Poselství vedoucích území

Víra, naděje a pravá láska = štěstí

Starší Matthieu Bennasar, Francie

Územní sedmdesátník

Trojnožka štěstí spočívá na nohách, jejichž protějškem v písmech by jistě byly tyto ctnosti: víra, naděje a pravá láska. A proč? Pravděpodobně proto, že jsou všechny soustředěny v Ježíši Kristu! A také proto, že „pocity radosti mají s naší životní situací společného jen málo, ale s tím, na co se v životě zaměřujeme, mají společné úplně všechno“.¹ Je-li ústředním bodem našeho života Ježíš Kristus, pak jsou v něm – ať se děje, co se děje – přítomny štěstí a radost.

Svět na zmíněné tři ctnosti nahlíží jako na něco z říše snů, nehmotného a bezmocného. Pán je vnímá jako spolehlivé, uschopňující a mocné. Zcela jistě na nich není nic křehkého, prchavého ani pomíjivého.

Víra, tak jak ji známe z písem, není žádná bezúčelná, nejistá důvěra v to, že tentokrát snad všechno dobře dopadne. Místo toho je to víra v Pána Ježíše Krista,² pokojné ujištění, že bez ohledu na to, jak zrádnými vodami se budeme plavit, tak pokud se budeme plavit s Ním, bude Jeho milost pokaždé postačující.
A stejně tak naděje, tak jak ji známe z evangelia, není světskou nadějí, která se zaměřuje na nejisté události v budoucnu, po kterých toužíme. Není to onen druh zoufalého přání, k němuž se uchylujeme, když náš oblíbený sportovní tým prohraje poslední zápas a bude mít šanci vyhrát šampionát jedině tehdy, pokud svůj příští zápas prohraje i jeho bezprostřední soupeř. Ne, naděje, tak jak ji známe z evangelia, je naděje v Krista³ a zaměřuje se na věčná zaslíbení, která jsme obdrželi, a na jistotu, že v budoucnu dojdou naplnění prostřednictvím Ježíše Krista. Naděje, tak jak ji známe z evangelia, nás tudíž podněcuje k tomu, abychom vytrvale, promyšleně a efektivně jednali. Neznamená to, že si budeme držet palce, když už nic, co bychom mohli udělat, nemůže nijak ovlivnit výsledek, který bychom si přáli. Znamená to sepnout ruce v modlitbě a pak si vyhrnout rukávy a pustit se do práce. Naděje v Kristu činí lidi „jistými a stálými, vždy oplývajícími dobrými skutky“.⁴
A konečně pravá láska není abstraktní schopností prožívat vesmírné přijímání kohokoli, ale je to „láska“,⁵ a to „čistá láska Kristova“,⁶ onen druh lásky, kterou Kristus chová ke každému. Jedná se o dar, v jehož moci je nás proměnit a který dostáváme, když je „nitro [naše] … plné pravé lásky vůči všem lidem“,⁷ na rozdíl od nitra muže, který řekl: „Ach, miluji lidstvo! To jen s lidmi mám problém…“

Vzhledem k tomu, že se všechny tyto ctnosti soustřeďují na Krista a zaměřují na skutky, jsou nám v životě zdrojem síly. Láska je ze zmíněných ctností tou vrcholnou a je viditelnou známkou našeho učednictví.⁸ Všechny tři ctnosti nás však váží ke Spasiteli, a v důsledku toho jakožto Jeho učedníky i k sobě navzájem. Což je koneckonců poutem, kterým má náboženství být.⁹ Tyto ctnosti jsou navíc navzájem propojeny stejně jako seménko, květ a ovoce z téže rostliny, přičemž představují různá stádia růstu a moci žehnat druhým.

Protivník by naopak chtěl, abychom seděli na jeho trojnožce, kterou podpírají pochybnosti, zoufalství a pohrdání.¹⁰ Pochybnosti zastírají světlo, zoufalství zatemňuje obzory a pohrdání s sebou přináší odloučení a osamělost.

Vybírejme si po cestě obtížnými obdobími, které sužují svět, velmi pečlivě trojnožku, na kterou se posadíme. Nejistota, kterou se dnešní doba vyznačuje, může představovat Pánův způsob, jak nás vybídnout, abychom před Ním padli na kolena, abychom uplatňovali víru v Něj, abychom Mu umožnili dát nám jasnější naději a abychom u Něj jakožto příjemci daru pravé lásky, který byl určen každému, usilovali o osobní naplnění. Pak, když budeme mít více důvěry a nebudeme tolik nestálí, když budeme mít větší tendenci jednat, když budeme laskavější, trpělivější a soucitnější, když budeme méně odsuzovat a budeme dávat najevo více porozumění, jistě poznáme, jaké to je, zakoušet štěstí.