Vánoční zasvěcující shromáždění
Vánoce jsou láska


Vánoce jsou láska

Bratři a sestry, je na vás nádherný pohled. Je pro mě výsadou, že mohu své vánoční období zahajovat každý rok společně s vámi na tomto vánočním zasvěcujícím shromáždění s Prvním předsednictvem. Vyjadřuji každému z vás lásku, ať již jste zde v této budově, nebo tomuto programu nasloucháte jakýmkoli jiným způsobem.

Vánoční období nás svým zvláštním významem a krásou často přivádí k slzám, inspiruje nás k tomu, abychom obnovili svou oddanost Bohu, a přináší – slovy nádherné písně „Kalvárie“ – „odpočinutí ztrápeným a pokoj duši“.

V tomto období je však snadné podlehnout stresu a možná i ztratit onoho ducha, jehož se snažíme pocítit. Pro mnohé z nás je v tomto ročním období běžné, že si toho na sebe bereme až příliš. Příčinou této skutečnosti může být to, že se musíme zúčastnit příliš mnoha vánočních akcí, že příliš mnoho jíme, příliš mnoho utrácíme, příliš toho očekáváme a zažíváme příliš velké napětí. Často má naše úsilí během vánočního období za následek to, že jsme vystresovaní, vyčerpaní a téměř na zhroucení, místo toho, abychom pociťovali prostou radost z toho, že si připomínáme narození našeho Spasitele.

Skutečnou radost z Vánoc neobjevíme v tom, že budeme spěchat a hnát se, abychom toho stihli o něco více, ani v nakupování dárků. Skutečnou radost objevíme tehdy, když se v tomto období soustředíme na Spasitele. Můžeme se v myšlenkách i v životě obracet k Němu, zatímco budeme dělat to, co si přeje, abychom zde na zemi dělali. A tak obzvláště v tomto období následujme Jeho příklad a projevujme lásku bližním a služme jim.

Ty, kteří zoufale touží po vyjádření lásky, lze najít mezi starší generací, zvláště když prožívají trápení spojené se samotou. Chladný vánek umírajících nadějí a ztracených snů vane zástupem zestárlých a těch, kteří se blíží k sestupné straně hory života.

Starší Richard L. Evans před lety napsal: „To, co potřebují ve své osamocenosti v letech svého stáří, je alespoň zčásti to, co jsme potřebovali my v nejistých letech svého mládí: pocit, že někam patříme, ujištění o tom, že nás někdo potřebuje, a laskavou službu láskyplného srdce a rukou; ne pouhou formalitu z povinnosti, ne jen nějaké místo v budově, ale místo v něčím srdci a životě. …

Nemůžeme jim navrátit rozbřesk jejich mládí. Můžeme jim ale pomoci žít ve vřelém světle západu slunce, který je učiněn mnohem krásnějším díky naší pozornosti, naší péči a naší aktivní a nelíčené lásce.“1

Bratři a sestry, skutečná láska je odrazem Spasitelovy lásky. Každý rok v prosinci to nazýváme duchem Vánoc. Je to slyšet. Je to vidět. Je to cítit.

Nedávno jsem si vzpomněl na jednu příhodu z dětství – příhodu, o které jsem se již jednou či dvakrát někde zmínil. Bylo mi teprve jedenáct. Naše presidentka Primárek, Melissa, byla starší, milá, šedovlasá dáma. Jednou v Primárkách mě požádala, abych ještě chvíli zůstal, že se mnou chce mluvit. Oba jsme seděli v jinak prázdné kapli. Položila mi ruku kolem ramen a začala plakat. Překvapeně jsem se jí zeptal, proč pláče.

Odpověděla: „Nedaří se mi přimět starší chlapce k tomu, aby byli během společného zahájení Primárek uctiví. Byl bys ochoten mi s tím pomoci, Tommy?“

Slíbil jsem Melisse, že jí pomohu. K mému úžasu, ale nikoli k úžasu Melissy, tím byly ukončeny problémy s uctivostí v Primárkách. Šla přímo k samému zdroji problému – za mnou. Řešením byla láska.

Uplynulo mnoho let. Úžasná Melissa, které nyní bylo 90 let, žila v pečovatelském domově v severozápadní části Salt Lake City. Krátce před Vánoci jsem se rozhodl svou milovanou presidentku Primárek navštívit. Cestou jsem v autě poslouchal píseň „Andělská tu píseň zní: Sláva, Král již přichází“.2 Přemýšlel jsem o cestě, kterou před těmi mnoha lety podnikli mudrcové. Přinesli s sebou dary v podobě zlata, kadidla a myrhy. Já jsem s sebou měl jen dar lásky a touhu poděkovat.

Melissu jsem našel v jídelně. Upřeně se dívala na svůj talíř a vidličkou, kterou držela ve své křehké ruce, si pohrávala s jídlem. Nesnědla jediné sousto. Když jsem na ni mluvil, dívala se na mě vlídným, ale prázdným pohledem. Vzal jsem do ruky vidličku a začal jsem Melissu krmit a přitom jsem celou dobu mluvil o tom, jak sloužila chlapcům a dívkám v Primárkách. Ani náznakem na to nereagovala, natož aby něco řekla. Další dvě obyvatelky pečovatelského domu na mě zíraly se zmateným výrazem. Nakonec jedna z nich řekla: „Ani na ni nemluvte. Nikoho nepoznává – dokonce ani vlastní rodinu. Za tu dobu, co je tady, neřekla jediné slovo.“

Oběd skončil. Můj jednostranný rozhovor ustal. Postavil jsem se a chystal jsem se odejít. Uchopil jsem Melissinu křehounkou ruku, podíval jsem se na její vrásčitou, ale krásnou tvář, a řekl jsem: „Bůh ti žehnej, Melisso. Veselé Vánoce.“ Bez jakéhokoli varování pronesla tato slova: „Já tě znám. Ty jsi Tommy Monson, můj chlapec z Primárek. Mám tě moc ráda!“ Pak si přitiskla mou ruku k ústům a jemně a láskyplně ji políbila. Z očí jí vyhrkly slzy a smáčely naše sevřené ruce. Tyto ruce v onen den byly posvěceny nebem a milostí Boží. Andělé skutečně zpívali. Následující Mistrova slova měla v tu chvíli takový osobní význam, který jsem nikdy předtím plně nepociťoval: „Ženo, aj, syn tvůj.“ A svému učedníkovi řekl: „Aj, matka tvá.“3

Z Betléma vyšla tato slova:

Jak tichounce, jak tichounce

dar úžasný je dán!

Tak vtiská Bůh na srdcí luh

svá požehnání nám.

On jde do světa hříchu,

je nikým nepoznán.

Kde s pokorou Mu otevřou,

tam vstoupí Kristus sám.4

President David O. McKay řekl: „Opravdové štěstí k nám přichází jen tehdy, když činíme šťastnými druhé. … Duch Vánoc … způsobuje, že naše srdce vyzařuje bratrskou lásku a přátelství a nabádá nás k laskavým skutkům služby. Je to duch evangelia Ježíše Krista.“5

Neexistuje lepší chvíle než nyní, v tomto vánočním období, abychom se všichni znovuzasvětili zásadám, kterým učil Ježíš Kristus. Je to období, kdy máme milovat Pána, našeho Boha, celým svým srdcem – a své bližní jako sebe samé. Je dobré pamatovat na to, že ten, kdo dává peníze, dává mnoho; ten, kdo dává ze svého času, dává ještě více; ale ten, kdo dává kus sebe samého, ten dává vše.

Učiňme z Vánoc to, čím skutečně jsou. Není to jen o pozlátkách a mašlích, pokud ovšem nechceme, aby tomu právě tak bylo. Vánoce představují ducha dávání bez jediného pomyšlení na získávání. Znamenají štěstí, protože v lidech spatřujeme radost. Znamenají zapomínat na sebe a nacházet čas pro druhé. Znamenají odkládat to nepodstatné a vyzdvihovat pravé hodnoty. Znamenají pokoj, protože nalézáme pokoj v učení Spasitele. Je to období, kdy si nejsilněji uvědomujeme, že čím více lásky projevíme, tím více jí je k dispozici pro druhé.

Vánoce jsou doma, v Církvi,

Vánoce jsou na tržišti;

Ty však význam jejich pochopíš,

až když do srdce jim vstoupit dovolíš.

Zvony znějí bílou krajinou,

a koledy žádnou duši neminou;

Však srdce tvé je bude znát,

až když druhé budeš milovat.6

Kéž každý z nás v této době, kdy nás svou nádherou obklopuje vánoční období, usiluje, podobně jako mudrcové, o to, aby nás jedna konkrétní jasná hvězda vedla k vánočním příležitostem posloužit druhým. Kéž každý z nás podnikne v duchu cestu do Betléma a vezme s sebou laskavé a pečující srdce jako dárek pro Spasitele. A kéž každý z nás prožije Vánoce naplněné radostí. V posvátném a požehnaném jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy

  1. Richard L. Evans, Thoughts for One Hundred Days (1966), 222.

  2. „Hark! The Herald Angels Sing“, Hymns, č. 209.

  3. Jan 19:26–27.

  4. „O Little Town of Bethlehem“, Hymns, č. 208.

  5. David O. McKay, Gospel Ideals (1953), 551.

  6. „Christmas in the Heart,“ podle citátu v The Instructor, Dec. 1933, 547.

Tisk