají. Stali se členy našeho sboru. Nakonec byli oba oddáni v chrámu a odvážně sloužili. Jejich dobrý osobní vliv byl dalekosáhlý.
Když jsem byl poprvé povolán biskupem, zjistil jsem, že v Šestém-sedmém sboru klesá počet předplatitelů Časopisu Pomocného sdružení. S modlitbou jsme probírali jména jedinců, které bychom mohli povolat jako zástupce pro časopis. Inspirace diktovala, že tento úkol má být zadán Elizabeth Keachieové. Jako její biskup jsem jí to přednesl. Odpověděla: „Biskupe Monsone, zařídím to.“
Elizabeth Keachieová byla skotského původu, a když řekla: „Zařídím to,“ věděli jste, že to skutečně zařídí. Se svou švagrovou Helen Ivoryovou – ani jedna nebyla vyšší než 150 centimetrů – začaly procházet sbor, dům od domu, ulici za ulicí a blok za blokem. Výsledek byl fenomenální. Měli jsme více předplatitelů Časopisu Pomocného sdružení než všechny ostatní jednotky kůlu dohromady.
Jednou v neděli ráno jsem sestře Elizabeth Keachieové pogratuloval a řekl jsem jí: „Splnila jste úkol.“
Odpověděla: „Ještě ne, bratře biskupe. Ještě jsme neprošly dva bloky.“
Když mi řekla, které bloky to jsou, odpověděl jsem: „Ale, sestro Keachieová, v těch blocích nikdo nebydlí. Je to jen průmyslová oblast.“
„Nevadí,“ řekla, „budu mít lepší pocit, když je s Nell projdeme a samy to zkontrolujeme.“
Jednoho deštivého dne spolu s Nell tyto dva poslední bloky prošly. V prvním ani ve druhém žádný obytný dům nenašly. Zastavily se však u cesty, na které bylo bláto z nedávné bouře. Sestra Keachieová se upřeně zadívala na cestu, která asi po třiceti metrech přiléhala ke strojní dílně, a všimla si, že tam je garáž. Nebyla to ale normální garáž, měla na okně záclonu.
Obrátila se ke společnici a řekla: „Nell, nepůjdeme to prozkoumat?“
Ony úžasné sestry se vydaly blátivou cestou a ušly asi 12 metrů, dokud se jim neodkryl pohled na celou garáž. Nyní si všimly dveří na boku garáže, které z ulice nebyly vidět. Všimly si také, že garáž má komín, ze kterého stoupá dým.
Elizabeth Keachieová zaklepala na dveře. Otevřel osmašedesátiletý William Ringwood. Přednesly své poselství o tom, že je potřeba, aby každý domov měl Časopis Pomocného sdružení. William Ringwood odpověděl: „Radši se zeptejte mého otce.“
Ke dveřím přišel čtyřiadevadesátiletý Charles W. Ringwood a poselství si rovněž vyslechl. Časopis si objednal.
Elizabeth Keachieová mi nahlásila, že máme ve sboru tyto dva muže. Když jsem si v církevním ústředí vyžádal jejich osvědčení o členství, zavolali mi z členského oddělení úřadu předsedajícího biskupa. Referentka se zeptala: „Jste si jist, že ve vašem sboru žije Charles W. Ringwood?“
Odpověděl jsem, že ano, a ona mě informovala, že jeho osvědčení o členství se posledních šestnáct let nacházelo ve složce „ztracení a neznámí“ úřadu Předsedajícího biskupstva.
Jednou v neděli ráno Elizabeth Keachieová a Nell Ivoryová přivedli Charlese a Williama Ringwoodovi na kněžské shromáždění. To bylo poprvé po mnoha letech, co vstoupili do kaple. Charles Ringwood byl nejstarším jáhnem, kterého jsem kdy potkal. Jeho syn byl nejstarším mužským členem bez kněžství, kterého jsem kdy potkal.
Měl jsem příležitost bratra Charlese Ringwooda vysvětit učitelem, potom knězem a nakonec starším. Nikdy nezapomenu na pohovor s ním, když usiloval o chrámové doporučení. Podal mi stříbrný dolar, který vyndal ze staré a odřené kožené portmonky, a řekl: „To je moje postní oběť.“
Řekl jsem: „Bratře Ringwoode, nedlužíte žádnou postní oběť. Sám ji potřebujete.“
„Chci obdržet požehnání, ne si nechat peníze,“ odpověděl.
Měl jsem příležitost vzít Charlese Ringwooda do chrámu Salt Lake a být s ním při jeho obdarování.
Za několik měsíců Charles W. Ringwood zemřel. Při pohřbu jsem si všiml, že v předních řadách sedí jeho rodina, všiml jsem si ale také dvou úžasných žen sedících v kapli vzadu, Elizabeth Keachieové a Helen Ivoryové.
Když jsem hleděl na ty dvě věrné a oddané ženy a přemítal jsem o jejich osobním dobrém vlivu, naplnilo mou duši zaslíbení Páně: „Já, Pán, jsem milosrdný a milostivý k těm, kdož se mne bojí, a těší mě poctít ty, kdož mi slouží ve spravedlnosti a v pravdě až do konce. Velká bude jejich odměna a věčná bude jejich sláva.“5
Existuje Někdo, kdo převyšuje všechny ostatní, jehož osobní vliv pokrývá kontinenty, překlenuje oceány a proniká srdcem opravdových věřících. Usmířil hříchy lidstva.
Svědčím, že je učitelem pravdy – ale je více než jenom učitelem. Je Příkladem dokonalého života – ale je více než jenom příkladem. Je Velkým lékařem – ale je více než jenom lékařem. Je doslovným Spasitelem světa, Synem Božím, Knížetem míru, Svatým Izraelským, dokonce vzkříšeným Pánem, který prohlásil:
„Jsem Ježíš Kristus, o kterém svědčili prorokové, že má přijíti na svět… jsem světlem a životem světa.“6
„Já jsem První a Poslední, já to jsem, kdož žije, který byl zabit; jsem vaším orodovníkem u Otce.“7
Jako Jeho svědek vám svědčím, že On žije! V Jeho svatém jménu – ve jménu Ježíše Krista, Spasitele – amen.