1 A nyní, stalo se, že jak Alma putoval ze země Gedeon na jih dále do země Manti, vizte, k svému úžasu se setkal se syny Mosiášovými putujícími směrem k zemi Zarahemla.

2 Nyní, tito synové Mosiášovi byli s Almou v době, kdy se mu poprvé ukázal anděl; tudíž Alma se převelice radoval, že vidí své bratří; a co ještě přidalo na jeho radosti, že to byli stále jeho bratří v Pánu; ano, zesílili v poznání pravdy; neboť to byli muži zdravého rozumu a zkoumali pilně písma, aby znali slovo Boží.

3 Ale to není vše; věnovali se velice modlitbě a půstu; tudíž měli ducha proroctví a ducha zjevení, a když učili, učili s mocí a pravomocí Boží.

4 A učili slovu Božímu mezi Lamanity po dobu čtrnácti let, majíce veliký úspěch v přivádění mnohých k poznání pravdy; ano, mocí jejich slov byli mnozí přivedeni před oltář Boží, aby vzývali jméno jeho a vyznali před ním hříchy své.

5 Nyní, toto jsou okolnosti, jež je provázely při jejich putování, neboť měli mnohé strasti; vytrpěli mnoho, jak na těle, tak v mysli, hladem, žízní a únavou, a také velikým zápolením v duchu.

6 Nyní, taková byla jejich putování: Opustivše svého otce Mosiáše v prvním roce soudců; odmítnuvše království, jež jim jejich otec toužil předati, a také lid byl stejného smýšlení;

7 Nicméně, odešli ze země Zarahemla a vzali si své meče a svá kopí a své luky a své šípy a své praky; a to učinili, aby si mohli obstarávati potravu, zatímco budou v pustině.

8 A tak odešli do pustiny s počtem těch, které si vybrali, aby vyšli do země Nefi kázati Lamanitům slovo Boží.

9 A stalo se, že putovali mnoho dnů pustinou a velice se postili a velice se modlili, aby jim Pán udělil část Ducha svého, aby šel s nimi a zůstával s nimi, aby mohli býti nástrojem v rukou Božích a aby přivedli, kdyby to bylo možné, své bratří Lamanity k poznání pravdy, k poznání pokleslosti tradic jejich otců, které byly nesprávné.

10 A stalo se, že Pán je navštívil Duchem svým a pravil jim: Buďte utěšeni. A oni byli utěšeni.

11 A Pán jim také pravil: Jděte mezi Lamanity, bratří své, a utvrzujte slovo mé; avšak máte býti trpěliví v utrpení a v strastech, abyste jim ukázali dobrý příklad ve mně, a já z vás učiním nástroj v rukou svých ke spasení mnoha duší.

12 A stalo se, že srdce synů Mosiášových a také těch, kteří byli s nimi, nabyla odvahy, aby šli k Lamanitům oznamovati jim slovo Boží.

13 A stalo se, že když dosáhli hranice země Lamanitů, rozdělili se a rozešli se důvěřujíce v Pána, že se opět setkají na konci své žně; neboť se domnívali, že veliká je práce, kterou na sebe vzali.

14 A zajisté byla veliká; neboť na sebe vzali, že budou kázati slovo Boží divokému a zatvrzelému a krutému lidu; lidu, který se těšil z vraždění Nefitů a z jejich olupování a plenění; a jejich srdce ulpívalo na bohatství neboli na zlatě a stříbře a drahých kamenech; avšak usilovali o získání těchto věcí vražděním a pleněním, aby pro ně nemuseli pracovati svýma vlastníma rukama.

15 Tedy byli velice líným lidem, mnozí z nich uctívali modly a prokletí Boží padlo na ně kvůli tradicím jejich otců; přesto se přísliby Páně vztahovaly na ně pod podmínkou pokání.

16 Tudíž, toto bylo příčinou, proč na sebe synové Mosiášovi vzali onu práci, aby je snad přivedli ku pokání; aby je snad přivedli k poznání plánu vykoupení.

17 Tudíž, oddělili se jeden od druhého a šli mezi ně, každý sám, podle slova a moci Boží, jež jim byla dána.

18 Nyní, Ammon, jsa mezi nimi vůdcem, neboli spíše on jim sloužil, je opustil, požehnav jim podle jejich různých působišť, uděliv jim slovo Boží, neboli poslouživ jim před svým odchodem; a tak se vydali různými cestami po zemi.

19 A Ammon šel do země Izmael, do země nazývající se po synech Izmaelových, kteří se také stali Lamanity.

20 A jak Ammon vstoupil do země Izmael, Lamanité ho jali a svázali ho, tak jak bylo jejich zvykem svazovati všechny Nefity, kteří jim padli do rukou, a dovésti je před krále; a tak bylo ponecháno na libosti krále, aby je zabil nebo aby je podržel v zajetí nebo aby je uvrhl do vězení nebo aby je vyhnal ze země podle své vůle a libosti.

21 A tak byl Ammon doveden před krále, který byl nad zemí Izmael; a jmenoval se Lamoni; a byl potomkem Izmaelovým.

22 A král se Ammona otázal, zda si přeje dlíti v zemi mezi Lamanity neboli mezi jeho lidem.

23 A Ammon mu pravil: Ano, přeji si dlíti nějakou dobu mezi tímto lidem; ano, a možná až do dne, kdy zemřu.

24 A stalo se, že králi Lamonimu se Ammon velice zalíbil a dal mu uvolniti pouta; a chtěl, aby si Ammon vzal jednu z jeho dcer za manželku.

25 Ale Ammon mu pravil: Ne, ale budu tvým služebníkem. Tudíž Ammon se stal služebníkem krále Lamoniho. A stalo se, že byl postaven mezi jiné služebníky, aby hlídal stáda Lamoniova, podle zvyku Lamanitů.

26 A když byl ve službách krále tři dny, jak tak šel s lamanitskými služebníky a s jejich stády k místu vody, které se nazývalo voda Sebus, a všichni Lamanité tam honívají svá stáda, aby měla vodu –

27 Tudíž, jak Ammon a služebníci královi hnali svá stáda k tomuto místu vody, vizte, určitý počet Lamanitů, kteří byli se svými stády u vody, se postavil a rozháněl stáda Ammonova a služebníků králových a rozehnali je natolik, že se rozprchla mnoha směry.

28 Nyní, služebníci královi počali reptati řkouce: Nyní nás král zabije, jako zabil naše bratří, protože jejich stáda byla rozehnána zlovolností těchto mužů. A počali převelice plakati řkouce: Vizte, naše stáda jsou již rozehnána.

29 Nyní, plakali ze strachu, že budou zabiti. Nyní, když to Ammon viděl, srdce se mu vzedmulo radostí; neboť, pravil, ukáži těmto svým spoluslužebníkům svou moc neboli moc, jež je ve mně, v tom, že navrátím tato stáda králi, abych si získal srdce těchto svých spoluslužebníků, abych je mohl vésti k tomu, aby uvěřili v má slova.

30 A nyní, takové byly myšlenky Ammonovy, když viděl strasti těch, které nazýval svými bratřími.

31 A stalo se, že je lákal svými slovy řka: Bratří moji, buďte dobré mysli a pojďme hledati ona stáda a shromáždíme je a přivedeme je zpět k místu vody; a tak zachováme stáda králi a on nás nezabije.

32 A stalo se, že šli hledati stáda a následovali Ammona a velmi hbitě spěchali a doběhli králova stáda a opět je shromáždili u místa vody.

33 A oni mužové se opět postavili, aby jejich stáda rozehnali; ale Ammon pravil svým bratřím: Obklopte stáda kolem dokola, aby se nerozprchla; a já půjdu a budu bojovati s těmi muži, kteří rozhánějí naše stáda.

34 Tudíž učinili, jak jim Ammon přikázal, a on šel a postavil se, aby bojoval s těmi, kteří stáli u vod Sebusu; a co do počtu jich bylo nemálo.

35 Tudíž se Ammona nebáli, neboť se domnívali, že jediný z jejich mužů by ho mohl zabíti podle své libosti, neboť nevěděli, že Pán přislíbil Mosiášovi, že vysvobodí jeho syny z jejich rukou; ani o Pánu ničeho nevěděli; tudíž měli potěšení z ničení svých bratří; a z tohoto důvodu se postavili, aby rozháněli stáda králova.

36 Ale Ammon se postavil a počal po nich vrhati kameny svým prakem; ano, s velikou mocí vrhal kameny mezi ně; a tak jich určitý počet zabil, takže počali žasnouti nad jeho mocí; nicméně se hněvali pro pobití svých bratří a byli odhodláni, že on padne; tudíž, vidouce, že ho nemohou zasáhnouti svými kameny, vyšli s kyji, aby ho zabili.

37 Ale vizte, každému muži, který pozvedl svůj kyj, aby Ammona udeřil, uťal paži mečem svým; neboť odporoval jejich ranám tím, že jim sekal do paže ostřím svého meče, takže počali žasnouti a počali před ním prchati; ano, a nebylo jich co do počtu málo; a on je silou paže své přinutil prchati.

38 Nyní, šest z nich bylo skoleno prakem, ale mečem svým nezabil žádného, až na jejich vůdce; a uťal jim tolik paží, kolik jich bylo proti němu pozdviženo, a bylo jich nemálo.

39 A když je zahnal daleko, vrátil se a oni napojili svá stáda a vrátili je na pastviny královy a pak šli za králem nesouce paže, jež byly uťaty mečem Ammonovým, těch, kteří se ho snažili zabíti; a byly přineseny ke králi na svědectví o tom, co učinili.