Mládež
Dokázal jsem se vzdát svého smutku
Autor je z Tchaj-wanu.
Když se moji přátelé, bratr Chen a jeho manželka, nechali pokřtít a stali se členy našeho sboru, byl jsem přešťastný. Rok po svém křtu byli zpečetěni v chrámu a byl k nim připečetěn jejich syn, který zemřel ještě předtím, než vstoupili do Církve. Bylo nádherné vidět, jak Chenovi rostou v evangeliu.
Rok nato však bratr Chen zahynul při autonehodě. Po nehodě jsem musel na jeho smrt stále myslet a často mě pronásledovala i ve snu. Budil jsem se s pláčem a znovu a znovu jsem se ptal: „Proč? Proč Pán dovoluje, aby se stala taková tragédie? Proč se taková věc musí stát zrovna této nádherné rodině?“ Jednou, když jsem se zase trápil těmito otázkami, jsem otevřel příručku k výuce a přečetl jsem si tato slova od presidenta Spencera W. Kimballa (1895–1985):
„Pokud bychom se na smrtelnost dívali jako na veškerou naši existenci, pak by bolest, žal, selhání a krátký život byly pohromou. Pokud však na život hledíme jako na věčnou existenci sahající daleko do předsmrtelné minulosti a pokračující vpřed do věčné posmrtné budoucnosti, pak na vše, co se zde odehrává, můžeme nahlížet ze správného úhlu …
Nejsme snad vystaveni pokušením, aby byla vyzkoušena naše síla, nemoci, abychom se učili trpělivosti, a smrti, abychom mohli být učiněni nesmrtelnými a mohli být oslaveni?“1
V té chvíli jsem se rozhodl, že se svého smutku vzdám a budu pohlížet do slíbené a možné budoucnosti. V duchu jsem uviděl, jak se bratr Chen znovu šťastně spojí se svou rodinou. Ten pohled mě uklidnil. Vím, že Nebeský Otec nám dá moudrost a odvahu čelit protivenstvím.