„Nikdy jsme neměli pocit, že jsme sami“

Po 2. světové válce začala misie znovu působit a po nějaký čas dosahovala v Československu značných úspěchů. Mezi obrácenými z tohoto období bylo mnoho mladých lidí, včetně 17letého Jiřího Šnederflera a 19leté Olgy Kozákové. Avšak ani ne rok poté, co byli Jiří Šnederfler a Olga Kozáková pokřtěni, vydala komunistická strana zákaz působení misionářů z cizích zemí na území Československa.

Kontakt s vedoucími Církve mimo zemi byl omezený a orgány státní správy odmítaly Církev uznat. Členové se nemohli pravidelně scházet, získávat tištěné materiály ani veřejně vykonávat obřady. Navzdory útlaku ze strany státní správy však i nadále žili podle své víry. Každoročně se 24. července setkávali na místě nedaleko hradu Karlštejn, kde byla v roce 1929 země zasvěcena. Na jednom z těchto výročních setkání se Jiří Šnederfler seznámil s Olgou Kozákovou. Zanedlouho se vzali.

Jiří a Olga Šnederflerovi pak několik desítek let učili doma své děti zásadám evangelia, pořádali každý týden pobožnosti, studovali písma a modlili se. Otevřené praktikování víry však bylo po mnoho let natolik riskantní, že nikomu neřekli, že jsou Svatými posledních dnů, a to ani svým dětem, dokud nebyly dost staré na to, aby to dokázaly udržet v tajnosti. Pokud jde o tištěné církevní materiály, bylo je v této době obtížné získat a nebezpečné vlastnit. Když už se nějaké získat podařilo, členové je překládali, opisovali na psacím stroji a tyto opisy si navzájem osobně předávali. Společně mezi sebou takto překládali a šířili náboženské písně, příručky určené vedoucím, příručky pro výuku, pojednání o písmech, a dokonce i úplný překlad Nauky a smluv. Navzdory pronásledování, jemuž čeští Svatí čelili, Jiří vzpomínal: „Nikdy jsme neměli pocit, že jsme sami. Nad námi je Bůh. Vždy jsem měl pocit, že jsme součástí širší rodiny členů Církve z celého světa.“

V roce 1975 byl v Praze vytvořen okrsek a Jiří Šnederfler se stal jeho presidentem. Ačkoli Církev stále nebyla oficiálně uznávána, trávila rodina Šnederflerových víkendy na cestách po republice a navštěvovala další členy Církve. Brzy byly zorganizovány odbočky Praha, Brno a Plzeň. Členové v Československu se začali stýkat mezi sebou i s vedoucími Církve ze zahraničí s větší pravidelností. Jiří Šnederfler začal s podporou církevních vedoucích z Evropy a ze Spojených států znovu usilovat o to, aby stát Církev oficiálně uznal.