Zachraňte si život

Starší D. Todd Christofferson

Kvorum Dvanácti apoštolů

Obrázek

Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 14. září 2014 • Univerzita Brighama Younga

Když byl Ježíš se svými apoštoly v Cesareji Filipově, položil jim tuto otázku: „Vy pak kým mne býti pravíte?“¹ Petr mocně a s uctivou výřečností odvětil: „Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.“² Pociťuji nadšení, když čtu tato slova; a pociťuji nadšení, když je pronáším. Krátce po tomto posvátném okamžiku ale Ježíš mluvil s apoštoly o své blížící se smrti a vzkříšení a Petr Mu odporoval. Za to si Petr vysloužil palčivé pokárání, protože nebyl naladěn na věci Boží neboli nechápal věci Boží, ale věci, „kteréž jsou lidské“.³ Poté Ježíš projevil „větší [lásku] vůči tomu, [koho] pokáral“,⁴ a láskyplně poučil Petra a jeho bratří, že člověk má na sebe vzít kříž a ztratit svůj život, aby tak našel život v hojnosti a život věčný, přičemž sám Ježíš toho byl dokonalým příkladem. Podívejme se na ztvárnění této události v jednom z biblických videí z církevní produkce:

Ježíš: Syn člověka musí mnoho trpěti, a potupen býti od starších a předních kněží a zákonníků, a zabit býti, a třetího dne z mrtvých vstáti.

Petr: Odstup to od tebe, Pane, nikoli nestane se tobě toho.

Ježíš: Jdi za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi; nebo nechápáš těch věcí, kteréž jsou Boží, ale kteréž jsou lidské. Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sám sebe, a vezmi kříž svůj, a následujž mne. Nebo kdož by chtěl duši svou zachovati, ztratíť ji; kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji. Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou? Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdáž odplatí jednomu každému podlé skutků jeho.⁵

Rád bych s vámi mluvil o Pánových zdánlivě paradoxních slovech, že „kdo nalezne duši svou, ztratíť ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji“.⁶ Tato slova obsahují mocnou a dalekosáhlou nauku, kterou musíme pochopit a uplatňovat v životě.

Jistý přemýšlivý profesor předestřel tuto myšlenku: „Podobně jako jsou nebesa vyšší než země, Boží dílo je pro váš život mnohem podstatnější než to, jak byste svůj život chtěli prožít vy. Jeho život je podstatnější než vaše plány, cíle či obavy. Abyste si zachránili život, musíte svůj životní příběh odložit a musíte – minutu po minutě, den po dni – svůj život vracet Jemu.“⁷

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc žasnu nad tím, jak důsledně Ježíš odevzdával svůj život Otci, jak dokonale ztratil svůj život v Otcově vůli – v životě i ve smrti. Toto je přesný opak Satanova postoje a přístupu, který je v dnešním světě zaměřeném na sebe sama všeobecně přijímán. V předsmrtelných radách Ježíš dobrovolně přijal roli Spasitele v Otcově božském plánu a řekl: „Otče, staň se vůle tvá a sláva buď tvou na věky.“⁸ Lucifer naopak prohlásil: „Viz, zde jsem, pošli mne, [já] budu tvým synem a [já] vykoupím veškeré lidstvo, takže jediná duše nebude ztracena, a zajisté to učiním; pročež dej mi svou čest.“⁹

Kristovo přikázání následovat Ho je přikázáním znovu zavrhnout onen satanský příklad a ztratit svůj život ve prospěch skutečného života, opravdového života, života schopného přebývat v celestiálním království – života, který si Bůh představuje pro každého z nás. Takový život bude požehnáním pro každého, koho se dotkneme, a učiní z nás Svaté. Kvůli našemu současnému omezenému rozhledu je to život přesahující naše chápání. Vskutku, „čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují“.¹⁰

Kéž bychom měli více informací o rozhovoru mezi Ježíšem a Jeho učedníky. Pomohlo by nám, kdybychom měli dodatečné světlo ohledně toho, co v praxi znamená ztratit svůj život kvůli Němu, a tím ho nalézt. Když jsem o tom ale přemýšlel, uvědomil jsem si, že Spasitelovy rady před a po těchto Jeho slovech poskytují cenné vodítko. Pojďme se zamyslet nad třemi těmito poznámkami, které v souvislosti s tím pronesl.

Zapři sám sebe a vezmi kříž svůj každý den

Nejprve jsou tu Pánova slova, která pronesl těsně předtím, než řekl: „Kdož bude chtíti duši svou zachovati, ztratíť ji.“¹¹ Jak je zaznamenáno ve všech synoptických evangeliích, Ježíš řekl: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“¹² Lukáš přidává slova každý den – „vezmi … kříž svůj každý den“.¹³ V Matoušovi je podle překladu Josepha Smitha tato věta rozšířena o Pánovu definici toho, co to znamená vzít na sebe svůj kříž: „A nyní, pro člověka vzíti kříž svůj je popříti v sobě veškerou bezbožnost a každou světskou žádost a zachovávati přikázání má.“¹⁴

To je v souladu se slovy Jakuba: „Náboženství čisté a nepoškvrněné před Bohem a Otcem totoť jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v ssouženích jejich, a [uchovávati] sebe nepoškvrněného od světa.“¹⁵ Jedná se o život, kdy se každý den vyhýbáme všemu, co je nečisté, zatímco přesvědčivě dodržujeme ona dvě veliká přikázání – milovat Boha a bližního –, na nichž spočívají všechna ostatní přikázání.¹⁶ A tak jedna ze složek ztrácení našeho života ve prospěch života vznešenějšího, který si pro nás Pán představuje, spočívá v tom, že na sebe den za dnem bereme Jeho kříž.

Kdožkoli mne vyzná, vyznám i já jej před Otcem

Druhá doprovodná poznámka naznačuje, že máme-li nalézt život tím, že ho ztratíme pro Něj a pro evangelium, musíme být ochotni své učednictví otevřeně a veřejně přiznat: „Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.“¹⁷

Na jiném místě v Matoušovi nacházíme další s tím související slova:

„Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.

Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.“¹⁸

Jedním z očividných a dosti závažných aspektů toho, co to znamená ztratit svůj život tím, že vyznáme Krista, je ztratit ho doslova – fyzicky – při podpoře a obhajobě své víry v Něj. Tento krajní požadavek jsme si zvykli považovat za něco, co se týká historie – když čteme o dávných mučednících, mezi něž patří i většina dávných apoštolů. Nyní ale vidíme, že to, co bylo historickou skutečností, se objevuje i v přítomnosti. Zprávy z Iráku a Sýrie mluví o stovkách křesťanů a jiných menšin, které v posledních několika měsících islámští extrémisté vyhnali z domova nebo zabili. Teroristé požadovali, aby se tito křesťané buď obrátili na jejich formu islámu, nebo aby opustili svou vesnici či zemřeli. Tito křesťané ale Krista nechtěli zapřít, a tak mnozí z nich uprchli a někteří byli zabiti.¹⁹ Tito lidé budou dozajista mezi těmi, které se Kristus nebude stydět v budoucnu vyznat před svým Otcem. Nevíme, co může v budoucnosti nastat, ale pokud se někdo z nás ocitne v oné nešťastné situaci, kdy kvůli Mistrovi doslova přijde o život, doufám, že projeví tutéž odvahu a oddanost.

Běžnější (a někdy obtížnější) uplatnění této Spasitelovy nauky se však týká toho, jak vedeme svůj každodenní všední život. Týká se toho, jaká slova používáme, jaký příklad dáváme druhým. Náš život má být vyznáním Krista a společně s našimi slovy má svědčit o naší víře v Něj a o tom, jak jsme Mu oddaní. A toto svědectví musíme statečně hájit navzdory výsměchu, diskriminaci či hanobení ze strany těch, kteří se „v tomto pokolení cizoložném a hříšném“ staví proti Němu.²⁰

Při jiné příležitosti Pán ohledně naší oddanosti Jemu pronesl tato pozoruhodná slova:

„Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.

Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její.

A nepřátelé člověka [budou] domácí jeho.

Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, neníť mne hoden.

A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, neníť mne hoden.“²¹

Slova, že nepřišel přinést pokoj, ale spíše meč, se zdají být na první pohled v rozporu s verši z písem, které Krista nazývají „Knížetem pokoje“,²² s oním prohlášením při Jeho narození: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle“²³ a s dalšími známými pasážemi, jako je věta: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám.“²⁴ „Je sice pravdou, že Kristus přišel, aby přinesl pokoj – pokoj mezi věřícím a Bohem a pokoj mezi lidmi. Avšak nevyhnutelným důsledkem Kristova příchodu je konflikt – mezi Kristem a antikristem, mezi světlem a temnotou, mezi dětmi Krista a dětmi ďábla. K tomuto konfliktu může docházet i mezi členy téže rodiny.“²⁵

Jsem si jist, že řada z vás, kteří nás dnes večer posloucháte po celém světě, osobně zažila to, co Pán v těchto verších vyjadřuje. Otec i matka, bratři i sestry vás zavrhli a vyobcovali, protože jste přijali evangelium Ježíše Krista a vstoupili do Jeho smlouvy. Tak či onak, vaše veliká láska ke Kristu po vás požaduje, abyste obětovali vztahy s lidmi, kteří jsou vám blízcí, pročež jste prolili mnoho slz. Přesto ale s nezmenšenou láskou pevně postupujete vpřed pod tímto křížem a ukazujete, že se nestydíte za Syna Božího.

Asi před třemi lety jeden člen Církve ve státě Ohio dal výtisk Knihy Mormonovy svému amišskému příteli.Tento jeho přítel začal knihu číst a nedokázal ji odložit. Tři dny netoužil po ničem jiném, než jen číst Knihu Mormonovu. Spolu s manželkou byli pokřtěni a do sedmi měsíců byly obráceny a pokřtěny za členy Církve tři amišské manželské páry. Jejich děti byly pokřtěny o několik měsíců později.Tyto tři rodiny se rozhodly dál žít ve své komunitě a pokračovat v amišském stylu života, i když amišskou víru opustily. Avšak kvůli tomu, že byli pokřtěni, se jich jejich amišští sousedé „straní“. To, že se jich straní, znamená, že v jejich amišské komunitě s nimi nikdo nechce mluvit, pracovat, obchodovat, ani se s nimi jakkoli stýkat. To nezahrnuje jen přátele, ale i členy rodiny – bratry a sestry, rodiče a prarodiče.

Zpočátku se tito amišští Svatí cítili velmi osaměle a izolovaně, protože dokonce i jejich dětem se ostatní vyhýbali a vyloučili je kvůli jejich křtu a členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů z amišských škol. Jejich dětem se vyhýbali i jejich prarodiče, bratranci a sestřenice a blízcí přátelé. V těchto amišských rodinách dokonce i některé starší děti, které evangelium nepřijaly, odmítají mluvit se svými rodiči, či je dokonce ani neuznávají. Tyto rodiny mají sice problém zotavit se ze společenských i ekonomických následků toho, že se jim ostatní vyhýbají, ale daří se jim to.

Jejich víra zůstává pevná. Protivenství a to, že se jim druzí vyhýbají, způsobuje, že jsou stálí a neochvějní. Rok po křtu byly tyto rodiny zpečetěny v chrámu a každý týden chrám dál věrně navštěvují. Členové těchto rodin čerpají sílu z toho, že přijali tyto obřady a že uzavřeli a dodržují smlouvy. Ve své církevní skupině jsou všichni aktivní a dál hledají způsoby, jak se podělit o světlo a poznání evangelia s širší rodinou a se členy komunity skrze laskavé skutky a službu.

Ano, cena vstupu do Církve Ježíše Krista může být velmi vysoká, ale nabádání dávat Kristu přednost před všemi ostatními, dokonce i před nejbližšími členy rodiny, se může týkat i těch, kteří se narodili ve smlouvě. Mnozí z nás se stali členy Církve bez jakéhokoli protivenství, nejspíše jako děti. Výzva, které možná čelíme my, se týká toho, jak zůstat oddanými Spasiteli a Jeho Církvi, pokud chování, náboženské názory či rozhodnutí rodičů, příbuzných manželského partnera, bratrů či sester, nebo dokonce našich dětí neumožňuje podporovat zároveň Krista i je. To není otázka lásky. Můžeme a musíme milovat jeden druhého tak, jak nás miluje Ježíš. Jak řekl: „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“²⁶ Ale Pán nám také připomíná: „Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, neníť mne hoden.“²⁷ I když tedy rodinná láska trvá dál, kvůli této naší vyšší lásce se naše vztahy možná přeruší a, v závislosti na dané situaci, jim možná dokonce občas pozastavíme i svou podporu či toleranci.

Ve skutečnosti tím nejlepším způsobem, jak můžeme pomoci těm, které máme rádi – a tím nejlepším způsobem, jak je můžeme mít rádi – je dál dávat Spasitele na první místo. Pokud se odchýlíme od Pána ze solidárnosti s blízkými, kteří nějak trpí nebo se trápí, pak ztrácíme prostředky, kterými bychom jim mohli pomoci. Pokud ale zůstaneme pevně zakotveni ve víře v Krista, jsme v postavení, kdy můžeme božskou pomoc přijímat i nabízet. Pokud (nebo spíše až) nastane ten správný okamžik, kdy se milovaný člen rodiny bude zoufale chtít obrátit na jediný opravdový a trvalý zdroj pomoci, bude vědět, komu důvěřovat jako průvodci a společníkovi. Mezitím můžeme – s darem Ducha Svatého, který nás povede – vytrvale sloužit druhým, abychom zmírnili bolest plynoucí ze špatných rozhodnutí, a obvazovat jim rány do té míry, do jaké nám to dovolí. V opačném případě neposloužíme ani těm, které máme rádi, ani sobě.

Neboť co prospěje člověku, kdyby všechen svět získal a svou vlastní duši ztratil?

Třetí složku ztrácení našeho života ve prospěch Pána, o níž bych se chtěl zmínit, nalézáme v těchto Pánových slovech:

„A kdokoli kvůli mne ztratí svůj život na tomto světě, nalezne ho ve světě, který přijde.

Pročež opusťte svět a spaste svou duši; neboť co jest platno člověku, kdyby celý svět získal a svou vlastní duši ztratil? Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou?“²⁸

Jak se píše v Překladu Josepha Smitha: „Neboť co jest platno člověku, kdyby celý svět získal, a přesto nepřijal toho, koho Bůh určil, a ztratil by svou vlastní duši a stal se vyvržencem?“²⁹

Říci, že opustit svět kvůli tomu, abychom přijali „toho, koho Bůh určil“, jde v dnešním světě proti kulturním zvyklostem, je příliš slabé slovo. Priority a zájmy, které nejčastěji vidíme kolem sebe (a někdy i v sobě) jsou silně sobecké – mám-li uvést jen některé, jsou to: touha po uznání; neustálé dožadování se toho, aby byla respektována má práva (včetně domnělého práva na to, aby se vůči mně nikdo ničím neprovinil); spalující touha po penězích, věcech a moci; pocit, že mám nárok na pohodlný a příjemný život; cíl minimalizovat zodpovědnost a vyhnout se jakékoli osobní oběti kvůli dobru pro druhé.

Tím nemám na mysli, že bychom se neměli snažit o to, abychom uspěli, či dokonce vynikli v nějakém hodnotném úsilí – například ve vzdělání a v úctyhodné práci. Na začátku letošního roku manželé Jed Rubenfeld a Amy Chuaová, kteří působí jako profesoři na právnické fakultě Yaleovy univerzity, vydali knihu s názvem The Triple Package: How Three Unlikely Traits Explain the Rise and Fall of Cultural Groups in America [Trojbalíček – jak pomocí tří nepravděpodobných rysů vysvětlit vzestup a pád kulturních skupin v Americe]. Podle jejich teorie se některým skupinám lidí v Americe daří lépe díky třem kulturním rysům popsaným v knize, které těmto skupinám poskytují určité výhody. Chuaová a Rubenfeld za skupiny s těmito rysy považují mormony, židy, asiaty, imigranty ze západní Afriky, indiány a kubánské Američany.³⁰

Při porovnání těchto skupin s celkovou americkou společností podle takových měřítek, jako jsou „příjem, akademické úspěchy, vedoucí postavení v korporacích, profesní úspěchy a jiné tradiční parametry“, Chuaová a Rubenfeld uvádějí:

„Pokud nějaká skupina v dnešním USA dosahuje očividně výjimečného úspěchu v tradičních oblastech života, pak jsou to mormoni. …

Zatímco protestanti tvoří 51 procent obyvatelstva USA, 5 až 6 milionů amerických mormonů jich představuje pouhých 1,7 procent. Přesto se překvapivý počet mormonů dostává na vrcholné příčky americké podnikatelské a politické sféry.“³¹

Úctyhodné úspěchy jsou dozajista chvályhodné, ale máme-li si zachránit život, musíme vždy pamatovat na to, že tyto úspěchy nejsou samy o sobě cílem, ale prostředkem k dosažení vyššího cíle. S vírou v Krista musíme na politické, podnikatelské, akademické a jiné podobné formy úspěchu pohlížet ne jako na něco, co nás charakterizuje, ale jako na něco, co nám umožňuje sloužit Bohu a bližním – nejprve v rodině a pak co nejvíce i ve světě. Osobní rozvoj má svou hodnotu v tom, že přispívá k rozvoji křesťanského charakteru. Když posuzujeme svůj úspěch, uvědomujeme si onu hlubokou pravdu, na níž spočívá vše ostatní – že náš život patří Bohu, našemu Nebeskému Otci, a Ježíši Kristu, našemu Vykupiteli. Úspěch znamená žít v souladu s Jejich vůlí.

President Spencer W. Kimball jednoduše popsal lepší cestu v protikladu k narcistickému životu takto:

„Služba druhým prohlubuje a zpříjemňuje tento život, zatímco se připravujeme žít v lepším světě. … … Věnujeme-li se službě druhým, nejenže jim svými skutky pomáháme, ale začneme vidět i své vlastní problémy z lepší perspektivy. Když se více staráme o druhé, nemáme tolik času zabývat se sami sebou! Uprostřed zázraku služby nacházíme Ježíšův slib, že ztratíme-li sami sebe, nalezneme se! [Viz Matouš 10:39.]

Nejenže se můžeme ‚nalézt‘ v tom smyslu, že si budeme v životě vědomi božského vedení, ale čím více sloužíme vhodnými způsoby bližním, tím více živíme svou duši. … Když sloužíme druhým, stáváme se opravdovějšími – je vskutku snazší ‚nalézt‘ sám sebe, neboť je v nás mnohem více toho, co můžeme najít!“³²

Příklady těch, kteří ztratili život v Kristu a v Jeho evangeliu

Dovolte mi na závěr zmínit několik příkladů toho, co v každodenním životě znamená ztratit svůj život v Kristu a v Jeho evangeliu, a díky tomu najít opravdový (a nakonec i věčný) život.

President Henry B. Eyring byl v červnu 1976, kdy se nedaleko Rexburgu protrhla právě dokončená přehrada Teton Dam, rektorem vysoké školy Ricks College, což je nyní Univerzita Brighama Younga–Idaho. „Tři sta milionů kubických metrů vody se valilo na Rexburg rychlostí 65 kilometrů za hodinu a bralo s sebou vše, co stálo v cestě.“³³ Mnozí obyvatelé tohoto města zareagovali jako hrdinové a pomáhali ostatním, i když jejich vlastní dům a majetek zničila záplava. Avšak někteří své blízké opustili a zanechali je svému osudu.

President Eyring, který sám pomáhal řídit záchranné práce, chtěl porozumět tomu, co bylo příčinou „rozdílu mezi heroickou reakcí jedněch … a zrádným jednáním druhých. … Nechal vypracovat malou, ale z vědeckého hlediska zajímavou studii. ‚Dokázali jsme najít jen jednu skutečnost,‘ řekl později absolvujícím studentům v závěrečném ročníku střední školy.

‚Ti, kteří se zachovali jako hrdinové, byli lidé, kteří vždy dodržovali sliby týkající se maličkostí, běžných věcí … – slib uklidit po církevní večeři nebo se zúčastnit sobotního projektu na pomoc některému sousedovi.

Ti, kteří svou rodinu v těžké situaci opustili, se často vyhýbali svým závazkům i v situacích, které tak těžké nebyly. Měli ve zvyku nedodržovat slovo ohledně maličkostí, i když by toho měli obětovat jen málo, a když by to, co řekli, že udělají, bylo jednoduché. Když ale byla cena vysoká, nebyli schopni ji zaplatit.‘“³⁴

Společně se sestrou Christoffersonovou jsme měli přítelkyni, s níž jsme se seznámili během studia na právnické fakultě a která byla členkou našeho sboru v Durhamu v Severní Karolíně. Ona a její manžel tvořili ideální mladou dvojici s malými dětmi. Byla požehnána tím, že byla inteligentní, krásná a veselá. Každý ji obdivoval a byl rád v její přítomnosti. Asi o 25 let později, když jí nebylo ani padesát let, ji napadla agresivní a nevyléčitelná forma rakoviny žaludku, která se rozšířila i do jater a plic. Navzdory tomuto šoku a bolesti, když se její život rychle chýlil ke konci, napsala své rodině a přátelům, které musela s takovou lítostí opustit, tato dojemná slova: „[Boží] plán je nadpozemský a probíhá přesně tak, jak ho Bůh připravil. A protože jsem byla vybrána, abych prošla touto zkouškou, vím, že to musí být pro mé největší dobro a nejvyšší radost. Již nyní přicházejí duchovní požehnání a myslím, že než nastane konec, prožiji vše, co prožít musím, abych byla připravena setkat se se Spasitelem. Jeho moc se projevuje zde na zemi. Neexistují žádné chyby. … Zkoušek je v současnosti hodně a jsou náročné. Zdá se, že každý prochází tou svou. Hleďte k Pánu a přijměte Jeho pomoc. Přijměte to, čím procházíte, a bolest vám bude odňata a přijde pokoj.“

Jedna mladá dospělá sestra se rozhodla sloužit na misii na plný úvazek poté, co dokončila vysokoškolské i postgraduální vzdělání a zúčastnila se prestižní stáže a studijních programů doma i v zahraničí. Vypěstovala si schopnost navazovat vztahy s lidmi téměř jakéhokoli náboženského vyznání, politického přesvědčení a národnosti a měla obavy, že když bude nosit celý den a každý den misionářskou jmenovku, může se z této jmenovky stát jakási identifikační značka, která její výjimečnou schopnost vytvářet si vztahy s druhými ohrozí. Jen několik týdnů po začátku misie popsala v dopise domů jednoduchý, ale významný zážitek: „Se sestrou Leeovou jsme seděly v obývacím pokoji jedné staré paní, která měla artritidu, a natíraly jsme jí mastí ruce – každá na jedné straně. Nechtěla si vyslechnout naše poselství, ale nechala nás zpívat, byla moc ráda, když jsme jí zpívaly. Děkuji ti, černá misionářská jmenovko, za to, že mi poskytuješ oprávnění prožívat důvěrné okamžiky s naprosto cizími lidmi.“

Prorok Joseph Smith se tím, co vytrpěl, naučil ztrácet svůj život ve službě svého Mistra a Přítele. Jednou řekl: „Osvojil jsem si toto pravidlo: Když Pán přikazuje, udělej to.“³⁵ Myslím, že bychom byli všichni spokojeni, kdybychom dosáhli úrovně věrnosti bratra Josepha. I přesto byl jednou nucen celé měsíce strádat v žaláři v Liberty v Missouri a trpět fyzicky, ale možná ještě více duševně a duchovně, protože nemohl pomáhat své milované manželce, svým dětem a Svatým, zatímco byli týráni a pronásledováni. Jeho zjevení a pokyny je přivedly do Missouri, aby zde založili Sion, a nyní je druzí vyháněli v zimě z domovů a pronásledovali přes území celého státu. Navzdory tomu sepsal v oněch podmínkách v žaláři inspirovaný dopis Církvi obsahující nanejvýš vytříbený a povznášející text, jehož části nyní tvoří oddíly 121, 122 a 123 Nauky a smluv, a který končí těmito slovy: „Vesele čiňme všechny věci, jež leží v naší moci; a potom, kéž můžeme v klidu státi, s naprostou jistotou, abychom viděli spasení Boží, a jak rámě jeho bude zjeveno.“³⁶

Samozřejmě tím největším názorným příkladem toho, jak si zachránit život tím, že ho ztratíme, je tento: „Otče můj, nemůže-liť tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá.“³⁷ Kristus, tím, že dal svůj život, nezachránil jen život svůj – On zachránil život nám všem. Umožnil nám vyměnit náš smrtelný život, jenž by byl jinak v konečném důsledku nicotný, za život věčný.

Svědectví

Hlavní tématem Spasitelova života bylo toto: „Což jest [Otci] libého, to já činím vždycky“.³⁸ Modlím se o to, abyste z toho učinili hlavní téma i svého života. Budete-li tak činit, zachráníte si život.

Drazí mladí přátelé, buďte ochotni ve veškerém svém snažení a úsilí dávat Jeho vůli na první místo. Naučte se chtít to, co chce On. Vyznávejte Ho a uznávejte Ho ve všech aspektech svého života. Nestyďte se za Krista či Jeho evangelium a buďte Mu ochotni obětovat drahocenné věci, drahocenné vztahy a dokonce samotný život. Ale zatímco žijete, nechť je váš život obětí. Berte na sebe každý den Jeho kříž v poslušnosti a službě. Takové jsou důsledky a plody naší víry, ve jménu Ježíše Krista, amen.