Což by koli vám řekl, učiňte
Když se rozhodneme udělat, „což by koli [nám] řekl“ Bůh, činíme upřímný závazek uvést své každodenní chování do souladu s Boží vůlí.
Spasitel vykonal svůj první zaznamenaný zázrak na svatební hostině v Káni Galilejské. Byli tam přítomni i Jeho matka Maria a Jeho učedníci. Maria zjevně pociťovala určitou zodpovědnost za úspěšný průběh hostiny. Během oslav vyvstal problém – svatebčanům došlo víno. Marii to dělalo starosti a šla za Ježíšem. Krátce spolu promluvili a pak se Maria obrátila na služebníky a řekla:
„Což by koli vám řekl, učiňte.
I bylo tu kamenných stoudví šest postaveno. … [Tyto štoudve neboli nádoby na vodu se nepoužívaly na uskladňování pitné vody, ale na obřadné omývání podle zákona Mojžíšova.]
Řekl [služebníkům] Ježíš: Naplňte ty stoudve vodou. I naplnili je až do vrchu.
I dí jim: Nalévejtež již, a neste vrchnímu správci svadby. I nesli.
[Poté] okusil vrchní správce svadby té vody, vínem učiněné“ a vyjádřil překvapení nad tím, že nejlepší víno se na hostině podává až tak pozdě.
Obvykle si tuto událost pamatujeme proto, že proměnění vody ve víno bylo ukázkou Boží moci – byl to zázrak. Toto je sice důležité poselství, ale v Janově zprávě je ještě jedno důležité poselství. Maria byla „drahocennou a vyvolenou nádobou“ povolanou Bohem, aby porodila, živila a vychovala samotného Syna Božího. Znala Ho lépe než kdokoli jiný na zemi. Znala pravdu o Jeho zázračném narození. Věděla, že byl bez hříchu a že „nemluvil tak, jako jiní lidé, ani nemohl býti učen; neboť nepotřeboval, aby ho někdo učil“. Maria znala Jeho mimořádnou schopnost řešit problémy, včetně problému tak osobního, jako bylo zajištění vína na svatební hostinu. Měla v Něho a v Jeho božskou moc neotřesitelnou důvěru. Její jednoduchý a přímočarý pokyn, který dala služebníkům, neobsahoval žádná upřesnění, podmínky ani omezení: „Což by koli vám řekl, učiňte.“
Maria byla mladou ženou, když se jí zjevil anděl Gabriel. Nejprve se „zarmoutila“ nad tím, že ji nazval tou, která je „milostí obdařená“ a „požehnaná … mezi ženami …, a myslila, jaké by to bylo pozdravení“. Gabriel ji ujistil, že se nemá čeho bát – zpráva, kterou jí přináší, je dobrá. Měla „[počít] v životě … [Syna] Nejvyššího“ a porodit syna, který „kralovati bude v domě Jákobově na věky“.
Maria se nahlas podivila: „Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?“
Anděl jí to objasnil, byť stručně, a ujistil ji, že nic není „nemožné u Boha“.
Maria pokorně odvětila, že udělá, oč ji Bůh žádá, aniž by trvala na tom, že musí znát podrobnosti, a bezpochyby i navzdory tomu, že měla nespočet otázek ohledně toho, jaký to bude mít dopad na její život. Zavázala se k tomu, aniž by přesně chápala, proč to po ní Bůh chce nebo jak to vše dopadne. Přijala Boží slovo bezpodmínečně a předem, přičemž jen málo věděla, co ji čeká. S prostou důvěrou v Boha Maria řekla: „Aj, [služebnice] Páně, staniž mi se podlé slova tvého.“
Když se rozhodneme udělat, „což by koli [nám Bůh] řekl“, činíme upřímný závazek uvést své každodenní chování do souladu s Boží vůlí. Prosté skutky víry, jakými jsou každodenní studium písem, pravidelný půst či pronášení modliteb s opravdovým záměrem, prohlubují naši studnici duchovních schopností vyrovnávat se s nároky smrtelnosti. Prosté zvyky víry časem vedou k zázračným výsledkům. Proměňují naši víru ze sazeničky v dynamickou moc dobra v našem životě. Když pak na své cestě narážíme na těžkosti, naše zakořeněnost v Kristu poskytuje naší duši stálost. Bůh nás posiluje v našich slabostech, prohlubuje naši radost a způsobuje, aby „všechny věci [působily] společně pro dobro [naše]“.
Před několika lety jsem mluvil s jedním mladým biskupem, který každý týden trávil hodiny pohovory se členy sboru. Dospěl k pozoruhodnému postřehu. Řekl, že záležitostem, kterým čelí členové jeho sboru, čelí členové Církve všude na světě – například tomu, jak založit šťastné manželství; zápolení s hledáním rovnováhy mezi prací, rodinou a církevními povinnostmi; těžkostem se Slovem moudrosti, se zaměstnáním nebo s pornografií; nebo problému srovnat se vnitřně s nějakou církevní zásadou nebo otázkou z historie, které nerozumějí.
Rady, které členům sboru dával, často zahrnovaly výzvu zaměřit se na prosté skutky víry, jako je studium Knihy Mormonovy – jak nám to radil president Thomas S. Monson – placení desátku či oddaná služba v Církvi. Členové mu však často odpovídali těmito skeptickými slovy: „Nesouhlasím s vámi, bratře biskupe. Všichni víme, že je dobré toto dělat. Neustále o tom mluvíme na shromáždění. Mám ale pocit, že mi nerozumíte. Co má snaha dělat kteroukoli z těchto věcí společného s problémy, kterým čelím já?“
To je dobrá otázka. Časem jsme já i tento mladý biskup vypozorovali, že ti, kteří vědomě dělají ony malé a prosté věci – a jsou poslušní i ve zdánlivých maličkostech – jsou požehnáni vírou a silou, jež dalece přesahují samotné skutky poslušnosti, a dokonce s nimi zdánlivě vůbec nesouvisejí. Může se zdát těžké najít spojitost mezi základními každodenními skutky poslušnosti a řešením velkých, složitých problémů, kterým čelíme. Spojitost mezi nimi však je. Z vlastní zkušenosti vím, že vykonávání drobných každodenních skutků víry je tím nejlepším způsobem, jak se opevnit před životními těžkostmi, ať již jde o cokoli. Drobné skutky víry, i když se mohou zdát bezvýznamné nebo bez jakékoli spojitosti s konkrétními problémy, jež nás trápí, nám žehnají ve všem, co děláme.
Pomyslete na Námana, který byl „hejtman vojska … Syrského, … muž tak udatný“ a trpící malomocenstvím. Mladá služebná mu řekla o prorokovi v Izraeli, který by ho mohl uzdravit, a tak se Náman vydal v doprovodu služebníků a vojáků a s dary do Izraele a nakonec dorazil do domu Elizea. Elizeův služebník, nikoli Elizeus samotný, Námanovi sdělil, že mu Pán přikazuje: „Jdi a umej se sedmkrát v [řece] Jordáně.“ Jednoduchá věc. Je možné, že toto prosté nařízení připadalo mocnému válečníkovi tak nelogické, zjednodušující nebo pod jeho úroveň, že se mu samotná slova zdála urážlivá. Elizeův pokyn Námanovi přinejmenším nedával smysl, „tedy rozhněvav se Náman, bral se odtud“.
Námanovi služebníci k němu však ohleduplně přistoupili a podotkli, že kdyby po něm Elizeus požadoval „jakkoli velikou věc“, tak by to udělal. Poznamenali, že vzhledem k tomu, že se po něm požaduje udělat něco snadného, neměl by to snad splnit, i když nerozumí tomu, proč to má udělat? Náman se nad svou reakcí zamyslel a možná skepticky, ale poslušně „sstoupiv, pohřížil se v Jordáně sedmkrát“ a byl zázračně uzdraven.
Některé odměny za poslušnost skutečně přicházejí rychle; jiné přicházejí až poté, co jsme prozkoušeni. V Drahocenné perle čteme o Adamově neúnavné píli v zachovávání přikázání přinášet oběti. Když se anděl Adama zeptal, proč přináší oběti, odpověděl: „Nevím než to, že mi Pán přikázal.“ Anděl vysvětlil, že jeho oběti jsou „podobenství[m] oběti Jednorozeného Otcova“. Toto vysvětlení však Adam obdržel až poté, co prokázal své odhodlání být poslušný Pána po mnoho dnů, aniž by věděl, proč má tyto oběti přinášet.
Bůh nám za neochvějnou poslušnost Jeho evangelia a za věrnost Jeho Církvi vždy požehná, ale zřídkakdy nám předem sdělí, kdy tak učiní. Neukazuje nám od samého začátku celý obraz. Zde přichází na řadu víra, naděje a důvěra v Pána.
Bůh nás žádá, abychom byli trpěliví – abychom Mu důvěřovali a následovali Ho. Vybízí nás, abychom se nepřeli, protože nevidíme. Varuje nás, že nemáme očekávat snadné odpovědi nebo rychlá řešení z nebe. Vše dopadne dobře, když ve „zkoušce své víry“ budeme stát pevně, bez ohledu na to, jak těžké bude v této zkoušce vytrvat nebo jak pomalu bude odpověď přicházet. Nemluvím o „slepé poslušnosti“, ale o promyšlené důvěře v Pánovu dokonalou lásku a v Jeho dokonalé načasování.
Ke zkoušce naší víry bude vždy patřit to, že máme zůstat věrni prostým, každodenním skutkům víry. Pán slibuje, že poté, a jedině poté, obdržíme božskou odpověď, po níž toužíme. Teprve poté, co prokážeme ochotu udělat to, co od nás Bůh požaduje, aniž bychom trvali na tom, že musíme znát všechna kdy, proč a jak, „[sklidíme] odměnu za víru svou a za píli svou a za trpělivost a za shovívavost“. Opravdová poslušnost přijímá Boží přikázání bezpodmínečně a předem.
Každý den se vědomě či nevědomě všichni rozhodujeme, komu budeme sloužit. Své odhodlání sloužit Pánu prokazujeme tím, že každý den věrně konáme skutky oddanosti. Pán slibuje, že nás povede po naší cestě, ale aby tak mohl činit, musíme kráčet s důvěrou, že On cestu zná, protože On je „ta cesta“. Musíme naplnit své vlastní nádoby na vodu až po okraj. Když Mu důvěřujeme a následujeme Ho, náš život se proměňuje tak, jako se proměnila voda ve víno. Stáváme se něčím větším a lepším, než čím bychom jinak mohli být. Důvěřujte v Pána a „což by koli vám řekl, učiňte“. Ve jménu Ježíše Krista, amen.