Nekonečná moc naděje
Naděje v Boha, v Jeho dobrotivost a v Jeho moc, nás v obtížných situacích občerstvuje odvahou.
Drazí bratři a sestry a přátelé, dnes máme výjimečný den, protože jsme byli svědky toho, že náš milovaný prorok oznámil pět nových chrámů. Je to nádherný den pro nás pro všechny.
Ke konci 2. světové války byl můj otec odveden do německé armády a poslán na západní frontu, a tak má matka zůstala sama, aby se starala o naši rodinu. I když mi byly pouze tři roky, přesto si vzpomínám na tuto dobu strachu a hladu. Žili jsme v Československu a s každým dnem se fronta přibližovala a nebezpečí bylo větší.
Nakonec, během chladné zimy v roce 1944, se má matka rozhodla, že utečeme do Německa, kde žili její rodiče. Sbalila nás a nějak se jí podařilo dostat nás do jednoho z posledních vlaků s uprchlíky, kteří směřovali na západ. Cestování bylo v té době nebezpečné. Dunění výbuchů, ustarané tváře a všudypřítomný hlad nám všude, kam jsme přijeli, připomínaly, že jsme ve válečné zóně.
Vlak během cesty občas zastavil, aby doplnil zásoby. Jednou v noci během jedné z těchto zastávek má matka rychle vystoupila z vlaku, aby zkusila opatřit nějaké jídlo pro své čtyři děti. Když se vrátila, s hrůzou zjistila, že vlak s jejími dětmi je pryč!
Obavy ji zcela přemohly; zoufalé modlitby naplnily její srdce. Horečně prohledávala velké a tmavé nádraží a s jiskřičkou naděje, že vlak ještě neodjel, pobíhala křížem krážem přes četné koleje.
Asi nikdy nebudu přesně vědět, co se mé matce během té tmavé noci, když hledala na úděsném nádraží své ztracené děti, honilo hlavou a jak sevřené bylo její srdce. Nepochybuji o tom, že ji naplňovala hrůza. Určitě pomyslela na to, že kdyby ten vlak nenašla, už by možná nikdy své děti neviděla. Toto vím jistě – její víra přemohla strach a její naděje přemohla zoufalství. Nebyla ženou, která by si sedla a truchlila nad tragédií. Ona jednala. Vložila svou víru a naději do činu.
A tak pobíhala od koleje ke koleji a od vlaku k vlaku, až nakonec náš vlak našla. Přesunuli ho do odlehlé části nádraží. Tam se konečně opět shledala se svými dětmi.
Často jsem myslel na tu noc i na to, co má matka musela vytrpět. Kdybych mohl vrátit čas a sednout si vedle ní, zeptal bych se jí, jak to všechno dokázala navzdory té hrůze. Zeptal bych se jí na víru a naději a na to, a jak překonala zoufalství.
I když toto možné není, možná bych se dnes mohl posadit vedle vás a vedle kohokoli, kdo je možná zoufalý, ustaraný nebo opuštěný. Dnes bych chtěl s vámi mluvit o nekonečné moci naděje.
Důležitost naděje
Naděje je jedna noha trojnožky, kterou dále tvoří víra a pravá láska. To jsou tři prvky, jež stabilizují náš život bez ohledu na hrboly nebo nerovnosti, s nimiž můžeme v určité době přijít do styku. Písma mluví o důležitosti naděje jasně a přesvědčivě. Apoštol Pavel učil, že písma byla napsána proto, abychom „naději měli“1.
Naděje má moc naplnit náš život štěstím.2 Její nepřítomnost – když je tato touha našeho srdce odkládána – může přivodit „srdce [zemdlené]“3.
Naděje je dar Ducha.4 Je to naděje, že skrze Usmíření Ježíše Krista a moc Jeho vzkříšení budeme pozvednuti k životu věčnému, a to díky své víře ve Spasitele.5 Tento druh naděje je jednak zásada se zaslíbením, a jednak přikázání,6 a jak je tomu se všemi přikázáními – máme zodpovědnost učinit ji aktivní součástí svého života a překonat pokušení naději ztratit. Naděje v milosrdný plán štěstí připravený naším Nebeským Otcem vede k pokoji,7 milosrdenství,8 radosti9 a potěšení10. Naděje ve spasení je jako ochranná přilba;11 je to základ naší víry12 a kotva pro naši duši13.
Moroni ve své osamělosti – dokonce poté, co byl svědkem úplného zničení svého lidu – věřil v naději. Za soumraku nefitského národa Moroni napsal, že bez naděje nemůžeme obdržet dědictví v království Božím14.
Ale proč tedy existuje zoufalství?
Písma uvádějí, že musí být „protiklad ve všech věcech“15. Stejně tak je tomu s vírou, nadějí a pravou láskou. Pochyby, zoufalství a zanedbávání péče o naše bližní nás vedou k pokušení, které může způsobit, že ztratíme vybraná a drahocenná požehnání.
Protivník používá zoufalství, aby spoutal srdce i mysl v dusivé temnotě. Zoufalství z nás vysává vše, co je zářivé a radostné, a zanechává za sebou nicotné zbytky toho, čím měl život být. Zoufalství ubíjí úsilí, zhoršuje onemocnění, znečišťuje duši a umrtvuje srdce. Zoufalství připomíná schodiště, které vede pouze a vždy dolů.
Naděje, na druhé straně, je jako sluneční paprsek vycházející nad horizont naší současné situace. Proniká temnotou v oslnivém svítání. Povzbuzuje a inspiruje nás, abychom vložili svou důvěru do milující péče věčného Nebeského Otce, který připravuje cestu pro ty, kteří hledají věčnou pravdu ve světě relativismu, zmatku a strachu.
Co tedy slova naděje a doufat znamenají?
Bohatost jazyka nabízí pro slova naděje a doufat několik variant a zabarvení. Například batole může doufat, že dostane telefon jako hračku; dospívající může doufat, že mu zavolá blízký přítel; a dospělý může jednoduše doufat, že telefon nezazvoní vůbec.
Přál bych si dnes mluvit o naději, která přesahuje všední záležitosti a soustřeďuje se na Naději Izraele16, na velkou naději lidstva – a to na našeho Vykupitele, Ježíše Krista.
Naděje není poznání,17 ale spíše neochvějná důvěra, že Pán splní sliby, které nám dal. Je to přesvědčení, že když budeme nyní žít podle Božích zákonů a slov Jeho proroků, obdržíme v budoucnu vytoužená požehnání18. Naděje je věřit a očekávat, že naše modlitby budou zodpovězeny. Projevuje se jistotou, optimismem, nadšením a trpělivou vytrvalostí.
V jazyce evangelia si je naděje jistá, nepochybuje a jedná. Dávní proroci mluví o pevné naději19 a o „naději [živé]“20. Je to naděje oslavující Boha skrze dobré skutky. S nadějí přichází radost a štěstí21. S nadějí můžeme „[mít] trpělivost a [snášet]… [strasti své]“22.
Co v naději očekáváme, do čeho svou naději vkládáme
To, co v naději očekáváme, jsou často budoucí události. Kéž bychom jen mohli pohlédnout za horizont smrtelnosti na to, co nás očekává po tomto životě! Lze si představit úžasnější budoucnost než tu, kterou pro nás připravil náš Nebeský Otec? Díky oběti Ježíše Krista se nemusíme bát, neboť budeme žít na věky, a již nikdy znovu neokusíme smrti23. Díky Jeho nekonečnému Usmíření můžeme být očištěni od hříchu a stát čistí a svatí před soudnou stolicí24. Spasitel je Původcem spasení25.
A v jakou existenci můžeme doufat? Ti, kteří přicházejí ke Kristu, činí pokání z hříchů a žijí s vírou, budou žít na věky v pokoji. Přemýšlejte o ceně tohoto věčného daru. Obklopeni těmi, které máme rádi, budeme postupovat po cestě poznání a štěstí, a přitom poznávat smysl skutečné radosti. Nehledě na to, jak ponuře se jeví dnešní kapitola našeho života, díky životu a oběti Ježíše Krista můžeme doufat a můžeme mít ujištění, že konec knihy našeho života předčí naše nejodvážnější představy. „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“26
To, v co svou naději vkládáme, nás posiluje na naší cestě životem. Podpírá nás to, když nás potkávají zkoušky, pokušení a trápení. Každý z nás poznal zoufalství a těžkosti. Ano, jsou chvíle, kdy se zdá, že temnota je nesnesitelná. A to jsou ty chvíle, kdy nás božské zásady znovuzřízeného evangelia, v něž vkládáme svou naději, mohou podpírat a ponesou nás, dokud nebudeme opět kráčet ve světle.
Vkládáme své naděje v Ježíše Krista, v dobrotivost Boží, v projevy Ducha Svatého, v poznání, že modlitby jsou vyslýchány a zodpovídány. Protože Bůh je věrný a dodržel své sliby v minulosti, můžeme s důvěrou doufat, že Bůh dodrží sliby, které nám dal, v přítomnosti i v budoucnosti. V čase zármutku se můžeme pevně držet naděje, že věci budou „působiti společně pro dobro [naše]“27, budeme-li se řídit radami Božích proroků. Tento druh naděje v Boha, v Jeho dobrotivost a v Jeho moc, nás v obtížných situacích občerstvuje odvahou a dává sílu těm, kteří se cítí ohroženi zdmi, které kolem nich staví strach, obavy a zoufalství.
Naděje vede k dobrým skutkům
Naději se učíme zušlechťovat stejným způsobem, jakým se učíme chodit – krok za krokem. Když studujeme písma, když denně mluvíme s naším Nebeským Otcem, když se zavazujeme, že budeme dodržovat přikázání Boží, například Slovo moudrosti a placení plného desátku, získáváme naději.28 Naše schopnost „[rozhojniti se] v naději skrze moc Ducha svatého“29 roste, když žijeme dokonaleji podle evangelia.
Mohou být chvíle, kdy se musíme odvážně rozhodnout, že si uchováme naději, i když vše kolem nás této naději odporuje. Podobně jako otec Abraham, „v naději proti naději [uvěříme]“30. Nebo jak to vyjádřil jeden spisovatel: „Uprostřed zimy [nacházíme] v [sobě] nezdolné léto.“31
Víra, naděje a pravá láska se vzájemně doplňují, a když roste jedna, ty druhé rostou také. Naděje pochází z víry32, neboť bez víry není žádné naděje33. Podobně víra pochází z naděje, neboť víra je podstata věcí, ve které doufáme34.
Naděje je důležitá jak pro víru, tak pro pravou lásku. Když neposlušnost, nespokojenost a odkládání nahlodávají víru, je zde naděje, aby naši víru podepřela. Když zklamání a netrpělivost dotírají na pravou lásku, naděje upevní naše rozhodnutí a naléhá na nás, abychom pečovali o své bližní, aniž bychom očekávali odměnu. Čím jasnější je naše naděje, tím větší je naše víra. Čím pevnější je naše naděje, tím čistší je naše pravá láska.
To, co v naději očekáváme, nás vede k víře, a to, v co svou naději vkládáme, nás vede k pravé lásce. Když tyto tři ctnosti – víra, naděje a pravá láska35 – působí spolu a když jsou založeny na pravdě a světle znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista, náš život oplývá dobrými skutky36.
Osobní zkušenosti s nadějí
Vždy, když se nějaká naděje vyplní, vytvoří důvěru a vede k pevnější naději. Myslím na mnoho příkladů ze svého života, kdy jsem bezprostředně poznal moc naděje. Dobře si vzpomínám na dny ve svém dětství prožívané uprostřed hrůz a zoufalství světové války, na nedostatek příležitostí ke vzdělání, na zdravotní problémy, které mi v mládí ohrožovaly život, a na těžkou a neradostnou finanční situaci uprchlíka. Příklad mé matky, která i v těch nejhorších chvílích šla vpřed a vložila víru a naději do činu, a nezaobírala se pouhými obavami a planými myšlenkami, posiloval naši rodinu i mě a dával mi jistotu, že současná situace otevře cestu budoucím požehnáním.
Díky těmto zážitkům vím, že evangelium Ježíše Krista a naše členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů je to, co posiluje víru, nabízí jasnou naději a vede nás k pravé lásce.
Naděje nás posiluje ve chvílích zoufalství. Naděje nás učí, že je důvod se radovat, i když se zdá, že je vše kolem nás temné.
S Jeremiášem prohlašuji: „Požehnaný ten muž, … jehož naděje jest Hospodin.“37
S Joelem svědčím: „Hospodin jest [naděje] lidu [jeho], a síla [dětí] Izraelských.“38
S Nefim prohlašuji: „[Tlačte] se kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Pročež, budete-li se tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“39
Toto je ctnost naděje, kterou musíme pěstovat a rozvíjet. Taková vyzrálá naděje přichází ve Spasiteli Ježíši Kristu a skrze Něj, neboť „každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jakož i [Spasitel] čistý jest“40.
Pán nám dává uklidňující poselství naděje: „Neboj se, malé stádo.“41 Bůh bude čekat s „otevřenou náručí, aby… přijal“42 ty, kteří odkládají své hříchy a pokračují s vírou, nadějí a pravou láskou.
A všem, kteří trpí – všem, kteří jsou zoufalí, ustaraní nebo opuštění – pravím s láskou a s hlubokým zájmem o vás – nikdy se nevzdávejte.
Nikdy nepodlehněte.
Nikdy nedovolte, aby zoufalství přemohlo vašeho ducha.
Chopte se Naděje Izraele a spoléhejte se na Ni, neboť láska Syna Božího proniká veškerou temnotou, zmírňuje každou bolest a zahřívá každé srdce.
O tomto svědčím – a zanechávám vám své požehnání ve jménu Ježíše Krista, amen.