Pokud budete zodpovědní
Starší Jorge F. Zeballos
Sedmdesátník
Tlačme se kupředu tím, že zjistíme, co je naše povinnost, budeme činit správná rozhodnutí, budeme podle těchto rozhodnutí jednat a budeme přijímat vůli Otce.
Bylo mi teprve 12 let, když do města v severním Chile, kde jsem se narodil, dorazili poprvé misionáři, aby tam kázali. Jednou v neděli, poté, co jsem půl roku chodil na shromáždění jedné malé odbočky, mi jeden z nich, když roznášel svátost, nabídl chléb. Podíval jsem se na něj a tiše jsem řekl: „Já nemůžu.“
„Proč ne?“ zeptal se.
Řekl jsem mu: „Protože nejsem členem Církve.“1
Nemohl tomu uvěřit. Byl v šoku. Asi si myslel: „Vždyť tento mladý muž přichází na shromáždění úplně pokaždé! Jak to, že není členem Církve?“
Druhý den přišli misionáři k nám domů a dělali vše, co bylo v jejich silách, aby mohli učit celou mou rodinu. Ale protože moje rodina neprojevila zájem, byla to jen má každotýdenní návštěva shromáždění po více než půl roku, která misionářům dodávala dost sebedůvěry na to, aby pokračovali. Konečně nastal onen velký okamžik, na který jsem čekal, kdy mě vyzvali, abych se stal členem Církve Ježíše Krista. Misionáři mi vysvětlili, že jakožto nezletilý budu potřebovat svolení rodičů. Šel jsem s misionáři za otcem a myslel jsem si, že mi láskyplně odpoví: „Synu, až budeš plnoletý, budeš se moci rozhodovat sám.“
Když s ním misionáři hovořili, vroucně jsem se modlil, aby se v srdci obměkčil a dal mi svolení, které jsem chtěl. Jeho odpověď misionářům zněla: „Starší, už víc jak půl roku sleduji svého syna Jorgeho, jak v neděli brzy ráno vstává, obléká si to nejlepší oblečení a jde do kostela. Církev má na jeho život podle mě jen dobrý vliv.“ Pak se obrátil ke mně a překvapil mě slovy: „Synu, budeš-li nést za toto rozhodnutí zodpovědnost, máš mé svolení být pokřtěn.“ Objal jsem ho, políbil a poděkoval mu za to, co pro mě dělá. Druhý den jsem byl pokřtěn. Minulý týden od tohoto důležitého okamžiku mého života uplynulo 47 let.
Jakou zodpovědnost máme jako členové Církve Ježíše Krista? President Joseph Fielding Smith ji vyjádřil těmito slovy: „Máme tyto dvě velké zodpovědnosti. … Zaprvé – usilovat o své vlastní spasení; a zadruhé – máme povinnost vůči bližním.“2
Toto jsou tedy hlavní zodpovědnosti, jež nám náš Otec uložil: usilovat o své vlastní spasení a o spasení druhých s porozuměním tomu, že spasení v tomto případě znamená dosažení nejvyššího stupně slávy, kterou náš Otec připravil pro své poslušné děti.3 Tyto zodpovědnosti, jež nám byly svěřeny a jež jsme dobrovolně přijali, musí určovat naše priority, tužby, rozhodnutí a každodenní chování.
Pro někoho, kdo porozuměl tomu, že díky Usmíření Ježíše Krista je oslavení skutečně na dosah, znamená selhání při pokusu ho získat zatracení. Protikladem spasení je tudíž zatracení, stejně jako je selhání protikladem úspěchu. President Thomas S. Monson nás učil, že „lidé se nedokáží na delší dobu smířit s průměrností, když jednou pocítili, že mají na to, aby vynikli“.4 Jak bychom se potom mohli spokojit s něčím menším než s oslavením, když víme, že je možné ho získat?
Dovolte mi podělit se o čtyři klíčové zásady, jež nám pomohou naplnit touhu být zodpovědní vůči našemu Otci v nebi a zároveň reagovat na Jeho očekávání, že se staneme takovými jako On.
1. Zjistěme, co je naše povinnost
Máme-li činit Boží vůli a být vůči Němu zodpovědní, musíme začít tím, že zjistíme, jaká je Jeho vůle ohledně nás, a porozumíme jí, přijmeme ji a budeme podle ní žít. Pán řekl: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“5 Nestačí mít touhu dělat to, co je správné, pokud se neujistíme, že rozumíme tomu, co od nás náš Otec očekává a co máme podle Něj dělat.
V příběhu Alenky v říši divů Alenka neví, kterou cestou se má vydat, a tak se ptá kočky Šklíby: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“
Kočka odpoví: „Záleží na tom, kam se chceš dostat.“
Alenka na to: „To je mi jedno kam.“
„Pak je jedno, kudy půjdeš,“ opáčí kočka.6
Avšak my víme, že cesta, která vede ke „strom[u], jehož ovoce [je] žádoucí, aby učinilo člověka šťastným“,7 „cesta, kteráž vede k životu“, je úzká. Kráčet po ní vyžaduje úsilí, a „málo jest nalézajících ji“.8
Nefi učí, že „slova Kristova vám řeknou vše, co máte činiti“.9 Pak dodává, že Duch Svatý „vám ukáže všechny věci, které máte činiti“.10 Zdroji, jež nám umožňují zjistit, co je naše povinnost, jsou tedy slova Kristova, jichž se nám dostává prostřednictvím dávných i novodobých proroků, a zjevení, jehož se nám dostává prostřednictvím Ducha Svatého.
2. Učiňme rozhodnutí
Ať již jsme se dozvěděli o Znovuzřízení evangelia, o určitém přikázání, o povinnostech spojených se službou v určitém povolání, či o smlouvách, jež uzavíráme v chrámu, je na nás, zda se rozhodneme podle těchto nových vědomostí jednat, nebo ne. Každý člověk se svobodně sám za sebe rozhoduje, zda posvátnou smlouvu, jakou je křest či chrámové obřady, uzavře, či nikoli. Protože běžnou součástí náboženského života ve starověku byly přísahy, Starý zákon stanovoval: „Nepřisahejte křivě ve jméno mé.“11 V zenitu času však Spasitel učil vyššímu principu dodržování závazků, když řekl, že ano znamená ano a ne znamená ne.12 Slovo člověka by mělo stačit na důkaz pravdomluvnosti a závazku vůči druhému, což platí o to více, když je tím druhým náš Otec v nebi. Tím, že ctíme určitý závazek, dáváme najevo svou pravdomluvnost a upřímnost svého slova.
3. Jednejme podle svého rozhodnutí
Poté, co zjistíme, co je naší povinností, porozumíme tomu a učiníme s tím související rozhodnutí, musíme podle toho jednat.
Mocným příkladem Spasitelova pevného odhodlání dostát svému závazku vůči Otci je událost, kdy k Němu přinesli ochrnutého muže, aby ho uzdravil. „A vida Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“13 Víme, že k získání odpuštění hříchů je nezbytné Usmíření Ježíše Krista, ale když došlo k tomuto uzdravení ochrnutého muže, ona velkolepá událost zatím neproběhla; Spasitelovo utrpení v Getsemanech a na kříži mělo teprve nastat. Ježíš však nejen požehnal onomu ochrnutému muži tím, že mohl vstát a chodit, ale zároveň mu udělil odpuštění hříchů, čímž dal o sobě jednoznačně najevo, že neselže, že splní to, k čemu se zavázal svému Otci, a že v Getsemanech a na kříži vykoná to, co slíbil.
Cesta, po níž jsme se rozhodli jít, je úzká. Setkáme se s překážkami, kdy bude třeba uplatnit víru v Ježíše Krista a vyvinout veškeré úsilí, abychom z ní nesešli a kráčeli kupředu. Musíme činit pokání a být poslušní a trpěliví, dokonce i když nerozumíme všem okolnostem kolem sebe. Musíme odpouštět druhým a žít v souladu s tím, co jsme se naučili, a s rozhodnutími, jež jsme učinili.
4. Ochotně přijímejme vůli Otce
V rámci učednictví nestačí jen zjistit, co je naší povinností, činit správná rozhodnutí a jednat v souladu s nimi, ale je rovněž nezbytné naučit se ochotě a schopnosti přijímat Boží vůli, a to i tehdy, když není v souladu s našimi spravedlivými tužbami či preferencemi.
Jsem ohromen a naplněn obdivem nad postojem malomocného, který přišel k Pánu, „prose ho, a klekna před ním, řekl jemu: Chceš-li, můžeš mne očistiti“.14 Onen malomocný nic nepožadoval, přestože jeho tužby mohly být spravedlivé; byl zkrátka ochoten přijmout vůli Páně.
Před několika lety byli jedni mí blízcí přátelé, věrný manželský pár, požehnáni narozením syna, po kterém dlouho toužili a o kterého se dlouho modlili. Když se mí přátelé spolu se svou dcerou, která byla do té doby jedináček, těšili ze společnosti novorozeného chlapečka, byl jejich domov naplněn radostí. Jednoho dne se však stalo něco nečekaného: chlapeček, kterému byly tehdy asi tři roky, náhle upadl do kómatu. Jakmile jsem se o tom dozvěděl, zavolal jsem svému příteli, abych ho v té těžké chvíli podpořil. Ale z jeho odpovědi jsem získal velké ponaučení. Řekl: „Je-li vůlí Otce vzít si ho k sobě, pak je to v pořádku.“ Ve slovech mého přítele nezazněla sebemenší stížnost, vzpurnost či nespokojenost. Právě naopak – vše, co jsem v jeho slovech slyšel, byla vděčnost Bohu, že jim dovolil se po onu krátkou dobu těšit z jejich synáčka, a rovněž naprostá ochota přijmout Otcovu vůli ohledně jejich rodiny. O pár dnů později byl ten maličký vzat do svého celestiálního příbytku.
Tlačme se kupředu tím, že zjistíme, co je naše povinnost, budeme činit správná rozhodnutí, budeme podle těchto rozhodnutí jednat a budeme přijímat vůli Otce.
Jsem velmi vděčný a šťastný, že mě otec před 47 lety nechal učinit ono rozhodnutí. Časem jsem porozuměl tomu, že jeho podmínka, abych za ono rozhodnutí nesl zodpovědnost, znamená, že mám být zodpovědný vůči Nebeskému Otci a usilovat o své vlastní spasení a o spasení svých bližních, a tím se stát více takovým, jak to Nebeský Otec očekává a jak si to přeje. V tento zvláštní den svědčím o tom, že Bůh, náš Otec, a Jeho Milovaný Syn žijí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.