2018
Tři cesty novodobých pionýrů
Červenec 2018


Tři cesty novodobých pionýrů

Autorka žije v Utahu v USA.

Tři mladí dospělí vyprávějí o tom, jak vstoupili do Církve a jak vytvářejí odkaz víry pro sebe a své rodiny.

Když jsem sloužila na misii v australském Melbourne, byla jsem ve sboru, který tvořili zahraniční studenti. Když se na nedělní škole učili o pionýrech, přemýšlela jsem nad tím, jak moc je to bude zajímat – téměř všichni byli nedávno obrácení a žádný z nich neměl předky, kteří by přešli pláně Severní Ameriky.

K mému překvapení mnohé z těchto zahraničních studentů příběhy, které zazněly, uchvátily. Někteří uvedli, jak se s prvními Svatými ztotožňují na osobní úrovni – tito zahraniční studenti byli, stejně jako pionýři, nově obrácenými členy, a k tomu, aby v oblasti, kde žijí, ustavili Církev, přinášeli určité oběti. V rodné zemi některých z nich měla Církev buď jen málo členů, nebo tam nepůsobila vůbec. Byli to novodobí pionýři, kteří vytvářeli nové náboženské dědictví pro budoucí generace.

Níže jsou uvedeny zkušenosti tří obrácených členů, kteří rozšířili řady novodobých pionýrů.

Nové možnosti, jak vzdát hold své rodině

Nami Chan, Tchao-jüan, Tchaj-wan

woman getting baptized

Má rodina a mnozí členové širší rodiny z Tchaj-wanu jsou buddhisté. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, pomáhala jsem na čínský Nový rok a další svátky připravovat oběti určené předkům a různým bohům. Byla to nejen rodinná tradice, ale i příležitost připomenout si své předky a přivolat pro svou rodinu pokoj a blahobyt.

Když se několik mých příbuzných přidalo k jednomu nedenominačnímu křesťanskému sdružení, nemělo to zprvu na rodinu žádný vliv. Ale tito mí příbuzní, kteří jsou křesťané, se odmítali účastnit svátku Ching Ming, kdy lidé uctívají své předky a zapalují u jejich hrobů kadidlo. Řekli nám, že se zavázali dodržovat Desatero přikázání, a obzvláště toto: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ (Exodus 20:3.) V mé rodině nikdy předtím na jiná náboženství řeč nepřišla, ale od onoho dne představovalo křesťanství v očích jejích členů zničení rodinných tradic a bylo vnímáno negativně.

Když jsem studovala na univerzitě, potkala jsem na ulici misionáře Svatých posledních dnů. Za normálních okolností by mě nezajímalo, co mi chtějí říci, ale určité zkušenosti připravily mé srdce na to, abych jejich poselství přijala. Během schůzek jsem souhlasila s tím, že se budu modlit a číst Knihu Mormonovu, a začala jsem získávat osobní svědectví o tom, čemu mě učili. Ale kvůli negativním pocitům, které vůči křesťanství chovali moji rodiče, jsem jim nechtěla říci, že si přeji dát se pokřtít. Mnoho měsíců poté, co jsem se poprvé setkala s misionáři, jsem konečně řekla rodičům, že se chci dát pokřtít a sloužit na misii. Byli zklamaní, ale já jsem byla přesvědčena, že činím správné rozhodnutí.

Ačkoli nemám žádné pionýrské předky, mám pocit, že rozumím oběti, kterou museli přinést. Je těžké vzdát se některých tradic a čelit protivenství ze strany členů rodiny. Ani nyní, po pěti letech od doby, kdy jsem vstoupila do Církve a během kterých jsem sloužila na misii, rodina mé rozhodnutí plně nepodporuje, ale již se s ním smířila. Členství v Církvi mi díky práci na rodinné historii a pátrání po předcích poskytuje nové příležitosti vzdávat hold své rodině. Svědectví o Ježíši Kristu a Jeho Usmíření mi pomáhá řešit případné rodinné konflikty.

V evangeliu jsem nalezl radost

Harry Guan, Utah, USA

young man holding phone

Vyrůstal jsem v Číně a považoval jsem se za křesťana i přesto, že jsem ve skutečnosti nikdy nechodil na bohoslužby. Zajímal jsem se o Boha a o Ježíše Krista, a křesťanská nauka byla podle mého názoru zdrojem velké útěchy.

Když jsem se kvůli studiu na vysoké škole přestěhoval do Spojených států, začal jsem chodit na bohoslužby jednoho nedenominačního křesťanského sdružení. Po několika měsících jsem se od přátel, kteří zvažovali studium na Univerzitě Brighama Younga, doslechl o Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Na Svaté posledních dnů jsem se zeptal několika studentů na zmíněných křesťanských bohoslužbách a překvapilo mě, když mě začali horlivě varovat, abych se „mormonům“ vyhýbal. Nejprve jsem se jejich radami řídil, ale asi o týden později, když jsem procházel sociální sítě, jsem narazil na proslov od staršího Jeffreyho R. Hollanda z Kvora Dvanácti apoštolů. Ve svém proslovu se zmínil, že členové Církve mají vůči jiným náboženstvím projevovat úctu. (Viz „Faith, Family, and Religious Freedom“, lds.org/prophets-and-apostles.) Když jsem staršímu Hollandovi naslouchal, pociťoval jsem to, o čem nyní vím, že to byl Duch, a řekl jsem si, že se toho musím o Církvi dozvědět více.

Nakonec jsem šel na shromáždění a později se setkal s misionáři. Jejich učení se mě dotklo, zejména plán spasení. Rodiče moc nepotěšilo, když jsem se rozhodl dát se pokřtít, ale uznali, že jsem dostatečně starý na to, abych činil vlastní rozhodnutí. Když mě o několik měsíců později navštívili v Americe prarodiče, měl jsem příležitost je učit o evangeliu. Oba se rozhodli dát se pokřtít.

Evangelium mi přineslo mnoho radosti a dovedlo mě k ženě, která se brzy stane mojí manželkou. Stojí za každou oběť, kterou jsem musel přinést nebo kterou ještě přinesu.

Připravujme cestu budoucím generacím

Brooke Kinikiniová, Havaj, USA

hawaiian woman holding oil lamp

Do Církve jsem vstoupila v 15 letech, ale na shromáždění jsem chodila a svou víru a svědectví jsem si prohlubovala již od dětství. Ačkoli jsem v naší rodině byla jedinou členkou Církve, věrní přátelé mě měli rádi a vedli mě svým příkladem.

Na rozdíl od dávných pionýrů jsem se nikdy nemusela plahočit s ručním vozíkem přes zmrzlé pláně. Když jsem vstoupila do Církve, nesetkala jsem se ve skutečnosti s téměř žádnými těžkostmi. Přišla jsem samozřejmě o pár přátel a na shromáždění a seminář jsem musela chodit sama. Ale když přemýšlím o tom, jaký vliv to mělo a stále má na moji rodinu, zjišťuji, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jež jsem kdy učinila. Rozhodnutí dát se pokřtít, nechat se zpečetit v chrámu a zůstat věrná svým smlouvám vytvořilo řetězovou reakci, která bude mít na věky pozitivní vliv nejen na život mých tří krásných dětí, ale i na život budoucích generací.

Být pionýrem znamená připravovat cestu pro druhé. Líbí se mi představa, že jedním z mnoha požehnání, která jako věrná členka Církve získávám, je to, že mohu pomáhat přivádět druhé ke Kristu. Zdánlivě nevýznamná událost – jako je křest patnáctileté dívky na havajském Maui či pokorná modlitba čtrnáctiletého chlapce v lesíku – může změnit život minulé, nynější i budoucí rodiny.

Novodobý titul pionýra není vyčleněn pouze pro obrácené. Pionýry se můžeme stát všichni, budeme-li usilovat o to, abychom budovali pro budoucí generace trvalý odkaz oddanosti a věrnosti.