„Já jsem“
Kristova pravá láska – která se projevuje naprostou oddaností božské vůli – přetrvala a přetrvává i nadále.
Dnes je sabatní den a my jsme se sešli, abychom mluvili o Kristu, o tom ukřižovaném. Já vím, že můj Vykupitel žije.
Představte si tento výjev z posledního týdne Ježíšova smrtelného života. Shromáždil se zástup lidí a v něm i římští vojáci vyzbrojení holemi a opásaní meči. Tato horlivá výprava, vedená služebníky předních kněží, kteří měli v rukou pochodně, neměla za úkol dobýt nějaké město. Dnes večer hledali jen jediného muže, o kterém nebylo známo, že by u sebe kdy nosil zbraň, že by absolvoval vojenský výcvik nebo že by se vůbec kdy během celého svého života zapojil do jakékoli potyčky či boje.
Když se vojáci přiblížili, Ježíš ve snaze ochránit své učedníky předstoupil a zeptal se: „Koho hledáte?“ „Ježíše Nazaretského,“ odpověděli. Ježíš řekl: „Jáť jsem. … A jakž řekl jim: Já jsem, postoupili nazpět, a padli na zem.“
Pro mě je to jedna z nejpůsobivějších vět v celých písmech. Mimo jiné mi zcela jasně říká, že už jen to, že se ocitneme v přítomnosti Syna Božího – velikého Jehovy Starého zákona a Dobrého pastýře Nového zákona, Pastýře, který nenosí žádnou zbraň – že už jen to, že uslyšíme hlas tohoto Útočiště před bouří, tohoto Knížete pokoje, postačuje k tomu, aby se protivníci dali vyděšeně na ústup, ve zmatku popadali na hromadu a zoufali si, proč jim jen ten večer nebyla přidělena služba v kuchyni.
Jen o několik dní dříve, když Ježíš triumfálně vjel do Jeruzaléma, bylo celé město hned na nohou a ptalo se, jak se píše v písmech: „I kdo jest tento?“ Napadá mě, že otázku „I kdo jest tento?“ si nyní kladli i oni zmatení vojáci!
Odpověď na tuto otázku nešlo hledat v Jeho podobě, neboť Izaiáš již o nějakých sedm století dříve prorokoval, že nebude důstojného ani krásného vzezření, pro které, až Ho uvidíme, bychom po Něm prahli. Odpověď zcela jistě neposkytovala Jeho vytříbená garderoba ani Jeho značné bohatství – ani jedno z toho neměl. Nenabízelo ji ani žádné odborné vzdělání dosažené v místních synagogách, protože nemáme jediný důkaz o tom, že by kdy v některé z nich studoval, ačkoli už ve svém mládí dokázal zahanbit skvěle připravené zákoníky a uvést je v úžas svou naukou, „nebo učil je jako moc maje“.
Ježíš byl od svého učení v chrámu přes triumfální vjezd do Jeruzaléma až po toto závěrečné neospravedlnitelné zatčení běžně stavěn do obtížných a často záludných situací, ve kterých vždy dosáhl vítězství – vítězství, pro něž nemáme jiné vysvětlení než Jeho božskou DNA.
Přesto v průběhu staletí mnozí zjednodušovali, nebo dokonce bagatelizovali představu, kterou o Něm máme, i svědectví, které On sám vydával o tom, kdo je. Tito lidé znevažovali Jeho spravedlivost jako pouhou upjatost, Jeho spravedlnost jako pouhý hněv a Jeho milosrdenství jako pouhou tolerantnost. Nesmíme se provinit takovými zjednodušujícími pojetími Krista, kterými bychom ignorovali nauky, jež jsou nám nepříjemné. K tomuto znevažování dochází i v případě ctnosti, která Ho vystihuje ze všeho nejvíce – Jeho lásky.
Ježíš během svého poslání ve smrtelnosti učil, že jsou dvě veliká přikázání. „Milovati budeš Pána Boha svého [a] milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Máme-li věrně následovat Spasitele v dodržování těchto dvou klíčových a neoddělitelně propojených pravidel, musíme se pevně držet toho, co ve skutečnosti řekl. A On ve skutečnosti řekl: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte.“ A téhož večera nás vyzval, abychom se „milovali vespolek“, jako On miloval nás.
V těchto verších jsou naprosto zásadní slova, která definují opravdovou, pro Krista charakteristickou lásku – někdy označovanou jako pravá láska.
Jak ji definují? Jaká byla Ježíšova láska?
Zaprvé – Ježíš miloval „celým svým srdcem, mocí, myslí a silou“, což Mu dalo schopnost uzdravit i tu nejhlubší bolest a pojmenovat i tu nejtěžší skutečnost. Stručně řečeno, On je tím, kdo dokáže zároveň nabízet milost i trvat na pravdě. Jak řekl Lehi v požehnání svému synu Jákobovi: „Vykoupení přichází ve Svatém Mesiáši a skrze něj; neboť on je pln milosti a pravdy.“ Ježíšova láska dává prostor pro povzbudivé objetí, je-li ho zapotřebí, i hořký kalich, je-li ho nutné vypít. A tak se snažíme milovat – celým svým srdcem, mocí, myslí a silou – protože právě tak Ježíš miluje nás.
Druhým charakteristickým rysem Ježíšovy božské pravé lásky bylo to, že byl poslušný každého slova, „jež vychází z úst Božích“, a vždy uváděl svou vůli a chování do souladu s vůlí a chováním Nebeského Otce.
Když Kristus po svém Vzkříšení přišel na západní polokouli, řekl Nefitům: „Vizte, jsem Ježíš Kristus. … Pil jsem z onoho hořkého kalicha, který mi dal Otec, … v čemž jsem vytrpěl vůli Otce… od počátku.“
Z nespočtu způsobů, jimiž se Ježíš mohl představit, si zvolil ten, při kterém prohlásil, že je poslušen vůle Otce – bez ohledu na to, že nedlouho předtím, v hodině nejvyšší nouze, se tento Jednorozený Syn Boží cítil Otcem zcela opuštěn. Kristova pravá láska – patrná z Jeho naprosté oddanosti božské vůli – přetrvávala a přetrvává i nadále, nejen během snadných a příjemných dnů, ale obzvláště během dnů nejtemnějších a nejtěžších.
V písmech se píše, že Ježíš byl „muž bolestí“. Zažíval smutek, únavu, zklamání a nesnesitelnou osamělost. V těchto a ve všech dobách Ježíšova láska nepomíjí, stejně jako nepomíjí láska Jeho Otce. S takto vyzrálou láskou – takovou, která je příkladem, která uschopňuje a obohacuje – nepomine ani ta naše.
A tak i když se to někdy zdá tím obtížnější, čím více se snažíte; i když se zrovna ve chvíli, kdy se pokoušíte zapracovat na svých omezeních a nedostatcích, setkáte s někým nebo něčím odhodlaným zpochybnit vaši víru; i když i během své oddané služby pociťujete, jak vás zaplavují okamžiky strachu, pamatujte, že se tak někdy cítili i někteří z těch nejvěrnějších lidí v každé době. Pamatujte také na to, že ve vesmíru existuje síla, která je odhodlána postavit se každé dobré věci, kterou se pokusíte vykonat.
A tak napříč hojností i chudobou, napříč uznáním v soukromí i veřejnou kritikou, napříč božskými prvky Znovuzřízení i lidskými slabostmi, které budou jeho nevyhnutelnou součástí, držíme na cestě kurz s pravou Církví Kristovou. Proč? Protože stejně jako v případě našeho Vykupitele jsme se přihlásili na celý semestr – nekončíme po prvním krátkém úvodním testu, ale až závěrečnou zkouškou. Radost se skrývá v tom, že Ředitel nám všem ještě před začátkem kurzu poskytl odpovědi pro každý typ zkoušky. Kromě toho máme řadu lektorů, kteří nám tyto odpovědi po cestě připomínají na pravidelných zastávkách. Ale samozřejmě nám nic z toho nebude platné, pokud budeme chodit za školu.
„Koho hledáte?“ Z celého srdce odpovídáme: „Ježíše Nazaretského.“ Když řekne „Jáť jsem“, naše koleno poklekne a jazyk vyzná, že On je žijící Kristus, že On sám usmířil naše hříchy a že nás nesl i tehdy, když jsme si mysleli, že nás opustil. Když před Ním staneme a spatříme rány na Jeho rukou a nohou, začneme chápat, co pro Něj znamenalo vzít na sebe naše hříchy a zakoušet zármutek, být zcela poslušen vůle svého Otce – a to vše z čisté lásky k nám. Seznámit druhé s vírou, pokáním, křtem, darem Ducha Svatého a s obdržením našich posvátných požehnání v domě Páně – to jsou základní zásady a obřady, které v konečném důsledku odhalují naši lásku k Bohu a k bližním a radostně charakterizují pravou Církev Kristovu.
Bratři a sestry, svědčím o tom, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je oním prostředkem, který Bůh poskytuje pro naše oslavení. Evangelium, kterému učí, je pravdivé, a kněžství, které ji činí legitimní, pochází přímo od zdroje. Svědčím o tom, že Russell M. Nelson je prorokem našeho Boha, tak jako jím byli jeho předchůdci a jako jím budou i jeho nástupci. A jednoho dne toto prorocké vedení povede celou generaci k okamžiku, kdy spatří našeho Posla spasení sestupovat jako „blesk … od východu“, a my zvoláme: „Ježíš Nazaretský!“ A On s navždy otevřenou náručí a nepředstíranou láskou odpoví: „Jáť jsem.“ To vám slibuji s apoštolskou mocí a pravomocí Jeho svatého jména, samotného Ježíše Krista, amen.