Nauka Kristova
V dnešní Církvi, stejně jako v dávných dobách, je stanovení nauky Kristovy či napravení naukových odchylek záležitostí božského zjevení.
Vyjadřujeme hlubokou vděčnost a lásku sestře Beckové, sestře Allredové a sestře Thompsonové a členkám komise Pomocného sdružení.
V poslední době jsme svědky rostoucího zájmu veřejnosti o nauky Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. My toto vítáme, protože koneckonců naším základním posláním je učit evangeliu Ježíše Krista – Jeho nauce – po celém světě. (Viz Matouš 28:19–20; NaS 112:28.) Musíme ale připustit, že se vyskytovaly a stále vyskytují některá nedorozumění ohledně naší nauky a toho, na čem je založena. A právě o tomto tématu bych dnes rád mluvil.
Spasitel učil své nauce v zenitu času a Jeho apoštolové se velmi usilovně snažili chránit tuto nauku před přívalem falešných tradic a filozofií. Novozákonní epištoly uvádějí řadu případů, které dokládají, že již během působení apoštolů se šířilo závažné a všeobecné odpadlictví.1
Století, která následovala, osvěcovaly občasné paprsky světla evangelia, dokud v 19. století neozářil svět jasný úsvit Znovuzřízení, a evangelium Kristovo bylo ve své plnosti a dokonalosti znovu na zemi. Tento slavný den začal tehdy, když ve sloupu světla „[převyšujícím] jas slunce“ (Joseph Smith–Životopis 1:16) navštívili mladého Josepha Smitha Bůh Otec a Jeho Milovaný Syn Ježíš Kristus a zahájili tak skutečnou záplavu zjevení spojenou s božskou mocí a pravomocí.
V těchto zjeveních nacházíme to, co by bylo možné nazvat ústřední naukou Církve Ježíše Krista, která byla znovuzřízena na zemi. Sám Ježíš tuto nauku definoval slovy zaznamenanými v Knize Mormonově – dalším svědectvím o Ježíši Kristu:
„Toto je nauka má, a je to nauka, kterou mi dal Otec; a já vydávám svědectví o Otci a Otec vydává svědectví o mně a Duch Svatý vydává svědectví o Otci a o mně; a já vydávám svědectví, že Otec přikazuje všem lidem, všude, aby činili pokání a věřili ve mne.
A každý, kdo ve mne věří a je pokřtěn, bude spasen; a to jsou ti, kteří zdědí království Boží.
A kdo ve mne nevěří a není pokřtěn, bude zatracen.
… A každý, kdo věří ve mne, věří i v Otce; a tomu Otec vydá svědectví o mně, neboť ho navštíví ohněm a Duchem Svatým. …
Vpravdě, vpravdě pravím vám, že toto je nauka má a každý, kdo na ní staví, staví na skále mé a brány pekelné ho nepřemohou.“ (3. Nefi 11:32–35, 39.)
Toto je naše poselství, skála, na níž stavíme, základ všeho dalšího v Církvi. Podobně jako vše, co pochází od Boha, je tato nauka čistá, je jasná a je snadno pochopitelná – dokonce i pro dítě. S radostným srdcem vyzýváme všechny, aby ji přijali.
V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů „věříme všemu, co Bůh zjevil, všemu, co nyní zjevuje, a věříme, že ještě zjeví mnohé veliké a důležité věci týkající se království Božího“. (Články víry 1:9.) To znamená, že ačkoli toho dosud hodně nevíme, pravdy a nauka, které jsme obdrželi, přišly a budou dál přicházet skrze božské zjevení. V některých náboženstvích si teologové nárokují stejnou pravomoc učit jako náboženští vedoucí a naukové otázky se mohou stát předmětem názorových sporů mezi nimi. Někteří spoléhají na velké ekumenické rady ze středověku a na jejich vyznání. Jiní kladou hlavní důraz na úvahy teologů z poapoštolské doby nebo na biblickou hermeneutiku a exegezi. My si ceníme vzdělanosti, která obohacuje porozumění, ale v dnešní Církvi, stejně jako v dávných dobách, je stanovení nauky Kristovy či napravení naukových odchylek záležitostí božského zjevení daného těm, které Pán obdařil apoštolskou pravomocí.2
V roce 1954 president J. Reuben Clark ml., tehdejší rádce v Prvním předsednictvu, vysvětlil, jak se v Církvi zveřejňuje nauka a jak význačnou roli zastává president Církve. Když mluvil o členech Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů, prohlásil: „[Máme mít] na paměti, že některým generálním autoritám bylo dáno zvláštní povolání; mají zvláštní dar; je jim vyjádřena podpora jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům, což jim dává zvláštní duchovní dar ve vztahu k výuce druhých. Mají právo, moc a pravomoc hlásat mysl a vůli Boží Jeho lidu, přičemž jsou podřízeni všeobecné moci a pravomoci presidenta Církve. Jiným generálním autoritám není dán tento zvláštní duchovní dar a pravomoc vztahující se na to, když učí druhé; z toho vyplývá, že mají určité omezení, a toto omezení moci a pravomoci, když učí druhé, se týká všech ostatních úředníků a členů Církve, neboť nikdo z nich není duchovně obdarován jako prorok, vidoucí a zjevovatel. Navíc, jak již bylo řečeno, president Církve má v tomto směru další a zvláštní duchovní obdarování, neboť je prorokem, vidoucím a zjevovatelem pro celou Církev.“3
Jak Spasitel zjevuje svou vůli a nauku prorokům, vidoucím a zjevovatelům? Může jednat skrze posla nebo osobně. Může promlouvat svým hlasem nebo hlasem Svatého Ducha – rozmluvou od Ducha k duchu –, kterou lze vyjádřit slovy nebo pocity, které obsahují porozumění, jež je nevyslovitelné. (Viz 1. Nefi 17:45; NaS 9:8.) Může oslovovat své služebníky jednotlivě nebo když jednají v radě. (Viz 3. Nefi 27:1–8.)
Uvedu dva příklady z Nového zákona. Prvním je zjevení, které bylo dáno hlavnímu vedoucímu Církve. Na začátku knihy Skutků se dozvídáme, že Kristovi apoštolové hlásali poselství evangelia pouze Židům, čímž následovali příklad Ježíšova působení (viz Matouš 15:24), ale pak, podle Pánova časového plánu, nadešla doba na změnu. Petr měl ve městě Joppa sen, v němž viděl různá zvířata, která se spouštěla na zem z nebe ve velikém, ve čtyřech rozích uvázaném prostěradle (viz Skutkové 10:11) a bylo mu přikázáno, aby je zabil a jedl (viz Skutkové 10:13). Petr se zdráhal, protože přinejmenším některá zvířata byla podle Mojžíšova zákona „nečistá“ a on nikdy neporušil přikázání, které požívání těchto zvířat zakazovalo. Nicméně hlas pravil Petrovi ve snu: „Cožť Bůh očistil, neměj ty toho za nečisté.“ (Skutkové 10:15.)
Význam tohoto snu se vysvětlil, když brzy poté dorazilo na místo, kde Petr bydlel, několik mužů vyslaných od římského setníka Kornelia s žádostí, aby přišel učit jejich pána. Kornelius shromáždil značný počet příbuzných a přátel a když Petr zjistil, že dychtivě čekají na to, aby přijali jeho poselství, řekl:
„[Bůh mi] ukázal …, abych žádného člověka nepravil obecným neb nečistým býti. …
… V pravdě jsem shledal, že Bůh [nikomu nestraní].
Ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí spravedlnost, příjemný jest jemu.“ (Skutkové 10:28, 34–35; viz také verše 17–24.)
„Když ještě Petr mluvil slova tato, sstoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova.
I užasli se ti, [kteří Petra doprovázeli], … že i na pohany dar Ducha svatého jest vylit.
… Tehdy odpověděl Petr:
Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?“ (Skutkové 10:44–47.)
Tímto zážitkem a zjevením, které Petr získal, Pán pozměnil určitou církevní zvyklost a zjevil svým učedníkům širší naukové porozumění. A tak bylo hlásání evangelia rozšířeno na celé lidstvo.
Později v knize Skutků nacházíme další, do jisté míry podobný příklad, který tentokrát ukazuje, jak mohou zjevení ohledně naukových otázek přicházet v prostředí rady. Vznikl spor ohledně toho, zda obřízka požadovaná podle zákona Mojžíšova se má dál dodržovat jako přikázání i v evangeliu a v Církvi Kristově. (Viz Skutkové 15:1, 5.) „Tedy sešli se apoštolé a starší, aby [to zvážili].“ (Skutkové 15:6.) Náš záznam o této radě je jistě neúplný, ale je nám řečeno, že po mnohých diskusích (viz Skutkové 15:7) Petr, služebně nejstarší apoštol, vstal a oznámil, co mu Svatý Duch potvrdil. Připomněl členům rady, že když se evangelium začalo hlásat neobřezaným pohanům v Korneliově domě, přijali Ducha Svatého právě tak jako obřezaní židovští obrácení. Řekl, že Bůh „neučinil rozdílu mezi nimi a námi, věrou očistiv srdce jejich.
Protož nyní, proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedlníků jho, kteréhož ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli?
Ale skrze milost Pána Ježíše Krista věříme, že spaseni budeme, rovně jako i oni.“ (Skutkové 15:9–11; viz také verš 8.)
Poté, co Pavel, Barnabáš a možná i další, vyjádřili podporu Petrovu prohlášení, Jakub navrhl, aby bylo toto rozhodnutí oznámeno Církvi dopisem, a členové rady se „jednomyslně“ sjednotili. (Skutkové 15:25; viz také verše 12–23.) V dopise oznamujícím jejich rozhodnutí apoštolové napsali: „Vidělo se zajisté Duchu svatému i nám“ (Skutkové 15:28) neboli, jinými slovy, toto rozhodnutí přišlo prostřednictvím božského zjevení skrze Svatého Ducha.
Podle téhož vzoru se řídíme i dnes ve znovuzřízené Církvi Ježíše Krista. President Církve může oznamovat nebo vykládat nauky na základě zjevení, které mu bylo dáno. (Viz např. NaS 138.) Výklad nauky může také vyjít ze spojené rady Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů. (Viz např. Oficiální prohlášení 2.) Diskuse rady bude často zahrnovat posouzení kanonizovaných písem, učení církevních vedoucích a minulé zvyklosti. Avšak podobně jako v novozákonní Církvi, konečným cílem není zkrátka jen shoda mezi členy rady, ale zjevení od Boha. Je to proces, který ve snaze získat mysl a vůli Páně zahrnuje jak rozumové uvažování tak víru.4
Zároveň je třeba pamatovat na to, že ne každé prohlášení církevního vedoucího, ať již minulého či současného, nutně představuje nauku. V Církvi se všeobecně chápe, že prohlášení, které učinil jeden vedoucí při jediné příležitosti, často představuje osobní, byť dobře uvážený názor, který nebyl pronesen jako oficiální či závazné stanovisko pro celou Církev. Prorok Joseph Smith učil, že „prorok [je] prorokem jen tehdy, když [jedná] jako prorok“.5 Již citovaný president Clark poznamenal:
„Tuto myšlenku dokládá jeden jednoduchý příběh, který mi jako chlapci vyprávěl otec – nevím od koho ten příběh znal, ale ilustruje tuto myšlenku. Vyprávěl, že během rozruchu před příchodem [Johnstonovy] armády bratr Brigham kázal lidem na jednom dopoledním shromáždění a energicky vyzýval k odporu vůči přicházejícímu vojsku a hlásal záměr postavit se na odpor a zahnat vojsko na ústup. Na odpoledním shromáždění pak povstal a řekl, že toho dne dopoledne k nim mluvil Brigham Young, ale nyní promluví Pán. Pak pronesl proslov, jehož duch byl zcela opačný než dopoledního kázání. …
… Církev díky svědectví Ducha Svatého, kterého členové mají, pozná, zda jsou bratří při hlásání svých názorů ‚pohnuti Duchem Svatým‘; a v příhodném čase se toto poznání projeví.“6
Prorok Joseph Smith potvrdil ústřední roli Spasitele v naší nauce jednou výstižnou větou: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben a opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“7 Svědectví Josepha Smitha o Ježíšovi spočívá v tom, že Ježíš žije, neboť Ho viděl, „vpravdě na pravici Boží; a [slyšel] hlas vydávající svědectví, že je Jednorozeným Otcovým“. (NaS 76:23; viz také verš 22.) Žádám všechny ty, kteří slyší nebo čtou toto poselství, aby skrze modlitbu a studium písem usilovali o totéž svědectví týkající se božské povahy Ježíše Krista, Jeho Usmíření a Vzkříšení. Přijměte Jeho nauku tím, že budete činit pokání, dáte se pokřtít, přijmete dar Ducha Svatého a pak se budete celý život řídit zákony a smlouvami evangelia Ježíše Krista.
Protože se blíží oslavy Velikonoc, vydávám své vlastní svědectví o tom, že Ježíš Nazaretský byl a je Syn Boží – tentýž Mesiáš, o němž se prorokovalo v dávných dobách. On je Kristus, který trpěl v Getsemanech, zemřel na kříži, byl pohřben a třetího dne skutečně znovu vstal. Je vzkříšený Pán, skrze Něhož budeme my všichni vzkříšeni a díky Němuž mohou být všichni ti, kteří si to přejí, vykoupeni a oslaveni v Jeho nebeském království. Toto je naše nauka, která potvrzuje všechna předchozí svědectví o Ježíši Kristu a která je znovu hlásána pro dnešní dobu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.