2:3

Ó pomněte, pomněte

Henry B. Eyring

Druhý rádce v Prvním předsednictvu

Proroci z Knihy Mormonovy často naléhavě vybízeli: „Ó pomněte, pomněte.“¹ Mým cílem je vybídnout vás, abyste zjistili, jak si uvědomovat Boží laskavost a pamatovat na ni.

Jsem vděčný za pěvecký sbor, který dnes dopoledne vystoupil s programem o Spasiteli, i za to, že slova jedné z písní, kterou zpívali – „This Is the Christ“ [„Toto je Kristus“] – napsal president James E. Faust. Když jsem se posadil vedle bratra Newella, naklonil jsem se k němu a zeptal se ho: „Jak se daří vašim dětem?“ Řekl mi: „Když v tomto křesle sedával president Faust, vždycky se mě ptal přesně na totéž.“ Nepřekvapuje mě to, protože president Faust byl vždy dokonalým příkladem učedníka, o němž se dnes mluvilo v programu Hudba a mluvené slovo. Když jsem vyrůstal, vždy jsem si přál být jako president Faust. Možná se mi to ještě povede.

Když byly naše děti ještě velmi malé, začal jsem si zapisovat něco z toho, co se každý den přihodilo. Dovolte mi, abych vám pověděl, jak to začalo. Přišel jsem jednou pozdě domů, protože jsem plnil nějaký církevní úkol. Byla už tma. Když jsem přicházel k hlavním dveřím našeho domu, překvapil mě můj tchán, který bydlel nedaleko od nás. Nesl na rameni několik trubek, velmi pospíchal a byl oblečen v pracovním. Věděl jsem, že buduje vodovodní systém, díky němuž se bude moci přivést voda z potůčku pod námi až k našemu pozemku.

Usmál se, něco tiše prohodil a pak pospíchal za svou prací do tmy. Po několika krocích, zatímco jsem přemýšlel o tom, co pro nás dělá, a přesně v okamžiku, kdy jsem dorazil k našim dveřím, jsem v duchu slyšel – a nebyl to můj hlas, který ke mně promlouval – tato slova: „Tyto zážitky ti nedávám jen pro tebe. Zapisuj si je.“

Vešel jsem dovnitř. Nešel jsem si lehnout. I když jsem byl unavený, vzal jsem papír a začal jsem psát. A zatímco jsem psal, pochopil jsem poselství, které jsem v duchu uslyšel. Měl jsem pro své děti zaznamenávat to, jak jsem viděl ruku Boží žehnat naší rodině, aby si to mohly někdy v budoucnu přečíst. Dědeček pro nás nemusel dělat to, co dělal. Mohl zařídit, aby to udělal někdo jiný, nebo to nemusel dělat vůbec. Ale on nám, své rodině, sloužil tak, jak to vždy činí učedníci Ježíše Krista, kteří uzavřeli smlouvu s Bohem. Věděl jsem, že je to tak. A tak jsem to zapsal, aby si na to moje děti mohly jednou vzpomenout, až to budou potřebovat.

Po mnoho let jsem si každý den zapisoval pár řádků. Nikdy jsem nevynechal jediný den, bez ohledu na to, jak jsem byl unavený nebo jak brzy ráno jsem musel vstávat. Než jsem začal psát, vždy jsem přemítal o této otázce: „Viděl jsem dnes ruku Boží, jak se dotkla nás nebo našich dětí nebo naší rodiny?“ Zatímco jsem přemítal, něco se začalo dít. Když jsem vzpomínal na to, co se toho dne stalo, viděl jsem důkazy toho, co Bůh udělal pro někoho z nás, čeho jsem si během rušného dne nevšiml. A když se toto stalo, a stávalo se to často, uvědomil jsem si, že díky snaze se na to rozpomenout mi Bůh mohl ukázat, co udělal.

V srdci jsem začal pociťovat něco více než jen vděčnost. Mé svědectví rostlo. Začal jsem mít ještě větší jistotu, že Nebeský Otec slyší naše modlitby a odpovídá na ně. Pociťoval jsem větší vděčnost za ono zjemňování a tříbení, které přichází díky Usmíření Spasitele Ježíše Krista. A více jsem se spoléhal na to, že Duch Svatý nám může připomenout všechno – dokonce i to, čeho jsme si nevšimli nebo čemu jsme nevěnovali pozornost, když se to stalo.

Léta ubíhala. Moji synové jsou nyní dospělí muži. A občas mě jeden z nich překvapí tím, že mi řekne: „Tati, četl jsem ve svém výtisku tvého deníku o tom, jak…“ a pak mi vypráví, jak mu to, že četl o něčem, co se stalo dávno, pomohlo všimnout si něčeho, co pro něj Bůh udělal onoho dne.

Mým cílem je vybídnout vás, abyste zjistili, jak si uvědomovat Boží laskavost a pamatovat na ni. Bude to posilovat naše svědectví. Možná si nepíšete deník. Možná se o to, co si zapisujete, nedělíte s těmi, které máte rádi a kterým sloužíte. Ale vy i oni budete požehnáni, když budete pamatovat na to, co Pán udělal. Jistě si pamatujete píseň, kterou někdy zpíváme: „Sečti všechny dary, které Pán ti dal, a v tvém srdci musí zaznět píseň chval.“²

Nebude snadné si vše pamatovat. Žijeme se závojem na očích a nepamatujeme si, jaké to bylo, když jsme žili s Nebeským Otcem a s Jeho Milovaným Synem Ježíšem Kristem v předsmrtelném světě; ani svýma fyzickýma očima nebo pouhým rozumem nedokážeme vidět ruku Boží ve svém životě. Abychom toto viděli, potřebujeme Ducha Svatého. A není snadné být hoden společenství Ducha Svatého ve zlovolném světě.

A proto je zapomínání na Boha neustálým problémem Jeho dětí již od počátku světa. Vzpomeňte na dobu Mojžíšovu, kdy Bůh svým dětem dával mannu a zázračným a viditelným způsobem je vedl a ochraňoval. A přesto prorok varoval lid, který byl tak požehnán, jako to proroci vždy činili, a vždy činit budou: „Hleď se a bedlivě ostříhej duše své, abys nezapomenul na ty věci, kteréž viděly oči tvé, a aby nevyšly z srdce tvého po všecky dny života tvého.“³

A výzva pamatovat si je vždy nejtěžší pro ty, kterým je hojně požehnáno. Těm, kteří jsou věrni Bohu, se dostává ochrany a daří se jim dobře. Je to důsledkem služby Bohu a dodržování Jeho přikázání. Ale s těmito požehnáními se dostavuje i pokušení zapomenout na to, kdo je jejich zdrojem. Je snadné začít si myslet, že tato požehnání nám neudělil milující Bůh, na kterém jsme závislí, ale že jsme je získali díky svým vlastním schopnostem. Proroci znovu a znovu bědují:

„A tak můžeme viděti, jak falešné jsou děti lidské, a také, jak vrtkavé je srdce jejich; ano, můžeme viděti, že Pán v nekonečné dobrotivosti své žehná a dává úspěch těm, kteří v něho vkládají svou důvěru.

Ano, a můžeme viděti, že právě v době, kdy obdařuje svůj lid, ano, v růstu jejich polí, jejich stád a jejich dobytka, a ve zlatě a ve stříbře a ve všelikých drahocenných věcech všeho druhu a způsobu; zachovávaje život jejich a vysvobozuje je z rukou nepřátel jejich; obměkčuje srdce nepřátel jejich, aby jim nevyhlašovali válku; ano, a zkrátka, čině vše pro blaho a štěstí svého lidu; ano, tehdy je ta doba, kdy zatvrzují srdce své a zapomínají na Pána, svého Boha, a pošlapávají Svatého nohama svýma – ano, a to pro pohodlí své a nesmírně veliký úspěch svůj.“

A prorok dodává: „Ano, jak rychlé v tom, aby se povyšovaly v pýše; ano, jak rychlé v tom, aby se vychloubaly a činily všeliké druhy toho, co je nepravost; a jak pomalé jsou v tom, aby se rozpomínaly na Pána, svého Boha, a naklonily ucho radám jeho, ano, jak pomalé v tom, aby kráčely po stezkách moudrosti!“⁴

Blahobyt naneštěstí není jediným důvodem, proč lidé na Boha zapomínají. Může být také těžké na Něho pamatovat tehdy, když se nám nedaří. Když zápolíme, což je skutečně případ mnohých, s tíživou chudobou nebo když nad námi vítězí naši nepřátelé nebo když se neuzdravujeme z nemoci, může k nám nepřítel naší duše vysílat své zlovolné poselství, že není žádného Boha, nebo že pokud existuje, nestará se o nás. Pak může být pro Ducha Svatého obtížné přimět nás, abychom si vybavili požehnání, která nám Pán dává již od útlého dětství i uprostřed našeho trápení.

Na tento strašlivý neduh zapomínání na Boha, na Jeho požehnání a na Jeho poselství, která jsou nám určena, existuje jednoduchý lék. Ježíš Kristus ho slíbil svým učedníkům těsně předtím, než měl být ukřižován, vzkříšen a poté od nich vzat, aby ve slávě vystoupil ke svému Otci. Učedníci měli obavy, jak budou schopni vytrvat, když už s nimi Ježíš nebude.

Zde je ono zaslíbení. V případě učedníků se tehdy naplnilo. A nyní se může naplnit u každého z nás:

„Toto mluvil jsem vám, u vás přebývaje.

Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu, a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.“⁵

Klíčem k tomuto rozpomenutí se, díky kterému získáváme svědectví a udržujeme si ho, je přijmout Ducha Svatého jako společníka. Právě Duch Svatý nám pomáhá vnímat, co pro nás Bůh dělá. Právě Duch Svatý může pomoci těm, kterým sloužíme, aby vnímali, co Bůh dělá pro ně.

Nebeský Otec nám dal jednoduchý návod, jak přijímat Ducha Svatého – nikoli jen jednou, ale neustále, v našem každodenním shonu. Tento návod se opakuje v modlitbě svátosti – slibujeme, že budeme vždy pamatovat na Spasitele. Slibujeme, že na sebe vezmeme Jeho jméno. Slibujeme, že budeme dodržovat Jeho přikázání. A my dostáváme zaslíbení, že pokud tak budeme činit, budeme mít jeho Ducha, aby byl s námi.⁶ Tato zaslíbení společně úžasným způsobem posilují naše svědectví a časem, pokud budeme dodržovat svou část slibu, promění díky Usmíření náš charakter.

Duch Svatý je tím, kdo svědčí o tom, že Ježíš Kristus je Milovaný Syn Nebeského Otce, který nás miluje a přeje si, abychom dosáhli věčného života s Ním a se svou rodinou. I když teprve začínáme mít toto svědectví, pociťujeme touhu Mu sloužit a dodržovat Jeho přikázání. Když v tom vytrváme, obdržíme dary Ducha Svatého, které nám dodají moc v naší službě. Začneme vidět ruku Boží jasněji, tak jasně, že postupem času na Něho budeme nejen pamatovat, ale naučíme se Ho milovat a skrze moc Usmíření se Mu začneme více podobat.

Můžete se zeptat: „Ale jak se toto všechno začne dít s někým, kdo neví o Bohu nic a tvrdí, že si na vůbec žádné duchovní zážitky nevzpomíná?“ Každý má duchovní zážitky, kterých si možná ani není vědom. Každý člověk, jakmile přijde na tento svět, obdrží Ducha Kristova. Jak tento Duch působí, je popsáno v knize Moroniově:

„Neboť vizte, Duch Kristův je dán každému člověku, aby mohl rozeznávati dobro od zla; pročež, ukazuji vám způsob, jak souditi; neboť každá věc, která vyzývá činiti dobro a přesvědčuje věřiti v Krista, je vyslána mocí a darem Krista; pročež můžete věděti s dokonalým poznáním, že je od Boha.

Ale cokoli přesvědčuje lidi, aby činili zlo a nevěřili v Krista a zapírali ho a nesloužili Bohu, o tom můžete věděti s dokonalým poznáním, že to je od ďábla; neboť tímto způsobem ďábel pracuje, neboť nepřesvědčuje nikoho, aby činil dobro, nikoli, ani jediného; ani jeho andělé to nečiní; ani ti, kteří se mu poddávají. …

Pročež, naléhavě vás prosím, bratří, abyste hledali pilně ve světle Kristově, abyste mohli rozeznávati dobro od zla; a chopíte-li se každé dobré věci a nebudete-li ji odsuzovati, zajisté budete dítětem Kristovým.“⁷

A tak lidé dokonce ještě předtím, než získají právo na dary Ducha Svatého, když jsou konfirmováni za členy Církve, a dokonce ještě předtím, než jim Duch Svatý potvrdí pravdu před křtem, mají duchovní zážitky. Duch Kristův je již od dětství vyzývá, aby konali dobro, a varuje je před zlem. Pamatují si na tyto zážitky, i když nevědí, z jakého zdroje pocházejí. Tyto vzpomínky si vybaví, když je misionáři nebo my učíme slovu Božímu a oni mu naslouchají. Když se učí pravdám evangelia, vzpomenou si na pocity radosti nebo zármutku. A tato vzpomínka na Ducha Kristova jim obměkčí srdce a umožní Duchu Svatému, aby jim vydal svědectví. To je povede k tomu, aby dodržovali přikázání, a k tomu, že na sebe budou chtít vzít jméno Spasitele. A když tak ve vodách křtu učiní a poté při konfirmaci uslyší slova „přijmi Ducha Svatého“ vyřčená oprávněným služebníkem Božím, jejich schopnost vždy pamatovat na Boha se tím prohloubí.

Svědčím o tom, že ony hřejivé pocity, které jste měli, když jste naslouchali pravdám vyřčeným na této konferenci, jsou od Ducha Svatého. Spasitel, který slíbil, že Duch Svatý přijde, je milovaným a oslaveným Synem našeho Nebeského Otce.

Dnes a zítra večer se můžete modlit, přemítat a klást si otázky: Zaznělo nějaké poselství, které Bůh poslal přímo mně? Viděl jsem Jeho ruku ve svém životě nebo v životě svých dětí? Já to udělám. A pak najdu nějaký způsob, jak si uchovat tuto vzpomínku na den, kdy bude potřeba, abychom si já i ti, které mám rád, připomněli, jak moc nás Bůh miluje a jak moc Ho potřebujeme. Svědčím o tom, že On nás miluje a žehná nám více, než si většina z nás dosud uvědomuje. Vím, že to je pravda, a když na Něho pamatuji, přináší mi to radost. Ve jménu Ježíše Krista, amen.