1 A stalo se, že když v oné zemi založili církev, král Lamoni si přál, aby s ním Ammon šel do země Nefi, aby ho mohl ukázati svému otci.

2 A k Ammonovi přišel hlas Páně řka: Nevyjdeš do země Nefi, neboť viz, král ti bude usilovati o život; ale půjdeš do země Middoni; neboť viz, bratr tvůj Aron a také Muloki a Amma jsou ve vězení.

3 Nyní, stalo se, že když to Ammon uslyšel, pravil Lamonimu: Viz, můj bratr a bratří jsou ve vězení v Middoni a já jdu, abych je vysvobodil.

4 Nyní Lamoni pravil Ammonovi: Vím, že v síle Páně můžeš činiti všechny věci. Ale viz, půjdu s tebou do země Middoni; neboť král země Middoni, který se jmenuje Antiomno, je mým přítelem; tudíž půjdu do země Middoni, abych zalichotil králi země, a on propustí tvé bratří z vězení. Nyní Lamoni mu pravil: Kdo ti pověděl, že tvoji bratří jsou ve vězení?

5 A Ammon mu pravil: Nikdo mi to nepověděl, leda Bůh; a pravil mi – Jdi a vysvoboď bratří své, neboť jsou ve vězení v zemi Middoni.

6 Nyní, když to Lamoni uslyšel, nechal své služebníky připraviti své koně a své vozy.

7 A pravil Ammonovi: Pojď, pojedu s tebou do země Middoni a poprosím tam krále, aby propustil tvé bratří z vězení.

8 A stalo se, že když tam Ammon s Lamonim cestovali, potkali Lamoniova otce, který byl králem nad celou zemí.

9 A vizte, otec Lamoniův mu pravil: Proč jsi nepřišel na hostinu onoho velikého dne, kdy jsem pořádal hostinu pro své syny a pro svůj lid?

10 A také pravil: Kam jdeš s tímto Nefitou, který je jedním z dětí lháře?

11 A stalo se, že Lamoni mu vylíčil, kam jde, neboť se bál, že ho urazí.

12 A také mu pověděl vše, co bylo příčinou toho, že zůstal ve svém vlastním království a že nepřišel k svému otci na hostinu, kterou připravil.

13 A nyní, když mu Lamoni vylíčil všechny tyto věci, vizte, k jeho úžasu se na něho otec rozhněval a pravil: Lamoni, ty jdeš vysvoboditi tyto Nefity, kteří jsou syny lháře. Viz, on oloupil naše otce; a nyní mezi nás přicházejí i jeho děti, aby nás svou lstivostí a svým lhaním oklamaly, aby nás opět mohly oloupiti o náš majetek.

14 Nyní, otec Lamoniův mu přikázal, aby Ammona zabil mečem. A také mu přikázal, aby nejezdil do země Middoni, ale aby se s ním vrátil do země Izmael.

15 Ale Lamoni mu pravil: Nezabiji Ammona, ani se nevrátím do země Izmael, ale půjdu do země Middoni, abych mohl osvoboditi bratří Ammonovy, neboť já vím, že to jsou spravedlní muži a svatí proroci pravého Boha.

16 Nyní, když jeho otec uslyšel tato slova, rozhněval se na něho a tasil meč svůj, aby ho srazil k zemi.

17 Ale předstoupil Ammon a pravil mu: Viz, ty svého syna nezabiješ; nicméně by bylo lépe, aby padl on nežli ty, neboť viz, on činil pokání ze svých hříchů; ale kdybys padl ty v tuto dobu ve svém hněvu, tvá duše by nemohla býti spasena.

18 A opět, je žádoucí, aby ses zdržel; neboť kdybys zabil svého syna, který je nevinný, jeho krev by křičela ze země k Pánu, jeho Bohu, aby na tebe přišla odplata; a možná bys ztratil duši svou.

19 Nyní, když mu Ammon pravil tato slova, on mu odpověděl řka: Vím, že kdybych zabil svého syna, prolil bych nevinnou krev; neboť to ty se snažíš ho zničiti.

20 A vztáhl ruku svou, aby Ammona zabil. Ale Ammon odolal jeho ranám a také udeřil jeho paži, takže ji nemohl používati.

21 Nyní, když král viděl, že ho Ammon může zabíti, počal Ammona prositi, aby jeho život ušetřil.

22 Ale Ammon pozvedl meč svůj a pravil mu: Viz, srazím tě, ledaže dovolíš, aby moji bratří byli propuštěni z vězení.

23 Nyní král, strachuje se, aby neztratil svůj život, pravil: Jestliže mne ušetříš, dám ti, o cokoli požádáš, až do poloviny království.

24 Nyní, když Ammon viděl, že na starého krále zapůsobil podle svého přání, pravil mu: Jestliže dáš, aby moji bratří byli propuštěni z vězení, a také aby si Lamoni mohl ponechati své království a aby nebyl u tebe v nemilosti, ale dáš, aby si mohl činiti podle svých vlastních přání, v čemkoli si usmyslí, pak tě ušetřím; jinak tě srazím k zemi.

25 Nyní, když Ammon pravil tato slova, král se počal radovati ze svého života.

26 A když viděl, že Ammon nemá žádnou touhu zničiti ho, a když také viděl onu velikou lásku, kterou chová k jeho synu Lamonimu, užasl nesmírně a pravil: Protože toto je vše, co si přeješ, abych uvolnil tvé bratří a strpěl, aby si můj syn Lamoni ponechal své království, viz, dám, aby si můj syn ponechal své království od nynějška a na věky; a nebudu mu více vládnouti –

27 A také dám, aby tvoji bratří byli propuštěni z vězení, a ty a tvoji bratří můžete přijíti za mnou do mého království; neboť si budu velmi přáti tebe viděti. Neboť král byl velice užaslý ze slov, jež on promlouval, a také ze slov, jež promlouval jeho syn Lamoni, tudíž si přál učiti se jim.

28 A stalo se, že Ammon a Lamoni pokračovali v cestě své do země Middoni. A Lamoni našel přízeň v očích krále země; tudíž byli bratří Ammonovi vyvedeni z vězení.

29 A když se s nimi Ammon setkal, byl nesmírně zarmoucen, neboť vizte, byli nazí a jejich kůže byla převelice rozedřena, protože byli svázáni silnými provazy. A také trpěli hladem, žízní a všemi druhy strastí; nicméně byli ve všech svých utrpeních trpěliví.

30 A jak se tak stalo, byl to jejich úděl padnouti do rukou zatvrzelejšího a tvrdošíjnějšího lidu; tudíž oni nechtěli poslouchati slova jejich a vyvrhovali je a bili je a hnali je od domu k domu a z místa na místo, až dorazili do země Middoni; a tam byli jati a uvrženi do vězení a svázáni silnými provazy a drženi ve vězení po mnoho dnů, a byli vysvobozeni Lamonim a Ammonem.