Učednictví
Jedním z největších požehnání života a věčnosti je být počítán za oddaného učedníka Pána Ježíše Krista.
Velký zástup následoval Spasitele, když učil na pobřeží Galilejského moře. Aby ho mohlo slyšet více lidí, nastoupil na Petrovu rybářskou bárku a požádal, aby s ní odpluli kousek od břehu. Když dokončil svou řeč, řekl Petrovi, který celou noc neúspěšně lovil ryby, aby vyjel na jezero a vrhl sítě do hluboké vody. Petr uposlechl, a chytil tolik ryb, až se sítě protrhly. Petr zavolal na své společníky, Jakuba a Jana, aby mu přišli pomoci. Všichni byli udiveni tím, kolik ryb ulovil. Ježíš řekl Petrovi: „Nebojž se. Již od tohoto času lidi budeš loviti.“ Lukáš nám potom říká: „A přivezše k břehu lodí, a všecko opustivše, šli za ním.“1 Stali se Pánovými učedníky.
Anglická slova disciple [učedník] a discipline [kázeň] pocházejí ze stejného latinského kořene – discipulus, což znamená žák. To klade důraz na procvičování nebo používání. Sebekázeň a sebeovládání jsou logickými a trvalými charakteristikami Ježíšových následovníků, jak je ztělesňovali Petr, Jakub a Jan, kteří vskutku „všecko opustivše, šli za ním“.
Co je to učednictví? V první řadě je to poslušnost Spasitele. Učednictví zahrnuje mnoho věcí. Je to cudnost. Je to desátek. Je to rodinný domácí večer. Je to dodržování všech přikázání. Je to zanechání všeho, co pro nás není dobré. Za všechno se v životě platí. Když vezmeme v úvahu Spasitelův velký příslib pokoje v tomto životě a věčného života v životě, který přijde, učednictví je cena, kterou stojí za to zaplatit. Je to cena, kterou si nemůžeme dovolit nezaplatit. Když to porovnáme, požadavky učednictví jsou mnohem, mnohem menší než zaslíbená požehnání.
Kristovi učedníci přijímají výzvu nejenom opustit honbu za světskými věcmi, ale také nést svůj každodenní kříž. Nést kříž znamená následovat Jeho přikázání a budovat Jeho Církev na zemi. Znamená to také sebeovládání.2 Jak nás poučil Ježíš Nazaretský: „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, a beř svůj kříž na každý den, a následuj mne.“3 „A kdožkoli nenese kříže svého, a jde za mnou, nemůž býti mým učedlníkem.“4
Slova milované písně Primárek rezonují se všemi, kteří následují Mistra:
Snažím se být jako Ježíš;
následuji jeho cesty.
Snažím se mít rád tak jako on, ve všem, co dělám a říkám.5
Uvažujme o některých věcech, které Ježíš dělal a které my všichni můžeme napodobovat.
-
Ježíš „chodil, dobře čině“.6 Všichni můžeme každý den udělat něco dobrého – pro člena rodiny, přítele, nebo dokonce pro cizího člověka – pokud k tomu budeme vyhledávat příležitosti.
-
Ježíš byl Dobrý Pastýř, který bděl nad svými ovcemi a měl starost o ty, které se ztratily.7 My můžeme vyhledávat osamělé nebo ty, kteří jsou méně aktivní, a přátelit se s nimi.
-
Ježíš měl soucit s mnohými, včetně ubohých malomocných.8 I my můžeme mít soucit. V Knize Mormonově nám je připomínáno, že máme „truchliti s těmi, kteří truchlí“.9
-
Ježíš vydával svědectví o svém božském poslání a o velkém díle svého Otce. Z naší strany můžeme všichni „státi jako svědkové Boží za všech dob“.10
-
Ježíš vyzýval malé děti, aby šly k Němu.11 Naše děti potřebují naši pozornost a lásku, stejně jako naši péči.
Praví následovníci Spasitele mají být připraveni položit svůj život, a někteří měli výsadu to učinit. Nauka a smlouvy nám radí:
„Nechť se žádný člověk nebojí položiti život svůj pro mne; neboť kdo pokládá život svůj pro mne, opět ho nalezne.
A kdo není ochoten položiti život svůj pro mne, není učedníkem mým.“12
V knize Skutkové čteme záznam o učedníku Štěpánovi, který byl „plný víry a moci [a] činil divy a zázraky veliké v lidu“.13 Štěpán čelil nepřátelským posluchačům v Jeruzalémě, kteří ho falešně obvinili z rouhání, dokonce i když byl před nimi proměněn. Štěpán svědčil o božskosti Spasitele, a když je vyzýval k pokání, někteří z davu se proti němu rozlítili. „On pak pln jsa Ducha svatého, pohleděv do nebe, uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží.“14 Dokonce i když byl kamenován, poslední slova, která jeho rty šeptaly před smrtí, zněla: „Pane, nepokládej jim toho za hřích.“15
V raných dnech Církve v Mexiku se dva věrní starší, kteří byli Kristovými učedníky, stali mučedníky pro svou víru. Ti dva, kteří přišli o život, byli Rafael Monroy a Vicente Morales.
Během Mexické revoluce byl Rafael Monroy presidentem malé odbočky San Marcos v Mexiku a Vicente Morales byl jeho prvním rádcem. 17. července 1915 je uvěznili zapatisté. Bylo jim řečeno, že budou ušetřeni, vydají-li své zbraně a zřeknou-li se své podivné víry. Bratr Monroy svým věznitelům řekl, že žádné zbraně nemá, a jednoduše vytáhl z kapsy Bibli a Knihu Mormonovu. Řekl: „Pánové, to jsou jediné zbraně, které nosím vždy; jsou to zbraně pravdy proti omylu.“
Když nebyly žádné zbraně nalezeny, byli bratří krutě mučeni, aby vyzradili jejich úkryt. Ale žádné zbraně neměli. Stráže je dovedly na okraj malého města, kde je jejich věznitelé postavili k velkému jasanu před popravčí četu. Velicí důstojník jim nabídl svobodu, když zapřou své náboženství a připojí se k zapatistům, ale bratr Monroy odpověděl: „Moje náboženství je mi dražší než život, a já se ho nemohu zříci.“
Potom jim bylo řečeno, že budou zastřeleni, a zeptali se jich, zda mají nějaké poslední přání. Bratr Rafael požádal, aby mu před popravou dovolili se pomodlit. V přítomnosti svých katů poklekl a hlasem, který mohli slyšet všichni, se modlil, aby Bůh žehnal a ochraňoval jeho drahé a aby se postaral o malou a slabou odbočku, která zůstane bez vedoucího. Na závěr své modlitby použil slova, která pronesl Spasitel, když visel na kříži a modlil se za své katy: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“16 Nato popravčí četa bratry Monroye a Moralese zastřelila.17
Před několika lety jsem navštívil Mexiko, abych reorganizoval předsednictvo kůlu. Když jsem prováděl pohovory, měl jsem výsadu seznámit se s jedním z potomků Rafaela Monroye. Nesmírně na mne zapůsobila hloubka svědectví tohoto muže a jeho oddanost evangeliu. Když jsem se ho zeptal, co se stalo se zbytkem potomstva bratra Monroye, řekl, že mnozí z nich byli na misii a věrně pokračují v Církvi.
V raných dnech Církve položili i další učedníci kromě Josepha a Hyruma Smithových život za evangelium Ježíše Krista. Věrnost Edwarda Partridge, prvního biskupa Církve, je zaznamenána v Nauce a smlouvách.18 20. července 1833 seděl Edward doma se svou zesláblou manželkou, která právě porodila. Tři kriminálníci vtrhli dovnitř a vyvlekli ho do zmatku ulice a potom na náměstí, kde již byl držen Charles Allen. Asi třísetčlenný dav skrze svého mluvčího požadoval, aby se Edward a Charles buď zřekli své víry v Knihu Mormonovu, nebo aby opustili kraj. Edward Partridge odpověděl: „Musím-li trpět pro své náboženství, není to o nic více než to, co udělali jiní přede mnou. Nejsem si vědom, že bych někomu v kraji ublížil, a tudíž nesouhlasím s odchodem. Neudělal jsem nic, čím bych někoho urazil. Budete-li mě týrat, budete ubližovat nevinnému člověku.“ Lůza potom pomazala Edwarda a Charlese od hlavy až k patě horkým dehtem obsahujícím potaš, žíravou kyselinu, a potom je posypali peřím, které se k horkému dehtu přilepilo.19
Edwardovi bylo 46 let, když zemřel, a prorok Joseph Smith o několik let později charakterizoval jeho smrt těmito slovy: „Přišel o život v důsledku pronásledování v Missouri, a je jedním z těch, jejichž krev bude požadována z jejich rukou.“20 Edward Partridge zanechal dědictví, které žije dál ve velkém a spravedlivém potomstvu.
Po většině z nás však není požadováno, abychom pro Církev zemřeli, ale abychom pro ni žili. Pro mnohé může být každodenní křesťanský život ještě obtížnější než položení vlastního života. Během válečného období jsem poznal, že mnozí muži byli schopni velkých skutků nesobeckosti, hrdinství a ušlechtilosti, bez ohledu na svůj život. Když ale válka skončila a oni přišli domů, nedokázali nést břemeno obyčejného každodenního života a stali se otroky tabáku, alkoholu, drog a zhýralosti, což nakonec zmařilo jejich život.
Někdo může říci: „Jsem prostý člověk. Nemám žádné zvláštní postavení. Jsem nový v Církvi. Mám omezené talenty a schopnosti. Můj přínos je nepatrný.“ Nebo mohou říci: „Jsem příliš starý na to, abych se změnil. Již jsem svůj život prožil. Proč bych se měl snažit?“ Na změnu není nikdy pozdě. Učednictví nepřichází díky významnému postavení, bohatství nebo znamenité učenosti. Ježíšovi učedníci pocházeli z nejrůznějších oblastí života. Nicméně, učednictví od nás vyžaduje, abychom zanechali zlých přestupků a těšili se z toho, co president Spencer W. Kimball nazval „zázrakem odpuštění“.21 Ten může přijít pouze pokáním, což znamená, že zanecháme hříchů a rozhodneme se, že budeme každý den následovníky pravdy a spravedlivosti. Ježíš učil: „Jakými lidmi máte býti? Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“22
Mnozí si myslí, že cena učednictví je příliš vysoká a příliš obtížná. Pro někoho to znamená vzdát se příliš mnohého. Ale kříž není tak těžký, jak se jeví. Poslušností získáme mnohem větší sílu, abychom ho mohli nést.
„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.
Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.
Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“23
Za učedníky se můžeme oprávněně považovat tehdy, když můžeme s jistotou říci, že se Jeho cesty staly cestami našimi.
Požehnání učednictví jsou pohotově k dispozici všem, kteří jsou ochotni zaplatit cenu. Učednictví dává smysl našemu životu, takže již bezcílně nebloumáme, ale kráčíme jistě po oné těsné a úzké cestě, která nás vede zpět k našemu Nebeskému Otci. Učednictví nám přináší útěchu v časech zármutku, pokoj svědomí a radost ze služby – což vše nám pomáhá být podobnějšími Ježíšovi.
Jako učedníci Spasitele poznáme spásné zásady a obřady Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, v srdci i v mysli, a uvěříme jim. Prostřednictvím svého učednictví si začneme vážit nezastupitelného poslání proroka Josepha Smitha znovuzřídit tyto spásné zásady v naší době. Radujeme se z toho, že klíče kněžství a jeho pravomoc jsou předávány skrze presidenty Církve od proroka Josepha Smitha k našemu současnému prorokovi, presidentu Gordonu B. Hinckleymu.
Jsme vděčni za to, že jako učedníci Spasitele se těšíme Jím zaslíbenému „[pokoji] v tomto světě“24 doprovázenému spokojeností, štěstím a naplňováním našich cílů. Prostřednictvím svého učednictví dokážeme obdržet duchovní sílu, kterou potřebujeme, abychom zvládali životní překážky.
Jedním z největších požehnání života a věčnosti je být počítán za oddaného učedníka Pána Ježíše Krista. O této pravdě mám hluboké svědectví, o čemž svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.