President Russell M. Nelson – vedený Pánem, připravený a oddaný
President Russell M. Nelson – po desetiletích, kdy jako uznávaný kardiochirurg léčil srdce a poté se jako apoštol Pána Ježíše Krista srdce mnoha lidí dotkl – přináší do své služby v úřadu presidenta Církve pevnou ruku a neochabující lásku.
Když zemře president Církve, mnoho lidí se zajímá o to, jak se vybírá jeho nástupce. Ve skutečnosti tento proces, který je veden Pánem, započal již před mnoha lety. Russell M. Nelson se na toto svaté povolání připravoval celý život. A já jsem byl svědkem značné části této přípravy.
Připravenost presidenta Russella M. Nelsona je patrná v celkovém součtu toho, co za celý život zažil a čeho dosáhl. Proslul svým průkopnickým úsilím jako kardiochirurg. Je skvělým spisovatelem a řečníkem, schopný komunikovat v mnoha jazycích. Zná lidi, má je rád a rozumí tomu, jaký dopad mají na jejich život rozhodnutí. Zná a miluje písma a svatý chrám. Je zkušeným administrátorem, který se rozhoduje rychle a rázně.
President Nelson osobně znal deset z bývalých šestnácti presidentů Církve a v mnoha případech ho tito presidenti učili a školili. Nyní, jako 17. president, zahájil svou službu tím, že ujistil Svaté posledních dnů, že Ježíš Kristus nadále povede svou Církev.
„Pán vždy instruoval a inspiroval své proroky a bude tak vždy činit i nadále,“ řekl 16. ledna 2018 během vysílání, kdy bylo oznámeno nové vedení Církve. „Pán je u kormidla. My, kteří jsme vysvěceni, abychom vydávali svědectví o Jeho svatém jméně po celém světě, budeme nadále usilovat o to, abychom poznávali Jeho vůli a řídili se jí.“1
Starostlivost presidenta Nelsona o věčné blaho Božích dětí vyplývá z jeho celoživotní srdečné služby. Tak jako se doslova dotkl srdce mnoha lidí jako chirurg, se obrazně řečeno dotkl a dotýká srdce Svatých po celém světě díky svému mocnému učení, nesobecké službě a neochabující lásce. Během lednového historického vysílání uvedl: „[Tato láska] ve mně roste již desítky let, kdy se s vámi setkávám, uctívám s vámi Boha a sloužím vám.“2
Základní příprava
O vynikající profesní dráze Dr. Nelsona jakožto průkopnického učence, vědce a chirurga zabývajícího se lidským srdcem je toho známo hodně. To vše, a také jeho příkladný rodinný život, bylo důležitou součástí jeho přípravy.
Russell Marion Nelson se narodil 9. září 1924 jako syn Mariona C. a Edny Anderson Nelsonových. Oba rodiče byli během Russellova dětství méně aktivními členy Církve, ale zahrnovali své děti láskou a občas je poslali do Nedělní školy. Zpočátku neměl mladý Russell o Církev zájem a spíše dával přednost fotbalu s kamarády. Když mu ale bylo 16 let, začal v srdci přijímat pravdy evangelia a společně se svými sourozenci se dal pokřtít. O několik let později se rodiče díky příkladu a přesvědčování svých dětí vrátili k aktivitě v Církvi.
Mladý Russell také začal vnímat zaslíbení skrývající se v získání vzdělání. Začínal si uvědomovat, jak o tom později učil, že snaha dosáhnout vzdělání je náboženskou zodpovědností. V 16 letech dokončil střední školu a poté – vzhledem k tomu, že 2. světová válka mu znemožnila sloužit na misii na plný úvazek – se přihlásil na Utažskou univerzitu.
Zatímco pracoval na získání bakalářského vzdělání, pocítil díky svému hudebnímu talentu touhu stát se jedním z účinkujících v muzikálu, který na univerzitě zkoušeli. Jeho sluch i zrak zaujala hlavní sopranistka, Dantzel Whiteová. Krátce poté, co získal bakalářský titul, se v roce 1945 vzali. Ve věku 22 let absolvoval s vyznamenáním Utažskou univerzitu jako lékař. Poté pokračoval na Minnesotské univerzitě v postgraduálním studiu. Tam se stal klíčovým členem týmu, který byl průkopníkem na poli operací na otevřeném srdci. Později působil na chirurgických stážích v Minnesotě a ve všeobecné nemocnici v massachusettském Bostonu.
Uprostřed studia a rozrůstající se vlastní rodiny byl doktor Nelson v době Korejské války povolán do služby, protože armáda zoufale potřebovala lékaře. Díky svému chirurgickému vzdělání byl poslán do Washingtonu, D.C., kde vytvořil chirurgickou výzkumnou jednotku v lékařském středisku Walter Reed National Military Medical Center. V roce 1953, poté, co splnil svou vojenskou povinnost, strávil rok na Harvardské klinice v Massachusettské všeobecné nemocnici v Bostonu. V roce 1954 získal na Minnesotské univerzitě titul PhD.
Dr. Nelson, bez ohledu na svůj náročný lékařský výcvik a profesní dráhu, vždy dával v osobní životě na první místo svou rodinu. Dantzel White Nelsonová stála po jeho boku a podporovala ho ve všech jeho rodinných, církevních, profesních i vojenských zodpovědnostech. Jejich pevný, vzájemně se podporující a láskyplný vztah byl inspirací a stabilizujícím vlivem pro každé z jejich deseti dětí – devět dcer a jednoho syna. Jejich vztah byl podle jejich dcery Sylvie Websterové „velmi láskyplný a oba si byli navzájem velmi odevzdáni“. Russell Nelson ml., jejich nejmladší dítě, vzpomínal: „Bylo vždy očividné, že moji rodiče se mají moc rádi.“3
Dantzel Nelsonová zemřela nečekaně krátce před 60. výročím jejich svatby. Starší Nelson se po období, kdy se cítil velmi osaměle, oženil s Wendy Watsonovou – dosud neprovdanou ženou, která se díky svému doktorandskému vzdělání, profesorskému působení na Univerzitě Brighama Younga a láskyplnému zájmu o početnou rodinu Nelsonových stala pro staršího a presidenta Nelsona ideální společnicí.
„Je určitě těžké vstoupit do rodiny čítající přes 200 členů a vypěstovat si pocit blízkého přátelství,“ řekla dcera Sylvia. „Wendy se o to ale snaží a je úžasná.“4 Russell ml. dodal: „Wendy je pro něho skvělou společnicí. … Vidím, jak byl na tuto pozici a toto povolání připravován, a důležitou součástí této přípravy je i to, že má ve svém životě Wendy.“5
V době psaní tohoto článku čítá rodina Nelsonových 10 dětí, 57 vnoučat a 116 pravnoučat a další dvě jsou na cestě. Všichni, kdo mohou, se každý měsíc setkávají u někoho doma na oslavách narozenin a při různých výročích.
„Všem královstvím je dán zákon“
Když Russell M. Nelson studoval na lékařské fakultě, učili ho, že žádný lékař by se nikdy neměl dotknout lidského srdce, protože jakmile by tak učinil, srdce by přestalo bít. O pouhých několik let později však Dr. Nelson a jeho kolegové výzkumníci hlásili první úspěšné použití přístroje nahrazujícího srdce a plíce při operaci psa. Tento přístroj se postaral o funkčnost krevního oběhu, díky čemuž bylo možné operovat nebijící srdce. Toto převratné zjištění Dr. Nelsona a jeho kolegů se záhy začalo využívat při operacích lidí a vedlo k tomu, že se nyní po celém světě ročně provádí více než 1,5 milionu operací na otevřeném srdci.
K tomuto objevu vedla Dr. Nelsona inspirace, kterou získal při přemítání o těchto verších v Nauce a smlouvách:
„Všem královstvím je dán zákon. …
A každému království je dán zákon; a ke každému zákonu jsou také určité meze a podmínky.“ (NaS 88:36, 38.)6
Dr. Nelson uvažoval, že pokud bude pracovat, studovat a klást správné otázky, bude moci se svým týmem zjistit, jaké zákony řídí bijící srdce. „Právě díky porozumění písmům a ‚vztahování‘ písem na tuto oblast zájmu,“ řekl, „se mi otevřelo toto ohromné pole působnosti v kardiochirurgii, jak ji dnes známe.“7
Tato schopnost presidenta Nelsona uplatňovat celý život zásady evangelia žehná jemu osobně, jeho rodině, Církvi i světu. Byla i klíčem k jeho přípravě na povolání apoštolem a nyní presidentem Církve.
Dr. Nelson ve své profesní dráze rychle dosáhl věhlasu jako chirurg a lékařský výzkumný pracovník. V roce 1955 přijal místo výzkumného profesora chirurgie na Utažské univerzitě. Na univerzitě postavil přístroj nahrazující funkčnost srdce a plic, pomocí něhož provedl první operaci na otevřeném srdci v Utahu – první takovou operaci vykonanou na západ od řeky Mississippi. Přednášel a napsal řadu kapitol v lékařských učebnicích a také více než 70 recenzovaných článků v různých publikacích. Než byl povolán apoštolem, provedl téměř 7 000 operací.8
Dr. Nelson byl kromě svých lékařských schopností také inspirujícím učitelem a schopným administrátorem, což jsou vlastnosti, díky nimž se stal velmi cenným na poli lékařství a později vynikajícím služebníkem ve svých církevních povoláních.
„Povinností lékaře je v prvé řadě učit,“ řekl Dr. Nelson. A dodal: „Lékař vlastně pracuje na té nejlepší úrovni tehdy, když pacienta učí tomu, co je v nepořádku a jak to lze napravit.“9
Dr. Nelson projevoval tuto ochotu a zálibu v učení a vzdělávání druhých tím, že navštěvoval různé země a názorně předváděl a vyučoval různé lékařské postupy. Aby byl schopen učit ještě lépe, studoval řadu jazyků – francouzštinu, portugalštinu, němčinu, ruštinu a španělštinu – aby dokázal lépe komunikovat s lékaři a výzkumnými pracovníky v cizích zemích a vzdělávat je. Poté, co se zúčastnil shromáždění, na němž president Spencer W. Kimball (1895–1985) radil zúčastněným, aby se učili čínsky, začali Dr. Nelson a jeho manželka Dantzel ihned studovat standardní čínštinu. Schopnost mluvit tímto jazykem mu umožnila úzce spolupracovat s lékařskou komunitou v Číně, kde přednášel a provedl operaci, během které zachránil život jednomu z čínských národních hrdinů.10
Hledání nejprve království Božího
Ať již byly výsledky na poli lékařství, kterých president Nelson dosáhl, jakkoli působivé, uchoval si schopnost zaměřovat se na Pána a Jeho dílo. Většina členů Církve neví, že v letech 1955 až 1965 sloužil jako misionář na Chrámovém náměstí, kde prováděl návštěvníky každý čtvrtek od 16:00 do 17:00. To bylo v době, kdy měl jako chirurg nejvíce práce. Později napsal: „V roce 1964 jsme v oboru lékařství začali vyměňovat aortální chlopeň. Úmrtnost byla vysoká a každému pacientovi bylo nutné věnovat velmi mnoho času – téměř osobní péči po dobu mnoha hodin, někdy i dnů.“11
Pro mnohé členy Církve by tato skutečnost vylučovala možnost mít časově náročné církevní povolání. Nikoli však v případě Dr. Nelsona. V roce 1964, když se spolu s dalšími zúčastnil pohovorů jako možný kandidát na presidenta kůlu, mu tehdy starší Spencer W. Kimball, kterého doprovázel starší LeGrand Richards (1886–1983) z Kvora Dvanácti apoštolů, řekl: „Máme pocit, že si Pán přeje, abyste tomuto kůlu předsedal vy. Kdykoli během našich mnoha pohovorů přišlo na řadu vaše jméno, byly reakce velmi podobné: ‚Ten by na to nebyl moc dobrý‘ nebo ‚Ten na to nemá čas‘ nebo obě tyto odpovědi. Nicméně máme pocit, že Pán si přeje vás. Pokud máte pocit, že máte až moc práce a toto povolání byste přijmout neměl, máte na to právo.‘ …
Já jsem jednoduše odpověděl, že toto rozhodnutí jsem učinil 31. srpna 1945, kdy jsme byli se sestrou Nelsonovou oddáni v chrámu. Tehdy jsme si dali závazek, že budeme hledat ‚nejprv království Božího a spravedlnosti jeho‘, s vírou, že vše ostatní, jak Pán slíbil, nám bude přidáno. (Viz Mat. 6:33.)“12
Přijetí onoho povolání je názorným příkladem toho, co starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů nedávno nazval „dětskou pokorou a jednoduchostí víry Russella Nelsona. … Takto pokorný, takto podobný dítěti je na každé úrovni a prakticky v každém mezilidském vztahu, v němž jsem ho kdy viděl.“13
Starší Kimball dal Dr. Nelsonovi požehnání, v němž mu slíbil, že míra úmrtnosti při operacích aortální chlopně se sníží a že tyto zákroky již nebudou vyžadovat tolik jeho času a energie.
„Následujícího roku se časová náročnost těchto operací skutečně snížila a já měl čas potřebný k tomu, abych sloužil v tomto i ostatních povoláních,“ řekl Dr. Nelson. „Míra úmrtnosti se ve skutečnosti snížila na … velmi nízkou a přijatelnou úroveň. A je zajímavé, že tutéž operaci jsem provedl na presidentu Kimballovi o osm let později.“14
Dr. Nelson měl kvůli nárokům souvisejícím s profesní dráhou a s církevními povoláními jen málo volného času, který mohl trávit doma. Snažil se však ze všech sil, aby jeho manželka a jejich deset dětí byly prioritou. Kdykoli byl doma, věnoval veškerý svůj čas rodině. Při svých mnohých cestách po celém světě s sebou často brával buď manželku, nebo jedno ze svých dětí. I když se Dantzel v jeho nepřítomnosti starala o děti skvěle, byla vděčná za to, že se jim věnuje, když měl volno a nemusel pracovat či věnovat se církevnímu povolání. „Když je doma, tak je doma!“ řekla jednou presidentovi Haroldu B. Leemu (1899–1973), který tehdy sloužil jako president Kvora Dvanácti apoštolů.15 President Lee pak tuto větu často opakoval, když radil zaneprázdněným vedoucím kněžství, aby se zaměřovali na svou rodinu.
Následování proroka
Byl jsem svědkem a do jisté míry i účastníkem jedné významné události v profesním životě Dr. Russella M. Nelsona a jeho manželky Dantzel. Stalo se to v roce 1965, před více než 52 lety, při mém prvním setkání s Nelsonovými. Dr. Nelson ve svém životopise popisuje, jak mu bylo nabídnuto místo profesora chirurgie a předsedy oddělení kardiovaskulární a hrudní chirurgie na Chicagské univerzitě. Tato nabídka, napsal, „mi poskytovala přístup ke zdrojům ve smyslu finanční podpory, výzkumné laboratoře a personálního zajištění, které by splnily sny jakéhokoli akademického pracovníka. Tato nabídka jako další lákadlo zahrnovala čtyři roky vysoké školy pro všech našich devět dětí v instituci podle jejich výběru, přičemž vše by platila Chicagská univerzita.“ Děkan univerzity řekl Dr. Nelsonovi: „Jedním z důvodů, proč vás chceme, je ten, že víme, že jste dobrý mormon. Chceme vás na naší fakultě. Potřebujeme vás zde, abyste na tuto univerzitu přinesl vliv, který sem jako mormon můžete přinést.“16
Tento děkan mi v rámci své proaktivní snahy získat tohoto pozoruhodného lékaře zatelefonoval, abych mu pomohl přemluvit Nelsonovy, aby se do Chicaga přestěhovali. Byl jsem tehdy profesorem práv na Chicagské univerzitě a onoho děkana lékařské fakulty jsem znal, protože jsme spolu působili v akademickém senátu univerzity. Děkan mě požádal, abych Nelsonovy pozval k nám domů na večeři. Naléhal na mě, abych mu vyprávěl o Církvi v Chicagu, protože si uvědomoval, že tento aspekt měl pro ně velmi důležitý význam.
A tak jsme se v neděli 21. listopadu 1965 s mou dnes již zesnulou ženou June setkali s Dantzel a Russellem Nelsonovými, pozvali jsme je na večeři a strávili jsme s nimi příjemný večer v našem domě v Chicagu. Snažili jsme se je ze všech sil přesvědčit, aby se do Chicaga přestěhovali. Později jsem se z jeho životopisu dozvěděl, že „tato nabídka je velmi zaujala, a že si dokonce vybrali dům na jednom z předměstí Chicaga, kde by [mohli] vychovávat [svou] rodinu“.17
To, co nastalo poté, je jedním z příkladů toho, jak Pánova inspirace řídila směr rozhodování a přípravy Russella M. Nelsona. V Salt Lake City Russell M. Nelson požádal o radu presidenta Davida O. McKaye (1873–1970), aby získal v tomto důležitém rozhodnutí nějaké vodítko. Prorok se modlil a odpověď přišla: „Ne.“
President McKay řekl: „Již nyní žijete v tom nejlepším městě na celém světě. Vedete takový způsob života, který je nesrovnatelný s ničím jiným na světě. Zde budou vaše dcery vyrůstat v tom nejlepším prostředí, které jim lze nabídnout. Jsou pro vás důležitější než jakákoli sláva či budoucnost, kterou byste mohl získat na jakékoli univerzitě. Ne, bratře Nelsone, vaše místo je zde, v Salt Lake City. Lidé budou za vámi přijíždět z celého světa jen proto, že jste zde. Myslím, že byste do Chicaga odjet neměli.“18
Dr. Nelson s vírou odmítl nabídku přestěhovat se do Chicaga a zůstal v Salt Lake City. Tam pak v následných letech prováděl operace na otevřeném srdci a prodloužil život mnoha vděčným pacientům, mezi nimiž byli i president Kimball, starší Richard L. Evans (1906–1971), president Boyd K. Packer (1924–2015) a mnozí další církevní vedoucí a členové a jejich rodiny.
Pro June a mě bylo ono setkání v Chicagu počátkem dlouhého a cenného přátelství s Russellem a Dantzel Nelsonovými. O šest let později byl jako president kůlu uvolněn a poté byl povolán generálním presidentem Nedělní školy. Téhož roku jsem byl jmenován rektorem Univerzity Brighama Younga. Mnoho let jsme spolu sloužili v Kvoru Dvanácti apoštolů a nyní spolu budeme sloužit v Prvním předsednictvu – v přátelském vztahu, který započal v Chicagu mezi dvěma akademiky a jejich manželkami před 52 lety.
Proměněná srdce
7. dubna 1984 byl Dr. Nelson vysvěcen apoštolem a ustanoven členem Kvora Dvanácti apoštolů. „V jednom krátkém okamžiku,“ řekl, „jsem se přestal zaměřovat na to, čemu jsem se posledních čtyřicet let na poli lékařství a chirurgie věnoval, a zasvětil jsem zbytek života službě na plný úvazek svému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.“19
Starší Nelson po svém povolání apoštolem prohlásil: „Dílo, do něhož jsem nyní zapojen, je tím nejdůležitějším na světě. Je to dílo všezahrnující, naplňující a náročné. A musím se snažit ze všech sil, protože se budu z tohoto správcovství zodpovídat.“20
Od té doby, co se president Nelson stal apoštolem a v roce 2015 presidentem Kvora Dvanácti apoštolů, stále cestuje po celém světě – dělí se s druhými o slova věčného života a mění jim srdce. Jedním z jeho prvních úkolů bylo otevřít dveře východoevropských národů evangeliu. „V průběhu … pěti let jsem při 27 cestách navštívil 31 zemí v Evropě,“ řekl president Nelson. „Než president [Ezra Taft] Benson zemřel, … [byl] jsem schopen podat mu zprávu o tom, že jsme svůj úkol splnili – nyní máme Církev zřízenou v každé zemi východní Evropy.“21
President Nelson také zasvětil 27 zemí pro hlásání evangelia, včetně Bulharska, Chorvatska, Salvadoru, Etiopie, Francouzské Polynésie, Kazachstánu a Ruska. Jednou v průběhu čtyř dnů zasvětil šest různých zemí.22 Během své apoštolské služby dosud navštívil 133 zemí.23
Starší Russell M. Nelson jako člen Kvora Dvanácti sloužil mnoho let jako předseda všech tří klíčových rad: Misionářské výkonné rady, Výkonné rady pro chrámovou práci a rodinnou historii a Výkonné rady kněžství (nyní Výkonná rada pro kněžství a rodinu).
Během let, které strávil v Kvoru Dvanácti, kde sloužil pod vedením pěti presidentů Církve, prošla Církev mnoha významnými změnami. Od roku 1984 se počet členů Církve více než zdvojnásobil – z 6 milionů na více než 16. Členové Kvora Dvanácti apoštolů a Prvního předsednictva vydali dvě oficiální prohlášení: v roce 1995 „Rodina – prohlášení světu“ a v roce 2000 „Žijící Kristus“. Počet chrámů v provozu se od roku 1984 zvýšil z 30 na 159 v roce 2017. V roce 2010, kdy byl starší Nelson povolán předsedou Misionářské výkonné rady, měla Církev 58 000 misionářů. Nyní, po velkém nárůstu, k němuž došlo po snížení věkové hranice, se tento počet ustálil na přibližně 67 000.
Osobní vlastnosti
Většinu toho, co jsem dosud o doktoru, starším a nyní presidentovi Nelsonovi zmínil, lze najít ve veřejně přístupných záznamech. Nyní se zmíním o některých jeho vynikajících osobních vlastnostech, které jsem u něho v průběhu let vypozoroval.
Zaprvé – Russell M. Nelson je nesmírně milý člověk a dobrý přítel a spolupracovník. Je vždy laskavý a soucitný ve všech osobních vztazích s druhými. Je úžasným příkladem, je pilný a pečlivý při vykonávání svých zodpovědností – v rodině, v Církvi i v profesním životě. A je zkrátka příjemné a zábavné být v jeho přítomnosti.
Pokud jde o jeho styl vedení, je vždy laskavý a vlídný. Toto je u vedoucích na vysoké úrovni tou nejžádoucnější vlastností. V jeho případě nikdy neváháme, zda můžeme předložit k diskusi určité téma, ani nemáme pocit, že ho to bude nějak obtěžovat. Nikdy nemáme obavy mluvit s ním o jakékoli záležitosti. President Nelson je velmi otevřený, velmi vlídný a je možné si s ním povídat zcela přirozeně.
Při rozhodování ho zajímá celkový dopad možných rozhodnutí. Je schopný dobře promyslet pravděpodobný účinek určitého rozhodnutí, pravidla či uplatnění nauky na různé skupiny členů – starší, mladé, méně aktivní, církevní vedoucí a další. Tuto vlastnost vídám i u jiných vedoucích, ale schopnost mít v tomto ohledu určitou vizi je u presidenta Nelsona výjimečná. Možná vychází z jeho zkušeností, kdy jako lékař nemůže předepsat lék pro jednu část těla, aniž by zvažoval jeho vliv na části ostatní.
President Nelson je nesmírně schopný při delegování, lepší než většina vedoucích, které jsem v pracovním i církevním prostředí poznal. Toto také pravděpodobně souvisí s prací chirurga, který provádí jedinečný úkon poté (nebo předtím), co ostatní provedou ten svůj.
Další význačnou vlastností presidenta Nelsona je jeho trpělivost. Když řeší problémy nebo pracuje na tom, aby se něco udělalo, vyhýbá se konfrontaci. Moudře se vzdává taktiky ve smyslu „pojďme to vyřešit hned teď“, a místo toho si nechává trochu času na to, aby zjistil, zda se problém nevyřeší sám. Tato vlastnost bude v jeho vedoucím povolání velmi důležitá – podobně jako byla důležitá během oněch dvou a půl roku, kdy sloužil jako president Kvora Dvanácti.
Poté, co jsem pochválil trpělivost presidenta Nelsona, musím pochválit i jednu jeho protikladnou vlastnost. Neváhá učinit rozhodnutí. Když nastane správný okamžik a daný problém je potřeba vyřešit, rozhoduje se bezodkladně a rázně. Je schopen dobře vnímat, kdy určitá záležitost vyžaduje trpělivost a další diskusi, a kdy máme zkrátka vybrat jednu z možných variant a jít v Pánově díle dál. Jeho spolupracovníci ve vedoucích povoláních toto mají rádi.
President Nelson také umí druhé sjednocovat. Dokáže vnést soulad mezi protichůdná stanoviska a jednotu mezi lidi s odlišnými názory. Toto je úžasná vlastnost pro vedoucího členů, kteří jsou oddáni téže božské nauce, ale pocházejí z různého kulturního prostředí a tradic.
Russell M. Nelson má přirozené dary pro diplomatické jednání, jichž jsem byl častokrát přímým svědkem. Používal je v rámci své profesní dráhy, dokonce i v Číně. Od okamžiku svého povolání do Kvora Dvanácti otevřel dveře pro Církev ve východní Evropě za různých zázračných okolností. Kromě toho jako služebník Páně navštívil již 133 různých zemí. Jak úžasná příprava na toto významné postavení, k němuž byl nyní povolán!
Další úžasnou vlastností presidenta Nelsona, která je pro některé překvapením, jsou jeho spisovatelské schopnosti. Jeho psaná komunikace je příkladem jasného vyjadřování, a když edituje texty druhých, je to vždy užitečné. Členové Dvanácti si navzájem vyměňují koncepty důležitých proslovů, aby získali rady a náměty na vylepšení textu. Díky tomuto jsem poznal, že nikdo mi neposkytuje lepší návrhy na vylepšení mých proslovů než president Nelson. Jako někdo, kdo celý svůj profesní život strávil prací se slovy, jsem častokrát žasl nad tím, jak skvělou korekturu mi udělal člověk, který svůj profesní život strávil prací s lidským tělem. Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděl, že jeho příkladné spisovatelské schopnosti jsou výsledkem usilovné práce. Jednou jsem si při kontrole jednoho jeho rukopisu, o kterou mě požádal, všiml, že se jedná o osmou verzi textu. Kdybych věděl, jak neuvěřitelné zkušenosti s psaním odborných publikací Dr. Nelson má, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byl v Kvoru Dvanácti tím nejlepším spisovatelem.
Většinu lidí zaujal věk našeho nového presidenta – 93 let! Avšak nás, kteří s ním úzce spolupracujeme, zajímá jen to, abychom byli schopni s ním držet krok. Je nesmírně aktivní – fyzicky i duševně. Má impozantní paměť. Pravidelně lyžuje a odpočívat při tom moc nemusí. Dodnes používá sněžný pluh a čistí příjezdovou cestu u svého domu i u domu svých sousedů.24 Každý čtvrtek bývám svědkem jeho nevyčerpatelné energie. Po skončení našeho setkání v chrámu Salt Lake někteří z nás sjíždějí výtahem do nižšího patra a jiní z hořejší místnosti scházejí dolů po schodech. President Nelson vždy spěchá dolů po schodech. Vždy se snažím s ním držet krok, ale nedaří se mi to.
Oddaný Spasiteli
President Nelson řekl: „Apoštol se v rámci své služby každý den něčemu učí a připravuje se na to, aby v budoucnosti převzal ještě větší zodpovědnost.“25 V jeho případě již čas na to, aby se připravil vést Církev, uplynul a nyní obdržel posvátný plášť presidenta Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Co můžeme díky jeho přípravě očekávat v době, kdy nás povede?
Tím nejdůležitějším je jeho oddanost Pánu Ježíši Kristu, který je hlavou své Církve. President Nelson ve svém již citovaném lednovém poselství řekl: „Budeme nadále usilovat o to, abychom poznávali Jeho vůli a řídili se jí.“26 Z toho, čemu president Nelson často učí, je patrné, na která témata bude pravděpodobně kladen důraz.
Na generální konferenci v říjnu 2017 připomněl členům Církve veliký význam Knihy Mormonovy. Podělil se o výsledky svého osobního studia Knihy Mormonovy, včetně seznamů toho, co Kniha Mormonova je, co potvrzuje, co vyvrací, co naplňuje, co objasňuje a co zjevuje. Naléhavě vyzval členy, aby tuto knihu denně studovali a přemítali o ní.27
President Nelson 16. ledna 2018, dva dny po svém ustanovení presidentem Církve, oznámil, že nové První předsednictvo započne svou službu tak, že bude „mít na mysli určitý cíl“. Oním cílem je spasení jednotlivců a zpečetění rodin v domě Páně. „Z tohoto důvodu k vám dnes promlouváme z chrámu,“ pronesl president Nelson z přístavby chrámu Salt Lake.
„Onen cíl, ke kterému bychom měli směřovat, je být obdarován mocí v domě Páně, nechat se zpečetit se svou rodinou a věrně dodržovat smlouvy uzavřené v chrámu, které nás opravňují získat ten největší ze všech darů Božích – dar věčného života. Obřady chrámu a smlouvy, které v chrámu uzavíráte, jsou klíčem k posílení vašeho života, sňatku a rodiny a k vaší schopnosti odolávat útokům protivníka. Vaše uctívání v chrámu a služba, kterou tam vykonáváte pro své předky, vám požehnají prostřednictvím hlubšího osobního zjevení a pokoje a posílí vaše odhodlání vytrvat na cestě smlouvy.“28
President Nelson také vyzval Svaté, aby kráčeli dál po cestě smlouvy: „Váš závazek následovat Spasitele prostřednictvím toho, že s Ním budete uzavírat smlouvy a pak je dodržovat, vám otevře dveře ke každému duchovnímu požehnání a výsadě, které jsou dostupné mužům, ženám i dětem, ať jsou kdekoli.“ Těm, kteří z této cesty sešli, řekl: „Dovolte mi vás vyzvat, s veškerou nadějí v srdci, prosím, vraťte se. Ať vás trápí cokoli, ať čelíte čemukoli, je zde pro vás místo, zde v Pánově Církvi. Vy a generace, které se doposud nenarodily, budete požehnáni svými skutky, které nyní učiníte pro to, abyste se navrátili na cestu smlouvy.“29
Uvedu další důležité vodítko – president Nelson řekl: „Pasáž z písem, která se pro mě stala živoucí legendou, se nachází v 88. oddíle Nauky a smluv, kde Pán praví: ‚Urychlím dílo své v čase jeho.‘ A já se dožil toho …, že jsem svědkem tohoto urychlování.“30 A nyní toto dílo povede.
President Russell M. Nelson vždy svědčil o božskosti Ježíše Krista a o pravdivosti plánu spasení, který nám Nebeský Otec a Jeho Milovaný Syn dali pro naše poučení a vedení. Tak jak president Nelson povede Církev do budoucích dnů, mohou Svatí posledních dnů nacházet útěchu ve vědomí, že je povede v souladu s vůlí nebes. „Prohlašuji, že jsem oddaný Bohu, našemu Věčnému Otci, a Jeho Synu, Ježíši Kristu,“ řekl. „Znám Je, mám Je moc rád a zavazuji se, že Jim – i vám – budu sloužit do posledního dechu.“31
Mám rád tohoto služebníka Páně, svého dlouholetého kolegu a přítele, presidenta Russella M. Nelsona. Společně s ostatními členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů si vážím jeho učení a těším se na jeho inspirované vedení jakožto našeho proroka. Svědčím o tom, že byl povolán Bohem, aby vedl Církev v dnešní době.