Nic nepředstírejme
President Dieter F. Uchtdorf
Druhý rádce v Prvním předsednictvu
Modlím se, abychom odolali pokušení upoutávat pozornost na sebe a abychom místo toho usilovali o větší poctu – stát se pokornými učedníky našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista, a nic přitom nepředstírat.
Koncem 18. století oznámila ruská carevna Kateřina Veliká, že v doprovodu několika zahraničních velvyslanců procestuje jižní část své říše. Grigorij Potěmkin, gubernátor této oblasti, se zoufale snažil udělat na tyto návštěvníky dojem. A tak vynaložil pozoruhodné úsilí, aby předvedl úspěchy své země.
Část cesty se Kateřina plavila po Dněpru a hrdě velvyslancům ukazovala prosperující osady na břehu, plné šťastných a pracovitých vesničanů. Byl tu jen jediný problém – všechno to bylo jen na oko. Říká se, že Potěmkin vytvořil fasády obchodů a domů z tenkých desek. Dokonce rozmístil zdánlivě pracující rolníky, aby vytvořil dojem prosperujícího hospodářství. Jakmile skupina zmizela za ohybem řeky, Potěmkinovi lidé sbalili rekvizity a pospíchali s nimi po proudu, aby připravili další vesnici, kterou měla Kateřina míjet.
Přestože novodobí historici zpochybňují pravdivost tohoto příběhu, pojem „Potěmkinovy vesnice“ se stal součástí celosvětového slovníku. Dnes se používá pro jakýkoli pokus přesvědčit druhé, že jsme lepší, než jací ve skutečnosti jsme.
Je naše srdce na správném místě?
Touha vypadat co nejlépe je součástí lidské povahy. Proto mnozí z nás tak usilovně pečují o vnější vzhled svého domova; a proto naši mladí bratří z Aronova kněžství dbají na to, aby měli každý vlásek na správném místě pro případ, že by potkali tu pravou. Není nic špatného na tom, když si naleštíme boty, navoníme se nebo schováme špinavé nádobí před příchodem domácích učitelů. Pokud je však touha udělat dojem dohnána do extrému, může se stát, že nebude užitečná, ale klamavá.
Pánovi proroci neustále pozvedají varovný hlas proti těm, kteří se přibližují k Pánu „ústy svými, a rty svými ctí [Jej], srdce pak své [vzdalují od Něj]“.
Spasitel měl pochopení pro hříšníky, jejichž srdce bylo pokorné a upřímné, a soucítil s nimi. Vystupoval však ve spravedlivém hněvu proti pokrytcům, jako byli zákoníci, farizeové či saduceové – ti, kteří se snažili vypadat spravedlivě, aby získali chválu, vliv a bohatství světa, a přitom utlačovali lidi, kterým měli žehnat. Spasitel je přirovnal k „hrobům zbíleným, kteříž sic zda[j]í se [zevně] krásní, ale vnitř jsou plní kostí [mrtvých] i vší nečistoty“.
V dnešní době užívá Pán podobně silná slova pro nositele kněžství, kteří se snaží „zakrývati hříchy své nebo uspokojovati pýchu svou, marnivou ctižádost svou“. Když toto činí, stane se, jak řekl Pán, že „nebesa se stáhnou; Duch Páně je zarmoucen; a když se stáhne, amen s kněžstvím neboli s pravomocí onoho muže“.
Proč se to stává? Proč se někdy snažíme působit navenek jako aktivní, úspěšní a oddaní lidé, zatímco uvnitř jsme – jak řekl Zjevovatel o Efezských – „první lásku svou opustil[i]“?
V některých případech jsme se prostě možná přestali zaměřovat na podstatu evangelia a zaměňujeme „podobu božskosti“ za „moc její“. Toto je obzvlášť nebezpečné – když zaměřujeme své vnější projevy učednictví na to, abychom udělali na druhé dojem s cílem osobního zisku nebo získání vlivu. V takové chvíli riskujeme vstup na území farizeů, a je nejvyšší čas prozkoumat srdce a okamžitě upravit směr.
Potěmkinské programy
Toto pokušení vypadat lepší, než jací doopravdy jsme, se nevyskytuje jen v našem osobním životě, ale může se vyskytnout i při plnění našich církevních úkolů.
Znám například jeden kůl, ve kterém vedoucí stanovili pro daný rok řadu ambiciózních cílů. Přestože všechny cíle vypadaly hodnotně, zaměřovaly se buď na vznešená a působivá prohlášení, nebo na čísla a procenta.
Poté, co byly tyto cíle prodiskutovány a odsouhlaseny, začalo presidenta kůlu něco znepokojovat. Přemýšlel o členech svého kůlu – například o mladé matce s malými dětmi, která nedávno ovdověla. Myslel na členy, kteří se potýkali s pochybnostmi či samotou nebo čelili vážným zdravotním problémům a neměli zdravotní pojištění. Přemýšlel o členech, kterým se rozpadlo manželství, nebo o těch, kteří zápolili se závislostmi, nezaměstnaností či psychickými nemocemi. A čím více o nich přemýšlel, tím více si kladl otázku, která ho naplňovala pokorou – změní naše nové cíle něco v životě těchto členů?
Říkal si, jak by se asi cíle jejich kůlu lišily, kdyby si bývali na začátku položili otázku: „Co je podstatou naší služby?“
A tak president kůlu znovu svolal příslušné rady a společně přeorientovali své zaměření. Rozhodli se, že nedopustí, „aby hladoví a potřební a nazí a nemocní a sužovaní procházeli kolem [nich], a [oni] si jich nevším[ali]“.
Stanovili si nové cíle, ačkoli věděli, že u těchto nových cílů nebude úspěch vždy měřitelný, alespoň ne lidmi – protože jak se dá změřit osobní svědectví, láska k Bohu nebo soucit s druhými?
Věděli však také, že „mnoho věcí, které lze spočítat, se nepočítá. Co se počítá, je mnoho věcí, které spočítat nelze.“
Říkám si, zda naše organizační a osobní cíle nejsou někdy novodobou obdobou Potěmkinovy vesnice. Z dálky možná vypadají působivě, ale zaměřují se na opravdové potřeby našich milovaných bližních?
Drazí přátelé a spolunositelé kněžství, kdyby si s námi Ježíš Kristus sedl a požádal nás o zprávu o našem správcovství, nejsem si jistý, zda by Ho zajímaly programy a statistiky. To, co by chtěl Spasitel vědět, by byl stav našeho srdce. Chtěl by vědět, nakolik máme rádi ty, o které pečujeme, a jak jim sloužíme, jak projevujeme svou lásku manželce a rodině a jak jim nadlehčujeme jejich každodenní břímě. A chtěl by vědět, jak se vy i já přibližujeme k Němu a k našemu Nebeskému Otci.
Proč tu jsme?
Možná nám prospěje, když prozkoumáme své srdce. Můžeme si například položit otázku: Proč sloužíme v Církvi Ježíše Krista?
Nebo bychom se mohli zeptat: Proč jsme dnes na tomto shromáždění?
Kdybych měl tuto otázku zodpovědět na povrchní úrovni, nejspíš bych řekl, že tu jsem proto, že mě president Monson pověřil, abych zde promluvil.
Takže jsem vlastně neměl na vybranou.
Kromě toho i moje manželka, kterou velmi miluji, očekává, že se shromáždění zúčastním. A jak bych mohl jí říci ne?
Všichni však víme, že jsou lepší důvody pro to, abychom se účastnili našich shromáždění a žili jako oddaní učedníci Ježíše Krista.
Jsem tu proto, že celým svým srdcem toužím následovat svého Mistra, Ježíše Krista. Toužím dělat vše, co ode mne v této veliké věci žádá. Lačním po tom, aby mě vzdělával Duch Svatý a abych slyšel hlas Boha, jak promlouvá skrze své vysvěcené služebníky. Jsem tu proto, abych se stal lepším člověkem, abych byl povznesen inspirujícími příklady svých bratrů a sester v Kristu a abych se dozvěděl, jak mohu efektivněji sloužit potřebným.
Jsem tu zkrátka proto, že miluji Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista.
Jsem si jist, že toto je i váš důvod. Proto jsme ochotni přinášet oběti, a ne jen prohlašovat, že následujeme Spasitele. Proto s úctou používáme Jeho svaté kněžství.
Od jiskry po obrovský oheň
Ať se již vaše svědectví rozvíjí a je zdravé, nebo se vaše aktivita v Církvi podobá spíše Potěmkinově vesnici, dobrou zprávou je to, že můžete stavět na síle, kterou již máte. Zde v Církvi Ježíše Krista můžete duchovně dozrávat a přibližovat se Spasiteli uplatňováním zásad evangelia den za dnem.
S trpělivostí a vytrvalostí se může i z nejmenšího skutku učednictví nebo drobného žhavého uhlíku víry stát velký planoucí oheň zasvěceného života. Takto ve skutečnosti většina ohňů začíná – jako prostá jiskřička.
Pokud si tedy připadáte malí a slabí, tak prosím zkrátka přijďte ke Kristu, který ze slabých věcí dělá silné. I ten nejslabší z nás se může díky Boží milosti stát duchovně silným, protože Bůh nikomu nestraní. On je náš věrný Bůh zachovávající „smlouvy a milosrdenství těm, kteříž ho milují a [dodržují] přikázaní jeho“.
Jsem přesvědčen, že když Bůh může pomoci chudému německému uprchlíkovi ze skromné rodiny ve válkou rozdělené zemi vzdálené přes půl zeměkoule od církevního ústředí, tak může pomoci i vám.
Milovaní bratři v Kristu, Bůh Stvoření, jenž vdechl život vesmíru, má bezpochyby moc vdechnout život i vám. Dozajista z vás může učinit onu duchovní bytost světla a pravdy, kterou si přejete být a která nic nepředstírá.
Boží zaslíbení jsou jistá a spolehlivá. Mohou nám být odpuštěny hříchy a můžeme být očištěni od vší nespravedlivosti. A pokud budeme nadále přijímat pravdivé zásady a žít podle nich ve své individuální situaci a ve své rodině, dosáhneme nakonec bodu, kdy nebudeme „lačněti více, ani žízniti více. … Nebo Beránek, kterýž jest u prostřed trůnu, pásti [nás] bude, a dovedeť [nás] k živým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí [našich].“
Církev je místem uzdravování, ne ukrývání
Toto však nenastane, pokud se budeme skrývat za osobními, dogmatickými nebo organizačními fasádami. Nejenže nám takovéto falešné učednictví brání v tom, abychom se viděli takoví, jací jsme, ale také nám brání se skutečně změnit skrze zázrak Spasitelova Usmíření.
Církev není autosalon – místo, kde bychom se stavěli před druhými na odiv, aby mohli obdivovat naši duchovnost, výkonnost nebo úspěšnost. Spíše se podobá autoservisu, kam přijíždějí vozidla, která potřebují opravu, údržbu a obnovu.
A nepotřebuje snad opravu, údržbu a obnovu každý z nás?
Nepřicházíme na shromáždění proto, abychom skrývali své problémy, ale abychom je vyléčili.
A jako nositelé kněžství máme ještě další zodpovědnost – „[pást] stádo Boží, … ne bezděky, ale dobrovolně, ne pro [vlastní] zisk, ale ochotně, ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu“.
Pamatujte, bratří: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“
Ten největší, nejschopnější a nejúspěšnější muž, který kdy kráčel po této zemi, byl také ten nejpokornější. Některé z nejpůsobivějších skutků služby vykonal v soukromých chvílích před zraky pouze několika pozorovatelů, které požádal, „aby žádnému nepravili o tom“, co učinil. Když Ho někdo nazval „dobrým“, rychle takový kompliment odmítl a trval na tom, že jedině Bůh je opravdu dobrý. Chvála světa pro Něj zjevně nic neznamenala; Jeho jediným záměrem bylo sloužit Otci a „což jest jemu libého, to [činiti] vždycky“. Uděláme dobře, když budeme následovat příklad našeho Mistra.
Mějme druhé rádi tak, jak je měl rád On
Bratří, toto je naše vysoké a posvátné povolání – být zástupci Ježíše Krista, mít druhé rádi tak, jak je měl rád On, sloužit tak, jak sloužil On, „pozdvih[ovati] ruce, které jsou skleslé, a posil[ovati] kolena zemdlená“ a „starati [se] o chudé a potřebné“ a o vdovy a sirotky.
Modlím se, bratří, abychom při své službě v rodině, v kvoru, ve sboru, v kůlu, v obci a ve své zemi odolali pokušení upoutávat pozornost na sebe a abychom místo toho usilovali o větší poctu – stát se pokornými učedníky našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista, a nic přitom nepředstírat. Když to budeme činit, budeme na cestě vedoucí k našemu nejlepšímu, nejupřímnějšímu a nejušlechtilejšímu já. O tom svědčím ve jménu našeho Mistra Ježíše Krista, amen.