Boží dcery smlouvy

Jean A. Stevensová

První rádkyně v generálním předsednictvu Primárek

Když se dcery Boží zaměří na chrám a na své posvátné smlouvy, Bůh jim může žehnat osobním a mocným způsobem.

Drahé sestry, s láskou vás zdravím. Ať už jste kdekoli na světě, doufám, že právě teď pociťujete lásku, již k vám osobně Pán chová, a že Duch vám v srdci svědčí o poselství písně tohoto nádherného sboru. Připojuji se k nim se svým svědectvím: já vím, že žije Spasitel a že každou z nás miluje.

Dnes večer se scházíme jako Boží dcery smlouvy. Náš věk, životní situace ani rysy osobnosti nás nemohou rozdělovat, neboť především patříme Jemu. Uzavřely jsme smlouvu, že budeme vždy pamatovat na Jeho Syna.

Moc této zvláštní smlouvy se mi vryla do srdce před třemi týdny na jednom křestním shromáždění. Přede mnou sedělo osm krásných dětí naplněných uctivým očekáváním, protože již konečně nastal jejich velký den. Když jsem se však dívala na jejich rozzářené tváře, neviděla jsem pouhou skupinku dětí. Místo toho jsem je viděla tak, jak myslím, že je vidí Pán – každého zvlášť. Viděla jsem Emmu a Sophii a Iana a Logana a Adena a Williama a Sophii a Micaha. Každá smlouva křtu se uzavírá individuálně. Každé z dětí v bílém bylo připraveno uzavřít svou první smlouvu s Bohem a toužilo po tom vší silou svého osmiletého srdce.

Vzpomeňte si na den svého vlastního křtu. Ať už si pamatujete spoustu detailů, či jen pár věcí, snažte se nyní pocítit důležitost smlouvy, kterou jste individuálně uzavřely. Poté, co jste byly osloveny svým jménem, jste byly ponořeny do vody a vystoupily z ní jakožto Boží dcera – dcera smlouvy, která si přeje být nazývána jménem Jeho Syna a slibuje, že Ho bude následovat a dodržovat Jeho přikázání.

Smlouvy s Bohem nám pomáhají zjistit, kým ve skutečnosti jsme. Osobně nás s Ním spojují, přičemž pociťujeme svou hodnotu v Jeho očích a své místo v Jeho království. Způsobem, který nemůžeme plně pochopit, nás každou jednotlivě zná a miluje. Zamyslete se nad tím – každá z nás má v Jeho srdci důležité místo. Jeho přáním je, abychom si zvolily cestu, jež nás dovede zpět k Němu domů.

Přestože je smlouva křtu nezbytná a důležitá, je pouhým začátkem – branou, jíž vstupujeme na cestu k věčnému životu. Na cestě před námi jsou chrámové smlouvy, jež máme uzavřít, a obřady kněžství, jež máme přijmout. Jak nám připomíná starší David A. Bednar: „Když stojíme ve vodách křtu, hledíme k chrámu.“¹

K tomu, abychom byly připraveny získat věčný život, nestačí pouze tyto smlouvy uzavřít, ale musíme je také věrně dodržovat. To je naší nadějí, cílem a radostí.

Byla jsem očitým svědkem moci smluv, když jsem sledovala své spravedlivé rodiče, kteří milovali evangelium a žili podle něj. Měla jsem výsadu jasně vidět svou drahou matku se každý den rozhodovat jako Boží dcera smlouvy. Už odmalička odrážela její rozhodnutí její priority a poukazovala na to, že je pravou učednicí Ježíše Krista. Viděla jsem pokoj, moc a ochranu, které jí vstupovaly do života, když na své cestě uzavírala a dodržovala posvátné smlouvy. Její život zde na zemi odrážel její lásku ke Spasiteli a touhu následovat Ho. Chci se řídit jejím příkladem.

Společný život mých rodičů začal neobvykle. Psal se rok 1936. Měli spolu vážný vztah a plánovali se vzít, když můj otec dostal dopis s výzvou, aby sloužil jako misionář na plný úvazek v Jihoafrické republice. Psalo se v něm, že pokud je způsobilý a ochotný sloužit, má kontaktovat svého biskupa. Hned jste pochopily, že proces povolávání na misii byl v tehdejší době velmi odlišný! Otec dopis ukázal své milé, Helen, a společně se bez váhání rozhodli, že na misii sloužit bude.

Dva týdny před tatínkovým odjezdem se s ním maminka každý den setkávala na pikniku v parku Memory Grove poblíž centra Salt Lake City. Během jednoho takového oběda, poté, co maminka usilovala skrze modlitbu a půst o vedení, řekla svému milovanému Claronovi, že pokud o to stále stojí, provdá se za něj, ještě než odjede. V raných dobách Církve bývali někdy muži povoláváni sloužit na misii a zanechávali doma manželku a rodinu. Stejně tomu bylo s mými rodiči. Se svolením jeho vedoucích kněžství se rozhodli, že se vezmou, než odjede na misii.

V chrámu Salt Lake získala maminka své obdarování a poté je president David O. McKay oddal na čas a na celou věčnost. Byl to skromný začátek. Neměli při této příležitosti žádné fotografie, krásné svatební šaty, květiny ani žádnou svatební hostinu. Zaměřili se pouze na chrám a na své smlouvy. Tyto smlouvy pro ně znamenaly vše. Pouhých šest dnů po svatbě si plačky dali sbohem a můj otec odjel do Jižní Afriky.

Jejich manželství bylo však něčím více než jen hlubokou láskou jednoho k druhému. Rovněž milovali Pána a toužili Mu sloužit. Posvátné chrámové smlouvy, které uzavřeli, jim dodávaly sílu a moc, které jim pomohly překonat dva roky odloučení. Na účel života a zaslíbená požehnání, jichž se dostává těm, kteří věrně dodržují své smlouvy, se dívali z perspektivy věčnosti. Všechna tato požehnání daleko předčila jejich krátkodobou oběť a odloučení.

I když se jistě nejednalo o jednoduchý způsob, jak začít manželský život, ukázalo se, že je to ideální způsob, jak položit základ věčné rodiny. Když přišly děti, dozvěděli jsme se, na čem rodičům záleží nejvíce. Byla to jejich láska k Pánu a neochvějná oddanost v dodržování smluv, které uzavřeli. Přestože oba moji rodiče již zemřeli, jejich příklad spravedlivosti je pro naši rodinu stále požehnáním.

Příklad toho, jak žili, se odráží ve slovech sestry Lindy K. Burtonové: „Nejlepší způsob, jak posilovat rodinu, stávající či budoucí, je dodržovat smlouvy.“²

Jejich příděl těžkostí a zkoušek však nebyl vyčerpán. Tři roky poté, co se otec vrátil z misie, zuřila 2. světová válka, a tak, jako mnozí jiní, vstoupil do armády. Mimo domov strávil další čtyři roky, zatímco sloužil v námořnictvu na bitevních lodích v Pacifiku.

Opětné odloučení bylo pro rodiče těžké. Ale tyto dny plné osamělosti, obav a nejistoty byly pro mou matku rovněž doprovázeny našeptáváním Ducha, který hovořil o věčných zaslíbeních a o útěše a pokoji uprostřed bouře.

Navzdory překážkám prožila maminka bohatý život naplněný štěstím, radostí, láskou a službou. V tom, jak žila, se odrážela její láska ke Spasiteli. Byla pozoruhodně spojena s nebem a měla dar a schopnost mít ráda každého okolo sebe a žehnat mu. Její víra v Boha a naděje v Jeho zaslíbení se odrážejí ve slovech presidenta Thomase S. Monsona o chrámu, kdy řekl: „Žádná oběť není příliš velká, žádná cena příliš vysoká, žádné úsilí příliš těžké, [abychom] těchto požehnání dosáhli.“³

Maminku ve všech obdobích jejího života posilovala a žehnala její láska k Pánu a smlouvy, které s věrností uzavřela a dodržovala.

Váš příběh se bude v podrobnostech bezpochyby od toho jejího lišit. Ale zásady z jejího života se týkají nás všech. Když se dcery Boží zaměří na chrám a na své posvátné smlouvy, Bůh jim může žehnat osobním a mocným způsobem. Tak jak je moje matka příkladem pro mě, tak vaše rozhodnutí věřit a dodržovat smlouvy zanechá bohatý odkaz víry těm, kteří přijdou po vás. Nuže, drahé sestry, jak můžeme získat přístup k moci a požehnáním plynoucím z chrámových smluv? Co můžeme udělat již nyní, abychom se na tato požehnání připravily?

Během svých cest jsem zjistila, že odpověď na tuto otázku se skrývá v životě sester nejrůznějšího věku, které žijí v nejrůznějších podmínkách.

S Mary jsem se setkala krátce po jejích osmých narozeninách. Jako mnozí jiní, i ona nadšeně pracuje na rodinné historii a zadala více než 1 000 jmen pro chrámovou práci. Mary se nyní připravuje na požehnání plynoucí ze vstupu do chrámu, až jí bude 12 let.

Brianně je 13 let a těší ji práce na rodinné historii a v chrámu. Přijala výzvu týkající se chrámu od staršího Neila L. Andersena.⁴ Připravila pro chrámovou práci stovky jmen a sama se spolu se svou rodinou a přáteli účastní vykonávání křtů. Při tomto posvátném díle se Briannino srdce neobrací jen k jejím pozemským otcům, ale také k jejímu Nebeskému Otci.

Přestože je Anfissa časově vytížená mladá dospělá žena, která pracuje a studuje, najde si každý týden čas na to, aby šla do chrámu. Když slouží v domě Páně, usiluje o zjevení a nachází pokoj.

Káťa, jedna milá sestra z Ukrajiny, chová k chrámu hlubokou lásku. Než byl postaven chrám v Kyjevě, obětovala jednou za rok spolu s dalšími členy své odbočky 36 hodin na cestu autobusem do Německa, aby tam mohla navštívit chrám. Tito oddaní Svatí se cestou modlili, studovali písma, zpívali náboženské písně a povídali si o evangeliu. Káťa mi řekla: „Když jsme konečně dorazili do chrámu, byli jsme připraveni přijmout to, co se nám Pán chystal dát.“

Pokud máme přijmout všechna požehnání, která nám Bůh tak štědře nabízí, musí naše pozemské putování vést do chrámu. Chrámy jsou projevem Boží lásky. Vyzývá nás, abychom přišli, učili se od Něj, pociťovali Jeho lásku a přijali obřady kněžství nutné k tomu, abychom s Ním mohli na věky žít. Každou smlouvu uzavíráme individuálně. Pánu záleží na každé mocné změně srdce. A ta vaše bude mít nesmírný význam pro vás. Neboť když vejdeme do Jeho svatého domu, můžeme být ozbrojeni Jeho mocí, může na nás spočívat Jeho jméno a sláva Jeho být kolem nás a Jeho andělé o nás mohou pečovat.⁵

Vydávám vám své zaručené svědectví, že náš milující Otec v nebi žije. Právě skrze Jeho milovaného Syna Ježíše Krista se naplňuje každá naděje, každé zaslíbení a každé požehnání chrámu. Kéž máme dost víry na to, abychom důvěřovaly Jemu a Jeho smlouvám, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.