Podobenství o rozsévači
Starší Dallin H. Oaks
Kvorum Dvanácti apoštolů
Je na každém z nás, abychom si stanovili priority a udělali vše pro to, aby naše půda byla dobrá a úroda hojná.
Témata proslovů na generální konferenci jsou zadávána – nikoli smrtelnými autoritami, ale vnuknutími Ducha. Mnohá témata se týkají starostí smrtelnosti, a ty máme všichni. Ale podobně jako Ježíš neučil, jak překonávat těžkosti smrtelného života či politický útisk v Jeho době, obvykle inspiruje své novodobé služebníky, aby hovořili o tom, jak musíme napravit svůj život, abychom se připravili na návrat do nebeského domova. O tomto velikonočním víkendu jsem pocítil vnuknutí mluvit o drahocenných a nadčasových naukách z jednoho Ježíšova podobenství.
Podobenství o rozsévači je jedním z mála podobenství zmíněných ve všech třech synoptických evangeliích. Je to také jedno z ještě menší skupiny podobenství, která Ježíš svým učedníkům vyložil. Ono zasazené semínko bylo „slovo o tom království“ (Matouš 13:19), „slovo“ (Marek 4:14) či „slovo Boží“ (Lukáš 8:11) – učení Mistra a Jeho služebníků.
Různé druhy půdy, na něž semínko padlo, představují různé možnosti, jak smrtelníci toto učení přijímají a následují. A tak semínka, která „padla podlé cesty“ (Marek 4:4), se nedostala do půdy smrtelníka, kde by mohla růst. Jsou jako nauky, které dopadají na zatvrzelé nebo nepřipravené srdce. O tom již ale víc mluvit nebudu. Mé poselství se týká těch z nás, kteří se zavázali, že budou následovníky Krista. Co ve svém životě děláme se Spasitelovými naukami?
Podobenství o rozsévači nás varuje před okolnostmi a postoji, které mohou bránit komukoli, kdo přijal semínko poselství evangelia, v tom, aby přinesl dobrou úrodu.
I. Skalnatá půda, žádné kořeny
Jedno semínko „padlo na místo skalnaté, kdež nemělo mnoho země, a hned vzešlo, proto že nemělo hlubokosti země. A když vyšlo slunce, vyhořelo, a proto, že nemělo kořene, uschlo.“ (Marek 4:5–6.)
Ježíš vysvětlil, že toto popisuje ty, „kteříž jakž uslyší slovo, hned s radostí přijímají je“, ale protože „nemají kořene v sobě, … když vznikne ssoužení a protivenství pro slovo, hned [odpadají]“. (Marek 4:16–17.)
Co způsobuje, že tito posluchači nemají „kořene v sobě“? Toto je případ nových členů, kteří jsou obráceni jen k misionářům nebo k mnoha přitažlivým rysům Církve či k mnoha úžasným plodům členství v Církvi. Nejsou však zakořeněni ve slově, takže když přijde protivenství, může je to spálit a oni uvadají. Ale i ti, kteří v Církvi vyrůstali, dlouholetí členové, se mohou dostat do stavu, kdy v sobě nemají žádného kořene. Některé takové znám – členy bez pevného a trvalého obrácení se k evangeliu Ježíše Krista. Nejsme-li zakořeněni v naukách evangelia a pravidelně je nepraktikujeme, kdokoli z nás může získat skalnaté srdce, které je pro duchovní semínka skalnatou půdou.
Abychom duchovně přežili, je zapotřebí duchovní potravy – zvláště ve světě, který se odklání od víry v Boha a od absolutního označení toho, co je správné či špatné. Ve věku, jemuž vládne internet, jenž zveličuje sdělení, která víru ohrožují, se musíme více vystavovat duchovní pravdě, abychom posílili svou víru a zůstali pevně zakořeněni v evangeliu.
Mladí lidé, zdá-li se vám toto učení příliš všeobecné, uvedu konkrétní příklad. Pokud během roznášení symbolů svátosti píšete esemesky nebo si špitáte nebo hrajete videohry nebo děláte cokoli jiného, čímž se připravujete o nezbytnou duchovní potravu, pak ohrožujete své duchovní kořeny a směřujete ke skalnaté půdě. Stáváte se náchylnějšími k uvadnutí, až se setkáte s různými strastmi, jako jsou izolovanost, zastrašování či výsměch. A to platí i pro dospělé.
Další potenciální ničitel duchovních kořenů, který je podporován současnými technologiemi, ale nikoli jen jimi, je pohled na evangelium či Církev skrze klíčovou dírku. Tento omezený pohled se zaměřuje na určitou nauku nebo zvyklost nebo na zdánlivý nedostatek vedoucího a ignoruje široké panoráma plánu evangelia a osobní i společné plody, které evangelium přináší. President Gordon B. Hinckley názorně popsal jedno hledisko takovéhoto pohledu skrze klíčovou dírku. Vyprávěl posluchačům na BYU o politických komentátorech, kteří se u nějaké tehdejší aktuální události „rozohnili“. „S nastudovanou zručností ze sebe chrlili kyselý ocet urážek a zloby.“ A dodal: „‚Toto je vskutku … doba a místo pro nadané násosky kyselého nálevu.‘“1 Naproti tomu, abychom byli bezpečně zakořeněni v evangeliu, musíme být mírní a zdrženliví v kritizování a vždy usilovat o širší náhled na velkolepé dílo Boží.
II. Trny: starosti tohoto světa a zrádnost bohatství
Ježíš učil, že „jiné padlo mezi trní; i zrostlo trní, a udusilo je. I nevydalo užitku.“ (Marek 4:7.) Vysvětlil, že toto jsou lidé, „kteříž slovo slyší, však [starosti] tohoto světa a [zrádnost bohatství] a jiné žádosti přistupující, udušují slovo, tak že bez užitku bývá“. (Marek 4:18–19.) Toto je zajisté varování, kterého má dbát každý z nás.
Nejprve promluvím o zrádnosti bohatství. Ať jsme na své duchovní cestě kdekoli, ať je stav našeho obrácení jakýkoli, všichni jsme tímto pokoušeni. Když se náš postoj nebo priority zaměřují na získávání, používání nebo vlastnění majetku, nazýváme to materialismem. O materialismu toho bylo řečeno a napsáno tolik, že k tomu nyní není třeba co dodávat.2 Ti, kteří věří v to, čemu se říká teologie prosperity, trpí zrádností bohatství. To, že má někdo majetek nebo vysoký příjem, není známkou nebeské přízně, a jejich absence není důkazem nebeské nepřízně. Když Ježíš řekl jistému věrnému následovníkovi, že může zdědit věčný život, pokud dá vše, co má, chudým (viz Marek 10:17–24), nemluvil o zlu spočívajícím ve vlastnění bohatství, ale o zlu spočívajícím v postoji, který k němu onen následovník měl. Jak víme, Ježíš chválil milosrdného Samaritána, který k tomu, aby sloužil bližnímu, použil tytéž mince, které Jidáš použil k tomu, aby zradil svého Spasitele. Kořenem všeho zla nejsou peníze, ale milování peněz. (Viz 1. Timoteovi 6:10.)
Kniha Mormonova vypráví o době, kdy Církev Boží „počala ochabovati ve svém rozvoji“ (Alma 4:10), protože „lidé církve počali … ulpívati srdcem svým na bohatství a na marných věcech světa“ (Alma 4:8). Kdokoli, kdo má hojnost materiálních věcí, je ohrožen tím, že ho bude bohatství a další věci tohoto světa držet duchovně „pod sedativy“.3 Toto je vhodný úvod pro další část Spasitelova učení.
Ty nejzákeřnější trny, které dusí účinek slova evangelia v našem životě, jsou světské vlivy, o nichž Ježíš mluvil jako o starostech, majetku a potěšeních tohoto života. (Viz Lukáš 8:14.) Je jich až příliš, než abych je vyjmenoval. Postačí jen několik příkladů.
Při jedné příležitosti pokáral Ježíš svého hlavního apoštola Petra a řekl mu: „Ku pohoršení jsi mi; nebo [nevychutnáváš] těch věcí, kteréž jsou Boží, ale kteréž jsou lidské.“ (Matouš 16:23; viz také NaS 3:6–7; 58:39.) Vychutnávat věci lidské znamená dávat ve svém jednání, prioritách a myšlenkách přednost starostem tohoto světa před věcmi Božími.
Potěšením tohoto života se poddáváme tehdy, 1) když jsme na něčem závislí, což oslabuje Boží drahocenný dar svobody jednání; 2) když nás oklamávají banální rušivé vlivy, jež nás odvádějí od toho, co je z hlediska věčnosti důležité; a 3) když si na vše činíme nárok, což brání našemu osobnímu růstu nutnému k tomu, abychom byli hodni svého věčného určení.
Starosti tohoto života nás přemáhají tehdy, když nás ochromuje strach z budoucnosti, který nám brání jít kupředu s vírou a s důvěrou v Boha a v Jeho zaslíbení. Před pětadvaceti lety můj respektovaný učitel na BYU, Hugh W. Nibley, mluvil o nebezpečích plynoucích z poddávání se starostem světa. V jednom rozhovoru byl dotázán, zda kvůli okolnostem ve světě a naší povinnosti šířit evangelium není záhodno se nějak „přizpůsobit světu v tom, co děláme v Církvi“.4
Jeho odpověď: „O tom je ale celá historie této Církve, není-liž pravda? Musíte být ochotni někoho zde pohoršit, musíte být ochotni podstoupit to riziko. V tomto bodě do toho vstupuje víra. … Naše oddanost má být zkoušena, má to být těžké, má to být nepraktické z hlediska tohoto světa.“5
To, že evangelium má být prioritou, potvrdil na BYU před několika měsíci respektovaný katolický představitel Charles J. Chaput, arcibiskup z Filadelfie. Když mluvil o „oblastech zájmu, které členové naší a katolické církve sdílejí“, jako jsou například „manželství a rodina, podstata naší sexuality, posvátnost lidského života a naléhavá potřeba náboženské svobody“, řekl toto:
„Chtěl bych znovu zdůraznit, jak je důležité opravdu žít podle toho, čemu podle svých slov věříme. To musí být prioritou – nejen v osobním a rodinném životě, ale i v církevních sborech, při politickém rozhodování, v obchodním jednání, v našem přístupu k chudým; jinak řečeno ve všem, co děláme.“
„A je to důležité z následujícího důvodu,“ pokračoval. „Poučte se z katolické zkušenosti. My, katolíci, věříme, že naším posláním je být kvasem ve společnosti. Existuje však jen tenká hranice mezi tím, že jste kvasem ve společnosti, a tím, že jste společností pohlceni.“6
Spasitelovo varování před tím, aby starosti světa neudusily v našem životě slovo Boží, nás vskutku vyzývá, aby se naše priority zaměřovaly – a v srdci jsme se upínali – na přikázání Boží a na vedoucí Jeho Církve.
Spasitelovy příklady by nás mohly vést k domněnce, že toto podobenství je podobenstvím o různých typech půdy. Použitelnost půdy ale závisí na srdci každého z nás, kdo je vystaven vlivu semínka evangelia. Pokud jde o vnímavost k duchovnímu učení, srdce některých je zatvrzelé a nepřipravené, srdce jiných je skalnaté kvůli tomu, že není používáno, a srdce dalších lpí na věcech tohoto světa.
III. Padlo na dobrou půdu a přineslo užitek
V závěru podobenství o rozsévači Spasitel popisuje semínko, které „[padlo] v zemi dobrou; i vydalo užitek“ v různé míře. (Matouš 13:8.) Jak se můžeme připravit, abychom byli onou dobrou půdou a přinesli dobrou úrodu?
Ježíš vysvětlil, že dobrou půdou „ti jsou, kteříž v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají, a užitek přinášejí v trpělivosti“. (Lukáš 8:15.) My máme semínko slova evangelia. Je na každém z nás, abychom si stanovili priority a udělali vše pro to, aby naše půda byla dobrá a úroda hojná. Musíme se snažit být pevně zakořeněni a obráceni k evangeliu Ježíše Krista. (Viz Kolossenským 2:6–7.) Tohoto obrácení dosáhneme modlitbou, četbou písem, službou a pravidelným přijímáním svátosti, abychom mohli vždy mít Jeho Ducha, aby byl s námi. Musíme také usilovat o onu mocnou změnu srdce (viz Alma 5:12–14), která nahrazuje zlé touhy a sobecké zájmy láskou k Bohu a touhou sloužit Jemu a Jeho dětem.
Svědčím o pravdivosti těchto věcí a svědčím o našem Spasiteli Ježíši Kristu, jehož učení nám ukazuje cestu a jehož Usmíření toto vše umožňuje. Ve jménu Ježíše Krista, amen.