Pionýři v každé zemi
Filipíny – duchovní síla na mořských ostrovech
V krátkém období 53 let dosáhla Církev na Filipínách, které jsou známy jako „Perla orientu“, ohromující síly a růstu.
Augustovi A. Limovi se poselství, které mu předali dva mladí misionáři ze Spojených států, zdálo být potvrzením zásad, o kterých již dříve věděl, že jsou pravdivé. Agusto, mladý právník a křesťan, poznamenal, že naukám, jako je například pokračující zjevení, „věřil už v době, kdy byl na střední a vysoké škole“.1
Po několika měsících Augusto souhlasil s tím, že přijde na nedělní bohoslužbu, a přijal výzvu číst Knihu Mormonovu a modlit se ohledně ní. „Začal jsem číst Knihu Mormonovu opravdu vážně – v tomtéž duchu, v jakém nás k tomu nabádá Moroni. Když jsem to udělal s touhou poznat, zda je pravdivá, již po několika řádcích jsem začal získávat svědectví,“ vzpomíná.2
V říjnu 1964 byl Augusto Lim pokřtěn a stal se pionýrem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů na Filipínách. Jeho manželka a členové rodiny vstoupili do Církve krátce poté. Dnes, po několika desetiletích věrné služby v Církvi – k níž patří i povolání z roku 1992 sloužit jako generální autorita, čímž se stal prvním Filipíncem, který v takové funkci sloužil, – je bratr Lim příkladem víry a oddanosti stovek tisíc Svatých posledních dnů, kteří na „Perle orientu“ žijí.
Úrodná země
Přibližně 550 let před narozením Ježíše Krista Pán slíbil Nefimu, prorokovi z Knihy Mormonovy: „Pamatuji na ty, kteří jsou na ostrovech mořských“ a „vynáším slovo své dětem lidským, ano, dokonce ke všem národům země“. (2. Nefi 29:7.) Mnohé z těch, kteří čtou tato vybraná slova, napadá jedna skupina „ostrovů mořských“ – Filipíny.
Filipínskou republiku, která má téměř 100 milionů obyvatel, tvoří rozsáhlé souostroví asi 7 100 ostrovů, které se nacházejí u jihovýchodního pobřeží Asie. Je to krásná tropická země, kterou obývají přátelští, temperamentní a skromní lidé. Přesto je ale náchylná na výskyty zemětřesení, tajfunů, sopečných erupcí, přílivových vln a jiných přírodních katastrof a země se potýká s mnoha společenskoekonomickými problémy. Opakovaným problémem je i velmi rozšířená chudoba. Filipínci si také prožili období politické nestability a ekonomických krizí.
Avšak pro ty, kteří jsou obeznámeni se způsoby Páně, jsou Filipíny úrodnou zemí pro zasazení semének evangelia. Mnozí Filipínci používají kromě tagalštiny a dalších domorodých jazyků také angličtinu, která je rovněž celonárodním jazykem. V důsledku dlouhého období španělské nadvlády tvoří více než 90 procent obyvatelstva křesťané, přičemž významnou menšinou jsou muslimové.
První pokus přivést na Filipíny Církev podnikli v roce 1898 během Španělsko-americké války Willard Call a George Seaman, vojáci a zároveň Svatí posledních dnů z Utahu, kteří byli před svým odjezdem ustanoveni jako misionáři. Když se jim naskytla příležitost, kázali evangelium, ale žádné křty z toho nevzešly.
Během 2. světové války se po ostrovech pohybovalo několik Svatých posledních dnů, kteří byli příslušníky postupujících spojeneckých armád. V letech 1944 a 1945 měly vojenské skupiny na mnoha různých místech církevní shromáždění a řada příslušníků armády, kteří byli Svatými posledních dnů, zůstávala po skončení války na Filipínách. Patřila mezi ně i Maxine Tateová a nově obrácený člen Jerome Horowitz. Oba pomáhali seznámit s evangeliem Anicetu Fajardovou. Když bratr Horowitz pomáhal znovu postavit Anicetin dům ve vybombardované části Manily, podělil se o svou nově nalezenou víru s Anicetou a s její dcerou Ruth.
Aniceta získala svědectví a chtěla se dát pokřtít, ale Církev v té době nedávala oprávnění ke křtům Filipínců, protože na ostrovech neexistovala žádná stálá jednotka Církve. Starší Harold B. Lee (1899–1973) z Kvora Dvanácti apoštolů se dozvěděl o Anicetině přání, a díky své funkci předsedy generálního výboru pro příslušníky armády Anicetin křest schválil. Velikonočního rána v roce 1946 byla Aniceta Fajardová pokřtěna vojákem Lorenem Ferrem a je nyní považována za první Filipínku, která se stala členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Počátek misionářské práce
Po válce byly církevní skupiny zorganizovány na dvou amerických vojenských základnách – Clark Air Base a Subic Bay Naval Base – a Svatí posledních dnů, kteří sloužili v armádě, se těšili na to, až bude na Filipínách založena oficiální církevní organizace. 21. srpna 1955 president Joseph Fielding Smith (1876–1972) zasvětil Filipíny pro hlásání evangelia. Kvůli právním omezením se však příjezd misionářů oddálil až do roku 1961.
V roce 1960 na několik dnů Filipíny navštívil starší Gordon B. Hinckley (1910–2008), který byl tehdy asistentem Kvora Dvanácti apoštolů: „Vyjádřil jsem přesvědčení, že misionářská práce bude … právě tak plodná, jako byla na mnoha jiných místech na světě.“3 Následující rok, po mnoha přípravách a administrativní práci, kterou vykonali členové jako například Maxine Tate Grimmová a president Robert S. Taylor, který předsedal misii Jižní Dálný východ, se starší Hinckley na ostrovy vrátil, aby Filipíny znovuzasvětil pro zahájení misionářské práce.
28. dubna 1961 se na předměstí Manily starší Hinckley sešel se skupinkou vojáků, amerických residentů a jedním filipínským členem – Davidem Lagmanem – a pronesl zvláštní modlitbu, v níž zaznělo, „že mnoho tisíc lidí přijme toto poselství a bude díky němu požehnáno“.4 Tato slova pronesená pravým služebníkem Páně se záhy stala prorockými.
První čtyři misionáři – Raymond L. Goodson, Harry J. Murray, Kent C. Lowe a Nester O. Ledesma – dorazili do Manily o několik týdnů později. „Filipínci přijímali evangelium velmi snadno,“ poznamenal starší Lowe. „Když se do Církve rozhodla vstoupit hlava rodiny, ve velmi mnoha případech přišla do Církve celá rodina.“5
Růst Církve
Práce pokračovala až do té míry, že v roce 1967 byla zorganizována Filipínská misie. Do konce onoho roku bylo v misii 3 193 členů, z nichž 631 bylo obráceno během téhož roku. Do roku 1973 se Církev na Filipínách rozrostla na téměř 13 000 členů. 20. května 1973 byl vytvořen filipínský kůl Manila a Augusto A. Lim byl povolán jako president. V roce 1974 se misie rozdělila na Filipínskou misii Manila a Filipínskou misii Cebu City.
V srpnu 1975 přijel do Manily president Spencer W. Kimball (1895–1985), aby zde předsedal první filipínské územní konferenci. V srpnu bývaly časté bouře, což těm, kteří přijížděli do Manily z okolí, ztěžovalo cestování. Autobus plný Svatých z města Laoag City téměř nedojel, ale Svatí vytlačili vozidlo z bahnité prohlubně a úpěnlivými prosbami přesvědčili řidiče, aby jel dál. Jiná skupina Svatých se tři dny odvážně plavila po rozbouřeném moři, protože, jak poznamenala jedna sestra, to jediné, na čem jim záleželo, bylo vidět a slyšet žijícího proroka Božího.
President Kimball navštívil Filipíny znovu v roce 1980, aby předsedal další územní konferenci, a také se krátce setkal s filipínským presidentem Ferdinandem Marcosem. Toto setkání připravilo cestu pro to, aby Církev mohla nakonec na Filipínách v roce 1983 otevřít misionářské výcvikové středisko a aby mohl být o rok později zasvěcen chrám Manila. V roce 1987 bylo zřízeno území Filipíny/Mikronésie s ústředím v Manile.
V tomtéž roce byly také přeloženy části Knihy Mormonovy do tagalštiny. Nyní je Kniha Mormonova přeložena do několika jazyků, kterými se na Filipínách mluví, včetně cebuánštiny.
Požehnání plynoucí z chrámu
V prosinci 1980 vyslal president Spencer W. Kimball ředitele církevního realitního oddělení do Manily, aby tam našel vhodný pozemek pro stavbu chrámu. Po posouzení několika pozemků ředitel odeslal žádost o zakoupení pozemku o velikosti 1,4 hektaru ve městě Quezon City. Toto místo se nachází nad údolím Marikina a je poměrně dobře dostupné pro mnoho členů Církve. Žádost byla schválena a nemovitost byla v lednu 1981 zakoupena. Název ulice byl na žádost Církve změněn na Temple Drive [Chrámová ulice].
Slavnostního výkopu konaného 25. srpna 1982 se navzdory hrozbě výskytu tajfunu zúčastnilo asi 2 000 členů Církve, kteří dorazili ze všech možných koutů souostroví na člunech, vlakem a autobusem. Stavba chrámu byla zahájena krátce poté a v srpnu 1984 byl chrám připraven k zasvěcení.
Před zasvěcením se prohlídky chrámu zúčastnilo téměř 27 000 členů i nečlenů. Přišli bez ohledu na to, že před pouhými několika dny udeřily na Filipíny dva tajfuny v rozmezí 48 hodin. Svatí ze vzdálených provincií dorazili unavení, ale nadšení. V mnoha případech museli přijet do Manily oklikou, protože silnice byly zaplavené a mosty poškozené rozvodněnými řekami.
Krása chrámu na návštěvníky, včetně mnoha prominentních Filipínců, velmi zapůsobila. Spisovatel Celso Carunungan se zmínil o „jakémsi pocitu svatosti, že když vstoupíte dovnitř, setkáte se tam se Stvořitelem“. Plukovník Bienvenido Castillo, vrchní kaplan Filipínské policie, řekl, že chrám je „místo, kde můžete díky prostředí, v němž se nacházíte, rozjímat o nebeských věcech“. Dvě jeptišky vyjádřily přesvědčení, že chrám „je skutečně dům Páně“. Eva Estrada-Kalawová, členka filipínského parlamentu, řekla průvodcům: „Přála bych si, abyste zde vybudovali více chrámů.“6
President Hinckley, tehdejší druhý rádce v Prvním předsednictvu, vedl bohoslužbu spojenou s položením úhelného kamene, která se konala v úterý 25. září 1984. Poté následovalo devět zasvěcovacích zasedání v celestiální místnosti. Různých zasedání se zúčastnilo přibližně 6 500 Svatých ze 16 kůlů a 22 okrsků v Tichomořském území.
Poté, co proběhlo poslední zasvěcovací zasedání, se Paulo V. Malit ml. a Edna A. Yasonaová stali prvním manželským párem, který byl 27. září 1984 v chrámu Manila na Filipínách oddán. Obřad sňatku vykonal W. Garth Andrus, první president tohoto chrámu.
Mnoho členů Církve, počínaje chrámovými pracovníky, čekalo ve frontě, aby mohli obdržet své obdarování. Práce v chrámu pokračovala celou noc až do druhého dne.
Členové pociťovali zvýšenou touhu vstoupit do chrámu. Ti, kteří bydleli daleko od Manily, toho museli hodně obětovat, aby dorazili z velké dálky na člunu nebo autobusem. Přesto však přišli a přinesli s sebou příběhy víry a odhodlání.
Bernardovi a Leonidě Obedozaovým z General Santos se cesta do chrámu ve vzdálené Manile zdála téměř nedosažitelná. Avšak podobně jako kupec, který šel a prodal vše, co měl, aby si koupil jednu drahocennou perlu (viz Matouš 13:45–46), se i tento manželský pár rozhodl prodat dům, aby měli na zaplacení cesty a mohli být se svými dětmi zpečetěni jako věčná rodina. Poté, co prodali dům a téměř veškerý svůj majetek, byli schopni shromáždit přesnou částku na zaplacení plavby jejich devítičlenné rodiny do Manily. Leonides měla obavy, protože neměli domov, kam by se mohli vrátit. Ale Bernardo ji ujistil, že Pán se o ně postará. V roce 1985 byli zpečetěni jako rodina na čas a celou věčnost. Stálo to za veškeré oběti, které přinesli, neboť v chrámu našli s ničím nesrovnatelnou radost – svou drahocennou perlu. A Bernardova slova se naplnila – Pán se o ně postaral. Při zpáteční cestě z Manily jim laskaví známí poskytli místo, kde mohli bydlet. Jejich děti vystudovaly a rodina si nakonec pořídila nový domov na novém místě.
18. dubna 2006 První předsednictvo oznámilo, že bude postaven filipínský chrám Cebu City. Mnozí členové Církve, když se tuto novinu dozvěděli, plakali radostí. „Jsme požehnáni, protože Pán vybral jako místo pro stavbu dalšího chrámu Cebu City,“ řekl Cesar Perez ml., ředitel Institutu náboženství v Cebu City.
Několik měsíců po zasvěcení chrámu Cebu City se filipínští Svatí posledních dnů mohli znovu radovat. 2. října 2010 president Thomas S. Monson během svého úvodního proslovu na generální konferenci oznámil stavbu chrámu Urdaneta ve filipínské provincii Pangasinan.
To nejlepší teprve přijde
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je na Filipínách poměrně mladá v porovnání s tím, jak dlouho působí v jiných zemích, ale její budoucnost v tomto ostrovním národě je vskutku úžasná. Zdejší růst Církve je zázračný a to nejlepší teprve přijde. Starší Michael John U. Teh ze Sedmdesáti, druhý Filipínec, který byl povolán sloužit jako generální autorita, řekl: „My [filipínští Svatí posledních dnů] se musíme duchovně připravovat více než kdy předtím, protože toto dílo půjde kupředu s naší pomocí, i bez nás.“7
Tak jak se bude odvíjet 21. století, znovuzřízená Církev bude dál růst v počtech i vlivu, zatímco další a další Filipínci budou přijímat její poselství a stanou se požehnáním pro tento vyvolený lid na mořských ostrovech. Pro staršího Teha a filipínské Svaté se právě nyní naplňují „veliké … sliby Páně [určené] těm, kteří jsou na ostrovech mořských“. (2. Nefi 10:21.)
Růst počtu členů Církve na Filipínách
1967: 3 193
1970: 13 000
1980: 17 424
1990: 237 000
2000: 373 000
2012: 661 598