Zůstávejte v mé lásce
Boží láska je nekonečná a vytrvá na věky, ale co to pro každého z nás znamená, závisí na tom, jak na Jeho lásku reagujeme.
Bible nám říká, že „Bůh láska jest“. Bůh je dokonalým ztělesněním lásky a my se značně spoléháme na její neměnnost a všezahrnující dosah. President Thomas S. Monson to vyjádřil takto: „Bůh vás miluje, ať již si myslíte, že si tuto lásku zasluhujete, či nikoli. Tato láska prostě vždy přetrvává.“
Je mnoho způsobů, jak popsat božskou lásku a jak o ní mluvit. Jedním z výrazů, které dnes často slýcháme, je ten, že Boží láska je „bezpodmínečná“. Ačkoli je to v určitém smyslu pravda, ono popisné slovo bezpodmínečná se v písmech nikde neobjevuje. Jeho láska se v písmech popisuje spíše jako veliká a podivuhodná láska, „láska dokonalá“, vykupitelská láska či láska věčná. Toto jsou lepší výrazy, protože slovo bezpodmínečná může o božské lásce vyvolávat mylné představy – například že Bůh toleruje a promíjí nám vše, co děláme, protože Jeho láska je bezpodmínečná, nebo že Bůh na nás neklade žádné nároky, protože Jeho láska je bezpodmínečná, nebo že všichni jsou spaseni v nebeském království Božím, protože Jeho láska je bezpodmínečná. Boží láska je nekonečná a vytrvá na věky, ale co to pro každého z nás znamená, závisí na tom, jak na Jeho lásku reagujeme.
Ježíš řekl:
„Jakož miloval mne Otec, i já miloval jsem vás. Zůstaňtež v milování mém.
Budete-li zachovávati přikázaní má, zůstanete v mém milování, jakož i já přikázaní Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v jeho milování.“
Zůstávat ve Spasitelově lásce znamená přijímat Jeho milost a být skrze ni zdokonalováni. Abychom přijali Jeho milost, musíme mít víru v Ježíše Krista a dodržovat Jeho přikázání včetně toho, že musíme činit pokání z hříchů, dát se pokřtít na odpuštění hříchů, obdržet Ducha Svatého a dál kráčet po cestě poslušnosti.
Bůh nás bude vždy milovat, ale nemůže nás spasit v našich hříších. Vzpomeňte na Amulekova slova určená Zezromovi, že Spasitel nespasí svůj lid v jejich hříších, ale z jejich hříchů, z toho důvodu, že kvůli hříchu jsme nečistí a nic nečistého nemůže zdědit království nebeské neboli přebývat v Boží přítomnosti. „A [Kristus] má moc, která mu byla dána od Otce, aby [svůj lid] vykoupil z hříchů jejich skrze pokání; tudíž vyslal anděly své, aby oznamovali zvěsti o podmínkách pokání, jež přivádí k moci Vykupitele, ke spasení duše jejich.“
Z Knihy Mormonovy se dozvídáme, že smyslem Kristova utrpení – toho nejvyššího projevu Jeho lásky – bylo uskutečnit „nitro milosrdenství, což přemáhá spravedlnost a uskutečňuje pro lidi prostředek, aby mohli míti víru ku pokání.
A tak může milosrdenství uspokojiti požadavky spravedlnosti a obklopuje je náručí bezpečí, zatímco ten, kdo neuplatňuje víru ku pokání, je vystaven celému zákonu požadavků spravedlnosti; tudíž pouze pro toho, kdo má víru ku pokání, se uskuteční veliký a věčný plán vykoupení.“
Pokání je tedy Jeho dar pro nás, koupený za velmi vysokou cenu.
Někteří budou tvrdit, že Bůh žehná každému bez rozdílu – a budou například citovat Ježíšova slova v Kázání na hoře: „[Bůh] slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.“ Ano, Bůh sesílá na všechny své děti všechna požehnání, která jen může – všechna požehnání, která láska, zákon, spravedlnost a milosrdenství dovolí. A přikazuje nám, abychom byli podobně štědří:
„Jáť vám pravím: Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví;
Abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích.“
Nicméně větší požehnání od Boha jsou podmíněna poslušností. President Russell M. Nelson vysvětlil: „Skvostná kytice Boží lásky – včetně věčného života – zahrnuje požehnání, pro něž se musíme stát způsobilými, nikoli nároky, které lze očekávat nezaslouženě. Hříšníci nemohou změnit Jeho vůli podle té své a požadovat od Něho, aby jim žehnal v hříchu [viz Alma 11:37]. Chtějí-li se radovat z každého květu v Jeho nádherné kytici, musí činit pokání.“
Kromě toho, že se kajícný člověk stane nevinným a neposkvrněným a získá zaslíbení, že bude posledního dne pozvednut, má přebývání v lásce Boží ještě druhé životně důležité hledisko. Přebývání v Jeho lásce nám umožní plně rozvinout náš potenciál – stát se dokonce takovými, jako je On. President Dieter F. Uchtdorf prohlásil: „Milost Boží nás jen neobnovuje do našeho předchozího nevinného stavu. … Jeho cíl je mnohem vyšší: přeje si, aby se Jeho synové a dcery stali takovými, jako je On.“
Přebývat v Boží lásce v tomto smyslu znamená podrobovat se plně Jeho vůli. Znamená to přijímat od Něho pokárání, když je to zapotřebí, „nebo kohož miluje Pán, tohoť tresce“. Znamená to mít se vzájemně rádi a sloužit si, jako měl Ježíš rád nás a sloužil nám. Znamená to učit se „říditi … zákonem celestiálního království“, abychom mohli „obstáti v celestiální slávě“. Aby z nás Nebeský Otec mohl vytvořit to, kým se můžeme stát, naléhavě nás žádá, abychom se poddali „nutkáním Svatého Ducha a odlož[ili] přirozeného člověka a sta[li] se svatým skrze usmíření Krista Pána a sta[li] se jako dítě, poddajným, mírným, pokorným, trpělivým, plným lásky, ochotným podrobiti se všemu, co Pán považuje za vhodné na něj vložiti, stejně jako se dítě podrobuje otci svému“.
Starší Dallin H. Oaks poznamenal: „Konečný soud není pouze ohodnocení celkového součtu dobrých a zlých skutků – toho, co jsme učinili. Je to potvrzení konečného účinku našich skutků a myšlenek – toho, čím jsme se stali.“
Příběh Helen Kellerové je jakýmsi podobenstvím o tom, jak může božská láska proměnit ochotnou duši. Helen se narodila v Alabamě ve Spojených státech v roce 1880. Když jí bylo teprve 19 měsíců, postihla ji nemoc, kterou lékaři nedokázali diagnostikovat a kvůli níž ohluchla a oslepla. Helen byla nesmírně inteligentní a cítila se frustrovaně, když se snažila porozumět svému okolí a vyznat se v něm. Když se dotýkala pohybujících se rtů rodinných příslušníků a uvědomila si, že mluví ústy, „měla záchvaty vzteku, [protože] se nemohla do jejich konverzace zapojit“. V necelých šesti letech potřeba Helen komunikovat a její frustrace dosahovaly takové míry, že k jejím „záchvatům vzteku docházelo každý den, někdy i každou hodinu“.
Rodiče Helen najali pro svou dceru učitelku – ženu jménem Anne Sullivanová. Právě tak jako v Ježíši Kristu máme Toho, kdo rozumí našim neduhům, tak i Anne Sullivanová zápolila s vlastními vážnými těžkostmi a rozuměla neduhům Helen. Ve věku pěti let Anne postihla nemoc, která jí způsobila bolestivé zjizvení rohovky a téměř slepotu. Když bylo Anne osm let, zemřela jí matka; otec ji a jejího mladšího bratra Jimmieho opustil, a tak byli posláni do „chudobince“, kde byly tak žalostné podmínky, že Jimmie po pouhých třech měsících zemřel. Anne díky své houževnaté vytrvalosti získala možnost studovat na Perkinsově škole pro slepé a slabozraké, kde byla nesmírně úspěšná. Díky operaci se jí zrak zlepšil, takže byla schopná číst tištěné písmo. Když otec Helen Kellerové kontaktoval Perkinsovu školu s tím, že hledá pro svou dceru učitele, byla vybrána Anne Sullivanová.
Zpočátku to nebyla příjemná zkušenost. Helen „svou učitelku bila, štípala a kopala a vyrazila jí zub. [Anne] nakonec začala situaci zvládat díky tomu, že se s [Helen] přestěhovaly do malé chatky na pozemku Kellerových. Díky trpělivosti a pevné důslednosti si nakonec získala srdce i důvěru tohoto dítěte.“ Podobně, když začneme božskému Učiteli důvěřovat namísto odporovat, může s námi pracovat, aby nás osvítil a pozvedl na novou úroveň života.
Aby Anne pomohla Helen naučit se slovům, hláskovala jí názvy známých předmětů prstem na dlaň. „[Helen] měla tuto ‚hru s prstem‘ ráda, ale nechápala ji, až do onoho slavného okamžiku, kdy [Anne] hláskovala slovo ‚v-o-d-a‘ a na [Heleninu] ruku přitom pumpovala vodu. [Helen] později napsala:
‚Najednou jsem si mlhavě uvědomila jakoby něco zapomenutého; … a nějakým způsobem mi bylo odhaleno tajemství jazyka. Tehdy jsem poznala, že slovo „v-o-d-a“ znamenalo ono úžasné chladivé něco, co mi teklo po ruce. Toto oživlé slovo probudilo mou duši, dodalo jí světlo, naději a radost, osvobodilo ji! … Všechno mělo své jméno a každé jméno zrodilo novou myšlenku. Když jsme se vrátily do domu, každý předmět, … kterého jsem se dotkla, se jakoby zachvíval životem.‘“
Když Helen Kellerová dospěla, proslavila se svou láskou k jazyku, svými spisovatelskými dovednostmi a svou výmluvností jako veřejný řečník.
Ve filmu ztvárňujícím život Helen Kellerové jsou její rodiče spokojeni s prací Anne Sullivanové poté, co zkrotí jejich divokou dceru do té míry, že Helen sedí zdvořile u večeře, normálně se nají a po jídle složí ubrousek. Ale Anne věděla, že Helen toho je schopná zvládnout mnohem více a že může být pro druhé významným přínosem. I my můžeme být celkem spokojeni s tím, co jsme v životě vykonali, a že jsme zkrátka tím, kým jsme, zatímco Spasitel rozumí vznešenému potenciálu, který chápeme jen nejasně, jakoby „v zrcadle“. Každý z nás může zažít nadšení z toho, že se v nás rozvíjí božský potenciál – podobně jako se radovala Helen Kellerová, když jí slova ožila, vnesla jí do duše světlo a osvobodila ji. Každý z nás může milovat Boha a sloužit Mu a mít schopnost žehnat svým bližním. „Jakož psáno jest: Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“
Zamysleme se nad cenou Božské drahocenné lásky. Ježíš zjevil, že aby usmířil naše hříchy a vykoupil nás ze smrti, jak fyzické, tak i duchovní, Jeho utrpení způsobilo Jemu, „dokonce Bohu, největšímu ze všech, že … se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu – a přál … si, [aby] nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti“. Jeho muka v Getsemanech a na kříži byla větší, než by jakýkoli smrtelník dokázal snést. Nicméně vzhledem k Jeho lásce ke svému Otci a k nám vytrval, a v důsledku toho nám může nabídnout nesmrtelnost i věčný život.
Je hluboce symbolické, že když Ježíš trpěl v Getsemanech, což je místo s lisem na olivy, prýštila Mu „krev … z každého póru“. Ve Spasitelově době se olivový olej vyráběl tak, že se olivy nejprve rozdrtily tím, že se po nich převaloval velký kámen. Výsledná „kaše“ se umístila do měkkých, volně spletených košů, které se naskládaly na sebe. Jejich vahou se vylisoval první a zároveň nejlepší olej. Dodatečného tlaku se dosáhlo tím, že se nahoru na naskládané koše položilo velké břevno nebo kláda, aby se vylisoval další olej. A nakonec, aby se vylisovaly poslední kapky, se břevno na jedné straně zatížilo kameny, aby se dosáhlo maximálního drticího tlaku. A ano, tento olej je krvavě rudý, když zprvu vytéká z oliv.
Myslím na Matoušův záznam o tom, jak Spasitel vstoupil oné osudné noci do Getseman – jak se „počal … rmoutiti a teskliv býti. …
A poodšed maličko, padl na tvář svou, modle se a řka: Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“
Pak, když si představuji, že ona tíha ještě více zesilovala, prosil podruhé o úlevu, a nakonec, možná na vrcholu svého utrpení, potřetí. Tato muka snášel, dokud nebyla spravedlnost uspokojena do poslední kapky. Toto vykonal, aby vykoupil vás i mě.
Jak drahocenný dar je božská láska! Ježíš se, naplněn touto láskou, ptá: „Nevrátíte se nyní ke mně a nebudete činiti pokání z hříchů svých a neobrátíte se, abych vás mohl uzdraviti?“ Láskyplně nás ujišťuje: „Vizte, rámě milosrdenství mého je k vám vztaženo a každ[ého], kdo přijde, … přijmu; a požehnaní jsou ti, kteří jdou ke mně.“
Chcete milovat Toho, kdo jako první miloval vás? Tak dodržujte Jeho přikázání. Chcete být přítelem Toho, kdo položil život za své přátele? Tak dodržujte Jeho přikázání. Chcete přebývat v Jeho lásce a obdržet vše, co vám tak vlídně nabízí? Tak dodržujte Jeho přikázání. Modlím se o to, abychom pociťovali Jeho lásku a plně v ní přebývali, ve jménu Ježíše Krista, amen.