Pojďme pozvat všechny
Autorka žije v Utahu v USA.
Jarom si přál, aby na jeho křest přišla celá jeho rodina.
„A že je touhou mou být navždy s rodinou, chci žít, jak Ježíš by si přál.“ (Zpěvník pro děti, 98.)
Jarom se posadil do trávy před marae své babičky. Rodinná oslava už měla co nevidět začít!
Podíval se na červeně zbarvené řezby na boku budovy. „Mami, jak se ve znakové řeči řekne babiččino jméno?“ zeptal se. Jaromova babička byla totiž za svého života neslyšící. Někdy spolu znakovali, aby na ni zavzpomínali.
„Takhle,“ řekla maminka. A pomalu rukama ukázala znaky představující její jméno. Jarom provedl rukama tytéž znaky. Rád se dozvídal více o své rodině.
„Chci to taky zkusit!“ zvolala Jaromova sestřenice Kati a posadila se vedle nich. Maminka znakovou řečí znovu ukázala babiččino jméno.
„Můžeme si příští měsíc, až budu mít křest, zazpívat píseň znakovou řečí?“ zeptal se Jarom.
„Samozřejmě,“ odpověděla maminka.
„Co je to křest?“ zeptala se Kati.
Většina Jaromových příbuzných nebyla členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. „Dát se pokřtít je v naší církvi mimořádná událost,“ vysvětlil Jarom. „Člověk při tom slibuje, že bude následovat Ježíše, a Ježíš slibuje, že mu bude pomáhat.“
„Super,“ řekla Kati.
„Chtěla bys přijít na můj křest?“ zeptal se Jarom.
„Jasně!“ odpověděla s úsměvem Kati. Pak se Jarom obrátil na maminku.
„Mohli bychom pozvat i ostatní bratrance a sestřenice, aby také přišli? A tety a strýčky?“
Maminka přikývla. „Myslím, že to je skvělý nápad.“
Jarom s maminkou pozvali i ostatní členy rodiny, aby přišli na křest. Tetičky a strýčkové toho o křtu také moc nevěděli. Ale věděli, že to je pro Jaroma výjimečný den. „Určitě přijdeme!“ řekli.
Uběhlo několik týdnů. Konečně nastal den Jaromova křtu! Když Jarom vstoupil do kaple, rozzářil se mu na tváři velký úsměv. Všechny řady byly plné členů jeho rodiny!
Nejprve měl Jaromův tatínek proslov o křtu a daru Ducha Svatého. Také mluvil o tom, jak důležité jsou rodiny. „Jsme moc rádi, že se Jarom dá dnes pokřtít. A taky jsme moc rádi, že jsou tady s námi členové naší rodiny!“ řekl. „Co je na světě nejdůležitější?“ zeptal se. „Jsou to lidé, lidé, lidé.“
Každý se usmíval. Jedná se totiž o maorské rčení, které mají všichni rádi.
Po tatínkově proslovu přišli na řadu Jarom s maminkou. Zazpívali píseň z Primárek pomocí znakové řeči. Jarom díky tomu pociťoval blízkost své babičky.
Pak s tatínkem vstoupili do křtitelnice. Když Jarom stál ve vodě, podíval se na všechny své příbuzné. Bratranci, sestřenice, tety, strýcové. Ti všichni tam byli!
Jarom zavřel oči. Měl hřejivý, uklidňující pocit. Připadalo mu, jako kdyby ho někdo láskyplně objímal. Myslel na svou babičku. Myslel i na své další předky. Věděl, že i oni jsou na něj hrdí.
Jarom se převlékl do suchého oblečení. Pak každého člena své rodiny objal. Byl za ně za všechny vděčný. Byl také vděčný za členy své rodiny v nebi, s nimiž se jednou setká. Jarom měl touhu se dál rozhodovat správně, aby na něj byli hrdí.
Ilustrace Oksana Grivina