Služba andělů
Bůh nás nikdy nenechává o samotě, nikdy nás nenechává bez pomoci v těžkostech, kterým čelíme.
Když Adam a Eva ochotně vstoupili do smrtelnosti, věděli, že tento telestiální svět bude obsahovat trní a bodláčí a všemožné problémy. Možná si uvědomovali, že tím největším problémem však nebudou těžkosti a nebezpečí, kterými budou procházet, ale skutečnost, že nyní budou od Boha daleko, že budou odloučeni od Toho, s kým kráčeli a promlouvali, a kdo jim radil tváří v tvář. V záznamu o stvoření se píše, že poté, co se takto vědomě rozhodli, „neviděli jej; neboť byli vyloučeni z jeho přítomnosti“.1 Mezi vším ostatním, s čím se museli trápit, je toto jistě trápilo nejvíce.
Bůh však věděl o těžkostech, kterým budou čelit, a určitě věděl, jak opuštěně a ztrápeně se občas budou cítit. A tak stále bděl nad svými potomky ve smrtelnosti, vždy naslouchal jejich modlitbám a posílal proroky (a později apoštoly), aby je učili, aby jim radili a aby je vedli. Když bylo zvlášť potřeba, posílal anděle, božské posly, aby žehnali Jeho dětem, ujišťovali je o tom, že nebesa jsou vždy nablízku a že Jeho pomoc je vždy nadosah. Krátce poté, co se Adam a Eva ocitli v opuštěném a ponurém světě, zjevil se jim anděl,2 který je učil významu jejich obětování a významu usmiřující role zaslíbeného Vykupitele, který přijde.
Když se přiblížil čas Spasitelova příchodu, byl poslán anděl, aby oznámil Marii, že bude matkou Syna Božího.3 Poté měl zástup andělů za úkol zpívat během noci, kdy se malý Ježíš narodil.4 Krátce poté anděl oznámil Jozefovi, že novorozeně je v nebezpečí a že jejich malá rodina musí uprchnout do Egypta, kde bude v bezpečí.5 Když již bylo bezpečné se vrátit, anděl tuto informaci rodině předal a všichni tři se vrátili do země svého dědictví.6
Od počátku, během všech dispensací, Bůh používal anděle jako své vyslance, aby tlumočili Jeho lásku a Jeho zájem o Jeho děti. V čase, který zde mám vyhrazen, nemohu ani letmo probrat písma či naši historii posledních dnů, které jsou plné příběhů o andělech sloužících lidem na zemi, ale je to nauka a historie vskutku bohatá.
Tyto bytosti obvykle nejsou vidět. Někdy však jsou. Ale ať již jsou vidět nebo ne, jsou vždy nablízku. Někdy jsou jejich úkoly velmi vznešené a mají význam pro celý svět. Jindy jsou jejich poselství osobní. Občas je úkolem andělů před něčím varovat. Ale nejčastěji je jejich úkolem utěšovat, nabídnout milosrdnou péči a vedení v obtížné době. Když se Lehi ocitl ve svém snu na hrozivém místě, v temné a chmurné pustině, jak to popsal, uviděl anděla, „muže… [oblečeného] v bílém rouše“, který, jak řekl Lehi, „ke mně promluvil a vyzval mě, abych ho následoval“.7 Lehi ho následoval do bezpečí a nakonec na cestu spasení.
My všichni během života strávíme nějaký čas v temných a chmurných místech, v pustině, v situacích, kdy budeme prožívat zármutek, obavy nebo zklamání. Naše současnost je plná globálních obav z finančních krizí, z energetických problémů, teroristických útoků a přírodních katastrof. To se pak přenáší do osobních i rodinných obav nejen o to, kde budeme bydlet a co budeme jíst, ale také do obav o základní bezpečí a blaho našich dětí a do obav týkajících se proroctví posledních dnů ohledně naší planety. Ještě závažnější než tyto obavy – ač s nimi někdy souvisejí – jsou otázky etického, mravního a duchovního úpadku v národech velkých i malých, doma i v zahraničí. Svědčím však o tom, že andělé jsou přesto posíláni, aby nám pomáhali, stejně jako byli posíláni pomáhat Adamovi a Evě, prorokům a vskutku i samotnému Spasiteli světa. Matouš ve svém evangeliu zaznamenává, že poté, co byl Kristus pokoušen na poušti Satanem, „andělé přistoupili a sloužili jemu“.8 I Syn Boží, sám Bůh, potřeboval nebeskou útěchu během svého putování ve smrtelnosti. A tak budou andělé sloužit spravedlivým až do konce času. Mormon řekl svému synu Moronimu, který měl jednoho dne sám být andělem:
„Ustal den zázraků?
Nebo přestali se andělé dětem lidským ukazovati? Nebo zadržel před nimi moc Ducha Svatého? Nebo bude ji zadržovati, dokud čas bude trvati nebo země bude státi nebo dokud bude jediný člověk na tváři její, aby byl spasen?
Vizte, pravím vám: Nikoli; neboť… vírou se andělé zjevují lidem a slouží jim…
Neboť vizte, jsou… poddáni [Kristu], aby sloužili podle slova příkazu jeho, ukazujíce se těm, kteří mají silnou víru a pevnou mysl v každé podobě zbožnosti.“9
Žádám každého v dosahu mého hlasu, aby sebral odvahu, aby byl naplněn vírou a aby pamatoval na to, že Pán řekl, že bude „[bojovat] bitvy [naše], … bitvy dětí [našich] a [bitvy] dětí [našich] dětí“.10 A co máme dělat, abychom si takovou ochranu zasloužili? Máme pilně hledat, vždy se modlit a být věřící. „[Pak] všechny věci budou působiti společně pro dobro [naše], jestliže [budeme] kráčeti zpříma a [budeme] pamatovati na smlouvu, kterou [jsme]… uzavřeli.“11 Tyto poslední dny nejsou dobou, kdy se máme bát a chvět. Jsou dobou, kdy máme být věřící a pamatovat na své smlouvy.
Mluvil jsem zde o nebeské pomoci a o andělech vyslaných žehnat nám v čase potřeby. Když však mluvíme o těch, kdo jsou nástroji v rukou Božích, uvědomme si, že ne všichni andělé pocházejí z druhé strany závoje. S některými kráčíme a promlouváme – zde, nyní, každý den. Někteří bydlí v našem sousedství. Někteří nás přivedli na svět a v mém případě jedna andělská bytost souhlasila s tím, že se za mne provdá. Nebesa se nikdy nezdají být blíže, než když vidíme projevy lásky Boží v laskavosti a oddanosti lidí, kteří jsou tak dobří a tak čistí, že vám na mysl nepřichází jiné slovo než slovo andělský. Starší James Dunn právě před chvílí u tohoto řečnického pultu použil toto slovo během úvodní modlitby, aby popsal tento pěvecký sbor Primárek – a proč ne? Dovolte mi, abych se v tomto duchu, s tvářemi a hlasy těchto dětí, které máme v mysli i před očima, s vámi podělil o příběh mého zesnulého přítele a kolegy z BYU, Clyna D. Barruse. Činím tak se svolením jeho ženy Marilyn a jejich rodiny.
Bratr Barrus vyprávěl o svém dětství na velké farmě v Idahu a o tom, že měl za úkol zahánět vždy večer krávy k dojení. Vzhledem k tomu, že krávy se pásly na pastvině sousedící s občas zrádnou řekou Teton, Barrusovi měli přísné pravidlo, že během jarních záplavových období nesměly děti nikdy jít za žádnou krávou, která se přebrodila přes řeku. Měly se vždy vrátit domů a požádat o pomoc dospělého.
Jednou v sobotu, těsně po sedmých narozeninách bratra Barruse, jeho rodiče slíbili dětem, že pokud dokončí své domácí práce včas, půjdou ten večer do kina. Když však malý Clyn dorazil na pastvinu, zjistil, že krávy přešly přes řeku, i když byla dosti rozvodněná. A protože si uvědomoval, že by onoho večera mohl přijít o vzácnou návštěvu kina, rozhodl se, že se vydá za kravami, i když byl mnohokrát upozorňován na to, že to nikdy nesmí udělat.
Když sedmiletý chlapec pobídl svého starého koně Bannera, aby vstoupil do chladného a rychlého proudu řeky, kůň sotva držel hlavu nad vodou. Kdyby na koni seděl dospělý, byl by v bezpečí, ale protože byl bratr Barrus pouhým dítětem, hladina řeky se nad ním zavřela, vyjma okamžiků, kdy kůň několikrát poskočil kupředu, díky čemuž se Clyn dostal nad vodu a stěží se stačil nadechnout.
Použiji nyní slova bratra Barruse:
„Když se Banner nakonec vydrápal na druhý břeh, uvědomil jsem si, že mi šlo o život a že jsem udělal strašnou věc – vědomě jsem neposlechl tatínka. Napadlo mě, že bych to mohl odčinit jen tím, že dovedu krávy bezpečně domů. Možná mi to pak tatínek promine. Ale už se stmívalo a já jsem s jistotou nevěděl, kde jsem. Přepadlo mě zoufalství. Byl jsem mokrý, byla mi zima, ztratil jsem se a měl jsem strach.
Slezl jsem ze starého Bannera, padl jsem na zem vedle jeho nohou a rozplakal jsem se. Mezi vzlykáním jsem se snažil modlit a znovu a znovu jsem svému Otci v nebi opakoval: ,Mrzí mě to. Odpusť mi prosím! Mrzí mě to. Odpusť mi prosím!‘
Modlil jsem se dlouho. Když jsem nakonec zvedl oči, přes slzy jsem uviděl postavu oblečenou v bílém, jak kráčí ke mně. V oné tmě jsem si byl jist, že to je anděl seslaný v odpověď na mé modlitby. Postava se blížila a já jsem se nepohnul ani jsem nevydal hlásku – tak překvapený jsem byl tím, co jsem viděl. Opravdu by Pán seslal anděla někomu, kdo byl tak neposlušný?
Pak jsem zaslechl známý hlas: ,Synu, hledal jsem tě.‘ Ve tmě jsem rozpoznal hlas svého otce a rozběhl jsem se do jeho otevřené náruče. Pevně mě přitiskl k sobě a pak jemně řekl: ,Měl jsem strach. Jsem rád, že jsem tě našel.‘
Snažil jsem se mu říct, jak moc mě to mrzí, ale z roztřesených rtů mi vycházela nesouvislá slova – ,Děkuju… tma… bál jsem se… řeka… sám.‘ Později téhož večera jsem se dozvěděl, že když jsem se nevrátil z pastviny, otec se mě vydal hledat. Když nenašel ani mě ani krávy, věděl, že jsem se přebrodil přes řeku a že jsem v nebezpečí. Protože byla tma a šlo o čas, svlékl si vše, vyjma bílého teplého spodního prádla, přehodil si svázané boty kolem krku a přeplaval zrádnou řeku, aby zachránil svého zatoulaného syna.“12
Milovaní bratři a sestry, vydávám svědectví o andělech, těch nebeských i těch smrtelných. Zároveň svědčím i o tom, že Bůh nás nikdy nenechává o samotě, nikdy nás nenechává bez pomoci v těžkostech, kterým čelíme. „[Ani nenechá], dokud čas bude trvati nebo země bude státi nebo dokud bude jediný [muž, žena nebo dítě] na tváři její, aby [byli spaseni].“13 Občas, při událostech globálního i osobního významu, můžeme mít pocit, že jsme vzdáleni Bohu, vyloučeni z nebe, že jsme sami v temných a chmurných místech. Často toto trápení může být způsobeno vlastním přičiněním, ale i tehdy nad námi Otec nás všech bdí a pomáhá nám. A vždy zde máme anděly, kteří přicházejí a chodí kolem nás, viditelní i neviditelní, známí i neznámí, smrtelní i nesmrtelní.
Kéž více věříme v tento Pánův slib, který je obsažen v jednom oblíbeném verši presidenta Monsona, a kéž jsme za tento slib vděčnější: „Půjdu před tváří vaší. Já budu na pravici vaší a na levici vaší,… Duch můj bude v srdci vašem a andělé moji kolem vás, aby vás podpírali.“14 Kéž se mezi svými modlitbami o pomoc andělů i my sami snažíme být o trochu víc jako andělé – laskavým slovem, silnou paží, prohlášením své víry a „[smlouvou], kterou [jsme]… uzavřeli“.15 Možná, že pak i my budeme posly vyslanými od Boha, až někdo, třeba dítě z Primárek, bude vzlykat: „Tma… bál jsem se… řeka… sám.“ O to se modlím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.