Opravdu dobrotivý a bezelstný
Starší Michael T. Ringwood
Sedmdesátník
Dobrou zprávou o evangeliu Ježíše Krista je to, že naše srdce se může proměnit a své motivy můžeme kultivovat a tříbit.
V jednom období v životě jsem naneštěstí toužil po postavení a moci. Začalo to nevinně. Když jsem se připravoval na službu na misii na plný úvazek, můj starší bratr se stal na své misii vedoucím zóny. Slyšel jsem o něm tolik hezkých věcí, že jsem si nemohl pomoci a chtěl jsem, aby se takto mluvilo i o mně. Doufal jsem, že získám podobné postavení, a snad jsem se za to i modlil.
Naštěstí se mi při službě na misii dostalo mocného ponaučení. Bylo mi připomenuto na minulé konferenci.
President Dieter F. Uchtdorf v říjnu řekl: „Během svého života jsem měl příležitost přijít do styku s těmi nejschopnějšími a nejinteligentnějšími muži a ženami, které tento svět může nabídnout. Když jsem byl mladší, dělali na mě dojem vzdělaní, kultivovaní, úspěšní a světem vychvalovaní lidé. Ale během let jsem si uvědomil, že daleko větší dojem na mě dělají všechny ty úžasné a požehnané duše, které jsou opravdu dobrotivé a bezelstné.“1
Můj hrdina z Knihy Mormonovy je dokonalým příkladem úžasné a požehnané duše, jež je opravdu dobrotivá a bezelstná. Šiblon byl jedním ze synů Almy mladšího. Lépe obeznámeni jsme s jeho bratry Helamanem, jenž šel ve stopách svého otce jakožto správce záznamů a prorok Boží, a Koriantonem, jenž proslul jako misionář, který potřeboval od otce jisté rady. Helamanovi napsal Alma 77 veršů. (Viz Alma 36–37.) Koriantonovi věnoval 91 veršů. (Viz Alma 39–42.) Šiblonovi, Almovu prostřednímu synovi, bylo určeno pouhých 15 veršů. (Viz Alma 38.) Přesto jsou slova v těchto 15 verších mocná a poučná.
„A nyní, synu můj, věřím, že v tobě budu míti velikou radost pro tvou stálost a pro tvou věrnost Bohu; neboť jak jsi počal ve své mladosti pohlížeti k Pánu, svému Bohu, doufám, že právě tak budeš nadále zachovávati přikázání jeho; neboť požehnaný je ten, kdo vytrvá do konce.
Pravím ti, synu můj, že již nyní jsem z tebe měl velikou radost pro tvou věrnost a tvou píli a tvou trpělivost a tvou shovívavost u lidu Zoramitů.“ (Alma 38:2–3.)
Kromě toho, že Alma promlouval k Šiblonovi, hovořil o něm i s Koriantonem. Řekl: „Což jsi nepozoroval stálost svého bratra, jeho věrnost a jeho píli při zachovávání přikázání Božích? Viz, což ti nedal dobrý příklad?“ (Alma 39:1.)2
Šiblon byl patrně synem, který chtěl potěšit svého otce, a tak činil to, co bylo správné, protože to bylo správné, a nikoli aby získal uznání, postavení, moc, pocty či pravomoc. Helaman musel toto o svém bratru vědět a určitě si ho pro to vážil, protože Šiblonovi svěřil do úschovy posvátné záznamy, které dostal od svého otce. Helaman věřil Šiblonovi dozajista proto, že to „byl spravedlný muž, a kráčel před Bohem zpříma; a neustále se snažil činiti dobro [a] zachovávati přikázání Pána, svého Boha“. (Alma 63:2.) Jak se zdá, je pro Šiblona příznačné, že toho o něm od doby, kdy převzal posvátné záznamy, až do okamžiku, kdy je předal Helamanovu synu Helamanovi, mnoho zapsáno není. (Viz Alma 63:11.)
Šiblon byl opravdu dobrotivý a bezelstný. Byl to člověk, který obětoval svůj čas, talenty a úsilí, aby z lásky k Bohu a ke svým bližním pomáhal druhým a pozvedal je. (Viz Alma 48:17–19; 49:30.) Skvěle ho vystihují slova presidenta Spencera W. Kimballa: „Velké ženy a velcí muži vždy touží spíše sloužit, než nad někým panovat.“3
Ve světě, který na všech stranách baží po uznání, postavení, moci, poctách či pravomoci, si vážím těch úžasných a požehnaných duší, které jsou opravdu dobrotivé a bezelstné, těch, které motivuje láska k Bohu a k bližním, těch velkých mužů a žen, kteří „touží spíše sloužit, než nad někým panovat“.
Dnes jsou lidé, kteří by chtěli, abychom věřili, že snahu dokázat svůj význam můžeme uspokojit pouze získáním postavení a moci. Naštěstí je však mnoho takových, na něž tento názor nemá vliv. Svůj význam spatřují ve snaze být opravdu dobrotiví a bezelstní. Narážím na ně ve všech společenských vrstvách a v různých vyznáních. A nacházím je ve velkém počtu mezi skutečně obrácenými následovníky Krista.4
Vážím si těch, kteří nesobecky slouží každý týden ve sborech a odbočkách po celém světě tím, že plní svá povolání nad rámec požadovaného. Ale povolání přicházejí a odcházejí. Ještě větší dojem na mě dělají mnozí, kteří i bez oficiálního povolání nacházejí příležitosti neustále sloužit druhým a pozvedat je. Jeden bratr chodí na shromáždění brzy, aby srovnal židle, a odchází pozdě, aby kapli uklidil. Jedna sestra si záměrně sedá vedle jisté slepé sestry ze svého sboru nejen proto, aby se s ní mohla pozdravit, ale také aby mohla zpívat náboženské písně dostatečně nahlas, aby se podle ní mohla daná sestra řídit. Podíváte-li se blíže na svůj sbor či odbočku, naleznete takové příklady také. Vždy jsou členové, kteří vědí, kdo potřebuje pomoc a kdy ji poskytnout.
Své první poučení o opravdu dobrotivých a bezelstných Svatých jsem nejspíš získal jako mladý misionář. Přijel jsem do oblasti se starším, jehož jsem neznal. Slyšel jsem druhé misionáře mluvit o tom, že nikdy nedostal žádné vedoucí pověření a že má potíže s korejštinou navzdory tomu, že už je v té zemi dlouho. Ale když jsem tohoto staršího poznal, zjistil jsem, že je to jeden z nejposlušnějších a nejvěrnějších misionářů, co jsem znal. Když byl čas studovat, studoval; když byl čas pracovat, pracoval. Odcházel z bytu včas a včas se vracel. Pilně studoval korejštinu, přestože pro něj byla obzvláště těžká.
Když jsem si uvědomil, že to, co jsem slýchal, nebyla pravda, měl jsem pocit, že je tento misionář neprávem považován za neúspěšného. Chtěl jsem říci celé misii o tom, co jsem o tomto starším zjistil. O svou touhu napravit toto nedorozumění jsem se podělil s presidentem misie. Odvětil: „Nebeský Otec ví, že tento mladý muž je úspěšný misionář, a já to vím také.“ Pak dodal: „A teď to víte i vy, tak na kom ještě záleží?“ Tento moudrý president misie mě naučil tomu, co je na službě důležité – a uznání, postavení, moc, pocty či pravomoc to nejsou. Pro mladého misionáře, který se příliš soustředil na postavení, to bylo velké ponaučení.
S tímto ponaučením jsem se začal zpětně zamýšlet nad svým životem a uvědomil jsem si, jak často mě ovlivnili lidé, kteří zrovna nezastávali žádné důležité postavení či funkci. Jedním z těchto Šiblonovi podobných lidí byl můj učitel semináře během prvního ročníku střední školy. Tento dobrý muž učil seminář teprve dva nebo tři roky, ale otevřel mi srdce tak, že mi to pomohlo získat svědectví. Nebyl to možná ten nejoblíbenější učitel na škole, ale byl vždy připravený a měl na mě mocný a trvalý vliv. Jednou z mála příležitostí, kdy jsem ho během 40 let, jež uplynuly od doby, kdy mě učil, viděl, bylo, když za mnou přišel na pohřbu mého otce. Tento čin nebyl vskutku motivován postavením či mocí.
Vážím si onoho oddaného učitele a mnohých mu podobných, kteří jsou opravdu dobrotiví a bezelstní. Vážím si učitele Nedělní školy, který neučí své studenty jen během nedělní výuky ve třídě, ale také je učí a ovlivňuje tím, že je zve na snídani se svou rodinou. Vážím si vedoucích mládeže, kteří chodí na sportovní utkání a kulturní akce mladých mužů a žen ve svém sboru. Vážím si muže, který píše povzbudivé vzkazy svým sousedům, a ženy, která vánoční přání neposílá jen poštou, ale svým přátelům a členům rodiny, kteří potřebují, aby je někdo navštívil, je doručuje osobně. Ctím bratra, který pravidelně brával na projížďku jiného bratra uprostřed jeho temných dnů s Alzheimerovou chorobou, aby on a jeho žena získali tak potřebnou úlevu od stereotypu.
Takovéto věci se nedělají pro chválu a pocty. Tito muži a ženy nejsou motivováni možností získat postavení či pravomoc. Jsou to učedníci Kristovi, kteří neustále činí dobro, a jako Šiblon se neustále snaží potěšit svého Otce v nebi.
Vždy mě rozesmutní, když zjistím, že někdo přestane sloužit, či dokonce chodit na shromáždění, protože je uvolněn z povolání či má pocit, že je přehlížen jako kandidát na určitou funkci či postavení. Doufám, že se jim jednoho dne dostane stejného ponaučení jako mně jakožto mladému misionáři – že službu, na níž nejvíc záleží, obvykle ocení jen samotný Bůh. Zapomínáme v honbě za já a moje na Ty a Tvoje?
Někteří možná řeknou: „Ale já musím urazit ještě velký kus cesty, než budu takový jako zmínění lidé.“ Dobrou zprávou o evangeliu Ježíše Krista je to, že naše srdce se může proměnit a své motivy můžeme kultivovat a tříbit. Když jsme pokřtěni do pravého stáda Božího, nastupujeme cestu, díky níž se můžeme stát novou bytostí. (Viz 2. Korintským 5:17; Mosiáš 27:26.) Pokaždé, když obnovujeme smlouvu křtu přijímáním svátosti, se přibližujeme o krok k onomu vrcholnému cíli.5 Když v této smlouvě vytrváváme, získáváme sílu truchlit s truchlícími a utěšovat ty, kteří útěchu potřebují. (Viz Mosiáš 18:9.) V této smlouvě nacházíme milost, jež nám umožňuje sloužit Bohu a dodržovat Jeho přikázání včetně těch, že máme milovat Boha celým srdcem a milovat bližního jako sebe sama.6 V této smlouvě nás Bůh a Kristus podporují, abychom mohli podporovat ty, kteří to potřebují. (Viz Mosiáš 4:16; viz také verše 11–15.)
To jediné, co v životě opravdu chci, je potěšit otce – jak pozemského, tak nebeského – a být podobnější Šiblonovi.7
Děkuji Nebeskému Otci za duše, jako byl Šiblon, jejichž příklad mi – a každému z nás – dává naději. Z jejich života je patrné svědectví o milujícím Otci v nebi a láskyplném a soucitném Spasiteli. Přidávám své svědectví k tomu jejich a zavazuji se, že se budu snažit být více jako oni. Ve jménu Ježíše Krista, amen.