2:3

Pravda vytrvá

Starší D. Todd Christofferson

Kvorum Dvanácti apoštolů

Večer se starším D. Toddem Christoffersonem

Proslov k učitelům náboženství CVS • 26. ledna 2018 • Tabernacle v Salt Lake City

Děkuji Nebeskému Otci za tu výsadu být zde dnes večer s vámi. Jsem vděčný za staršího Kima B. Clarka a za bratra Chada H. Webba. Hluboce obdivuji všechny ty, kteří dnes večer byli zmíněni nebo jsou uvedeni v tištěném programu. Pociťuji velkou vděčnost za Církevní vzdělávací systém, za semináře a instituty. Hluboce obdivuji všechny ty, kteří slouží – spolupracovníky, dobrovolníky, všechny, kteří něčím přispívají. Jsem přesvědčen, že vámi poskytovaná služba je nanejvýše důležitá a cenná pro členy Církve, zvláště pro každého z dorůstajícího pokolení, a jsem vám za ni vděčný.

Rád bych dnes večer s vámi mluvil o pravdě. Církevní vzdělávací systém se věnuje výuce a vštěpování pravdy – a zvláště oněch nanejvýš význačných a stěžejních pravd, na nichž spočívá věčný život. Vždy bylo a je důležité pravdě nejen učit, ale také ji hájit, a zdá se, že v dnešní době je toto čím dál potřebnější.

Všichni si jistě vybavíme onen rozhovor v Janovi, k němuž došlo, když byl Ježíš předveden před Piláta a prohlásil, že přišel na svět, aby „svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy,“ řekl Ježíš, „slyší hlas můj.“¹ Pilát velmi cynicky odpověděl: „Co jest pravda?“² Byla to zjevně řečnická otázka. Asi ani nevěřil, že pravda existuje, nebo možná po životě stráveném politickým intrikováním ztratil naději v to, že vůbec lze dospět k něčemu skutečně pravdivému. Nicméně jeho otázka je dobrá – je to otázka, o níž máme přemýšlet.

Pán ve své vznešené přímluvné modlitbě při Poslední večeři dosvědčil, že Otcovo slovo je pravda.³ Prohlásil, že svědectví Svatého Ducha je pravdivé a že „pravda trvá na věky věků“.⁴ A je řečeno, že Otec i Syn jsou plni „milosti a pravdy“.⁵ Spasitel Proroku Josephu Smithovi poskytl skrze zjevení možná tu nejvýstižnější definici pravdy: „Pravda je poznání věcí, jak jsou a jak byly a jak přijdou.“⁶

Ačkoli je tato definice přímočará, vyplývá z ní, že bez božské pomoci není pochopení pravdy ze strany smrtelníka příliš hluboké. Chauncey C. Riddle, emeritní profesor z BYU, to vysvětlil takto:

„Žádný smrtelník nemůže mít nic než špetku pravdy ohledně toho, jak věci jsou, byly a budou. A vzhledem k tomu, že vše chápeme ve vzájemných souvislostech, my, smrtelníci, nemůžeme pochopit onu špetku [pravdy], kterou známe, v její úplnosti, protože tato špetka nabývá na svém plném významu jen ve vztahu ke všemu ostatnímu a k minulosti, [přítomnosti] a budoucnosti všeho ostatního.

Pravda je tudíž něco, co v úplnosti chápou pouze bohové – ti, kteří jsou vševědoucí a kteří vidí a znají veškeré věci minulé, přítomné a budoucí.“⁷

Profesor Riddle dodává:

„Aby náš Otec vysvobodil lidstvo z této omezené schopnosti rozpoznávat pravdu, dal nám Spasitele Ježíše Krista a Ducha Svatého. Náš Spasitel dává všem mužům a ženám narozeným na tento svět Světlo Kristovo, díky němuž mohou rozlišovat dobro od zla. … Pokud člověk přijme Světlo Kristovo a zamiluje si ho a navykne si ho používat při rozlišování mezi dobrem a zlem, bude připraven na přijetí svědectví od Ducha Svatého. … Člověk s [darem Ducha Svatého] má právo na stálé společenství Ducha Svatého. Kdokoli, kdo má toto stálé společenství, má přístup k veškeré pravdě. ‚A mocí Ducha Svatého můžete znáti pravdu ohledně všech věcí. [Moroni 10:5].‘“⁸

Spasitel toto potvrdil slovy, jež pronesl při Poslední večeři: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu.“⁹ A Josephu Smithovi dále řekl: „Ten, kdo zachovává přikázání [má], získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“¹⁰

Co bychom měli ohledně pravdy pochopit v prvé řadě, je tudíž to, že poznání pravdy do jakékoli významné míry vyžaduje božskou pomoc – ať již skrze Světlo Kristovo nebo pomoc Ducha Svatého. Pokud nám nepomáhá zjevení, pak vzhledem ke svým omezeným smrtelným schopnostem a zdrojům zkrátka nemůžeme dosáhnout poznání ohledně věcí, jak byly, jsou a budou, a ohledně toho, jaký vztah má jedna věc ke všemu ostatnímu, co bylo, je nebo bude.

Pán nicméně radil Proroku Josephu Smithovi, aby studoval a učil se „a [seznamoval] se se všemi dobrými knihami a s řečmi, jazyky a lidmi“.¹¹ A tuto radu dává nám všem: „Vyhledávejte slova moudrosti [nebo bychom mohli říci „pravdu“] z nejlepších knih; usilujte o vědomosti, dokonce studiem a také vírou.“¹² A toto, jak říká, máme činit „pilně“.¹³ Musíme tomu věnovat nejlepší úsilí, jež zahrnuje používání víry – přičemž aktivně žádáme, hledáme a klepeme, abychom získali přístup k pravdě a světlu, které pocházejí od Boha.¹⁴ Jedná se o „učení do hloubky“, jak o tom dnes mluvil starší Kim Clark.

Jsem přesvědčen, že většina pravdy, ne-li pravda celá, kterou jsme schopni rozpoznat, přichází skrze božskou pomoc, ať již si to uvědomujeme, či nikoli. Když president Boyd K. Packer psal o Světlu Kristovu neboli Duchu Kristovu, poznamenal:

„Duch Kristův může osvítit vynálezce, vědce, malíře, sochaře, skladatele, herce, architekta, spisovatele, aby vykonali veliké, dokonce inspirované věci pro požehnání a dobro celého lidstva.

Tento Duch může nabádat farmáře na poli i rybáře na lodi. Může inspirovat učitele ve třídě, misionáře při výuce jeho diskuse. Může inspirovat studenty, kteří naslouchají. A může inspirovat, což je ohromně důležité, manžela a manželku, otce a matku.“¹⁵

My, mezi všemi ostatními, máme být natolik pokorní a realističtí, abychom uznali, že skrze milost přichází nejen spasení, „po všem, co my můžeme učiniti“, ale podobně přichází, „po všem, co my můžeme učiniti“, skrze milost i naše chápání pravdy.¹⁶ „Neboť slovo Páně je pravda, a cokoli je pravda, je světlo, a cokoli je světlo, je Duch, a to Duch Ježíše Krista.“¹⁷

Obracím se nyní ke Spasitelovým slovům, že „pravda trvá na věky věků“.¹⁸ V 93. oddíle Nauky a smluv Pán prohlašuje: „Veškerá pravda je nezávislá v té sféře, do které ji Bůh umístil, aby jednala sama za sebe, jako také veškerá inteligence; jinak není žádné existence.“¹⁹ Rozumím tomu tak, že veškerá pravda – včetně té, která řídí naši stávající sféru – existuje nezávisle a sama o sobě. Není ovlivněna tím, čemu dávám přednost, ani vašimi názory. Je nezávislá na jakékoli snaze ji ovládat či měnit. Nelze za ni lobbovat, ani ji nijak ovlivňovat. Je to pevně daná realita.

Spasitel řekl, že bez této pevně dané reality pravdy „není žádné existence“.²⁰ Jsem přesvědčen, že právě to měl na mysli Lehi, když učil:

„Řeknete-li, že není žádného zákona [slovo zákon je zde použito jako synonymum pravdy – pravdy, která je ‚nezávislá v té sféře, do které ji Bůh umístil‘], řeknete také, že není žádného hříchu [přičemž hřích je neposlušnost zákona]. Řeknete-li, že není žádného hříchu, také řeknete, že není žádné spravedlivosti [přičemž spravedlivost je poslušnost zákona; jinak řečeno – bez zákona neboli pravdy není nic, čeho bychom mohli být poslušni, či neposlušni]. A není-li žádné spravedlivosti, není žádného štěstí [přičemž štěstí je výsledkem spravedlivosti]. A není-li žádné spravedlivosti ani štěstí, není žádného trestu ani bídy [přičemž trest a bída jsou důsledkem hříchu]. A nejsou-li tyto věci, není žádného Boha. A není-li žádného Boha, nejsme my ani země; neboť by nemohlo býti žádného stvoření, ani toho, co působí, ani toho, na co je působeno; pročež, vše by muselo pominouti.“²¹

Díky tomu tedy víme, že pravda existuje, že představuje pevně danou a neměnnou realitu; že množství pravdy, jež mohou smrtelníci rozpoznat bez pomoci, je poměrně malé; že jsme závislí na pomoci božského zjevení, chceme-li poznat „pravdu ohledně všech věcí“²²; a že my i Bůh jsme závislí na pravdě, abychom mohli jednat a tvořit, „jinak není žádné existence“.²³ Na jiném místě se také dozvídáme, že pravda není v rozporu s pravdou, ale že veškerou pravdu lze obsáhnout do jednoho velkého celku.

Jak si v dnešním světě stojíme, když se snažíme vyučovat a potvrzovat pravdu, zvláště pravdu duchovní?

Ve většině světa se staly převládající filosofií relativistické názory. Relativismem mám na mysli přesvědčení, že etické či mravní pravdy jsou relativní – že závisejí na postoji a pocitu těch, kteří je zastávají, a že nikdo nemůže posuzovat platnost „pravdy“ někoho jiného. V dnešní době často slyšíte slova „má pravda“, „jeho pravda“ či „její pravda“. Tento druh uvažování popsal novinář David Brooks ve své recenzi knihy Lost in Transition , kterou napsal sociolog z Notre Dame Christian Smith a další. Brooks píše:

„Typickým postojem, ke kterému se většina z [těch, které Smith zpovídal,] stále znovu a znovu vracela, bylo to, že rozhodování v oblasti morálních zásad je otázkou osobního vkusu. ‚Je to něco osobního,‘ říkali obvykle respondenti. ‚Záleží to na jednotlivci. Co já k tomu mohu říct?‘

Mnozí mladí odmítli představu slepé poslušnosti autorit, avšak dostali se do jiného extrému: ‚Já bych se rozhodl tak, abych s tím byl spokojený, nebo podle toho, jak bych se cítil. Nevím, jak jinak poznat, co mám dělat, než podle toho, jak se cítím.‘

Mnozí neměli problém hovořit o svých pocitech ohledně morálky, ale váhali propojit tyto názory v širší náhled na sdílený mravní rámec nebo závazek. Jeden z nich to popsal takto: ‚To, zda je něco správné, závisí asi na tom, jaký mám na to názor. Ale různí lidé mají různé názory, takže jde-li o to, co je správné, a co špatné, nemohu mluvit za nikoho jiného.‘“²⁴

Asi byste souhlasili s tím, že tato filosofie mravního relativismu v naší době slaví velký úspěch. „Nikoho a nic nesoudit“ se stalo téměř nenapadnutelným pravidlem rozhovorů a chování. Ve skutečnosti ale všichni posuzujeme, co je správné, a co špatné, a to nejen ve vztahu k sobě sama, ale i ve vztahu k lidem a společnosti kolem sebe. Zákony a právní systémy, dokonce i politické systémy, jsou zhmotněním mravních hodnot a vnímaných pravd. V pluralitní společnosti můžeme diskutovat o tom, jaké hodnoty mají být zakotveny v zákonech či pravidlech a co je správné, špatné či pravdivé, ale v konečném důsledku, pokud jde o jakékoli téma, zvítězí názor určitého člověka nebo skupiny na to, co je pravda, a každý je tím pak vázán.

Mravní relativismus zkrátka nefunguje, má-li být ve společnosti řád a spravedlnost. Může snad být vražda pro většinu lidí špatná, ale pro některé správná? Má zloděj právo nechat si to, co ukradne, a pokračovat v krádežích, protože je přesvědčen, že loupení je pro něj správné, zvláště když vyrůstal v chudých poměrech? Nebo, zamyslíme-li se nad tím, o čem se dnes v médiích hodně diskutuje – má muž právo sexuálně obtěžovat ženu, protože to je podle něj v souladu s jeho osobním vnímáním toho, co je správné, a co špatné?

„No,“ mohl by někdo říci, „mluvíte o tom, co se všeobecně považuje za něco špatného. Jsou určité nezávislé hodnoty, které jsou součástí lidské existence a které jsou základem pro zákony trestající vraždu, znásilnění, krádež a další jednání poškozující druhé lidi nebo zasahující do jejich oprávněného úsilí o dosažení štěstí. Toto jsou základní a univerzální lidská práva, která popírají právo jednotlivce na protichůdné jednání. Mravní relativismus, kdy si každý jednotlivec může sám pro sebe definovat, co je správné, nebo špatné, se tudíž týká pouze oblasti nad rámec těchto všeobecně uznávaných lidských práv.“ Z těchto názorů ale vyplývá, že určité mravní zásady vskutku existují, ať již je nazýváte univerzálními lidskými právy, či nějak jinak. Přinejmenším některé pravdy a mravní pojmy existují nezávisle na osobním rozmaru či preferenci. Jediná diskuse se v podstatě týká toho, čeho se tyto pravdy a pojmy týkají a kam až zasahují. To, čemu říkáme mravní relativismus, je ve skutečnosti trvale probíhající diskuse o toleranci: jaké jednání a odlišnosti mají být ve společnosti a v mezilidských vztazích tolerovány?

Naším povoláním, a v tomto prostředí je čím dál naléhavějším, je učit pravdě o mravních pojmech: o tom, čeho se týkají a kam až zasahují. Ceníme si pravdy ohledně jakéhokoli tématu z jakéhokoli zdroje, ale věčnou pravdu – zvláště proto, že se týká smyslu, účelu a způsobu vedení života – musíme obdržet od Boha. Mravní relativisté v této diskusi obvykle nevidí místo pro Boha, ani Ho nepovažují za důležitého, a je pro ně typické, že pochybují, zda vůbec existuje. Vůbec by se jim nehodilo, kdyby Bůh existoval, a ještě více by se jim nehodilo, kdyby promlouval k člověku. Člověk může považovat pravdu za relativní jen tehdy, pokud Boha nebere v úvahu.

Organizace Pew Research nedávno zveřejnila, že je to poprvé, kdy většina Američanů (56 procent) tvrdí, že jedinec nemusí mít náboženskou víru, aby byl dobrým člověkem. „‚Bůh není nezbytným předpokladem pro správné hodnoty a morálku,‘ poznamenal ve zprávě o tomto výzkumu Greg Smith, zástupce ředitele výzkumu organizace Pew Research.“²⁵

Určitě bychom se shodli na tom, že ateisté či lidé, kteří nevyznávají náboženskou víru, mohou být, a velmi často jsou, dobrými a čestnými lidmi. Neshodli bychom se ale na tom, že se toto děje bez existence Boha. Jak jsem již poznamenal, ať již se to někomu líbí, nebo ne, ať již tomu věří, nebo ne, či si je toho vědom, nebo nikoli, člověk je vybaven Světlem Kristovým, a proto má přirozený smysl pro to, co je správné, a co špatné, který někdy nazýváme svědomím. Spasitel řekl: „Já jsem to pravé světlo, jež osvěcuje každého člověka, jenž přichází do světa.“²⁶ Také čteme: „A Duch dává světlo každému člověku, jenž přichází do světa; a Duch osvěcuje ve světě každého člověka, jenž poslouchá hlas Ducha.“²⁷

President Boyd K. Packer v již citovaném článku učil:

„Každý muž, žena a dítě z každého národa, vyznání nebo každé barvy pleti – každý, bez ohledu na to, kde žije, čemu věří nebo co dělá – má v sobě nehynoucí Světlo Kristovo. V tomto ohledu jsou všichni lidé stvořeni stejně. Světlo Kristovo v každém člověku je svědectvím o tom, že Bůh nestraní osobám (viz NaS 1:35). Při tomto obdarování Světlem Kristovým jedná s každým stejně.“²⁸

Právě ono Světlo Kristovo existující v každém smrtelníkovi měl na mysli Lehi, když prohlásil: „A lidé jsou dostatečně poučeni, aby rozeznali dobro od zla. … A protože jsou z pádu vykoupen[i], stal[i] se na věky svobodnými, rozeznávajíce dobro od zla; aby jednal[i] sam[i] za sebe.“²⁹ Mormon naléhavě žádal: „[Hledejte] pilně ve světle Kristově, abyste mohli rozeznávati dobro od zla; a chopíte-li se každé dobré věci a nebudete-li ji odsuzovati, zajisté budete dítětem Kristovým.“³⁰

Mravní relativismus skutečně škodí, protože svým působením oslabuje svědomí. Pokud svědomí nasloucháme a řídíme se jím, povede nás k většímu světlu a pravdě. Avšak ignorování či potlačování svědomí člověka očividně odvádí od světla a pravdy a přivádí ho k popírání, omylům a výčitkám svědomí. Předstírat, že neexistuje žádná pevně daná a objektivní pravda, neznamená nic jiného než snahu vyhnout se zodpovědnosti. A toto není recept na dosažení štěstí.

Před dvaceti lety napsal J. Budziszewski, profesor v oboru politických věd a filosofie na Texaské univerzitě v Austinu, do katolického časopisu First Things zajímavý článek s názvem „Odplata ze strany svědomí“. Mluvil o svědomí jakožto o součásti přirozeného zákona, „zákona vepsaného do srdce každé lidské bytosti“. My bychom samozřejmě tento zákon nazvali Světlem Kristovým. Jeho postřehy o snaze svědomí umlčet jsou každopádně zajímavé.

Napsal, že „naše povědomí o základních zásadách [jako jsou ty, které jsou obsaženy v Desateru přikázání,] je nesmazatelné. Toto jsou zákony, které nemůžeme neznat.“³¹ Mravní relativismus popírá, že tyto základní zásady existují, případně, pokud existují, popírá, že platí pro všechny. Mravní realismus argumentuje tím, že ve skutečnosti pravdu neznáme, ale poctivě ji hledáme a děláme to nejlepší, co umíme, ve snaze takříkajíc prohlédnout skrze noční mlhu. Budziszewski píše: „My ve skutečnosti víme, jak se věci mají; neděláme to nejlepší, co umíme. … Všeobecně řečeno, ve skutečnosti víme, co je správné, a co špatné, ale přejeme si to nevědět. Jen předstíráme, že hledáme pravdu – abychom mohli dělat to, co je špatné, přehlížet to, co je špatné, či potlačovat výčitky svědomí kvůli tomu, co špatného jsme udělali v minulosti. … [Náš] úpadek nepramení z neznalosti morálky, ale z potlačení morálky. Nejsme nevzdělaní, ale ve stavu ‚popírání‘. Nechybí nám poznání morálky; my ho potlačujeme.“³²

To, co Alma popsal svému synu Koriantonovi jako „výčitky svědomí“,³³ je skutečné, a Budziszewski poukazuje na to, že snahy potlačit svědomí či oprostit se od výčitek, aniž bychom činili pokání, nakonec neuspějí. Vidíme to na lidech, kteří předstírají, že to, o čem vědí, že je špatné, nakonec špatné není. Možná se kvůli tomu, aby umlčeli hlas svědomí, vědomě znovu a znovu dopouštějí určitého hříchu. Někteří možná usilují o neustálé rozptýlení tím, že se noří do sociálních sítí či videoher nebo si do uší neustále pouštějí hudbu, aby se vyhnuli tichým okamžikům, kdy k nim může promlouvat svědomí. Vidíme to v rozumovém zdůvodňování, které, zdá se, nemá hranic, ať co do počtu výmluv či kreativity. Budziszewski zmiňuje toto zdůvodňování: „Říkám si, že sex [mimo manželství] je v pořádku, protože se stejně chystám si partnera či partnerku vzít, protože chci, aby si mě můj partner či partnerka vzal, nebo protože musím zjistit, zda budeme šťastní jako sezdaní, … [nebo] protože ‚nepotřebujeme žádné sliby, když se máme rádi‘. Přičemž se samozřejmě naznačuje, že ti, kteří tyto sliby potřebují [nebo si je přejí], nemilují čistou láskou.“³⁴

Kromě předstírání, rozptylování a zdůvodňování se lidé mohou také snažit přesvědčit druhé, aby se dopouštěli nesprávného jednání proto, aby se tím mohli sami ospravedlňovat. „Nehřeší jen v soukromí, rekrutují ostatní.“³⁵ Mohli bychom říci, že satan je mistr náborář, „neboť … se snaží, aby všichni lidé byli bídní jako on sám“.³⁶ Nejznepokojivější jsou ti, kteří trvají na tom, že „společnost se musí změnit, aby již na ni nedopadalo hrozivé odsouzení. A tak mění zákony, infiltrují se do škol a vytvářejí dotěrné úřady v oblasti sociálních služeb a péče.“³⁷ Izaiáš velmi trefně varoval: „Běda těm, kteříž říkají zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké, a sladké za hořké.“³⁸

Budziszewski tudíž dochází k závěru, že to, co společnost vhání do čím dál hlubší morální propasti, jsou právě naše snahy potlačovat mocné působení svědomí a rozumově si zdůvodňovat pocity viny.³⁹ Chtěl bych dodat, že toto je také příčinou zloby, která se čím dál více objevuje při jakémkoli pokusu o diskusi zahrnující společenská měřítka a normy.

Ježíš, když mluvil k Nikodémovi, řekl:

„Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí.

Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho.

Ale kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněni jsou.“⁴⁰

Snahy potlačit svědomí nejsou jen marné, ale pokud by lidé rozuměli těmto záležitostem v jejich pravém světle, nikdo by se o potlačování svědomí ani snažit nechtěl. Na začátku proslovu jsem se zmínil o tom, že Lehi učil o snaze uniknout trestu a bídě popíráním toho, že hřích je skutečný – „řeknete-li, že není žádného zákona, řeknete …, že není žádného hříchu“.⁴¹ Pokud bychom mohli vymazat zákon neboli pravdu, jak se o to ti, kteří bojují proti svědomí, pokoušejí, mohli bychom se vskutku zbavit pocitu provinění, trestu i bídy. Pamatujte ale na to, jak Lehi upozorňoval, že bez zákona by nebylo v naší existenci ani to pozitivní a dobré. Vymazali bychom možnost dosáhnout spravedlivosti a štěstí. Vymazali bychom stvoření a existenci. Je zřejmé, že myšlenka na vymazání či eliminování pravdy je nesmyslná, ale přesto existuje způsob, jak eliminovat bídu a zároveň zachovat možnost dosáhnout štěstí. Nazývá se naukou Kristovou či evangeliem Kristovým – jedná se o víru v Krista, pokání a křest, vodou i Duchem.⁴²

Musíme našim studentům pomáhat, aby, slovy Spasitele, „[činili] pravdu“⁴³ – neboli aby celým srdcem přijali Světlo Kristovo, které v nich je, a přizvali dodatečné světlo a pravdu, které přicházejí skrze Ducha Svatého. Vzpírání se, rozumové zdůvodňování či předstírání nefunguje. Pouze pokání a poslušnost pravdy může přinést onu „opravdovost“, po níž mnozí touží. Pouze pokání a poslušnost pravdy může zachovat a prohloubit naše štěstí a svobodu.

Na začátku své právnické profesní dráhy jsem byl zblízka svědkem tragických plodů snahy ignorovat svědomí. Byl jsem asistentem okresního soudce Johna J. Sirica ve Washingtonu D.C. Krátce po začátku mého působení na této pozici propukl celonárodní skandál známý jako aféra Watergate a soudní jednání týkající se této aféry zabrala na další téměř dva a půl roku veškerý čas soudce Siricy, a tudíž i čas můj. Aniž bych zmiňoval podrobnosti, řeknu jen, že v roce 1972 se členové týmu presidenta Richarda Nixona v kampani za jeho znovuzvolení pomocí vloupání a odposlechů snažili ukrást informace od celonárodního výboru Demokratické strany. Někteří lidé byli zatčeni a téměř ihned začaly probíhat snahy zakrýt jakoukoli spojitost mezi těmito protiprávními činnostmi a kampaní presidenta Nixona či jakýmikoli úředníky z Bílého domu. Tato snaha zakrýt protiprávní jednání vyústila v bránění výkonu spravedlnosti, a nakonec měla vliv i na presidenta Nixona.

Připadalo mi, že během dalších dvou let, než president Nixon rezignoval, mohl s probuzeným svědomím zavelet stop a říci: „Toto není správné, nebudeme v tom pokračovat, nechť to dopadne, jak má“, a možná by přežil politické znemožnění a nevyhnutelnou kritiku a své volební období by dokončil v úřadu. On ale stop nikdy neřekl. Místo toho sám čím dál hlouběji zabředal do utajování zločinu. Smutným okamžikem pro mě bylo to, když jsme si se soudcem Siricou vyslechli záznam rozhovoru mezi presidentem a právním poradcem Bílého domu Johnem Deanem, k němuž došlo 21. března 1973 v Oválné pracovně.

Dean se staral o utajení celé této akce uvnitř Bílého domu a měl dojem, že vše začíná vycházet najevo. A tak se obrátil na Nixona, aby mu řekl, co má dělat. V nahrávce tohoto rozhovoru Dean vysvětlil, k čemu došlo v předešlých několika měsících, včetně obstarání peněz, které se měly předat rodinám těch, kteří přiznali svůj podíl na vloupání se do budovy v komplexu Watergate. Za tyto peníze se mělo koupit jejich mlčení ohledně výše postavených lidí ve výboru pro znovuzvolení presidenta, kteří ono vloupání naplánovali a nařídili, ale nyní ti, kteří vloupání provedli, hrozili tím, že začnou mluvit, protože peníze pro jejich rodiny buď nepřicházely, nebo jich nebylo tolik, kolik jim podle jejich názoru bylo slíbeno.

Soudce Sirica a já jsme byli v šoku, když jsem slyšeli, jak se president Nixon klidným hlasem ptá: „Kolik peněz by na to bylo potřeba?“ Dean, podle tónu hlasu, se zdál být touto odpovědí překvapen a zmínil částku, která jako by ho v onen okamžik zrovna napadla: „Milion dolarů.“ Nixon odpověděl, že získat tuto částku nebude vůbec těžké, ale dělal si starosti s tím, jak ji předat, aniž by bylo možné její původ vypátrat. Se soudcem jsme nemohli věřit – nechtěli jsme věřit – vlastním uším, a soudce mi poslal lístek s návrhem, abychom pásek přetočili a poslechli si ho znovu. Vyslechli jsme celý rozhovor a pak, téměř beze slov, jsme pásek odložili a šli domů dříve než obvykle. Dokonce i dnes si pamatuji na onen pocit rozčarování a smutku. Toto se stalo několik měsíců před rezignací presidenta Nixona, ale my jsme již tehdy věděli, že president bude obviněn, pokud ještě předtím nerezignuje.

Přemýšlel jsem tehdy i později, proč Nixon dopustil, aby se tato aféra stala a provalila. Stále mě překvapuje, že časem jeho svědomí natolik otupělo, že ani snaha pachatelů, kteří se do budovy v komplexu Watergate vloupali, vydírat presidenta Spojených států ho nerozhořčila. Z tohoto zážitku jsem si odnesl životní ponaučení, že má naděje na to, abych se vyvaroval možnosti podobné katastrofy ve vlastním životě, spočívá v tom, že nikdy nebudu dělat výjimky – vždy a neoblomně se budu podrobovat hlasu svědomí. Odkládání bezúhonnosti i při zdánlivě nevýznamných skutcích ve zdánlivě nevýznamných záležitostech dostává člověka do nebezpečí toho, že nakonec ztratí přínosy a ochranu, které mu svědomí poskytuje. Jsem si jist, že některým „to prošlo“ – v tom smyslu, že jednali nečestně či nezákonně v podnikatelském, profesním či politickém životě a nikdy se z toho nemuseli zodpovídat (přinejmenším v tomto životě). Ale oslabené svědomí, a zcela jistě umlčené svědomí, otevírá dveře k „aférám Watergate“, ať již jsou velké či malé, kolektivní či osobní – k neštěstím, která mohou zranit a zničit viníky i ty, kteří jsou nevinní.

Jan zaznamenává Spasitelovo mocné zaslíbení určené „Židům, kteříž uvěřili jemu: Jestliže vy zůstanete v řeči mé, právě učedlníci moji budete. A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí“.⁴⁴ Poznání a následování pravdy nás zcela jistě vysvobodí – v prvé řadě nás vysvobodí z poroby neznalosti a hříchu⁴⁵ a poté nás osvobodí, abychom mohli usilovat o každou dobrou věc, dokud neobdržíme Otcovo království a vše, co nám může dát.⁴⁶ Ve světle poznání toho, že Ježíš sám je „ta cesta, i pravda, i život“,⁴⁷ je tím možná nejdůležitějším významem slov, že pravda nás vysvobodí, to, že On nás svou milostí vysvobodí od smrti a pekla.⁴⁸

Pán prohlásil: „Světlo a pravda opouštějí onoho zlého [a ukončují porobu hříchu]. … [Ale] onen zlovolný přichází a odnímá skrze neposlušnost světlo a pravdu dětem lidským, a pro tradici otců jejich.“⁴⁹

V Knize Mormonově máme působivý příklad toho, jak onen zlý odnímá světlo a pravdu skrze falešné tradice a neposlušnost. Asi půldruhého století před příchodem Krista jsou Lamanité popisováni jako ti, kteří byli zatíženi tradicemi svých otců a „nevěděli ničeho o Pánu“.⁵⁰ Teprve až poté, co se synové Mosiášovi vydali na svou pozoruhodnou misii, uslyšel vůbec nějaký podstatný počet Lamanitů o plánu spasení a poznal pravdu.⁵¹

Radost, kterou král Lamoni pocítil, když opustil temnotu klamu a vstoupil do úžasného světla pravdy, ho přemohla. „A světlo, jež [osvítilo] jeho mysl, což je světlo slávy Boží, … [naplnilo] jeho duši takovou radostí, poté, co oblak temnoty byl rozptýlen, že se v jeho duši [rozsvítilo] světlo věčného života, ano, on věděl, že … přemohlo jeho přirozenou schránku a on je unesen v Bohu.“⁵²

Ve skutečnosti existují jen dvě možnosti. Jednou z nich je následovat pravdu tím, že budeme dbát slov Kristových – „Ten, kdo zachovává přikázání jeho, získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“⁵³ Tou druhou je nechat se podvést protivníkem a usilovat o nemožné – snažit se najít štěstí v jeho lžích. Člověk v tomto životě, ani v tom příštím, nemůže uspět, bude-li ignorovat, že pravda je realitou, ale někteří, a vlastně mnozí, lidé o to usilují – zkrátka to vypadá mnohem snazší, než činit pokání. Avšak jedině pokání a poslušnost Boží pravdy nás osvobozují od smyšleného světa, jehož údělem je padnout, a „pád jeho [bude] veliký“.⁵⁴

Mezi klíčové pravdy, ústřední skutečnosti naší existence, kterým musíme znovu a znovu učit s ryzím přesvědčením a se vší mocí, kterou nám Bůh dává, patří tyto:⁵⁵

Bůh, náš Nebeský Otec, žije – je to jediný pravý a živý Bůh.
Ježíš Kristus je Jednorozený Syn Boží.
Ježíš Kristus přišel na zemi, aby vykoupil svůj lid; trpěl a zemřel, aby usmířil jeho hříchy.
Vstal opět z mrtvých a uskutečnil Vzkříšení.
V poslední soudný den před Ním stanou všichni lidé, aby byli souzeni podle svých skutků.

Kéž milujeme tyto pravdy a žijeme podle nich. Vydávám posvátné svědectví, že představují pravdu. Kéž aktivně a nadšeně hledáme pravdu, učíme o ní a žijeme podle ní, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.