Jedno v Kristu
Jedině díky osobní oddanosti Ježíši Kristu a skrze ni a díky Jeho lásce můžeme doufat, že dosáhneme jednoty.
Jak poznamenal president Dallin H. Oaks, dnes je Květná neděle, začátek Svatého týdne, který značí Pánův triumfální vjezd do Jeruzaléma, Jeho utrpení v Getsemanech a smrt na kříži o několik dnů později a Jeho slavné Vzkříšení o velikonoční neděli. Dejme si předsevzetí, že nikdy nezapomeneme, čím Kristus prošel, aby nás mohl vykoupit.1 A nikdy neztrácejme onu nesmírnou radost, kterou o Velikonocích znovu pocítíme, když budeme přemítat o Jeho vítězství nad hrobem a o daru všeobecného vzkříšení.
Ježíš se večer před výslechy a ukřižováním, které Ho čekaly, setkal se svými apoštoly při pokrmu podávaném během svátku přesnic. Na konci této Poslední večeře Ježíš v posvátné přímluvné modlitbě prosil svého Otce těmito slovy: „Otče svatý, [uchovej mé apoštoly] ve jménu svém, kteréž jsi mi dal, aťby byli jedno jako my.“2
Poté Spasitel svou naléhavou prosbu láskyplně rozšířil, aby zahrnovala všechny věřící:
„Ne za tytoť pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne.
Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli.“3
Dosáhnout jednoty je téma, které se v evangeliu Ježíše Krista a v jednání Boha s Jeho dětmi neustále opakuje. Ohledně města Sion v Enochově době se říká, že tito lidé „byli jednoho srdce a jedné mysli“.4 O prvních Svatých v původní Církvi Ježíše Krista se v Novém zákoně píše: „Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše.“5
V naší dispensaci Pán nabádal: „Pravím vám: Buďte jedno; a nejste-li jedno, nejste moji.“6 Jedním z důvodů, proč prvotní Svatí v Missouri nedokázali založit místo Sionu, bylo podle Pána to, že nebyli „jednotni podle jednoty požadované zákonem celestiálního království“.7
Tam, kde Bůh převládá ve všech srdcích a myslích, jsou lidé popisováni slovy, že jsou „jedno, děti Kristovy“.8
Když se vzkříšený Spasitel zjevil dávným národům v Knize Mormonově, s nelibostí poznamenal, že v minulosti měli lidé mezi sebou spory ohledně křtu a dalších záležitostí. Přikázal:
„Nebudou mezi vámi žádné spory, jako byly doposud; a také nebudou mezi vámi žádné spory ohledně bodů nauky mé, jako byly doposud.
Neboť vpravdě, vpravdě pravím vám, ten, kdo má ducha sváru, není ode mne, ale je od ďábla, který je otcem sváru.“9
Jak lze v našem extrémně svárlivém světě dosáhnout jednoty, zvláště v Církvi, kde máme mít jednoho Pána, jednu víru a jeden křest?10 Klíč nám dává Pavel:
„Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. …
Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“11
Jsme až příliš rozdílní a občas i příliš nesvorní na to, abychom byli schopni se sjednotit na jakémkoli jiném základě či pod jakýmkoli jiným jménem. Skutečně dosáhnout jednoty můžeme jedině v Ježíši Kristu.
To, abychom se stali jedno v Kristu, nastává u každého zvlášť – každý z nás začíná u sebe. Jsme duální bytosti z těla a ducha a někdy sami se sebou válčíme. Jak řekl Pavel:
„[Neboť] se těším ze zákona Božího podle vnitřního člověka.
Ale vidím jiný zákon v oudech [mého těla], odporující zákonu mysli mé, a jímající mne zákonu hřícha, kterýž jest v oudech mých.“12
Ježíš byl rovněž bytostí z těla a ducha. Byl zkoušen; On tomu rozumí; a může nám pomoci vnitřní jednoty dosáhnout.13 Když tedy čerpáme ze světla a milosti Kristovy, snažíme se dát našemu duchu – a Svatému Duchu – nadvládu nad tím, co je fyzické. A když se nám nedaří, Kristus nám svým Usmířením dává dar pokání a příležitost to zkoušet znovu.
Pokud každý z nás jednotlivě „oblékneme Krista“, pak můžeme společně doufat, že se staneme jedním – jak řekl Pavel: tělem Kristovým.14 „Obléci si Krista“ dozajista zahrnuje i to, že učiníme z Jeho prvního a velikého přikázání15 svůj první a největší závazek, a pokud Boha milujeme, budeme dodržovat Jeho přikázání.16
Jednota s našimi bratry a sestrami v těle Kristově se prohlubuje, když dbáme i na druhé přikázání – neoddělitelně spjaté s tím prvním: milovat druhé jako sami sebe.17 A myslím, že ještě dokonalejší jednoty bychom mezi sebou dosáhli, kdybychom následovali Spasitelovo vyšší a svatější vyjádření tohoto druhého přikázání – milovat jeden druhého nejen tak, jak milujeme sami sebe, ale také tak, jak On miloval nás.18 Suma sumárum se jedná o to, aby „každý člověk [usiloval] o blaho bližního svého a [činil] všechny věci s okem upřeným na slávu Boží“.19
Když president Marion G. Romney, bývalý rádce v Prvním předsednictvu, vysvětloval, jak lze dosáhnout trvalého pokoje a jednoty, řekl:
„Pokud se jeden člověk poddává Satanovi a je naplněn skutky těla, válčí sám proti sobě. Pokud se poddávají dva, válčí v sobě a bojují jeden s druhým. Pokud se poddávají mnozí, společnost [sklízí] velký nepokoj a sváry. Pokud se poddávají vládci země, probíhají sváry na úrovni celého světa.“
President Romney pokračoval: „Stejně jako mají skutky těla všeobecnou platnost, má ho i evangelium pokoje. Pokud podle něj žije jeden člověk, má pokoj v sobě. Pokud podle něj žijí dva lidé, má pokoj v sobě každý z nich a mají ho i mezi sebou. Pokud podle něj žijí občané, panuje v daném národě mír. Až bude záležitosti světa ovládat dost národů, které zakoušejí ovoce Ducha, pak, a teprve pak, již nebudou znít válečné bubny a vlát bitevní vlajky. … (Viz Alfred Lord Tennyson, „Locksley Hall“, The Complete Poetical Works of Tennyson, ed. W. J. Rolfe, Boston: Houghton-Mifflin Co., 1898, str. 93, řádky 27–28.)“20
Když si „oblékneme Krista“, lze odlišnosti, neshody a spory buď vyřešit, nebo je odložit. Poměrně dramatický příklad překonání rozporů se nachází v historii naší Církve. Starší Brigham Henry Roberts (běžně známý jako B. H. Roberts), který se narodil v Anglii v roce 1857, sloužil jako člen První rady Sedmdesáti – což dnes nazýváme Předsednictvem Sedmdesáti. Starší Roberts byl schopným a neúnavným obhájcem znovuzřízeného evangelia a Církve v jedněch z jejích nejtěžších období.
V roce 1895 se však služba staršího Robertse v Církvi ocitla kvůli svárům v ohrožení. Brigham Henry byl jmenován delegátem v konventu, který navrhl ústavu Utahu, když tento stát vznikl. Poté se rozhodl kandidovat do kongresu Spojených států, avšak neoznámil to Prvnímu předsednictvu ani nepožádal o jejich svolení. President Joseph F. Smith, rádce v Prvním předsednictvu, za toto Brighama pokáral na generálním kněžském shromáždění. Starší Roberts ve volbách prohrál a měl pocit, že jeho porážka byla do značné míry důsledkem prohlášení presidenta Smitha. Při několika politických projevech a rozhovorech byl vůči vedoucím Církve kritický. A z aktivní církevní služby se stáhl. Během dlouhého setkání v chrámu Salt Lake se členy Prvního předsednictva a Rady Dvanácti Brigham Henry své jednání neústupně ospravedlňoval. Později „dal president [Wilford] Woodruff [staršímu Robertsovi] tři týdny na to, aby svůj postoj přehodnotil. Pokud by zůstal nekajícný, z Rady Sedmdesáti by ho uvolnili.“21
Na následném soukromém setkání s apoštoly Heberem J. Grantem a Francisem Lymanem byl Brigham Henry zpočátku neústupný, ale nakonec zvítězila láska a Svatý Duch. Do očí mu vstoupily slzy. Tito dva apoštolové dokázali vyřešit určité domnělé malichernosti a prohřešky, které Brighama Henryho trápily, a rozloučili se s ním s upřímnou prosbou o smír. Druhý den ráno, po dlouhé modlitbě, poslal starší Roberts starším Grantovi a Lymanovi vzkaz, že je připraven se se svými bratřími znovu sjednotit.22
Když se starší Roberts později setkal s Prvním předsednictvem, řekl: „Šel jsem k Pánu a prostřednictvím Jeho Ducha jsem obdržel světlo a poučení, abych se podrobil pravomoci Boží.“23 B. H. Roberts, motivován láskou k Bohu, zůstal věrným a schopným církevním vedoucím až do konce života.24
Na tomto příkladu můžeme také vidět, že jednota neznamená prostě se jen shodnout na tom, že každý má dělat to své nebo jít svou vlastní cestou. Nemůžeme být zajedno, pokud všichni nepodrobíme své úsilí společné věci. To znamená, slovy B. H. Robertse, podrobit se pravomoci Boží. Jsme různé části těla Kristova a plníme různé funkce v různých chvílích – ucho, oko, hlava, ruka, chodidlo – a přesto patříme k jednomu tělu.25 Naším cílem tudíž je, „aby nebyla roztržitost v těle, ale aby oudové jedni o druhé vespolek pečovali“.26
Jednota neznamená stejnost, ale každopádně vyžaduje soulad. Můžeme mít srdce spojená v lásce a být zajedno ve víře a v nauce, a přesto fandit odlišným týmům, nesouhlasit spolu, pokud jde o různé politické záležitosti, diskutovat o cílech a o tom, jak jich nejlépe dosáhnout, a mít odlišné názory na mnoho dalších podobných věcí. Nikdy však nemůžeme nesouhlasit nebo se svářit plni hněvu či pohrdání vůči sobě navzájem. Spasitel pravil:
„Neboť vpravdě, vpravdě pravím vám, ten, kdo má ducha sváru, není ode mne, ale je od ďábla, který je otcem sváru a podněcuje srdce lidí, aby se navzájem hněvivě svářili.
Vizte, naukou mou není podněcovati ke hněvu srdce lidská, jednoho proti druhému; ale naukou mou je to, že takové věci mají skončiti.“27
Před rokem nás president Russell M. Nelson naléhavě žádal těmito slovy: „Nikdo z nás nedokáže mít kontrolu nad národy nebo nad činy druhých, ba dokonce ani členů vlastní rodiny. Můžeme však mít kontrolu sami nad sebou. Mou dnešní výzvou, drazí bratři a sestry, je to, abyste ukončili konflikty, které zuří ve vašem srdci, vašem domově a vašem životě. Zakopejte jakékoli a veškeré sklony ubližovat druhým – ať již mají podobu hněvu, vznětlivosti, ostrého jazyka nebo zášti vůči někomu, kdo ublížil vám. Spasitel nám přikázal, abychom nastavovali druhou tvář [viz 3. Nefi 12:39], měli rádi své nepřátele a modlili se za ty, kteří nás utiskují [viz 3. Nefi 12:44].“28
Znovu opakuji, že jedině díky osobní oddanosti Ježíši Kristu a skrze ni a díky Jeho lásce můžeme doufat, že dosáhneme jednoty – jednoty ve svém nitru, jednoty v domově, jednoty v Církvi a nakonec i jednoty v Sionu, a především jednoty s Otcem a Synem a Duchem Svatým.
Nyní se vrátím k událostem Svatého týdne a ke konečnému vítězství našeho Vykupitele. Vzkříšení Ježíše Krista dosvědčuje Jeho božskost a to, že překonal vše. Jeho Vzkříšení dosvědčuje, že i my, spojeni s Ním smlouvou, můžeme překonat vše a dosáhnout jednoty. Jeho Vzkříšení dosvědčuje, že Jeho prostřednictvím je nesmrtelnost a věčný život realitou.
Dnes dopoledne vydávám svědectví o Jeho doslovném Vzkříšení a o všem, co z toho vyplývá, ve jménu Ježíše Krista, amen.