Starší Robert D. Hales: Život prožitý se ctí
„Kéž bych měl hlas a pozoun anděla, abych mohl celému lidstvu říci, že [Ježíš Kristus] vstal z mrtvých a že žije; že je to Syn Boží, Jednorozený Otcův, zaslíbený Mesiáš, náš Vykupitel a Spasitel; že přišel na tento svět, aby učil evangeliu svým příkladem. Jeho božské poslání se zaměřuje na vás i na mě – abychom k Němu přišli, a On nás povede k životu věčnému.“1
Obálka: foto Stuart Johnson, Deseret News
Když starší Robert D. Hales v 50. letech 20. století sloužil jako stíhací pilot v americkém vojenském letectvu, příslušníci jeho letky si osvojili motto, které je při vykonávání jejich úkolů inspirovalo.
„Mottem naší jednotky – které bylo zobrazeno na boku našich letadel – bylo: ‚Vrať se se ctí‘,“ řekl starší Hales nositelům kněžství v roce 1990, když sloužil jako Předsedající biskup. „Toto motto bylo trvalou připomínkou našeho odhodlání vrátit se na domovskou základnu se ctí – poté, co jsme vynaložili veškeré úsilí na úspěšné dokončení každého aspektu naší mise.“2
Starší Hales, který často mluvil o návratu se ctí, věřil, že všem dětem Nebeského Otce může na jejich věčné cestě pomoci to, když budou uplatňovat toto motto v osobním životě. Učil, že každý den našeho života má nějaké poslání, a proto „je zapotřebí pamatovat na to, kdo jsme, a na náš věčný cíl ‚vrátit se se ctí‘ se svou rodinou do přítomnosti Nebeského Otce“.3
Starší Hales ve svých povinnostech manžela a otce, vedoucího v podnikatelské sféře i ve více než 40letém působení v pozici generální autority Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů pamatoval na to, kdo je, a také podle toho jednal. A svou věrností, poslušností, pílí a službou ztělesňoval motto své letky během celého svého smrtelného života.
Semknutá rodina
Robert Dean Hales se narodil 24. srpna 1932 v New Yorku v USA jako třetí ze tří dětí J. Rulona Halese a Very Marie Holbrook Halesové. Vyrůstal na nedalekém ostrově Long Island v rodině zaměřené na evangelium. Jeho rodiče sloužili v mnoha různých církevních povoláních – mimo jiné jako misionáři kůlu – a každou neděli rodina jezdila na shromáždění do více než 32 kilometrů vzdáleného sboru Queens.
„Byli jsme si jako rodina blízcí,“ vzpomínal starší Hales. O svém domově, v němž jako chlapec vyrůstal, mluvil jako o „nádherném místě pro dětství“ a o své rodině jako o „zdroji síly“.4
Vzpomínky na dobrý příklad, který mu dali jeho rodiče, ho provázely celým životem.5 „Žili podle evangelia, studovali písma a vydávali svědectví o Bohu Otci a o Jeho Synu Ježíši Kristu,“ řekl starší Hales. „Také vydávali svědectví o Proroku Josephu Smithovi.“6
Již v mládí se Robert naučil, že „klíčem k posilování naší rodiny je umožnit Duchu Páně, aby vstoupil do našeho domova“.7
Jeho matka, která přes 30 let sloužila v Pomocném sdružení, učila Roberta lásce a službě tím, že ho brávala s sebou, když sloužila chudým a potřebným.8 Jeho otec, profesionální malíř působící v New Yorku, učil Roberta o kněžství a Znovuzřízení. Na tato ponaučení starší Hales nikdy nezapomněl. Při jedné příležitosti vzal otec Roberta k řece Susquehanna, kde Joseph Smith a Oliver Cowdery obdrželi od Jana Křtitele Aronovo kněžství. Při jiné příležitosti ho vzal do Posvátného háje.
„Společně jsme se v Posvátném háji pomodlili a vyjádřili touhu být věrni kněžství, jehož jsme nositeli,“ vzpomínal. „Později mi tatínek namaloval obraz zachycující místo, kde jsme se modlili, a dal mi ho jako připomínku toho, co jsme tam onoho dne společně slíbili. Dnes mi tento obraz visí v kanceláři a je pro mě každý den připomínkou onoho posvátného zážitku a toho, co jsem slíbil svému pozemskému otci i Otci Nebeskému.“9
Robert jako mladý muž hrál baseball na střední i vysoké škole a v roce 2007 se zúčastnil slavnostního prvního výhozu na začátku profesionálního zápasu.
Foto Sonja Eddings BROWNOVÁ
Robert jako mladý muž miloval baseball, a nakonec hrál i za Utažskou univerzitu. Když se jednou jako student devátého ročníku vracel domů se svým školním týmem po svém prvním zápasu konaném mimo město, byl zděšen chováním a vyjadřováním spoluhráčů ze svého mužstva. Jeho otec mu nakreslil obrázek rytíře, aby ho posílil.
„Zatímco ho kreslil a četl z písem, učil jsem se, jak být věrným nositelem kněžství – abych chránil a hájil království Boží. Mým vodítkem se stala slova apoštola Pavla.“ (Viz Efezským 6:13–17.)
Když na toto ponaučení starší Hales o mnoho let později vzpomínal, řekl: „Jsme-li věrní v kněžství, toto odění nám bude dáno jako dar od Boha. Potřebujeme toto odění!“10
Starší Hales se díky příkladu svého otce naučil ještě jedné důležité vlastnosti.
„Díky otcově láskyplné péči o mou matku, mé sestry a jeho sestry jsem se od něj naučil úctě k ženství,“ poznamenal. Jeho matka prodělala mrtvici a otcova „láskyplná péče o jeho milovanou společnici“ během posledních dvou let jejího života byla příkladem, na nějž starší Hales nikdy nezapomněl. „Řekl mi, že to je jen malá splátka za více než padesát let láskyplné oddanosti, kterou mu moje maminka projevovala.“11
Jeho největší bohatství
Když Robert v roce 1952 přijel z univerzity domů, setkal se s mladou ženou jménem Mary Crandallová, jejíž rodina se nedlouho předtím přistěhovala do New Yorku z Kalifornie. Oba si hned vzájemně padli do oka.
„Poté, co jsem potkal ji, jsem již nikdy nešel na rande s žádnou jinou ženou,“ vzpomínal starší Hales.12
Na konci léta se oba vydali zpátky do školy v Utahu. Robert sice chodil na Utažskou univerzitu, zatímco Mary na Univerzitu Brighama Younga, ale nedopustili, aby je tato vzdálenost rozdělila. Krátce po skončení školního roku uzavřeli 10. června 1953 sňatek v chrámu Salt Lake. V průběhu dalších pěti let byli požehnáni dvěma syny – Stephenem a Davidem.
Robert získal v roce 1954 akademický titul v komunikaci a podnikání a poté nastoupil do aktivní služby ve vojenském letectvu jako stíhací pilot. Když jeho služba po téměř čtyřech letech skončila, přestěhovali se z Floridy do Massachusetts, aby tam získal magisterský titul z obchodní administrativy. Zatímco byl plně vytížen studiem na Ekonomické fakultě Harvardovy univerzity, byl povolán presidentem kvora starších. To bylo v jeho životě jedinkrát, kdy přemýšlel, zda má církevní povolání přijmout.
„Je možné, že pokud se stanu presidentem kvora starších, začnu zanedbávat studium,“ řekl Mary.
Mary odpověděla slovy, která mu pomáhala po celý zbytek života: „Bobe, raději bych měla aktivního nositele kněžství než muže, který má magisterský titul z Harvardu.“ Pak ho objala a dodala: „My zvládneme oboje.“13
A skutečně to zvládli.
Druhý den Mary v nedokončeném suterénu jejich bytu vytvořila zástěny, aby tam měl Robert místo na nerušené studium.
Starší Hales o 30 let později řekl, že když se rozhodl povolání přijmout, „vložil se do rukou Páně. Ono rozhodnutí bylo pro mě mnohem těžší, než když jsem o řadu let později přijal povolání sloužit jako asistent Dvanácti a opustil jsem svou profesní dráhu v podnikání.“14
Po letech, když již byli jako rodina finančně zabezpečeni, se starší Hales chystal Mary koupit drahý kabát. Když se jí zeptal, co si o chystaném nákupu myslí, zeptala se: „Kupuješ to pro mě, nebo pro sebe?“
Starší Hales označil její otázku za „nezapomenutelnou lekci“. Řekl: „Jinými slovy se ptala: ‚Je účelem tohoto daru projevit mi lásku, nebo mi ukázat, že jsi dobrý zaopatřovatel, nebo něco předvést světu?‘ Přemítal jsem o její otázce a uvědomil jsem si, že jsem myslel méně na ni a na naši rodinu a více na sebe.“15
Starší Hales poznamenal, že jeho manželka je jeho největším bohatstvím.16 „Bez ní bych nebyl tím, kým jsem,“ řekl. „Nesmírně ji miluji. Má dary Ducha. Studujeme společně písma a mnohé myšlenky, kterým učím druhé, mě napadly díky našemu společnému studiu a modlitbám. A právě díky tomu jsem takový, jaký jsem.“17
Starší Hales připisoval většinu z toho, čeho společně s Mary v životě dosáhli, jejich vztahu založenému na týmové spolupráci. „Vždy jsme byli jeden tým a vždy budeme. Myslím, že hned po naslouchání Duchu Svatému je pro mě naslouchání mé manželce tím nejdůležitějším vlivem v osobním životě.“18
„Budete mít hodně misií“
Ihned poté, co Robert v roce 1960 absolvoval univerzitu a získal titul MBA, se mu otevřely různé profesní příležitosti. Během dalších 15 let působil jako vedoucí pracovník v několika významných společnostech ve Spojených státech. Jeho vynikající profesní dráha v oblasti obchodu ho i s rodinou zavedla do několika amerických měst a také do Anglie, Německa a Španělska. Toto stěhování s sebou vždy přineslo příležitosti sloužit ve vedoucích povoláních v Církvi, což Robert ochotně přijímal.
Sloužil v předsednictvech odboček ve Španělsku, v Německu a v amerických státech Georgia a Massachusetts. Také sloužil jako biskup v německém Frankfurtu a ve státech Massachusetts a Illinois v USA. Sloužil jako vysoký rádce v Londýně a v Bostonu ve státě Massachusetts, kde rovněž sloužil v předsednictvu kůlu. Ve státech Minnesota a Louisiana sloužil jako oblastní reprezentant.
V roce 1975, když se účastnil setkání představenstva jisté společnosti, dostal vzkaz, že mu právě volá president Marion G. Romney (1897–1988), tehdejší druhý rádce v Prvním předsednictvu. Když Robert telefon zvedl, president Romney ho povolal, aby sloužil jako president misie. Robert povolání přijal, ale než se mohl později onoho roku ujmout svých zodpovědností jakožto president Anglické misie Londýn, obdržel další telefonát ze Salt Lake City – tentokrát mu volal president Spencer W. Kimball (1895–1985).
„Nevadilo by vám, kdybychom vás požádali, abyste sloužil déle než tři roky?“ zeptal se president Kimball. Poté, co Robert odpověděl, že nevadilo, ho president Kimball povolal asistentem Kvora Dvanácti apoštolů.
„President Kimball mi řekl, že ví, že jsem zklamaný, protože jsem chtěl jet sloužit jako president misie,“ poznamenal starší Hales. Ale president Kimball ho ujistil: „Nebojte se, budete mít mnoho misií.“19
O rok později byl starší Hales povolán do Prvního kvora Sedmdesáti. Po třech letech v této funkci byl opět povolán sloužit jako president Anglické misie Londýn a poté jako územní inspektor v Evropě, kde spolupracoval se starším Thomasem S. Monsonem na šíření evangelia v národech, které byly pro Církev uzavřeny, a na zajištění stavby chrámu ve východním Německu.20
„Jedny z největších radostí v církevní službě jsem zažíval během prvních tří let, kdy jsem sloužil jako generální autorita a pomáhal plánovat dvacet sedm územních konferencí,“ řekl starší Hales. „Moc rád jsem cestoval se členy Prvního předsednictva, s apoštoly, generálními autoritami a dalšími vedoucími a poznával je i jejich manželky. Sledovat proroky, vidoucí a zjevovatele, jak vydávají svědectví o pravdivosti evangelia Svatým v jedné zemi za druhou, bylo úžasné.“21
V roce 1985 byl starší Hales povolán Předsedajícím biskupem Církve. Jeho profesní zkušenosti, jeho respektující styl řízení a vyjednávání a jeho láska k lidem ho na toto povolání skvěle připravily.
Předsedající biskup Hales pomáhal při přípravách na stavbu chrámu ve východním Německu. Spolu s Mary Halesovou (uprostřed) se v roce 1985 zúčastnili zasvěcení chrámu společně s (zleva doprava) architektem Emilem Fetzerem, Elisou Wirthlinovou, starším Josephem B. Wirthlinem, Frances Monsonovou a starším Thomasem S. Monsonem.
V Předsedajícím biskupstvu s ním sloužil i president Henry B. Eyring, první rádce v Prvním předsednictvu. Ten o starším Halesovi řekl, že to byl moudrý, skromný a loajální obchodník, který s lidmi jednal citlivě a vždy věděl, jak dosáhnout toho, co bylo potřeba. „Tytéž vlastnosti přenesl i do vedení v Předsedajícím biskupstvu,“ řekl president Eyring.22
„Je absolutně bezelstný,“ řekla jeho manželka Mary. „Má ryzí srdce a přeje si dělat jen to, co je správné.“23
Mezi nauky, které starší Hales jakožto Předsedající biskup zdůrazňoval, patřily zásady sociální péče. „Ty pozvedni mě, já pozvednu tebe, a budeme stoupat společně,“ citoval často jedno ze svých oblíbených přísloví.24
Modlil se o to, aby si Svatí „uvědomili, že mají moc a zodpovědnost pomáhat lidem v nouzi jako sloužící andělé v zastoupení Pána Ježíše Krista, abychom byli milováni, protože milujeme, abychom byli utěšeni, protože jsme soucitní, aby nám bylo odpuštěno, protože jsme prokázali schopnost odpouštět“.25
Učení a svědectví
Když byla o devět let později, 2. dubna 1994, staršímu Halesovi vyjádřena podpora jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů, jeho nové povolání na něj těžce dolehlo.
„Je mi nyní šedesát jedna let a znovu se cítím jako chlapec,“ řekl během svého prvního proslovu na generální konferenci v povolání apoštola. „Na tomto pódiu sedí muži, kteří jsou apoštoly a členy Prvního předsednictva polovinu mého věku.“
Také řekl, že být apoštolem Ježíše Krista je proces – „proces naplněný pokáním a pokorou, snahou dívat se do svého nitra, jak jsme nabádáni, a žádat o odpuštění a sílu být tím, kým mám být“. Požádal o modlitby Svatých, aby mohl „rozvinout duchovní sílu potřebnou k tomu, aby [jeho] hlas a svědectví o Pánu Ježíši Kristu pronikaly srdcem všech těch, kteří budou naslouchat“.26
Více než 20 let pronikalo apoštolské svědectví staršího Halese o Spasiteli a jeho svědectví o znovuzřízeném evangeliu srdcem Svatých posledních dnů po celém světě. Jeho kázání obsahovala taková témata jako rodina a víra, zkoušky a svědectví, láska a trpělivost, služba a poslušnost, bezúhonnost a svoboda jednání.
Když učil o moudrém používání svobody jednání, vyprávěl příběh o příteli, který s ním sloužil ve vojenském letectvu.
„Když jsem se učil být stíhacím pilotem, … nacvičoval [jsem si] rozhodnutí, kdy opustit letadlo, pokud by se rozsvítila signalizace požáru a letadlo začalo nekontrolovatelně rotovat,“ vzpomínal. „Vzpomínám si na jednoho blízkého přítele, který se těmto přípravám nevěnoval. Vyhledával způsoby, jak se vyhnout tréninku na trenažéru, a místo toho chodil hrát golf nebo plavat. Řešit nouzové situace se nikdy nenaučil! O několik měsíců později v jeho letadle vypukl požár a rotující letadlo se v plamenech řítilo k zemi. Jeho mladší společník, který si všiml signalizace požáru, měl nacvičeno, jak reagovat, věděl, kdy letadlo opustit, a bezpečně seskočil padákem. Ale můj přítel, který na toto rozhodnutí připraven nebyl, zůstal v letadle a zahynul v jeho troskách.“
Starší Hales dodal, že schopnost vědět, jak a kdy jednat, když nastane okamžik důležitého rozhodnutí, může mít věčné důsledky.27
„Jakožto chlapec z New Yorku jsem vyrůstal na ostrově Long Island a byl jsem jedním z pouhých dvou nebo tří členů Církve na střední škole, kam chodilo několik tisíc studentů. Na nedávném setkání se školní třídou po 50 letech moji spolužáci vzpomínali na to, jak jsem žil podle svých zásad a přesvědčení. Uvědomil jsem si, že jedno porušení Slova moudrosti či přestoupení morálních hodnot by znamenalo, že bych nemohl nikdy říci: ‚Věřím tomu a tomu,‘ a zároveň dosáhnout toho, aby mi přátelé důvěřovali.
O evangelium se můžeme s druhými dělit jen do té míry, do jaké podle něj žijeme.“28
Starší Hales během závěrečných let své služby povzbuzoval Svaté, aby žili tak, aby byli hodni „pozoruhodné[ho] daru Ducha Svatého“.29 Také povzbuzoval členy Církve, aby se zlepšili ve svém učednictví tím, že se stanou lepšími křesťany, budou mít odvahu křesťanů a budou stát pevně na svatých místech.
„Toto je Kristova výzva i ke každému dnešnímu křesťanovi: ‚Pasiž beránky mé. … Pasiž ovce mé‘ – dělte se o mé evangelium s mladými i starými, pozvedejte je, žehnejte jim, utěšujte je, povzbuzujte je a posilujte je, obzvláště ty, kteří smýšlí jinak než my a jsou jiné víry,“ učil.30
Foto Jeffrey D. Allred, Deseret News
Ohledně těch, kteří „chtějí, abychom z vyvýšeného místa sešli dolů a zapletli se do teologické skrumáže v bahně,“ starší Hales radil Svatým posledních dnů, aby reagovali svým svědectvím a stáli na straně Spasitele.
„Projevujeme Jeho lásku, což je jediná moc, která může přemoci protivníka a odpovědět těm, kteří nás obviňují, aniž bychom jim obviněním opláceli. Toto není slabost. Toto je odvaha křesťanů.“31
Podobně jako byl Spasitel „nejpohrdanější … a nejopovrženější … z lidí“ (Izaiáš 53:3; viz také Mosiáš 14:3), mohou i Svatí posledních dnů zažívat nepochopení, kritiku a falešná nařčení. „Je naší posvátnou výsadou stát s Ním!“ řekl starší Hales.32
Čekání na Pána
Když starší Hales hovořil o čekání na Pána, věděl dobře, o čem mluví. Problémy se srdcem, závažné operace a opakující se zdravotní potíže, kvůli nimž nemohl v dubnu 2011 promluvit na generální konferenci, si vybraly fyzickou daň, ale zároveň mu přinesly duchovní porozumění.
Poté, co se zotavoval ze tří závažných operací prodělaných v roce 2000, řekl Svatým posledních dnů: „V minulých dvou letech jsem očekával od Pána lekce smrtelného života, aby mne učil v obdobích fyzické bolesti, duševní úzkosti a přemítání. Poznal jsem, že stálá intenzivní bolest je velikým posvěcujícím prostředkem, který nás pokořuje a přivádí nás blíže k Božímu Duchu.“33
Starší Hales učil, že není nutné, abychom těmto těžkostem čelili sami, protože se můžeme obracet na toho „nejvyššího pečovatele“.34 „Příležitostně, když si to přál Pán, … jsem [byl] utěšován navštíveními nebeských zástupů, jež přinášely v čase potřeby útěchu a věčné uklidnění.“35
Starší Hales svědčil o tom, že i když možná nevíme, kdy a jak budou naše modlitby zodpovězeny, odpovědi přijdou podle způsobu Páně a podle Jeho načasování. „Na některé odpovědi si možná budeme muset počkat až do příštího života. … Nepouštějme se Pána. Jeho požehnání jsou věčná, nikoli dočasná.“36
„Mám tu výsadu pracovat mezi těmi nejlepšími bratřími, kteří na této zemi vůbec jsou.“ Slova pronesená v době, kdy byl uvolněn jako Předsedající biskup, platila i v období, kdy sloužil jako apoštol.
Fotografii laskavě poskytl archiv Deseret News
Foto Stuart Johnson, Deseret News
Věrný učedník
Starší Hales jakožto Předsedající biskup vydal svědectví připomínající svědectví Almy mladšího. Prohlásil: „Kéž bych měl hlas a pozoun anděla, abych mohl celému lidstvu říci, že [Ježíš Kristus] vstal z mrtvých a že žije; že je to Syn Boží, Jednorozený Otcův, zaslíbený Mesiáš, náš Vykupitel a Spasitel; že přišel na tento svět, aby učil evangeliu svým příkladem. Jeho božské poslání se zaměřuje na vás i na mě – abychom k Němu přišli, a On nás povede k životu věčnému.“37
Během prvního proslovu na generální konferenci po svém povolání do Kvora Dvanácti apoštolů citoval Mormona, přičemž vzal svědectví tohoto dávného proroka za své: „Vizte, jsem učedníkem Ježíše Krista, Syna Božího. Byl jsem jím povolán, abych oznamoval slovo jeho mezi lidem jeho, aby oni mohli míti věčný život.“ (3. Nefi 5:13.)38
Po čtyři desítky let starší Robert D. Hales jakožto generální autorita hlásal neohroženě a mocně Spasitelova slova skrze své proslovy a příkladný život. A v osobním, profesním i církevním životě měl na paměti svou vlastní radu: „Věrnou poslušností a vytrváním do konce se jednou budeme moci se ctí vrátit do přítomnosti Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista.“39
Starší Hales z pohledu Svatých posledních dnů, kteří jeho víru ve Spasitele sdílejí, nadále žije. Jen se vrátil domů – a vrátil se se ctí.