Směle, vznešeně a nezávisle
Celosvětové zasvěcující shromáždění pro mladé dospělé • 11. září 2022 • Tabernacle v Salt Lake City
Starší Dale G. Renlund: Děkujeme. Shromáždili jsme se v historickém Tabernaclu v Salt Lake City, ale naši diváci se nacházejí po celém světě. Pán nás v písmech opakovaně žádá, abychom pamatovali. Pamatování na společný odkaz víry, oddanosti a vytrvalosti nám dodává nadhled a sílu, zatímco čelíme výzvám dnešní doby.
Právě s přáním pamatovat na to, „jak milosrdný [je] Pán k dětem lidským“,1 vznikla čtyřsvazková série Svatí – příběh Církve Ježíše Krista v posledních dnech. Vydány již byly tři svazky. Tato série psaná formou vyprávění obsahuje příběhy věrných Svatých posledních dnů z minulosti. Uvádí skutečné příklady lidí, kteří milovali evangelium Ježíše Krista, uzavřeli smlouvy a kráčeli po cestě smlouvy s cílem poznat našeho Spasitele Ježíše Krista.
Sestra Ruth L. Renlundová: Dnes se s potěšením zaměříme na zážitky z reálného života, o kterých si nyní můžete přečíst ve třetím svazku této série: Svatí – směle, vznešeně a nezávisle. Tento svazek zachycuje historii Církve mezi zasvěcením chrámu Salt Lake v roce 1893 a zasvěcením chrámu Bern ve Švýcarsku v roce 1955. Během této doby se v Církvi projevuje pokračující zjevení prostřednictvím Pánových proroků a také zjevení určená jednotlivým členům. 3. svazek série Svatí nám pomáhá porozumět naší vlastní historii, lidem, kteří ji prožívali, a Spasiteli.
Starší Renlund: Během tohoto období vstoupili do Církve všichni čtyři moji prarodiče. Moji rodiče emigrovali do Salt Lake City, protože učinili slib, že budou oddáni v chrámu. V roce 1950 žádný chrám v Evropě nebyl. Každý z nich obdržel obdarování v chrámu Salt Lake, a protože vše poslouchali v angličtině, rozuměli jen velmi málo. Byli oddáni a zpečetěni a považovali se za požehnané na věky. Jejich rozhodnutí udělat cokoli, aby mohli být zpečetěni v chrámu, má věčný vliv i na můj život.
3. svazek ze série Svatí je naším dědictvím, ať již pocházíme z prvních pionýrů tak jako sestra Renlundová, nebo z pozdějších pionýrů tak jako já, nebo zda jste ve víře pionýry vy sami. Jste důležitou součástí pokračující historie této Církve. Děkujeme vám za vše, co děláte, abyste stavěli na základech víry, které jste položili vy sami a vaši předkové. „Modlíme se o to, aby tento svazek [ze série Svatí] prohloubil vaše porozumění minulosti, posílil vaši víru a pomohl vám uzavřít a dodržovat smlouvy, které vedou k oslavení a k věčnému životu.“2
Sestra Renlundová: Mám radost, že se s vámi můžeme podělit o příběhy ze 3. svazku série Svatí. Pusťme se do toho!
Starší Renlund: Začněme příkladem pokračujícího procesu Znovuzřízení Církve. President Russell M. Nelson často učí tomu, že Znovuzřízení „je proces, nikoli jednorázová událost, a bude dál probíhat, dokud se Pán znovu nevrátí“.3 Skvělou ukázkou je příklad z konce života presidenta Josepha F. Smitha.
Joseph F. Smith a Julina Lambson Smithová
V roce 1918 měl president Smith chatrné zdraví a nejspíš věděl, že mu již nezbývá mnoho času. Zdálo se, že kolem něj krouží smrt. Zaprvé – jeho nejstarší syn Hyrum onemocněl a zemřel na prasklé slepé střevo. President Smith si v deníku vylil svůj zármutek těmito slovy: „Má duše je rozervána. … Ó! Bože, pomoz mi!“4 Zadruhé – zármutek presidenta Smitha byl ještě umocněn, když krátce nato zemřela na srdeční selhání Ida, vdova po Hyrumovi.
Zatřetí – četl strašlivé zprávy o světové válce, která právě probíhala. Během války zemřelo 20 milionů vojáků a civilistů. Začtvrté – lidi po celém světě zabíjel smrtonosný druh chřipky. Celosvětový počet úmrtí dosahoval přinejmenším 50 milionů. Tato úmrtí přinášela rodinám nevýslovný zármutek a žal. President Smith truchlil nad ztrátou životů. A kromě toho byl po dobu pěti měsíců upoután na lůžko. Lze oprávněně říci, že prorok měl smrt často na mysli.
Mám zde Bibli, kterou president Smith vlastnil. Možná použil tuto nebo nějakou jí podobnou k obdržení klíčového zjevení.
Sestra Renlundová: „3. října 1918 seděl ve svém pokoji v domě Beehive House, pouhý jeden blok odsud, a „přemítal o Usmíření Ježíše Krista a o vykoupení světa. Otevřel Bibli… v 1. Petrově a četl o tom, jak Spasitel kázal duchům v duchovním světě. … Na [presidenta Smitha] sestoupil Duch a otevřel oči [jeho] porozumění.“ Spatřil duchovní svět, kde zástupy „spravedlivých žen a mužů, kteří zemřeli před Spasitelovou službou ve smrtelnosti, radostně čekaly na Jeho příchod, aby oznámil jejich vysvobození z pout smrti.
Spasitel se zjevil… a spravedliví duchové se radovali. … Poklekli před Ním a uznali Ho jako svého Spasitele a Vysvoboditele od smrti a řetězů pekla. …
[President Smith také] pochopil, že Spasitel nešel k neposlušným duchům osobně. Spíše zorganizoval spravedlivé duchy, … aby přinesli poselství evangelia duchům v temnotě. Tímto způsobem se všichni lidé, kteří zemřeli v přestupku nebo bez znalosti pravdy, mohli dozvědět o víře v Boha, o pokání, o zástupném křtu na odpuštění hříchu, o daru Ducha Svatého a o všech ostatních základních zásadách evangelia. …“
Starší Renlund: „Prorok poté pochopil, že věrní [Svatí z této] dispensace budou pokračovat ve své práci v příštím životě tím, že budou kázat evangelium duchům, kteří byli v temnotě a pod porobou hříchu. [Poznamenal, že] ‚mrtví, kteří činí pokání, budou vykoupeni prostřednictvím poslušnosti obřadů domu Božího, a poté, co zaplatí trestem za přestupky své a jsou omyti a čistí, obdrží odměnu podle skutků svých, neboť jsou dědici spasení‘.“
Sestra Renlundová: „Druhý den ráno [byli někteří překvapeni tím, že se president Smith] navzdory svému chatrnému zdraví zúčastnil říjnové generální konference. Odhodlaný promluvit ke shromážděným, stál vratce u řečnického pultu [v této budově] a se svou velkou postavou se v důsledku svého úsilí třásl. … Neměl sílu mluvit o svém vidění, aniž by byl přemožen dojetím, a tak se na něj pouze odkázal. ‚Posledních pět měsíců jsem nežil sám,‘ řekl shromážděným. ‚Přebýval jsem v duchu modlitby, pokorné prosby, víry a odhodlání; a byl jsem v neustálém společenství s Duchem Páně. Dnes dopoledne je toto pro mě radostné shromáždění,‘ řekl. ‚Bůh Všemohoucí vám žehnej!‘“5
President Smith po generální konferenci nadiktoval ono zjevení svému synu Josephu Fieldingu Smithovi. Toto je jedna z kopií, které podepsal a předložil Prvnímu předsednictvu a Kvoru Dvanácti apoštolů. Ti si toto vidění přečetli a plně ho schválili6 a dnes je kanonizováno jako oddíl 138 Nauky a smluv. Nyní rozumíme tomu, že Bohu záleží na těch, kteří jsou na druhé straně závoje smrtelnosti. Záleží Mu na jejich vykoupení. „Mrtví“ ve skutečnosti nejsou mrtví. Toto porozumění jsme získali díky pokračujícímu procesu Znovuzřízení a přináší nám útěchu a objasnění ohledně příštího světa.
Starší Renlund: V mnoha ohledech se týmž procesem řídí i osobní zjevení. Pokud jde o mě, já se musím na určitý problém zaměřit. Musím danou záležitost studovat a přemýšlet o ní. Musím formulovat různá řešení. Zdá se mi, že teprve tehdy se může spolehlivě dostavit osobní zjevení. Zjevení ke mně často přichází v podobě krátkých a strohých příkazů, jako například „jdi“, „udělej“ nebo „řekni!“
Sestra Renlundová: Totéž platí i v mém případě. Po přemítání, studiu a modlitbě mi často na mysl přicházejí myšlenky či nápady, o kterých vím, že nejsou mé vlastní. A to mi vždy dodává sebedůvěru, že Bůh o mně ví a že mě prostřednictvím Ducha Svatého nabádá činit dobro.
Starší Renlund: Zjevení často přichází kvůli nějaké konkrétní potřebě. Pozoruhodný příklad toho se odehrál na generální konferenci v dubnu 1894. President Wilford Woodruff oznámil svým rádcům a Kvoru Dvanácti apoštolů, že obdržel zjevení týkající se chrámových pečetění. Řekl: „Pán mi sdělil, že je správné, aby děti byly připečetěny ke svým rodičům, a ti pak k jejich rodičům tak daleko, jak jen můžeme získat příslušné záznamy.“7 Toto zjevení přišlo více než 50 let poté, co v chrámu Kirtland Eliáš znovuzřídil pečeticí pravomoc.
Sestra Renlundová: V neděli na generální konferenci v roce 1894 president Woodruff prohlásil: „‚Neskončili jsme se zjevením. … Neskončili jsme s dílem Božím.‘ Mluvil o tom, jak Brigham Young pokračoval v díle Josepha Smitha týkajícím se stavby chrámů a uspořádání chrámových obřadů. ‚Neobdržel ale všechna zjevení, která k tomuto dílu patří,‘ připomněl president Woodruff shromážděným. ‚A neobdržel je ani president Taylor, ani Wilford Woodruff. Toto dílo neskončí, dokud nebude dokonáno.‘“8
Členové již od doby, kdy žili v Nauvoo, vykonávali křty za mrtvé za zesnulé rodinné příslušníky. Avšak důležitost jejich připečetění k vlastním předkům dosud zjevena nebyla. President Woodruff vysvětlil: „Chceme, aby Svatí posledních dnů od této doby vysledovali svou genealogii tak daleko, jak jen to dokáží, a aby byli připečetěni ke svým otcům a matkám. … Připečeťte děti k jejich rodičům a pospojujte tento řetěz tak daleko, jak jen dokážete.“9
President Woodruff „připomněl Svatým vidění Josepha Smitha v chrámu Kirtland týkající se jeho bratra Alvina. ‚Všichni, kdož zemřeli bez poznání tohoto evangelia, kdož by ho přijali, kdyby jim bylo dovoleno zůstati, budou dědici celestiálního království.‘
‚A tak tomu bude i s vašimi otci,‘ řekl president Woodruff o těch, kteří jsou v duchovním světě. ‚Bude jen velmi málo těch, pokud vůbec nějací, kteří evangelium nepřijmou.‘
Než své kázání zakončil, nabádal Svaté, aby… vyhledávali své zesnulé příbuzné. ‚Bratří a sestry,‘ řekl, ‚pokračujme s našimi záznamy, naplňujme je spravedlivě před Pánem a uskutečňujme tuto zásadu, a budou nás provázet požehnání Boží, a ti, kteří jsou vykoupeni, nám budou ve dnech budoucích blahořečit.‘“10 Toto zjevení poskytlo důvod k tomu, aby členové často chodili do chrámu vykonávat zástupná vysvěcení a obřady za své zesnulé předky. Rodiny si začaly vést pečlivé záznamy o svých obřadech a o práci, se kterou je vykonali, v knihách, jako je tato, kde je zapsána práce vykonaná za členy rodiny Jense Petera a Marie Dameových.
Starší Renlund: Dnes se nám nauka o pečetění napříč generacemi zdá být normální a přirozená, ale aby bylo pečetění rodin správně zorganizováno, bylo zapotřebí zjevení od Pána. Toto zjevení mělo přímý vliv na mou rodinu na odlehlém ostrově Larsmo, nedaleko západního pobřeží Finska. Tento příběh není ve třetím svazku série Svatí obsažen, ale pro mou rodinu je drahocenný. V roce 1912 si moji prarodiče z otcovy strany, Lena Sofia a Matts Leander Renlundovi, vyslechli misionáře ze Švédska, kteří kázali znovuzřízené evangelium. Druhý den byli Lena Sofia a Leander pokřtěni. Nalezli radost ve své nové víře a v tom, že byli součástí malé odbočky – první ve Finsku. Štěstěna je ale opustila a potkala je pohroma.
V roce 1917 Leander zemřel na tuberkulózu, a tak Lena Sofia, která čekala jejich desáté dítě, ovdověla. Toto dítě, můj otec, se narodilo dva měsíce po Leanderově smrti. Na tuberkulózu zemřeli i další členové rodiny. Lena nakonec kromě Leandera pochovala sedm ze svých deseti dětí. Pro ni, zchudlou ženu z rolnických poměrů, bylo nesmírně náročné postarat se o ty, kteří jí v rodině zbyli.
Téměř dvě desetiletí si nedopřála vydatný spánek. Během dne vykonávala příležitostné práce, aby vůbec něco zaopatřila k jídlu. A v noci se starala o umírající členy rodiny. Je těžké si představit, jak to Lena Sofia dokázala zvládat.
S Lenou Sofií jsem se setkal jednou v prosinci roku 1963. Bylo mi 11 a jí bylo 87. V důsledku celoživotní usilovné práce byla celá shrbená. Pokožku na tváři a na rukou měla ošlehanou větrem, drsnou a vypadající jako opotřebovaná hovězí kůže. Když jsme se setkali, postavila se, ukázala na obrázek Leandera a švédsky mi řekla: „Det här är min gubbe.“ „To je můj manžel.“
Říkal jsem si, že použila přítomný čas slovesa nesprávně. Vzhledem k tomu, že Leander byl již 46 let po smrti, upozornil jsem na tento zjevný omyl svou matku. Maminka mi jednoduše řekla: „Ty tomu nerozumíš.“ A měla pravdu. Lena Sofia věděla, že její manžel, který byl již dlouho po smrti, je a zůstane její po celé věčnosti. Díky nauce o věčných rodinách zůstal Leander přítomen v jejím životě a byl součástí její velké naděje v budoucnost.
Lena Sofia Renlundová, babička Dalea G. Renlunda
Dale G. Renlund jako chlapec
Před zasvěcením chrámu Helsinky ve Finsku v roce 2006 moje sestra zjišťovala, které obřady je zapotřebí vykonat v linii našeho otce. To, co našla, je úžasným potvrzení víry Leny Sofie v pečeticí pravomoc. Lena Sofia předložila rodinné záznamy o svých zesnulých dětech, kterým bylo v době jejich úmrtí více než osm let, aby za ně mohla být vykonána chrámová práce již v roce 1938. Tyto záznamy byly jedny z prvních, které byly do chrámu z Finska odeslány.
Lena vše zvládala díky tomu, že pamatovala na nauku o spasení. Považovala za jedno z Božích velikých milosrdenství, že poznala, že rodiny jsou věčné, ještě předtím, než na ni přišly ony pohromy. Charakteristickým znakem jejího hlubokého obrácení ke znovuzřízenému evangeliu Ježíše Krista byla její práce na rodinné historii, práce zjevená prostřednictvím Josepha Smitha, Wilforda Woodruffa a Josepha F. Smitha. Byla jako ti, kteří „podlé víry zemřeli…, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali“.11
Sestra Renlundová: Jelikož Znovuzřízení je pokračující proces, můžeme se těšit na mnohem více. Před necelým rokem president Nelson řekl: „Současné úpravy chrámových postupů a další, které budou následovat, jsou pokračujícím důkazem toho, že Pán svou Církev aktivně řídí. Každému z nás dává příležitost, abychom účinněji posílili své duchovní základy tím, že svůj život zaměříme na Něho a na obřady a smlouvy Jeho chrámu.“12 President Nelson vysvětlil, že tyto úpravy jsou provedeny „pod Pánovým vedením a v odpovědi na naše modlitby“, protože Pán si přeje, abychom „zcela jasně porozuměli tomu, k čemu se uzavíráním smluv [zavazujeme]. … [Abychom] pochopili své výsady, svá zaslíbení a své zodpovědnosti… [a] získali duchovní postřehy a probuzení.“13
Někdy zjevení přichází v určitém okamžiku. To nastalo v případě dalšího příkladu pokračujícího procesu Znovuzřízení, když byl presidentem Církve Lorenzo Snow. V roce 1898 byla Církev ve složité finanční situaci. Kongres Spojených států na vrcholu své antipolygamní kampaně schválil konfiskaci majetku Církve. Mnozí Svatí se obávali, že vláda jejich dary zkonfiskuje, a tak přestali platit desátek, čímž se výrazně snížil hlavní zdroj finančních prostředků Církve. Církev si půjčila peníze, aby měla dost prostředků na to, aby Pánovo dílo mohlo spět kupředu. Dokonce si vzala půjčky na pokrytí nákladů na dokončení chrámu Salt Lake. Tato finanční situace mysl 85letého proroka velmi tížila.14
„Jednou brzy ráno v květnu president Snow seděl v posteli, když do místnosti vstoupil jeho syn LeRoi. … Prorok ho přivítal a oznámil mu: ‚Jedu do St. George.‘
LeRoi byl překvapen. St. George bylo… téměř pět set kilometrů daleko.“ Aby se tam dostali, museli jet vlakem více než 300 kilometrů na jih do Milfordu a poté bryčkou urazit dalších 170 kilometrů. Pro starého člověka to bylo obtížné putování. Přesto však tuto dlouhou a náročnou cestu absolvovali. „Když dorazili na místo…, zaprášení a unavení, … president kůlu se zeptal, proč přijeli. ‚Nuže,‘ řekl president Snow, ‚nevím, kvůli čemu jsem do St. George přijel, kromě toho, že nám Duch řekl, abychom přišli.‘
Následujícího dne, 17. května, se prorok setkal se členy v Tabernaclu v St. George – v budově z červeného pískovce, která stála několik bloků severozápadně od chrámu.“ Když se president Snow postavil, aby ke Svatým promluvil, řekl: „Stěží dokážeme popsat důvod, proč jsme přijeli, já však předpokládám, že Pán nám něco řekne.“
Starší Renlund: „Během kázání se president Snow nečekaně zarazil a místnost zcela utichla. Oči se mu rozjasnily a tvář mu zářila. Když otevřel ústa, jeho hlas byl silnější. Zdálo se, jakoby místnost naplnila inspirace od Boha. Poté mluvil o desátku. … Bědoval, že mnozí… Svatí se zdráhají platit plný desátek. … ‚Toto je základní příprava na Sion,‘ řekl.
Druhý den odpoledne president Snow [učil]: ‚Nastal čas, aby každý Svatý posledních dnů, který má v úmyslu být připraven na budoucnost a nohama pevně stát na správném základě, šel a konal vůli Páně a platil desátek v plné míře. Toto je slovo Páně určené vám a bude to slovo Páně určené každému osídlení v zemi Sion.‘“
President Snow později učil: „‚Jsme v hrozivé situaci a kvůli tomu je Církev v porobě. Jediná úleva spočívá v tom, že Svatí budou dodržovat tento zákon.‘ Vyzval [členy], aby byli zcela poslušni tohoto zákona, a slíbil, že Pán jim za jejich úsilí požehná. Také prohlásil, že placení desátku bude nyní závaznou podmínkou pro návštěvu chrámu.“15
Sestra Renlundová: Od té doby mohou mnozí svědčit o tom, že na ty, kteří jsou ochotni tento jednoduchý zákon dodržovat, Pán vylévá svá nejvybranější požehnání. Bratr Alois Cziep sloužil jako president odbočky Vídeň v Rakousku. V této neokázalé pevné krabici uchovával desátky a další záznamy odbočky. Při leteckých náletech během 2. světové války to byl první předmět, který president Cziep a jeho rodina uchovávali v bezpečí, ještě dřív, než se postarali o své osobní věci.
Někteří také svědčili o tom, jak náročné pro ně bylo přijmout tento zákon, i o tom, jak v důsledku toho obdrželi pozoruhodná požehnání.
Příkladem je příběh rodiny Yanagidových v Japonsku. V roce 1948 První předsednictvo opět vyslalo do Japonska misionáře. Když se Toshiko Yanagidová dotazovala svého otce na náboženství, vybídl ji, aby navštívila bohoslužbu Svatých posledních dnů. On sám vstoupil do Církve v roce 1915.
Sestra Yanagidová se setkala s misionáři, byla obrácena a v srpnu roku 1949 se dala pokřtít. Její otec se křtu také účastnil. Její manžel později také vyhledal misionáře a pokřtil ho tentýž misionář, který učil sestru Yanagidovou.16
Toshiko Yanagidová
Starší Renlund: Bratr a sestra Yanagidovi s placením desátku zápolili. „Nevydělávali moc peněz a někdy přemýšleli, zda mají dost na to, aby zaplatili synovi oběd ve škole. Také doufali, že si koupí dům. Po jednom církevním shromáždění se [sestra Yanagidová] zeptala jistého misionáře na desátek. ‚Japonci jsou nyní po válce velmi chudí,‘ řekla. ‚Desátek je pro nás moc těžký. Musíme ho platit?‘
Misionář odpověděl, že Bůh přikázal každému platit desátky, a mluvil o požehnáních plynoucích z poslušnosti této zásady. [Sestra Yanagidová] byla skeptická – a trochu rozzlobená. ‚Tohle je americké uvažování,‘ řekla si. …
Jedna misionářka slíbila [sestře Yanagidové], že placení desátku by mohlo její rodině pomoci dosáhnout jejich cíle mít vlastní dům. [Bratr a sestra Yanagidovi] chtěli být poslušní, a tak se rozhodli desátek platit a důvěřovat tomu, že požehnání přijdou. …
A [ona] požehnání skutečně vidět [začali]. … Koupili si ve městě dostupný pozemek a nakreslili si projekt domu. Poté požádali o půjčku na bydlení prostřednictvím nového státního programu, a jakmile získali povolení, začali stavět základy.
Vše probíhalo hladce, dokud si stavební inspektor nevšiml, že jejich pozemek není přístupný hasičům. ‚Tento pozemek není pro stavbu domu vhodný,‘ řekl jim. ‚Ve stavbě nemůžete pokračovat.‘
[Bratr a sestra Yanagidovi] nevěděli, co si počít, a tak si promluvili s misionáři. ‚Nás šest se za vás bude postit a modlit,‘ řekl jim misionář. ‚Vy udělejte totéž.‘ Další dva dny se Yanagidovi společně s misionáři postili a modlili. Jejich pozemek poté přišel posoudit jiný inspektor. … Zpočátku dával Yanagidovým jen malou naději na to, že inspekce dopadne dobře. Když se ale rozhlížel po pozemku, všiml si, že existuje řešení. V případě nouze by se hasiči mohli dostat k pozemku jednoduše tím, že odstraní nedaleký plot. Yanagidovi by nakonec dům postavit mohli.
‚Vy dva jste asi museli v minulosti udělat něco mimořádně dobrého,‘ řekl jim inspektor. ‚Za celá ta léta jsem nikdy nikomu nevyšel tak vstříc.‘ [Bratr a sestra Yanagidovi] byli radostí bez sebe. Postili se, modlili a platili desátek. A tak, jak [ona úžasná] misionářka slíbila, měli svůj vlastní domov.“17
S placením desátku mají podobné zkušenosti Svatí po celém světě. Pán žehná svým lidem, kteří jsou věrní a poslušní. A právě díky věrnému placení desátku se mohou po celém světě stavět chrámy.
Sestra Renlundová: Vím, že díky dodržování zákona desátku byl a je náš život požehnán nenápadnými a významnými způsoby. Někdy tato požehnání nejsou taková, jaká očekáváme, a lze je snadno přehlédnout. Ale jsou skutečná. Sami jsme je zažili.18
Jeden můj oblíbený příběh ze série Svatí se týká toho, když byly jako misionářky na plný úvazek povolány první sestry. Na konci 90. let 19. století se v Anglii šířily zvěsti o tom, že ženy Svatých posledních dnů jsou naivní hlupačky, které nedokáží myslet samy za sebe. V té době přijela do Londýna na delší návštěvu se svou dcerou Elizabeth McCuneová, Svatá posledních dnů ze Salt Lake City.
Zatímco se účastnily církevní konference v Londýně, Elizabethu překvapilo, když „během dopoledního zasedání Joseph McMurrin, rádce v předsednictvu misie, odsoudil… nelichotivé poznámky o ženách Svatých posledních dnů [a oznámil]: ‚Právě teď je tu s námi jedna dáma z Utahu. … Požádáme sestru McCuneovou, aby dnes večer promluvila a řekla vám něco o svém životě v Utahu.‘ A poté všechny na konferenci vybídl, aby přivedli své přátele a přišli si ji poslechnout.
Když se přiblížil čas začátku shromáždění, místnost byla zcela zaplněná. Elizabeth se v duchu pomodlila a postavila se na pódium.“ Mluvila ke shromážděným o své víře a o své rodině a odvážně svědčila o pravdivosti evangelia. Také řekla: „‚Naše náboženství nás učí, že manželka stojí bok po boku se svým manželem.‘ Když shromáždění skončilo, neznámí lidé si s Elizabeth třásli rukou. ‚Kdyby sem přišlo více vašich žen,‘ řekl kdosi, ‚dosáhlo by se tím mnohého dobrého.‘“
Poté, co [president McMurrin] viděl, jaký vliv Elizabeth na posluchače měla, [napsal presidentovi Církve:] ‚Kdyby bylo na misii do Anglie povoláno několik bystrých a inteligentních žen, … přineslo by to vynikající výsledky.‘ Rozhodnutí povolat ženy jako misionářky na plný úvazek zaměřené na hlásání evangelia bylo zčásti výsledkem kázání Elizabethy McCuneové.“19
Elizabeth McCuneová
22. dubna 1898 dorazily do liverpoolského přístavu v Anglii Inez Knightová a Jennie Brimhallová. Byly to první ženy, které byly ustanoveny jako „misionářky“ Církve.
Doprovázely presidenta McMurrina a další misionáře do jistého města východně od Liverpoolu. Onoho večera se pouličního shromáždění s misionáři zúčastnil velký počet lidí. „President McMurrin oznámil, že druhý den se bude konat zvláštní shromáždění, a vyzval všechny, aby přišli a vyslechli si kázání ‚opravdových živých mormonek‘.“20 Toto je z misionářského deníku Inez Knightové. Napsala: „Onoho večera jsem promlouvala uprostřed obav a chvění, ale překvapila jsem sama sebe.“21 Uvědomila si, že obdržela nebeskou pomoc, a napsala: „Večer jsem promlouvala k velkému zástupu lidí, ale díky modlitbám ostatních misionářů jsem byla požehnána.“22 Tyto „opravdové živé mormonky“ se velmi osvědčily, chodily od dveří ke dveřím a často svědčily na pouličních shromážděních. Brzy se k nim připojily i další sestry misionářky, které pracovaly po celé Anglii.
Starší Renlund: Sestra Knightová a sestra Brimhallová stály na počátku. V této dispensaci již sloužily stovky tisíc misionářek.23 Jednou z věcí, které mě na misionářkách překvapují, je to, že dokáží být efektivní tím, že jsou samy sebou. Jsou to opravdové ženy Svatých posledních dnů. Podobně jako sestra Knightová a sestra Brimhallová si povídají s lidmi o tom, kdo jsou a proč věří tomu, čemu věří.
Vliv misionářek na shromažďování Izraele byl a je mimořádný. Nedávno se mě jeden mladý misionář na setkání, na němž mohli účastníci volně klást otázky, zeptal, proč sbory v jeho misii upřednostňují misionářky. Odpověděl jsem prostě: „Protože sestry věnují této práci celé srdce a celou duši. Členové mají rádi všechny misionáře, kteří takto pracují bez jakýchkoli výhrad.“
To, jak misionářky reagují na povolání na misii, bylo a je i nadále důležitou součástí šíření evangelia. Na dubnové generální konferenci president Nelson řekl: „Máme sestry misionářky moc rádi a srdečně jejich službu vítáme. To, co tomuto dílu dodáváte, je úžasné!“24
Sestra Renlundová: Také mě zaujalo, kolik dobra vzešlo od sestry McCuneové, která nebyla povolána a ustanovena jako misionářka. Tato úžasná sestra ale díky své víře uvedla věci do pohybu.25
To nás přivádí k dalšímu úžasnému příběhu 3. svazku série Svatí. Nacházíme zde příklady Svatých, kteří projevovali své učednictví v těch nejtěžších situacích. Bývalí nepřátelé překonali nepřátelství a sjednotili se díky tomu, že se spoléhali na Ježíše Krista.
Po 2. světové válce „bylo Nizozemsko po pětileté okupaci [německým nacistickým režimem] v žalostném stavu. Během války zemřelo více než dvě stě tisíc Nizozemců a stovky tisíc domů byly poškozeny nebo zničeny. Mnozí Svatí v… Nizozemsku pociťovaly zahořklost vůči Němcům“ i vůči sobě navzájem, protože někteří vzdorovali, zatímco jiní s okupanty spolupracovali. Tato rozštěpenost byla přímo hmatatelná.
Starší Renlund: „Cornelius Zappey, president misie, povzbuzoval církevní odbočky, aby doplnily zásoby potravin tím, že založí projekty na pěstování brambor ze sadbovým brambor poskytnutých nizozemskou vládou.“ Na základě tohoto povzbuzení „začaly odbočky v Nizozemsku… zakládat bramborová políčka kdekoli, kde našly místo, a pěstovaly brambory na dvorcích za domy, v květinových zahradách, na prázdných pozemcích i ve středových pásech mezi silničními pruhy.
Když se blížil čas sklizně, uspořádal [president Zappey] v Rotterdamu konferenci misie.“ Z rozhovorů s presidentem Východoněmecké misie věděl, „že mnozí Svatí v Německu trpí vážným nedostatkem potravin. [President Zappey] chtěl udělat něco, co by jim pomohlo, a tak se zeptal místních vedoucích, zda by byli ochotni věnovat část své úrody brambor Svatým v Německu.
‚Mezi největší nepřátele, s nimiž se lidé v důsledku této války setkali, patří Němci,‘ poznamenal. ‚Ale tito lidé jsou na tom nyní mnohem hůře než vy.‘
Zpočátku někteří nizozemští Svatí tento plán odmítali. Proč by se měli o své brambory dělit s Němci? [Někteří z nich přišli o domy] kvůli německým bombám nebo [sledovali], jak jejich blízcí zemřeli hladem kvůli tomu, že je Němci připravili o potraviny.“
President Zappey požádal Pietera Vlama, bývalého válečného zajatce a vedoucího odbočky Církve v Amsterdamu, aby „navštívil odbočky v Nizozemsku a povzbudil členy, aby tento plán podpořili“, přičemž kladl důraz na rozdíl mezi nacistickým režimem a německým lidem. „Pieter byl zkušený církevní vedoucí, o jehož nespravedlivém uvěznění v německém táboře druzí dobře věděli. Pokud měli nizozemští Svatí v misii někoho rádi a pokud někomu důvěřovali, pak to byl právě Pieter Vlam.“
Když se Pieter setkával se členy v odbočkách, „zmiňoval se o svých těžkostech ve vězení. ‚Tím vším jsem si prošel,‘ řekl. ‚Však vy to víte.‘ Nabádal je, aby Němcům odpustili. ‚Vím, jak těžké je mít je rád,‘ řekl. ‚Jsou-li to ale naši bratři a sestry, pak bychom se k nim měli jako ke svým bratrům a sestrám chovat.‘
Sestra Renlundová: „Jeho slova a slova dalších presidentů odboček na Svaté zapůsobila, a zatímco sklízeli brambory pro své německé [bratry a sestry], hněv mnohých se rozplynul.“ Nejen to, ale i neshody a nedůvěra, které panovaly mezi členy v odbočkách, se začaly rozplývat. Členové „věděli, že mohou společně pracovat na tom, aby kráčeli kupředu.
[President Zappey] se mezitím snažil zajistit povolení k přepravě brambor do Německa. … Když se někteří úředníci pokoušeli plánované zásilky zastavit, [president Zappey] jim řekl: ‚Tyto brambory patří Pánu, a bude-li to Jeho vůle, Pán zajistí, aby se do Německa dostaly.‘
Cornelius Zappey, nizozemští misionáři a nizozemští Svatí nakládají brambory k přepravě.
Nakonec se v listopadu 1947 v Haagu setkali nizozemští Svatí a misionáři, aby naložili… více než sedmdesát tun brambor. Zanedlouho dorazily brambory do Německa, kde byly rozděleny mezi Svaté. …
Zpráva o tomto projektu s bramborami záhy dorazila k Prvnímu předsednictvu. President David O. McKay s úžasem řekl: ‚Toto je jeden z největších skutků opravdového křesťanského chování, o kterém jsem se kdy doslechl.‘“26
Starší Renlund: Následujícího roku nizozemští členové znovu poslali Němcům velkou úrodu brambor. A navíc k nim přidali i sledě, díky čemuž byl onen dar ještě větší. O několik let později, v roce 1953, se vzedmulo Severní moře a zaplavilo značné části Nizozemska, v důsledku čehož se nizozemští členové ocitli v nouzi. Tentokrát poslali do Nizozemska pomoc němečtí Svatí, aby členům v době nouze pomohli. Skutky pravé lásky nizozemských Svatých se opakovaly mnoho let a jsou trvalým svědectvím o lásce a pravé lásce, která je možná dokonce i mezi nepřáteli, když obyčejní lidé v prvé řadě milují Boha a také své bližní jako sebe samé.
Ochota odpustit přinesla nizozemským členům uzdravení. Zjistil jsem, že totéž platí i v mém případě. Chovám-li k někomu zášť, Duch je zarmoucen. Hněvám-li se na někoho, jsem méně laskavý a chovám se k druhým méně křesťansky. Tuto pravdu krásně formuluje postava z románu Příliš pozdě pro lyskonohy od Alana Patona z roku 1953, jehož děj je zasazen do apartheidem zmítané Jihoafrické republiky: „Existuje pevně daný zákon, … že když nám někdo hluboce ublíží, nikdy se nezotavíme, dokud neodpustíme.“27
Sestra Renlundová: Ve 3. svazku série Svatí je mnohem více inspirujících příběhů z církevní historie z tohoto období – příběhů ze všech koutů světa. Možná byste se chtěli dozvědět něco o Williamu Danielsovi, který věrně sloužil mnoho let v rasově segregovaném Kapském Městě v Jihoafrické republice. I když nebyl vysvěcen do kněžského úřadu, měl upřímné svědectví.28
Starší Renlund: Nebo o Rafaelovi Monroyovi a Vicentu Moralesovi v Mexiku, kteří kvůli své víře zemřeli mučednickou smrtí. A o Rafaelově matce Jesusitě a o jeho manželce Guadalupe, které navzdory neustálým hrozbám odvážně vedly svou rodinu a komunitu.29
Jesusita Monroyová
Sestra Renlundová: Nebo o Almovi Richardsovi, prvním Svatém posledních dnů, který získal olympijskou medaili, zčásti proto, že se rozhodl žít podle Slova moudrosti.30
Starší Renlund: Nebo o Hirinim Whaangovi, který se, podporován svou věrnou manželkou Mere, vrátil jako misionář na svůj rodný Nový Zéland, aby tam kázal a shromažďoval jména pro chrámovou práci.31
Sestra Renlundová: Nebo o Helze Meiszusové, která si uchovala víru jako mladá žena Svatých posledních dnů v nacistickém Německu navzdory šikaně ze strany bývalých přátel, učitelů a představitelů školy.32
Starší Renlund: Nebo o Evelyně Hodgesové, která pracovala jako sociální pracovnice zaměstnaná Pomocným sdružením, aby pomáhala rodinám postavit se během Velké hospodářské krize znovu na vlastní nohy.33
Sestra Renlundová: Již nemáme čas vyzdvihnout někoho dalšího, ale jsem přesvědčena, že si všichni budete chtít přečíst tento třetí svazek knihy Svatí sami.
Starší Renlund: Podle mě je dokonalou hymnou tohoto období v historii Církve píseň „Národy, slyšte hlas nebe znít“,34 kterou zazpívá pěvecký sbor na závěr našeho shromáždění. Píseň „Národy, slyšte hlas nebe znít“ napsal Louis F. Mönch, rodák z Německa, který vstoupil do Církve, když cestoval přes Salt Lake City. Později sloužil jako misionář Církve ve Švýcarsku a v Německu. Na této misii vydal mnoho materiálů v němčině, včetně písně „Národy, slyšte hlas nebe znít“. Stala se jednou z nejoblíbenějších náboženských písní německy mluvících Svatých posledních dnů. Poprvé byla vydána v roce 1890 v Německu v tomto zpěvníku. Byla přeložena do dalších jazyků a vydána v rámci zpěvníku náboženských písní, který používáme v současné době. V něm je však vypuštěna jeho třetí sloka, kterou dnes pěvecký sbor také zazpívá.
Tato třetí sloka popisuje, co Svatí, o nichž jsme mluvili, v této době dělali. „[Ctili] jediného a pravého živého Boha. [Přišli] a [byli] pokřtěni; [drželi] se tyče. [Věnovali] Mu své srdce, s vírou v Jeho Syna – Ježíše, onoho Svatého.“
Vyzývám vás, abyste si knihu Svatí přečetli a poznali a pochopili historii Církve a učili se z příkladu jejích členů. Knihy ze série Svatí jsou podloženy důkazy a jsou spolehlivé. Je to svědectví o pokračujícím procesu Znovuzřízení Církve Ježíše Krista. Naše historie je inspirující. Tato historie je naším společným odkazem, ať již jsme potomky prvních pionýrů, či pozdějších pionýrů, nebo jsme pionýry ve víře my sami.
Proč je to tak důležité? Proč věnujeme tolik času vyprávění těchto příběhů? Protože tyto příběhy nám poskytují příklady z reálného života týkající se toho, jakou moc má to, když poznáme svého Spasitele. Vím, že Ježíš Kristus žije a vede tuto Církev a bdí nad svým lidem smlouvy, který je vyzbrojen mocí Boží ve veliké slávě. Svolávám na vás požehnání, abyste v životě pociťovali Spasitelovu lásku, zatímco budete lnout těsněji k Němu a k Jeho Církvi. Ve jménu Ježíše Krista, amen.