Vystoupáme spolu nahoru
Linda K. Burtonová
Generální presidentka Pomocného sdružení
Je třeba, abychom se jako ženy a muži, kteří dodržují smlouvy, vzájemně pozvedali a pomáhali si stát se takovými, jakými se podle Pána máme stát.
Kromě inspirujících proslovů, hudby a modliteb, jež se na generální konferenci vždy dotýkají našeho srdce, mi mnoho sester říká, že se nejraději dívají na členy Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti, jak odcházejí z pódia se svými věčnými společnicemi. Nedělá nám všem snad radost, když slyšíme, jak jim Bratří něžně vyjadřují lásku?
President Boyd K. Packer o své manželce Donně řekl: „Vzhledem k úřadu, který zastávám, mám posvátnou povinnost říkat pravdu: je dokonalá.“
„Je sluncem mého života,“ řekl o své manželce Harriet president Dieter F. Uchtdorf.
President Henry B. Eyring o své manželce Kathleen řekl: „[Je] osobou, kvůli níž chci vždy být tím nejlepším člověkem.“
A president Thomas S. Monson řekl o své milované Frances: „Byla má celoživotní láska, můj spolehlivý důvěrník a můj nejbližší přítel. Říci, že mi chybí, ani zdaleka nevyjadřuje hloubku mých citů.“
I já bych ráda vyjádřila lásku svému milovanému společníkovi Craigovi. Je pro mě vzácným darem! Jedna posvátná pasáž v mém patriarchálním požehnání, kterou chovám v srdci, ohledně mého manžela slibuje, že můj život i život mých dětí „bude u něj v dobré péči“. Je mi jasné, že Craig je naplněním tohoto zaslíbení. Slovy Marka Twaina, „život bez [Craiga] by nebyl životem“. Miluji jeho srdce i duši!
Božské role a zodpovědnosti
Dnes si přeji vzdát hold manželům, otcům, bratrům, synům a strýcům, kteří vědí, kým jsou, a snaží se co nejlépe plnit svou Bohem danou roli, jak je popsána v prohlášení o rodině, včetně toho, že spravedlivě předsedají své rodině, zaopatřují ji a chrání. Vězte prosím, že si s lítostí uvědomuji, že témata otcovství, mateřství a manželství mohou mnohým působit starosti. Vím, že někteří členové Církve mají pocit, že jejich rodina nikdy nedosáhne toho, co považují za ideál. Mnozí trpí kvůli zanedbávání, zneužívání, závislostem či nesprávným tradicím a kulturnímu prostředí. Neschvaluji činy mužů či žen, kteří vědomě či nevědomě působí ve své rodině bolest, úzkost a zoufalství. Dnes ale budu mluvit o něčem jiném.
Jsem přesvědčena, že manžel je pro svou manželku nejpřitažlivější tehdy, když zastává svou Bohem danou roli způsobilého nositele kněžství – zejména v rodině. Mám moc ráda tato slova presidenta Packera určená způsobilým manželům a otcům a věřím jim: „Přímo od Pána získáváte moc kněžství k tomu, abyste ochraňovali svůj domov. Přijdou chvíle, kdy to jediné, co bude stát jako štít mezi vaší rodinou a protivníkovou zlomyslností, bude právě tato moc.“
Duchovní vedoucí a učitelé v rodině
Na začátku letošního roku jsem byla na pohřbu jednoho neobyčejně obyčejného muže – manželova strýce Dona. Jeden ze strýcových synů vyprávěl o zážitku, který měl jako dítě krátce poté, co jeho rodiče koupili svůj první dům. Protože museli živit a šatit pět malých dětí, neměli dost peněz na oplocení pozemku. Strýc Don bral svou božskou roli ochránce rodiny vážně, a tak zatloukl do země několik malých kůlů, vzal provázek a natáhl ho od kůlu ke kůlu kolem pozemku. Pak k sobě zavolal děti. Ukázal jim kůly a provázek a vysvětlil jim, že když zůstanou za tímto provizorním plotem, budou v bezpečí.
Když jednou k domu přicházely navštěvující učitelky, nevěřícně sledovaly, jak pět malých dětí poslušně stojí u provázku a toužebně se dívá za míčem, který spadl za jejich hranici a odkutálel se na silnici. Jedno malé dítě běželo pro tatínka, který vyběhl a míč jim přinesl.
Nejstarší syn poté na pohřbu se slzami v očích prohlásil, že v tomto životě si přeje jen to, aby se stal takovým jako jeho milovaný otec.
President Ezra Taft Benson řekl:
„Manželé a otcové v Izraeli, pro spasení a oslavení své rodiny toho můžete vykonat velmi mnoho! …
Pamatujte na své posvátné povolání otce v Izraeli – na své nejdůležitější povolání v čase i ve věčnosti – na povolání, ze kterého nebudete nikdy uvolněni.“
„Musíte pomáhat utvářet domov, v němž může přebývat Duch Páně.“
Jak platná jsou tato prorocká slova dnes!
Pro muže smlouvy musí být přinejmenším těžké žít ve světě, který nejen snižuje jejich božské role a zodpovědnosti, ale který i vysílá falešná poselství ohledně toho, co to znamená být „opravdovým mužem“. Jedno takové falešné poselství zní: „Vše se točí kolem mě.“ Na druhém konci této škály je ponižující a posměšné poselství, že manželé a otcové již nejsou zapotřebí. Neposlouchejte prosím Satanovy lži! On sám o posvátnou výsadu stát se někdy manželem či otcem přišel. Protože závidí těm, kteří mají posvátné role, jež on nikdy nenaplní, usiluje o to, aby „všichni lidé byli bídní jako on sám“!
Pozvedejme se a pomáhejme si ve svých vzájemně se doplňujících rolích
Bratři a sestry, my se navzájem potřebujeme! Je třeba, abychom se jako ženy a muži, kteří dodržují smlouvy, vzájemně pozvedali a pomáhali si stát se takovými, jakými se podle Pána máme stát. A musíme společně pozvedat nastupující generaci a pomáhat jí dosáhnout božského potenciálu jakožto dědiců věčného života. Můžeme udělat to, co dělali starší Robert D. Hales a jeho žena Mary, a následovat toto rčení: „Ty pozvedni mě, já pozvednu tebe, a vystoupáme spolu nahoru.“
Z písem víme, že „není dobré člověku býti samotnému“. A proto mu Nebeský otec učinil pomocnici. Slovo pomocnice znamená „ta, která se k němu hodí, je ho hodna a rovná se mu“. Například naše dvě ruce jsou si podobné, ale nejsou totožné. Vlastně jsou to přesné opaky, ale vzájemně se doplňují a hodí se k sobě. Když pracují spolu, jsou silnější.
V církevní příručce se v kapitole o rodinách píše: „Povaha mužského a ženského ducha je taková, že se oba vzájemně doplňují.“ Všimněte si, že se zde píše „vzájemně [se] doplňují“, nikoli „vzájemně se přetahují“! Zatímco se snažíme být co nejlepšími, máme si vzájemně pomáhat, pozvedat se a radovat. Sestra Barbara B. Smithová moudře učila: „Když se umíme radovat z úspěchu druhého, nikoli jen z toho svého, budeme mnohem šťastnější.“ Když se snažíme „doplňovat“ se, nikoli „přetahovat“, je mnohem snazší vzájemně si fandit!
Když jsem byla mladou matkou několika malých dětí, nikdo na konci dne plného přebalování, umývání nádobí a ukázňování nezpíval nadšeněji tuto píseň z Primárek: „Jsme tak rádi, když tatínek domů dorazí.“ Musím se ale bohužel přiznat, že jsem nebyla vždy veselá, když Craig po těžkém pracovním dni otevřel radostně dveře. Vždy každého z nás na přivítanou objal a políbil a proměnil mnoho těžkých, a někdy i katastrofálních dní v radostné chvíle v tatínkově přítomnosti. Kéž bych se bývala méně trápila nekončícím seznamem dosud nesplněných úkolů a tak jako on se moudře více zaměřovala na to, co bylo nejdůležitější. Častěji bych se zastavovala a užívala si posvátných chvil s rodinou a častěji bych mu děkovala za to, jakým je pro nás požehnáním!
Často si vzájemně říkejme něco laskavého
Nedávno se mi jedna věrná sestra v Církvi svěřila s velkou starostí, ohledně níž se již nějaký čas modlila. Její starost se týkala některých sester v jejím sboru. Řekla mi, jak ji zraňuje, když vidí, jak někdy mluví neuctivě se svým manželem a o svém manželovi, dokonce i před dětmi. Řekla mi, že jako mladá žena si upřímně přála, a modlila se o to, aby si našla a vzala způsobilého nositele kněžství a vytvořila s ním šťastnou rodinu. Vyrůstala v rodině, kde „vládla“ matka a její otec plnil matčiny požadavky, aby tak v rodině zachoval klid. Ona ale měla pocit, že existuje něco lepšího. Neviděla sice správný vzor v rodině, v níž vyrůstala, ale když se upřímně modlila o vedení, Pán jí požehnal, aby věděla, jak společně s manželem vytvořit domov, kde bude Duch vřele vítán. Byla jsem u ní doma a mohu dosvědčit, že je to svaté místo!
Sestry a bratři, jak často vědomě mluvíme „mezi sebou laskavě“?
Mohli bychom se otestovat tím, že si položíme několik otázek. S menší úpravou lze tyto otázky použít u většiny z nás, ať již jsme sezdaní, nebo svobodní a ať je naše rodinná situace jakákoli.
-
Kdy jsme svého manžela či manželku naposledy pochválili, buď o samotě, nebo v přítomnosti našich dětí?
-
Kdy jsme za něj či za ni naposledy v modlitbě poděkovali, upřímně a s vírou za něj či za ni poprosili nebo vyjádřili, že ho nebo ji milujeme?
-
Kdy jsme se naposledy zarazili, abychom neřekli něco, co by ho nebo ji mohlo ranit?
-
Kdy jsme se mu nebo jí naposledy omluvili a pokorně ho nebo ji požádali o odpuštění – aniž bychom dodali: „ale kdybys jen udělal(a), nebo neudělal(a) to či ono“?
-
Kdy jsme se naposledy rozhodli být šťastní, místo toho abychom trvali na tom, že máme pravdu?
Pokud jste se při některé otázce cítili trochu nepříjemně nebo provinile, pamatuje na to, čemu učil starší David A. Bednar – že „pocit viny je pro našeho ducha tím, čím je bolest pro tělo – varováním před nebezpečím a ochranou před další újmou“.
Vyzývám vás, abyste vyslyšeli upřímnou prosbu staršího Jeffreyho R. Hollanda: „Bratři a sestry, kéž se v tomto dlouhém věčném úsilí být podobnějšími Spasiteli snažíme nyní být ‚dokonalými‘ muži a ženami alespoň v tomto jednom ohledu – tím, že se nikoho nedotkneme slovem, nebo pozitivněji řečeno, že budeme mluvit novým jazykem, jazykem andělů.“
Při přípravě na tento dnešní proslov mě učil Duch, a já jsem se zavázala, že budu častěji laskavě mluvit se svým drahým společníkem i o něm, že budu pozvedat muže ve své rodině a že jim budu děkovat za to, jak plní své role, které jsou božské a v nichž se vzájemně doplňujeme. Zavázala jsem se řídit se rčením: „Ty pozvedni mě, já pozvednu tebe, a vystoupáme spolu nahoru.“
Budete se mnou usilovat o pomoc Ducha Svatého, aby nás učil, jak se máme lépe navzájem pozvedat ve svých doplňujících se rolích jako synové a dcery našich milujících nebeských rodičů, kteří dodržují své smlouvy?
Vím, že skrze uschopňující moc Usmíření Ježíše Krista a víru v Něj to můžeme dokázat. Modlím se o to, abychom důvěřovali Bohu, že nám pomůže pomáhat si navzájem žít šťastně a věčně, zatímco budeme spolu stoupat nahoru. Ve jménu Ježíše Krista, amen.