„Kapitola 3: Lekce 4 – Jak se stát celoživotním učedníkem Ježíše Krista“, Kažte evangelium mé: Průvodce sdílením evangelia Ježíše Krista (2023)
„Kapitola 3: Lekce 4“, Kažte evangelium mé
Kapitola 3: Lekce 4
Jak se stát celoživotním učedníkem Ježíše Krista
Výuka této lekce
Křest je radostný obřad plný naděje. Když jsme pokřtěni, projevujeme touhu následovat Boha a vstoupit na cestu vedoucí k věčnému životu. Také dáváme najevo svůj závazek stát se celoživotními učedníky Ježíše Krista.
Tato lekce je uspořádána podle smluv, které při křtu uzavíráme. Obsahuje následující hlavní oddíly, z nichž každý má své pododdíly:
Pomáhejte lidem porozumět tomu, že zásady a přikázání, kterým je učíte, jsou součástí smlouvy, kterou při křtu uzavřou. Ukazujte jim, jak jim jednotlivé části této lekce pomohou přijít „ke Kristu… a [podíleti] se na jeho spasení“ (Omni 1:26, viz také 1. Nefi 15:14).
Tuto lekci byste měli učit v rámci několika setkání. Jen zřídkakdy by mělo setkání spojené s výukou trvat déle než 30 minut. Obvykle je lepší mít krátká a častější setkání, během nichž odučíte menší části lekce.
Plánujte, o čem budete učit, kdy o tom budete učit a kolik času vám to zabere. Berte ohled na potřeby těch, které učíte, a usilujte o vedení Ducha. Máte flexibilitu učit takovým způsobem, aby to lidem co nejlépe pomohlo připravit se na křest a konfirmaci.
Některé oddíly v této lekci obsahují konkrétní výzvy. Při rozhodování o tom, jak a kdy tyto výzvy druhým předat, usilujte o inspiraci. Mějte na paměti úroveň porozumění každého člověka, kterého učíte. Pomáhejte mu žít podle evangelia krok za krokem.
Náš smluvní závazek být ochotni vzít na sebe jméno Ježíše Krista
Při křtu uzavíráme smlouvu, že budeme následovat Ježíše Krista „s celým úmyslem srdce“. Také dosvědčujeme, že jsme „ochotni vzíti na sebe jméno Kristovo“ (2. Nefi 31:13, viz také Nauka a smlouvy 20:37).
Vzít na sebe jméno Ježíše Krista znamená, že na Něj pamatujeme a snažíme se žít jako Jeho celoživotní učedníci. Necháváme Jeho světlo zářit skrze sebe druhým. Sami sebe vnímáme jako Jeho učedníky a dáváme Ho v životě na první místo.
Následující oddíly popisují dva způsoby, jak můžeme pamatovat na Ježíše Krista a následovat Ho.
Často se modlete
Modlitba může být jednoduchý rozhovor s Nebeským Otcem, který vychází ze srdce. V modlitbě s Ním mluvíme otevřeně a upřímně. Vyjadřujeme Mu lásku a vděčnost za svá požehnání. Také prosíme o pomoc, ochranu a vedení. Po modlitbě máme věnovat čas tomu, abychom se zastavili a naslouchali.
Ježíš učil: „Musíte [se] vždy modliti k Otci ve jménu mém.“ (3. Nefi 18:19, zvýraznění přidáno; viz také Mojžíš 5:8.) Když se modlíme ve jménu Ježíše Krista, pamatujeme jak na Něho, tak na Nebeského Otce.
Ježíš nám dal příklad, kterým se máme při modlitbě řídit. O modlitbě se toho můžeme mnohému naučit tím, že budeme studovat Spasitelovy modlitby v písmech (viz Matouš 6:9–13; Jan 17).
Naše modlitby mohou zahrnovat tyto části:
-
Začneme tím, že oslovíme Nebeského Otce.
-
Vyjádříme pocity svého srdce, jako například vděčnost za požehnání, která jsme obdrželi.
-
Klademe otázky, usilujeme o vedení a žádáme o požehnání.
-
Modlitbu zakončíme slovy: „Ve jménu Ježíše Krista, amen.“
Písma nás nabádají, abychom se modlili ráno a večer. Můžeme se však modlit kdykoli a v jakékoli situaci. Při osobních a rodinných modlitbách může být vhodné pokleknout. Modlitbu si máme vždy uchovávat v srdci. (Viz Alma 34:27; 37:36–37; 3. Nefi 17:13; 19:16.)
Naše modlitby mají být promyšlené a mají vycházet ze srdce. Když se modlíme, máme se vyhýbat tomu, abychom říkali neustále totéž a stejným způsobem.
Modlíme se s vírou, upřímně a s opravdovým záměrem jednat podle odpovědí, které obdržíme. Budeme-li tak činit, Bůh nás bude vést a pomáhat nám se správně rozhodovat. Budeme se Mu cítit blíže. Bude nám poskytovat porozumění a pravdu. Bude nám žehnat útěchou, pokojem a silou.
Studujte písma
Nefi učil: „Hodujte na slovech Kristových; neboť vizte, [ta] vám řeknou vše, co máte činiti.“ (2. Nefi 32:3; viz také 31:20.)
Studium písem představuje zásadní způsob, jak pamatovat na Ježíše Krista a následovat Ho. V písmech se dozvídáme o Jeho životě, službě a učení. Také se dozvídáme o Jeho zaslíbeních. Když čteme písma, pociťujeme Jeho lásku. Naše duše se rozšiřuje, naše víra v Něho roste a naše mysl je osvícena. Naše svědectví o Jeho božském poslání se stává silnějším.
Na Ježíše pamatujeme a následujeme Ho tehdy, když Jeho slova uplatňujeme v osobním životě. Písma máme studovat denně, zvláště Knihu Mormonovu.
Mezi písma Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů patří Bible svatá, Kniha Mormonova, Nauka a smlouvy a Drahocenná perla. Těmto knihám se také říká „standardní díla“.
Náš smluvní závazek dodržovat přikázání Boží
Poznámka: Je mnoho způsobů, jak učit přikázáním uvedeným v tomto oddíle. Mohli byste jim například učit v rámci několika setkání. Nebo byste některým z nich mohli učit v rámci prvních tří lekcí. Při výuce přikázání dbejte na to, abyste je propojovali se smlouvou křtu a s plánem spasení.
Když jsme pokřtěni, uzavíráme s Bohem smlouvu, že budeme „dodržovati přikázání jeho“ (Mosiáš 18:10; Alma 7:15).
Bůh nám dává přikázání, protože nás má rád. Chce pro nás to nejlepší, nyní i na věčnosti. Jakožto náš Nebeský Otec ví, co potřebujeme pro své duchovní i fyzické blaho. Také ví, co nám přinese to největší štěstí. Každé přikázání je božský dar daný proto, aby řídil naše rozhodnutí, ochraňoval nás a pomáhal nám růst.
Jedním z důvodů, proč jsme přišli na zemi, je to, abychom se učili a rostli prostřednictvím moudrého používání svobody jednání (viz Abraham 3:25). Rozhodnutí být poslušni Božích přikázání – a činit pokání, když se nám to nedaří – nám pomáhá nacházet správný směr při tomto často náročném putování smrtelností.
Přikázání Boží jsou zdrojem síly a požehnání (viz Nauka a smlouvy 82:8–9). Dodržováním přikázání poznáváme, že tato přikázání nejsou tíživá pravidla, která omezují naši svobodu. Skutečná svoboda pramení z poslušnosti přikázání. Poslušnost je zdrojem síly, která nám přináší světlo a poznání prostřednictvím Ducha Svatého. Přináší nám větší štěstí a pomáhá nám dosáhnout božského potenciálu jakožto dětí Božích.
Bůh nám slibuje, že když budeme dodržovat Jeho přikázání, bude nám žehnat. Některá požehnání konkrétně souvisejí s určitými přikázáními. Boží nejvyšší požehnání jsou pokoj v tomto životě a věčný život ve světě, který přijde. (Viz Mosiáš 2:41; Alma 7:16; Nauka a smlouvy 14:7; 59:23; 93:28; 130:20–21.)
Boží požehnání jsou duchovní i časná. Občas na ně musíme trpělivě čekat, s důvěrou, že přijdou podle Jeho vůle a načasování (viz Mosiáš 7:33; Nauka a smlouvy 88:68). Abychom určitá požehnání rozpoznali, musíme být duchovně vnímaví a všímaví. To platí obzvláště o požehnáních, která přicházejí prostými a zdánlivě obyčejnými způsoby.
Některá požehnání mohou být zjevná pouze s odstupem času. Jiná možná přijdou až po tomto životě. Bez ohledu na načasování nebo povahu Božích požehnání si můžeme být jisti tím, že když se budeme snažit žít podle evangelia Ježíše Krista, tato požehnání přijdou (viz Nauka a smlouvy 82:10).
Bůh miluje všechny své děti dokonale. Má trpělivost s našimi slabostmi, a když činíme pokání, odpouští nám.
Dvě veliká přikázání
Když se Ježíše zeptali: „Které jest přikázaní veliké?“, odpověděl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“
Následně Ježíš řekl, že druhé veliké přikázání je podobné tomu prvnímu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Matouš 22:36–39.) „Většího přikázaní jiného nad tato není.“ (Marek 12:31.)
Jakožto Boží duchovní děti máme nesmírnou schopnost milovat. Tato schopnost je součástí našeho duchovní dědictví. Život podle těchto dvou velikých přikázání – milovat v prvé řadě Boha a milovat svého bližního – je charakteristickým rysem učedníků Ježíše Krista.
Láska k Bohu
Existuje mnoho způsobů, jak můžeme projevovat lásku k Bohu. Můžeme dodržovat Jeho přikázání (viz Jan 14:15, 21). Můžeme Ho v životě dávat na první místo a podrobovat svou vůli té Jeho. Můžeme na Něj zaměřovat své tužby, myšlenky a srdce (viz Alma 37:36). Můžeme žít s vděčností za požehnání, která nám dává – a štědře se o tato požehnání dělit s druhými (viz Mosiáš 2:21–24; 4:16–21). Svou lásku k Němu můžeme vyjadřovat a prohlubovat prostřednictvím modlitby a služby druhým.
Podobně jako u jiných přikázání je i přikázání milovat Boha určeno k našemu prospěchu. To, co milujeme, určuje to, o co usilujeme. To, o co usilujeme, určuje to, na co myslíme a co děláme. A to, na co myslíme a co děláme, určuje to, kdo jsme – a kým se staneme.
Láska k druhým
Láska k druhým je rozšířeným projevem naší lásky k Bohu. Spasitel nás učil mnoha způsobům, jak mít rádi druhé (viz například Lukáš 10:25–37 a Matouš 25:31–46). Zajímáme se o ně a přijímáme je do svého srdce i života. Druhé máme rádi tím, že jim sloužíme – tím, že dáváme něco ze sebe, třebas i maličkostmi. Druhé máme rádi tím, že jim žehnáme pomocí darů, které nám Bůh dává.
Mít rád druhé znamená být trpělivý, laskavý a čestný. Znamená to druhým ochotně odpouštět. Znamená to chovat se ke všem lidem s úctou.
Když máme někoho rádi, jsme oba – my i dotyčný člověk – požehnáni. Naše srdce se rozšiřuje, náš život se stává smysluplnějším a naše radost se prohlubuje.
Požehnání
Tato dvě veliká přikázání – milovat Boha a milovat svého bližního – jsou základem všech Božích přikázání (viz Matouš 22:40). Když milujeme v prvé řadě Boha a také máme rádi druhé, vše v našem životě zapadne na to správné místo. Tato láska bude ovlivňovat to, jak nahlížíme na svět, jak používáme svůj čas, jakým zájmům se věnujeme a jak máme seřazené své priority.
Následujte proroka
Bůh povolává proroky, aby na zemi působili jako Jeho zástupci. Prostřednictvím svých proroků zjevuje pravdu a poskytuje vedení a varování.
Bůh povolal Josepha Smitha jakožto prvního proroka v těchto posledních dnech (viz lekce 1). Následníci Josepha Smitha byli rovněž povoláni Bohem, aby vedli Jeho Církev, včetně proroka, který ji vede dnes. Máme se snažit získat přesvědčení o božském povolání žijícího proroka a řídit se jeho učením.
Učení žijících proroků a apoštolů poskytuje ve světě proměnlivých hodnot kotvu v podobě věčné pravdy. Budeme-li následovat Boží proroky, zmatky a rozbroje světa nás nepřemohou. Nalezneme v tomto životě větší štěstí a bude se nám dostávat vedení ohledně této části našeho věčného putování.
Dodržujte Desatero přikázání
Bůh zjevil dávnému prorokovi jménem Mojžíš Desatero přikázání, aby mohl vést svůj lid. Tato přikázání platí právě tak i v dnešní době. Učí nás uctívat Boha a projevovat Mu respekt. Také nás učí, jak se máme chovat jeden ke druhému.
-
„Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ (Exodus 20:3.) Mezi jiné „bohy“ mohou patřit různé věci, například majetek, moc nebo výsadní postavení.
-
„Neučiníš sobě rytiny.“ (Exodus 20:4.)
-
„Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo.“ (Exodus 20:7.)
-
„Pomni na den sobotní, abys jej světil.“ (Exodus 20:8.)
-
„Cti otce svého i matku svou.“ (Exodus 20:12.)
-
„Nezabiješ.“ (Exodus 20:13.)
-
„Nesesmilníš.“ (Exodus 20:14.)
-
„Nepokradeš.“ (Exodus 20:15.)
-
„Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“ (Exodus 20:16.)
-
„Nepožádáš.“ (Exodus 20:17.)
Žijte podle zákona cudnosti
Zákon cudnosti je zcela zásadní součástí Božího plánu pro naše spasení a oslavení. Sexuální intimita mezi manželem a manželkou je ustanovena Bohem pro přivádění dětí na svět a pro vyjadřování lásky v rámci manželství. Tato intimita a moc tvořit lidský život mají být něčím krásným a posvátným.
Boží zákon cudnosti znamená vyhýbání se sexuálním vztahům mimo rámec právně uznaného manželství mezi jedním mužem a jednou ženou. Tento zákon také znamená, že člověk je po sňatku svému manželskému partnerovi naprosto věrný a oddaný.
Aby nám proroci pomohli zákon cudnosti dodržovat, nabádají nás, abychom byli čistí v myšlenkách i slovech. Máme se vyhýbat pornografii v jakékoli podobě. V souladu se zákonem cudnosti máme být cudní i ve svém chování a vzezření.
Kandidáti na křest mají žít podle zákona cudnosti.
Pokání a odpuštění
V Božích očích je porušování zákona cudnosti velmi závažné (viz Exodus 20:14; Efezským 5:3). Toto porušování znesvěcuje posvátnou moc, kterou nám Bůh dal k tomu, abychom mohli tvořit život. Bůh nás však nadále miluje, i když tento zákon porušíme. Vyzývá nás, abychom činili pokání a stali se čistými prostřednictvím smírné oběti Ježíše Krista. Zoufalství plynoucí z hříchu může být nahrazeno radostným pokojem z Božího odpuštění (viz Nauka a smlouvy 58:42–43).
Požehnání
Bůh dal zákon cudnosti proto, aby žehnal nám a duchovním dětem, které posílá na zemi. Poslušnost tohoto zákona je nezbytná pro to, abychom pociťovali osobní pokoj a abychom měli v rodinných vztazích lásku, důvěru a jednotu.
Když budeme podle zákona cudnosti žít, budeme ochraňováni před duchovní újmou, která vyplývá z praktikování sexuální intimity mimo rámec manželství. Také se vyhneme emočním a fyzickým problémům, které takové vztahy často doprovázejí. Naše sebedůvěra před Bohem poroste (viz Nauka a smlouvy 121:45). Budeme otevřenější vůči vlivu Ducha Svatého. Budeme lépe připraveni na uzavření posvátných smluv v chrámu, které sjednotí naši rodinu na věčnost.
Dodržujte zákon desátku
Velkou výsadou související s členstvím v Církvi je příležitost platit desátek. Když dáváme desátek, pomáháme nést Boží dílo kupředu a žehnat Božím dětem.
Zákon desátku má svůj počátek ve starozákonní době. Například prorok Abraham platil desátky ze všeho, co vlastnil (viz Alma 13:15; Genesis 14:18–20).
Slovo desátek doslova znamená jednu desetinu. Když platíme desátek, darujeme jednu desetinu svého příjmu Církvi (viz Nauka a smlouvy 119:3–4; slovem přírůstek se rozumí příjem). Vše, co máme, je darem od Boha. Když platíme desátek, projevujeme Bohu vděčnost tím, že Mu vracíme část toho, co nám dává.
Placení desátku je vyjádřením víry. Je to také způsob, jak Boha ctít. Ježíš učil, že máme hledat „nejprv království Božího“ (Matouš 6:33), a placení desátku je jedním ze způsobů, jak to můžeme činit.
Používání finančních prostředků z desátků
Finanční prostředky z desátků jsou posvátné. Desátek předáváme členovi biskupstva nebo ho můžeme v mnohých oblastech platit on-line. Když člen biskupstva obdrží desátek, převede ho do církevního ústředí.
O tom, jak budou v Božím díle využity prostředky z desátků, rozhoduje rada sestávající z Prvního předsednictva, Kvora Dvanácti apoštolů a Předsedajícího biskupstva (viz Nauka a smlouvy 120:1). Mezi možnosti využití těchto prostředků patří:
-
budování a provoz chrámů a sborových domů;
-
překládání a vydávání písem;
-
podpora činností a provozních záležitostí místních církevních kongregací;
-
podpora misionářské práce po celém světě;
-
podpora práce na rodinné historii;
-
financování škol a vzdělání.
Desátek se nepoužívá k placení místních církevních vedoucích. Ti slouží dobrovolně bez jakéhokoli platu.
Požehnání
Když platíme desátek, Bůh slibuje požehnání, která jsou mnohem větší než to, co Mu dáváme my. Otevře průduchy nebeské a vylije na nás takové požehnání, že nebudeme mít dost místa na jeho přijetí (viz Malachiáš 3:10; viz také verše 7–12). Tato požehnání mohou být duchovní i časná.
Buďte poslušni Slova moudrosti
Pánův zdravotní zákon
Naše tělo je posvátný dar od Boha. Každý z nás potřebuje fyzické tělo, aby se mohl stát více takovým, jako je On. Naše tělo je tak důležité, že ho písma přirovnávají k chrámu (viz 1. Korintským 6:19–20).
Pán si přeje, abychom se svým tělem zacházeli s úctou. Aby nám v tom pomohl, zjevil zdravotní zákon nazvaný Slovo moudrosti. Toto zjevení nás učí ohledně konzumace zdravých potravin a neužívání látek, které našemu tělu škodí – konkrétně alkoholu, tabáku a horkých nápojů (což znamená čaj a kávu).
Novodobí proroci nás v duchu Slova moudrosti varují před užíváním i dalších látek, které jsou škodlivé, nezákonné nebo návykové. Proroci také varují před zneužíváním léků na předpis. (President misie zodpoví otázky ohledně toho, zda se ve vaší geografické oblasti nemají používat nějaké další látky.)
Požehnání
Pán nám dal Slovo moudrosti, aby se nám dařilo po fyzické i duchovní stránce. Když budeme toto přikázání dodržovat, slibuje nám veliká požehnání. Mezi tato požehnání patří zdraví, moudrost, poklady poznání a ochrana (viz Nauka a smlouvy 89:18–21).
Poslušnost Slova moudrosti nám pomůže být vnímavějšími vůči nabádáním Ducha Svatého. Ačkoli se všichni setkáváme se zdravotními těžkostmi, poslušnost tohoto zákona nám pomůže být zdravějšími na těle, na mysli i na duchu.
Kandidáti na křest mají být Slova moudrosti poslušni.
Informace týkající se toho, jak postupovat ohledně pomáhání lidem, kteří zápolí se závislostmi, jsou uvedeny v kapitole 10.
Svěťte den sabatu
Den odpočinku a uctívání Boha
Sabat je svatý den, který nám Bůh každý týden stanovil, abychom si odpočinuli od každodenní práce a uctívali Ho. Jedno z Desatera přikázání daných Mojžíšovi zní: „Pomni na den sobotní, abys jej světil.“ (Exodus 20:8, viz také verše 9–11.)
V novodobém zjevení Pán znovu potvrdil, že sabat „je den určený ti k tomu, aby sis odpočinul od prací svých a projevil oddanost svou Nejvyššímu“ (Nauka a smlouvy 59:10). Také řekl, že sabat má být dnem radování, modlitby a díkůvzdání (viz verše 14–15).
V rámci sabatního uctívání Boha navštěvujeme každý týden shromáždění svátosti. Během tohoto shromáždění uctíváme Boha a přijímáme svátost, abychom si připomněli Ježíše Krista a Jeho Usmíření. Při přijímání svátosti obnovujeme své smlouvy s Bohem a dáváme najevo, že jsme ochotni činit pokání z hříchů. Obřad svátosti je ústředním bodem našeho svěcení sabatního dne.
Během církevních shromáždění také chodíme do tříd, ve kterých se učíme něco více o evangeliu Ježíše Krista. Když společně studujeme písma, roste naše víra. Když si navzájem sloužíme a posilujeme se, roste naše láska.
Kromě toho, že o sabatu odpočíváme od práce, se máme také vyhýbat nakupování a dalším činnostem, kvůli nimž by tento den vypadal jako všední. Odkládáme světské činnosti a své myšlenky a skutky zaměřujeme na záležitosti duchovní.
Den pro konání dobra
Konání dobra během sabatu je přinejmenším stejně důležité jako to, co během svěcení tohoto dne neděláme. Učíme se evangeliu, posilujeme víru, budujeme vztahy, sloužíme druhým a účastníme se dalších povznášejících činností s rodinou a přáteli.
Požehnání
Svěcení dne sabatu je vyjádřením naší oddanosti Nebeskému Otci a Ježíši Kristu. Uvedeme-li své činnosti během dne sabatu do souladu s tím, jaké úmysly má ohledně tohoto dne Bůh, budeme pociťovat radost a pokoj. Budeme duchovně vyživováni a fyzicky občerstveni. Budeme se také cítit blíže Bohu a prohloubíme svůj vztah se Spasitelem. Uchováme se v plnější míře „[neposkvrněnými] od světa“ (Nauka a smlouvy 59:9). Sabat se pro nás stane „rozkoší“ (Izaiáš 58:13, viz také verš 14).
Buďte poslušni zákonů a ctěte je
Svatí posledních dnů věří, že mají být poslušni zákonů a být dobrými občany (viz Nauka a smlouvy 134; Články víry 1:12). Členové Církve jsou povzbuzováni, aby službou druhým zkvalitňovali prostředí své obce a národa. Také jsou povzbuzováni, aby ve společnosti a ve státní správě působili ve prospěch dobrých morálních hodnot.
Členové Církve jsou vyzýváni, aby se angažovali ve státní správě a v politice v souladu se zákonem. Členové, kteří zastávají funkce ve státní správě, jednají v takovýchto funkcích jakožto angažovaní občané, nikoli jako představitelé Církve.
Náš smluvní závazek sloužit Bohu a druhým
Služba
Při křtu uzavíráme smlouvu, že budeme sloužit Bohu a druhým. Služba druhým je jedním z hlavních způsobů, jak můžeme sloužit Bohu (viz Mosiáš 2:17). Prorok Alma učil ty, kteří si přáli být pokřtěni, že mají být „ochotni nésti si navzájem břemena svá, … truchliti s těmi, kteří truchlí; … a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí“ (Mosiáš 18:8–9).
Krátce po křtu noví členové obvykle dostávají povolání sloužit v Církvi. Tato povolání jsou dobrovolná a neplacená. Když je přijímáme a sloužíme pilně, rosteme ve víře, rozvíjíme talenty a žehnáme druhým.
Další součástí naší služby v Církvi je být „bratrem pověřeným pastýřskou službou“ nebo „sestrou pověřenou pastýřskou službou“. V rámci této zodpovědnosti sloužíme přiděleným jednotlivcům a rodinám.
Jakožto učedníci Ježíše Krista vyhledáváme příležitosti ke službě každý den. Podobně jako On se i my snažíme konat dobro (viz Skutkové 10:38). Sloužíme svým sousedům i dalším v místě, kde žijeme. Příležitosti ke službě můžeme využívat i prostřednictvím programu JustServe – tam, kde je dostupný. Můžeme podporovat humanitární úsilí Církve a zapojovat se do poskytování pomoci po katastrofách.
Sdílení evangelia
V rámci smlouvy křtu slibujeme, že budeme „státi jako svědkové Boží“ (Mosiáš 18:9). Jedním ze způsobů, jak můžeme být svědkem, je to, že se dělíme o evangelium Ježíše Krista s druhými. Pomáhat druhým přijmout evangelium je jedním z nejradostnějších druhů služby, kterou můžeme druhým poskytnout (viz Nauka a smlouvy 18:15–16). Jedná se o mocné vyjádření naší lásky.
Když zakoušíme požehnání plynoucí ze života podle evangelia, přirozeně se chceme o tato požehnání dělit s druhými. Členové rodiny, přátelé a známí se často začnou o evangelium zajímat tehdy, když jsme pro ně věrným příkladem a když vidí, jak nám evangelium v životě žehná. O evangelium se můžeme dělit normálním a přirozeným způsobem (viz Všeobecná příručka, kapitola 23).
Můžeme druhé vybízet, aby se s námi účastnili projektů služby, akcí v obci a rekreačních a církevních činností. Můžeme je zvát na církevní shromáždění nebo na křestní shromáždění. Můžeme je vyzývat, aby se podívali na nějaké on-line video, které vysvětluje evangelium Ježíše Krista, aby si přečetli Knihu Mormonovu nebo aby navštívili dny otevřených dveří chrámu. Je toho mnoho, k čemu můžeme druhé vyzvat. Tyto výzvy či pozvánky často jednoduše znamenají, že zapojíme svou rodinu, přátele a sousedy do toho, co již děláme.
Pokud o to požádáme, Bůh nám pomůže rozpoznat příležitosti dělit se o evangelium s druhými a vysvětlovat jim, jak nám evangelium v životě žehná.
Další informace týkající se uplatňování zásad lásky, sdílení a vyzývání jsou uvedeny v kapitole 9 v oddíle „Pracujte v jednotě se členy“.
Půst a postní oběti
Bůh stanovil zákon půstu jako způsob, díky němuž můžeme rozvíjet duchovní sílu a pomáhat potřebným.
Postit se znamená zříci se na určitou dobu jídla a pití. Církev obvykle vyhrazuje první neděli v měsíci jako den půstu. Postní den obvykle znamená zříci se jídla a pití po dobu 24 hodin, jsme-li toho fyzicky schopni. Mezi další důležité části postní neděle patří modlitby a vydávání svědectví. Také jsme povzbuzováni, abychom se postili i jindy, když máme pocit, že to potřebujeme.
Budování duchovní síly
Půst nám může pomoci stát se pokornými, přibližovat se Bohu a pociťovat duchovní obnovu. Ježíš Kristus se postil před začátkem svého působení (viz Matouš 4:1–2). V písmech je zaznamenáno mnoho případů, kdy se proroci a další lidé postili, aby prohloubili svou duchovní sílu a aby usilovali o zvláštní požehnání pro sebe nebo pro druhé.
Půst a modlitba jdou ruku v ruce. Když se postíme a modlíme s vírou, jsme více naladěni na získávání osobního zjevení. Jsme také vnímavější vůči rozpoznávání pravdy a porozumění Boží vůli.
Pomáhání potřebným
Když se postíme, darujeme peníze Církvi na pomoc s péčí o potřebné. Tomuto se říká postní oběť. Jsme vybízeni, abychom věnovali jako oběť částku, která se přinejmenším rovná hodnotě jídla, které nezkonzumujeme. Jsme povzbuzováni, abychom byli štědří a abychom pokud možno věnovali více, než jaká je hodnota tohoto jídla. Dávání postních obětí je jedním ze způsobů, jak můžeme sloužit druhým.
Postní oběti se používají k zajištění jídla a dalších nezbytností potřebným lidem – jak na místní úrovni, tak po celém světě. Informace týkající se toho, jak darovat postní oběti, jsou uvedeny v oddíle „Darování desátků a dalších obětí“ v této lekci.
Náš smluvní závazek vytrvat do konce
Při křtu uzavíráme smlouvu s Bohem, že v životě podle evangelia Ježíše Krista vytrváme do konce (2. Nefi 31:20, viz také Mosiáš 18:13). Snažíme se být celoživotními učedníky Ježíše Krista.
Prorok Nefi z Knihy Mormonovy popsal křest jako bránu, kterou vstupujeme na cestu evangelia (viz 2. Nefi 31:17). Po křtu se nadále tlačíme „kupředu s neochvějností v Kristu“ (2. Nefi 31:19–20).
Tím, že se „tlačíme kupředu“ po cestě učednictví, se připravujeme na návštěvu chrámu. Tam při přijímání chrámových obřadů uzavíráme smlouvy s Bohem. V chrámu budeme obdarováni mocí a můžeme být zpečetěni jako rodina na věčnost. Dodržování smluv, které v chrámu uzavíráme, nám otevře dveře ke všem duchovním výsadám a požehnáním, jež pro nás Bůh má.
Když budeme dál věrně kráčet po cestě evangelia, obdržíme nakonec největší Boží dar – dar věčného života (viz 2. Nefi 31:20; Nauka a smlouvy 14:7).
Následující oddíly vysvětlují něco z toho, co nám Bůh poskytuje, aby nám pomohl vytrvat do konce naší cesty smrtelností – a nacházet na ní radost.
Kněžství a církevní organizace
Kněžství je pravomoc a moc Boží. Nebeský Otec prostřednictvím kněžství naplňuje své dílo, kterým je „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“ (Mojžíš 1:39). Bůh udílí pravomoc a moc svým synům a dcerám na zemi, aby mohli pomáhat toto dílo konat.
Kněžství žehná nám všem. Prostřednictvím těch, kteří zastávají kněžské úřady, přijímáme obřady, jako jsou například křest nebo svátost. Také můžeme dostávat požehnání pro uzdravení, útěchu a vedení.
Kněžství a církevní vedoucí a povolání
Církev vede Ježíš Kristus prostřednictvím proroků a apoštolů. Tito vedoucí jsou povoláni Bohem, vysvěceni a je jim dána kněžská pravomoc jednat ve Spasitelově jménu.
V dávných dobách dal Kristus svým apoštolům tutéž kněžskou pravomoc, která jim umožnila vést Jeho Církev poté, co vystoupil na nebe. Nakonec se tato pravomoc ztratila, když lidé zavrhli evangelium a apoštolové zemřeli.
Nebeští poslové znovuzřídili kněžství v roce 1829 prostřednictvím Proroka Josepha Smitha a Pán znovu založil svou Církev s apoštoly a proroky. (Viz lekce 1.)
Na místní úrovni mají kněžskou pravomoc vést církevní kongregace biskupové a presidenti kůlů.
Když jsou muži a ženy povoláni a ustanoveni sloužit v Církvi, je jim od Boha dána pravomoc v onom povolání jednat. Tato pravomoc je dána misionářům, vedoucím, učitelům a dalším lidem, dokud nejsou ze svého povolání uvolněni. Je delegována pod vedením těch, kteří jsou držiteli kněžských klíčů.
Kněžskou pravomoc lze používat pouze ve spravedlivosti (viz Nauka a smlouvy 121:34–46). Tato pravomoc představuje posvátnou důvěru zastupovat Spasitele a jednat v Jeho jménu. Je vždy určena k tomu, aby žehnala a sloužila druhým.
Aronovo kněžství a Melchisedechovo kněžství
V Církvi kněžství zahrnuje Aronovo kněžství a Melchisedechovo kněžství. Pod vedením těch, kteří drží kněžské klíče, se Aronovo a Melchisedechovo kněžství předává způsobilým mužským členům Církve. Muž je poté, co mu je předáno příslušné kněžství, vysvěcen do úřadu v tomto kněžství – například jako jáhen nebo jako starší. Musí být vysvěcen někým, kdo má nezbytnou pravomoc.
Když muž nebo mladý muž obdrží kněžství, uzavírá s Bohem smlouvu, že bude plnit posvátné povinnosti, sloužit druhým a pomáhat budovat Církev.
Mladí muži mohou obdržet Aronovo kněžství a být vysvěceni do úřadu jáhna počínaje lednem roku, během nějž dovrší 12 let. V roce, kdy dovrší 14 let, mohou být vysvěceni do úřadu učitele, a v roce, kdy dovrší 16 let, mohou být vysvěceni do úřadu kněze. Obrácení muži, kteří jsou věkem starší, mohou obdržet Aronovo kněžství krátce po křtu a konfirmaci. Nositelé Aronova kněžství vykonávají obřady, jako je svátost či křest.
Způsobilý muž, poté co sloužil po určitou dobu jako kněz v Aronově kněžství a je mu alespoň 18 let, může obdržet Melchisedechovo kněžství a být vysvěcen do úřadu staršího. Muži, kteří obdrží Melchisedechovo kněžství, mohou vykonávat kněžské obřady, jako je udílení požehnání uzdravení a útěchy členům rodiny či druhým.
Informace týkající se toho, jak mohou noví členové obdržet kněžství, jsou uvedeny ve Všeobecné příručce, oddíl 38.2.9.1.
Kvora a církevní organizace
Kněžská kvora. Kvorum je organizovaná skupina nositelů kněžství. V každém sboru je kvorum starších pro dospělé muže. Kvora jáhnů, učitelů a kněží jsou určena pro mladé muže.
Pomocné sdružení. Pomocné sdružení je určeno pro ženy ve věku 18 a více let. Členky Pomocného sdružení posilují rodiny, jednotlivce i místní komunitu.
Mladé ženy. Mladé ženy vstupují do organizace Mladé ženy počínaje lednem roku, během nějž dovrší 12 let.
Primárky. Děti ve věku 3 až 11 let jsou součástí organizace Primárek.
Nedělní škola. Všichni dospělí a mládež navštěvují Nedělní školu, kde se setkávají ke společnému studiu písem.
Další informace týkající se kněžství jsou uvedeny ve Všeobecné příručce, kapitola 3.
Další informace týkající se kněžských kvor a církevních organizací jsou uvedeny ve Všeobecné příručce, kapitoly 8–13.
Manželství a rodiny
Manželství
Manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem. Zaujímá ústřední místo v Jeho plánu pro věčný pokrok Jeho dětí.
Svazek manžela a manželky v manželství má být pro oba tím nejcennějším pozemským vztahem. Mají posvátnou zodpovědnost být jeden druhému oddaní a věrní své manželské smlouvě.
Manžel a manželka jsou v očích Božích rovnocenní. Jeden nemá ovládat toho druhého. Rozhodnutí mají činit v jednotě a lásce a mají se na nich oba plně podílet.
Když se manžel a manželka mají navzájem rádi a spolupracují, může být jejich manželství zdrojem jejich největšího štěstí. Mohou pomáhat jeden druhému a svým dětem postupovat směrem k věčnému životu.
Rodina
Podobně jako manželství je i rodina ustanovena Bohem a zaujímá ústřední místo v Jeho plánu pro naše věčné štěstí. Naše rodina bude s největší pravděpodobností šťastná tehdy, když budeme žít podle učení Ježíše Krista. Rodiče učí své děti evangeliu Ježíše Krista a dávají jim příklad v tom, jak podle něj žít. Rodiny nám poskytují příležitosti k tomu, abychom se měli navzájem rádi a sloužili si.
Rodiče mají rodinu považovat za svou nejvyšší prioritu. Je posvátnou výsadou a zodpovědností rodičů pečovat o děti, které jsou schopni zplodit nebo adoptovat.
Všechny rodiny mají nějaké těžkosti či výzvy. Když usilujeme o Boží podporu a dodržujeme Boží přikázání, těžkosti v rodině nám mohou pomoci se učit a růst. Někdy nám tyto těžkosti pomáhají naučit se činit pokání a odpouštět.
Církevní vedoucí povzbuzují členy, aby jednou týdně pořádali domácí večer. Rodiče využívají tyto chvíle k tomu, aby učili své děti evangeliu, posilovali rodinné vztahy a užívali si společnou zábavu. Církevní vedoucí rovněž vydali prohlášení, které učí důležitým pravdám o rodině (viz „Rodina – prohlášení světu“, CirkevJeziseKrista.org).
Mezi další možnosti, jak posilovat rodinu, patří rodinná modlitba, rodinné studium písem a společné uctívání Boha na církevních shromážděních. Také můžeme bádat v rodinné historii, shromažďovat rodinné příběhy a sloužit druhým.
Mnozí mají jen omezené příležitosti uzavřít sňatek nebo mít láskyplné rodinné vztahy. Mnozí zažili rozvod či jiné obtížné rodinné poměry. Evangelium však žehná každému z nás osobně, bez ohledu na naši rodinnou situaci. Budeme-li věrní, Bůh připraví cestu, abychom mohli získat požehnání plynoucí z láskyplné rodiny, ať již v tomto životě, nebo v životě, který přijde.
Chrámová práce za zesnulé předky a práce na rodinné historii
Nebeský Otec miluje všechny své děti a přeje si jejich spasení a oslavení. Miliardy lidí však zemřely, aniž by slyšely evangelium Ježíše Krista nebo přijaly spásné obřady evangelia. K těmto obřadům patří křest, konfirmace, vysvěcení ke kněžství (pro muže), chrámové obdarování a věčný sňatek.
Pán díky své milosti a milosrdenství poskytl těmto lidem další možnost, jak mohou přijmout evangelium a jeho obřady. V duchovním světě je evangelium kázáno těm, kteří zemřeli, aniž by ho přijali (viz Nauka a smlouvy 138). V chrámech můžeme vykonávat obřady za své zesnulé předky a další lidi. Tito zesnulí lidé v duchovním světě poté mohou evangelium a obřady, které za ně byly vykonány, přijmout, nebo odmítnout.
Než tyto obřady můžeme vykonat, musíme své předky, kteří je dosud nepřijali, vyhledat. Nacházení členů naší rodiny, aby mohli přijmout obřady, je hlavním účelem práce na rodinné historii. Když o nich najdeme příslušné informace, přidáme je do církevní databáze na stránkách FamilySearch.org. Poté za ně můžeme my (nebo jiní členové) vykonat zástupné obřady v chrámu.
Když najdeme své předky a vykonáme za ně obřady, naše rodina se může sjednotit na věčnost.
Chrámy, obdarování, věčné manželství a věčné rodiny
Chrámy
Chrám je dům Páně. Je to svaté místo, kde můžeme uzavírat smlouvy s Bohem, zatímco přijímáme Jeho posvátné obřady. Když tyto smlouvy budeme dodržovat, bude se v našem životě projevovat moc božskosti (viz Nauka a smlouvy 84:19–22; 109:22–23).
Obdarování
Jedním z obřadů, které v chrámu přijímáme, je obdarování. Slovo obdarování znamená „dar“. Tento dar poznání a moci pochází od Boha. Během obdarování uzavíráme s Bohem smlouvy, které nás poutají k Němu a k Jeho Synu Ježíši Kristu (viz kapitola 1).
Dospělí mohou přijmout vlastní chrámové obdarování poté, co jsou členy Církve alespoň jeden rok. Další informace týkající se obdarování jsou uvedeny ve Všeobecné příručce, oddíl 27.2.
Věčné manželství a věčné rodiny
Boží plán štěstí umožňuje, aby rodinné vztahy pokračovaly i po smrti. V chrámu můžeme být oddáni na čas a věčnost. Díky tomu je možné, aby rodiny byly spolu na věky.
Manželské páry mohou být poté, co přijaly své chrámové obdarování, zpečetěny neboli oddány na věčnost. Jejich děti mohou být připečetěny k nim.
Aby mohli manžel a manželka, kteří byli zpečetěni v chrámu, obdržet požehnání věčného manželství, musí dodržovat smlouvy, které uzavřeli.