Proroci, vidoucí a zjevovatelé
První předsednictvo a Kvorum Dvanácti [jsou] pověřeni Bohem a je jim vyjádřena podpora… jakožto prorokům, vidoucím a zjevovatelům.
Jménem bratří z Kvora dvanácti apoštolů dovolte, abych jako první uvítal starší Dietera Uchtdorfa a Davida Bednara do jejich nového povolání a do milého společenství, které je očekává. Když bylo prvních Dvanáct povoláno v této dispensaci, bylo jim řečeno, že jejich úřad měl „za cíl vytvořit pro vás vzájemnou náklonnost, silnější než smrt“.1 Již nyní pociťujeme tuto náklonnost k vám, bratří, k vašim ženám i vašim rodinám. Pravíme jedním srdcem a jedním hlasem: „Vítejte, drazí přátelé.“
Dovolte mi, abych v duchu soucitné poznámky presidenta Hinckleyho rovněž vyjádřil tutéž „náklonnost… silnější než smrt“ a zmínil se o hluboké osobní ztrátě, kterou my všichni pociťujeme nad úmrtím našich milovaných Davida B. Haighta a Neala A. Maxwella. Těmto dvěma bratřím a jejich milým ženám Ruby a Colleen pravíme, že vás máme rádi, že si vážíme vaší služby a že ctíme příkladný život, který jste prožili. Každý z nás považuje za tu největší výsadu, že vás zná a že sloužil po vašem boku. Jste pro nás navěky drazí.
Ve světle těchto významných změn v pokroku tohoto díla bych chtěl dnes ráno říci něco o apoštolství a o důležitosti jeho pokračování v pravé Církvi Ježíše Krista. Nehovořím přitom o mužích, kteří jsou nositeli tohoto úřadu, ale spíše o úřadu jako takovém, o povolání ve svatém Melchisedechově kněžství, které sám Spasitel pověřil bděním nad Jeho lidem a vydáváním svědectví o Jeho jménu.
Ježíš, aby mohl založit církev, která by pokračovala pod Jeho vedením i poté, co byl vzat ze země, „vyšel na horu k modlení. I byl tam přes noc na modlitbě Boží.
A když byl den, povolal učedlníků svých, a vyvolil z nich dvanácte, kteréž i apoštoly nazval.“2
Později Pavel učil, že Spasitel, který věděl o nevyhnutelnosti své smrti, toto učinil, aby dal Církvi „základ apoštolský a prorocký“.3 Tito bratří a další úředníci Církve měli sloužit pod vedením vzkříšeného Krista.
Proč? Mimo jiné proto, „abychom již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému“.4
A tak byl apoštolský a prorocký základ Církve určen k tomu, aby žehnal v každé době, avšak obzvláště v dobách protivenství či nebezpečí, v dobách, kdy se můžeme cítit jako děti, zmatené a desorientované, možná i trochu bázlivé, v dobách, kdy by se nás prohnaná ruka lidí či záludnost ďáblova pokoušela zviklat či svést. Na obranu před takovými dobami, které přicházejí v současných dnech, jsou První předsednictvo a Kvorum Dvanácti pověřeni Bohem a je jim vyjádřena podpora vámi, jakožto „prorokům, vidoucím a zjevovatelům“, přičemž presidentu Církve je vyjádřena podpora jako proroku, vidoucímu a zjevovateli, služebně nejstaršímu apoštolovi a jako takovému jako jedinému člověku, který je zplnomocněn používat všechny zjevovatelské a administrativní klíče v zájmu Církve. V dobách Nového zákona, v dobách Knihy Mormon i v současných dobách tito úředníci tvoří základní kameny pravé Církve, které jsou rozmístěny kolem hlavního úhelného kamene, z něhož čerpají svou sílu, totiž „[skály] Vykupitele [našeho], kterým jest [Ježíš] Kristus, Syn Boží“,5 ten, jenž je velikým „[apoštolem] a [nejvyšším knězem] vyznání našeho“, mám-li použít Pavlových slov.6 Tento základ v Kristu byl a vždy má být ochranou ve dnech, kdy „vyšle ďábel mocné větry svoje a svoje šípy v bouři, ano, když jeho krupobití a jeho mocná bouře se strhne nad vámi“. V těchto dnech, ve kterých nyní jsme – a ve kterých budeme víceméně vždy – životní bouře „[nebudou] míti žádné moci [nad vámi]… pro skálu, na které jste vystavěni, kteráž jest bezpečným základem, ze kterého nemohou lidé, kteří naň staví, spadnouti“.7
Před třemi týdny jsem byl na konferenci kůlu v krásném malém horském městečku Prescott v Arizoně. Po nádherných událostech onoho víkendu mi jedna sestra, která mi přišla s ostatními podat ruku a rozloučit se, mlčky podala lístek. S určitým váháním se dnes ráno s vámi podělím o část tohoto dopisu. Soustřeďte se prosím na nauku, které tato sestra učí, nikoli na osoby zmíněné v tomto dopise.
„Milý starší Hollande, děkuji Vám za svědectví, které jste na této konferenci vydal o Spasiteli a o Jeho lásce. Před jedenačtyřiceti lety jsem se upřímně modlila k Pánu a řekla jsem Mu, že bych si přála žít na zemi v době, kdy po ní kráčeli apoštolové, kdy zde byla pravá Církev a kdy ještě bylo možné slyšet Kristův hlas. Do roka po této modlitbě ke mně Nebeský Otec poslal dva misionáře Svatých posledních dnů a já jsem zjistila, že všechny tyto naděje se mohou naplnit. Možná, že v nějakou chvíli, kdy jste unavený nebo ustaraný, Vám tento lístek pomůže pamatovat na to, proč je příležitost slyšet Váš hlas a podat si s Vámi ruku tak důležitá pro mne i pro miliony dalších, jako jsem já. S láskou a vděčností Vaše sestra Gloria Clementsová.“
Sestro Clementsová, váš velice laskavý lístek mi připomněl podobnou naději a téměř tatáž slova, která byla kdysi vyřčena v mé vlastní rodině. V bouřlivých letech prvního osídlování této země, Roger Williams, můj nestálý a odhodlaný pradědeček z desáté generace, utekl – ne zcela z vlastní vůle – z kolonie Massachussetts Bay a usadil se na území dnešního státu Rhode Island. Své ústředí nazval Providence [Prozřetelnost], přičemž již samotný název odhaloval jeho celoživotní úsilí o božské zákroky a nebeské projevy. Nikdy však nenašel to, co by podle jeho názoru bylo pravou novozákonní církví z dřívější doby. O tomto zklamaném hledači řekl legendární Cotton Mather toto: „Pan Williams [nakonec] řekl [svým následovníkům], že byv sám sveden, svedl i [je], a že je nyní přesvědčen, že na světě není nikoho, kdo by mohl vykonávat křest [nebo jakýkoli obřad evangelia]… a tak jim poradil, aby se tudíž všeho zřekli… a čekali na příchod nových apoštolů.“8 Roger Williams se nedožil té toužebně očekávané chvíle, kdy povstali tito noví apoštolové, avšak doufám, že někdy v budoucnosti mu budu moci osobně říci, že jeho potomstvo se toho dožilo.
Touha a očekávání ohledně potřeby božského vedení nebyly ničím výjimečným mezi těmito náboženskými reformátory, kteří připravili půdu pro znovuzřízení evangelia. Jeden z nejznámějších kazatelů z oblasti Nové Anglie, Jonathan Edwards, řekl: „Zdá se mi… nerozumné předpokládat,… že by měl existovat Bůh,… který se [o nás] tolik stará,… a přesto by nikdy nepromluvil,… takže by [od něj] nevyšlo ani slovo.“9
Nedostižný Ralph Waldo Emerson později otřásl samotnými základy ortodoxního duchovenstva v Nové Anglii, když pravil studentům Divinity School na Harvardu: „Je mou povinností vám říci, že nikdy nebylo více zapotřebí nového zjevení než nyní… Nauka o inspiraci se ztratila… Zázraky, proroctví,… život ve svatosti existuje [pouze] v dávné historii… Lidé si zvykli mluvit o… zjevení jako o něčem, co bylo dáno a ukončeno před dávnými věky, jako kdyby Bůh byl mrtvý… Je úkolem pravého učitele,“ připomínal, „ukázat nám, že Bůh je, nikoli že byl; že promlouvá, nikoli že promlouval.“10 V podstatě pan Emerson říkal toto: „Pokud budete lidem neustále rozdávat kameny, když žádají o chléb, nakonec přestanou chodit do pekárny.“11
Zamyslíte-li se nad těmito ohromujícími obviněními, která vznesli významné osobnosti americké historie, neřku-li nad modlitbami lidí jako je Gloria Clementsová, zřetelně to vyzdvihuje mocné poselství Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů určené zvláště těm, kteří se setkáváte s našimi misionáři. Proroci? Vidoucí? Zjevovatelé? Události z roku 1820 a z roku 1830 a události, které se staly v průběhu téměř dvou následujících staletí, prohlašují, že zjevení i ti, kteří je přijímají, nejsou něčím, „co bylo dáno a ukončeno před dávnými věky“.
Téhož roku, kdy pan Emerson přednesl na Divinity School svůj proslov, v němž se nepřímo dožadoval této události, byl starší John Taylor, mladý muž, který do této země imigroval z Anglie, povolán apoštolem Pána Ježíše Krista – prorokem, vidoucím a zjevovatelem. V tomto povolání starší Taylor kdysi řekl s pochopením pro upřímné hledače pravdy: „Kdo kdy slyšel o pravém náboženství bez komunikace s Bohem? Podle mne je to ta nejabsurdnější věc, která by mohla člověka napadnout. Nedivím se,“ řekl bratr Taylor, „[že] když lidé všeobecně zavrhnou zásadu existujícího zjevení, převládá v tak alarmující míře skepse a nevěra. Nedivím se,“ pokračoval, „že tolik lidí nazírá na náboženství s pohrdáním a považuje ho za něco nehodného pozornosti inteligentních bytostí, neboť bez zjevení je náboženství napodobeninou a fraškou… Zásada existujícího zjevení… je skutečným základem našeho náboženství.“12
Zásada existujícího zjevení? Skutečný základ našeho náboženství? Dovolte mi, abych se od těchto základů vrátil do přítomnosti, sem a nyní, do 21. století. Pro všechny bez rozdílu – pro duchovní, historiky a stejně tak i obyčejné věřící – zůstává tatáž otázka. Jsou nebesa otevřená? Zjevuje Bůh svou vůli prorokům a apoštolům jako v dávných dobách? Že jsou otevřená a že On svou vůli zjevuje, je neohroženým prohlášením Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů celému světu. A v tomto prohlášení spočívá, nyní již téměř 200 let, význam proroka Josepha Smitha.
Jeho život položil a zodpověděl tuto otázku: „Věříte, že Bůh promlouvá k člověku?“ Kromě všeho jiného, čeho Joseph dosáhl ve svých krátkých 38 a půl letech, nám především zanechal pevné dědictví božského zjevení – nikoli jediného, izolovaného zjevení bez důkazu či významu a nikoli „jakousi běžnou inspiraci, která proniká do mysli všech dobrých lidí“ všude kolem, ale konkrétní, zdokumentované, pokračující pokyny od Boha. Jak to jeden dobrý přítel a věrný vzdělanec z řad Svatých posledních dnů stručně a jasně vyjádřil: „V době, kdy byly kořeny křesťanství napadnuty silami osvícené racionálnosti, Joseph Smith vrátil [jednoznačně a vlastnoručně] novodobé křesťanství k jeho kořenům spočívajících ve zjevení.“13
„Ó Bože, my Tobě [vskutku] děkujeme“14 za proroka, který nás vede v těchto posledních dnech, neboť mnozí v těchto dnech budou vláčeni větrem a zmítáni bouří. Vzdáváme díky za ono ráno na jaře roku 1820, kdy se Otec a Syn ve slávě zjevili čtrnáctiletému chlapci. Vzdáváme díky za ono ráno, kdy Petr, Jakub a Jan přišli znovuzřídit klíče svatého kněžství a všech úřadů v tomto kněžství. A v naší generaci vzdáváme díky za ono ráno 30. září 1961, před 43 lety od tohoto víkendu, kdy byl (tehdy) starší Gordon B. Hinckley povolán k apoštolství jako 75. muž v této dispensaci, který byl takto jmenován. A tak to pokračuje až ke dni, jako je ten dnešní, a tak to bude pokračovat neustále, dokud Spasitel nepřijde.
Ve světě plném nepokoje a obav, politických rozruchů a morálního odchýlení svědčím o tom, že Ježíš je Kristus – že je žijící Chléb a žijící Voda – stále, ještě a vždy veliký bezpečný Štít v našem životě, mocný Kámen izraelský, Kotva této Jeho žijící Církve. Svědčím o Jeho prorocích, vidoucích a zjevovatelích, kteří tvoří trvalý základ této Církve a vydávám svědectví, že tyto úřady a tato zjevení jsou nyní v činnosti pod vedením Spasitele nás všech, v tento i pro tento náš den, kdy je toho tolik potřeba. O těchto pravdách a o božskosti tohoto díla vydávám svědectví. Já jsem jejich svědkem, v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.