Laskavý a vděčný příjemce

President Dieter F. Uchtdorf

Druhý rádce vPrvním předsednictvu

Obrázek

Toto je úžasné období roku! Když slyším tu nádhernou hudbu, vidím vánoční osvětlení a cítím mrazivý vzduch, vybavují se mi mnohé chvíle v mém životě, kdy mě duch Vánoc zahřál u srdce a povznesl mou duši.

Mé nejhřejivější a nejjasnější vzpomínky na Vánoce pocházejí, tak jako v případě mnohých z vás, z dětství. Ačkoli jsem vyrůstal ve skromných podmínkách, moji rodiče si přáli, aby Vánoce byly pro jejich děti dobou radosti a zázraků. Usilovně se snažili o to, aby Vánoce byly pro naši rodinu zvláštní dobou.

My, děti, jsme si navzájem vyráběly dárky. Vzpomínám si, jak jsem jednou jako vánoční dárek nakreslil obrázek své sestře. Určitě to nebylo žádné umělecké dílo, ale ona ho považovala za drahocenný poklad. Mám ji za to velmi rád! Další rok mi můj bratr, který je o 12 let starší, dal vzácný dárek. V parku nedaleko našeho domu našel klacek, ze kterého vyřezal malý nůž na hraní. Byl to jednoduchý nožík, žádné mistrovské dílo, ale tohoto dárku jsem si velmi vážil, protože mi ho dal on!

Není snad jednou z největších radostí Vánoc pohled na nadšené tváře malých dětí, když dostanou do ruky zabalený dárek, který je určen jen pro ně?

Zdá se však, že jak stárneme, naše schopnost přijímat dary s týmž nadšením a vděčností se snižuje. Někdy se lidé dostanou dokonce až do bodu, kdy nedokáží přijmout nějaký dar, ba ani kompliment, aniž by je to přivedlo do rozpaků nebo měli pocity zavázanosti. Mylně se domnívají, že jediným přijatelným způsobem, jak zareagovat na přijetí daru, je oplatit to dárci něčím, co má ještě větší hodnotu. Jiní si prostě neuvědomují, jaký mají dary význam – soustředí se jen na jejich vnější vzhled či hodnotu a přehlížejí hluboký význam, který tyto dary mají pro upřímného dárce.

To mi připomíná jednu událost, k níž došlo posledního večera Spasitelova života. Shromáždil kolem sebe své milované učedníky, nalámal s nimi chléb a předal jim poslední drahocenné pokyny. Pamatujete si, že v průběhu této poslední večeře se Ježíš zvedl od stolu, nalil vodu do umyvadla a začal svým učedníkům umývat nohy?

Když přišel k Šimonovi Petrovi, tento rybář se zdráhal, řka: „Nebudeš ty mýti noh mých [nikdy!]“ Spasitel ho laskavě opravil: „Neumyji-liť tebe, nebudeš míti dílu se mnou.“¹

Jsem si jist, že Petr se domníval, že má pádné důvody pro odmítnutí tohoto daru, a měl pocit, že dělá správnou věc. Je evidentní, že v tu chvíli zkrátka nerozuměl duchovnímu významu toho, co pro něj Ježíš dělal.

Ve vánočním období mluvíme hodně o dávání darů a všichni víme, že „blahoslaveněji jest dáti nežli bráti“,² ale říkám si, zda někdy nepřehlížíme, nebo dokonce nesnižujeme důležitost toho, že máme být i laskavým příjemcem darů.

Jedna mladá dívka dostala na Štědrý večer před mnoha lety nádhernou sadu s korálky. Její otec jí navrhl, aby vyrobila nějaký šperk pro jednoho ze svých příbuzných, kteří se shromáždili při rodinné oslavě.

Obličej dívenky se rozzářil a ona se pustila do výroby šperku, o němž si myslela, že bude dokonalým dárkem. Vybrala si příbuzného, pro kterého šperk vyrobí – postarší tetu, která vypadala často nespokojeně a dalo se s ní jen těžko vyjít.

„Možná, když jí vyrobím náhrdelník,“ říkala si dívenka, „bude mít radost.“

A tak pečlivě vybrala jednotlivé korálky a ze všech sil se snažila vyrobit neobyčejný dárek pro svou tetu.

Jakmile své dílo dokončila, přišla k tetě, podala jí náhrdelník a řekla, že ho navrhla a vyrobila jen a jen pro ni.

Když teta zvedla náhrdelník palcem a ukazovákem, jako by držela slizkého hlemýždě, v pokoji se rozhostilo ticho. Dárek si prohlédla, obrátila oči v sloup, znechuceně pohnula nosem a poté upustila náhrdelník zpět do dívčiny dlaně. Pak se otočila, aniž by řekla jediné slovo, a začala se bavit s někým jiným.

Dívenka se samými rozpaky začala červenat. Hluboce zklamaná potichu odešla z pokoje.

Rodiče se ji pokoušeli utěšit. Snažili se jí pomoci pochopit, že onen náhrdelník je vskutku krásný – i když na něj teta zareagovala tak bezcitně. Ale pokaždé, když si na tuto příhodu dívenka vzpomněla, jí bylo smutno.

Uplynulo několik desetiletí a ona dívenka – nyní sama teta – si dodnes pamatuje, s jistými pocity lítosti, onen den, kdy teta odmítla její dětský dárek.

Každý dar, který nám někdo dá – obzvláště dar, který je dán od srdce –, je příležitostí k tomu, abychom vytvořili nebo posílili pouto lásky. Když jsme laskavým a vděčným příjemcem, otevíráme dveře tomu, abychom prohloubili svůj vztah s tím, od koho dar dostáváme. Když ale nabízený dar neoceníme, nebo ho dokonce odmítneme, tak nejen že zraňujeme toho, kdo se s námi dělí o část sebe samého, ale určitým způsobem škodíme i sami sobě.

Spasitel učil, že nestaneme-li se takovými, jako jsou malé děti, nevejdeme do království nebeského.³

Až budeme sledovat nadšení a úžas dětí v tomto vánočním období, možná bychom si mohli slíbit, že znovu objevíme a znovu obnovíme onu drahocennou a nádhernou vlastnost, kterou děti mají – schopnost přijímat dary s laskavostí a vděčností.

Není žádným překvapením, že Spasitel je naším dokonalým příkladem nejen štědrého dávání, ale také laskavého přijímání. Když byl v Betany, krátce před koncem své služby ve smrtelnosti, přišla za Ním žena s alabastrovou nádobkou naplněnou vzácným a drahým olejem. Spasitel jí dovolil, aby Ho tímto vzácným darem pomazala.

Někteří z těch, kdo byli svědky této události, se rozhněvali. Říkali: „To jsou jen vyhozené peníze!“ Ten olej byl velmi drahý. Žena ho mohla prodat a vydělané peníze dát chudým. Tito lidé viděli jen světskou hodnotu daru a zcela jim unikal jeho mnohem hlubší, duchovní význam.

Spasitel však rozuměl oné symbolice a vyjádření lásky, kterým onen dar byl, a proto jej laskavě přijal.

„Nechte jí“, řekl reptajícím. „Proč ji rmoutíte? … Ona což mohla, to učinila; předešlať, aby těla mého pomazala ku pohřebu.“⁴

Bratři a sestry, drazí přátelé, jakým příjemcem darů jsme my? Považujeme dary za projev lásky, tak jako Spasitel?

V naší době Spasitel řekl, že „ten, kdo přijímá všechny věci s vděčností, bude učiněn slavným“⁵ a „plnost země je [jeho]“.⁶

Je mou nadějí, že o těchto Vánocích i každý jiný den v roce budeme přemítat obzvláště o tom, jaké mnohé dary nám dává náš milující Nebeský Otec. A doufám, že tyto dary budeme přijímat s úžasem, vděčností a nadšením dítěte.

Když přemýšlím o darech, které nám náš milující, laskavý a štědrý Otec v nebi dává, mé srdce se plní dojetím a vděčností: nevýslovný dar Ducha Svatého, zázrak odpuštění, osobní zjevení a vedení, Spasitelův pokoj, jistota a útěcha v tom, že smrt je překonána – a mnoho, mnoho dalších darů.

A co je nejdůležitější, Bůh nám dal dar svého Jednorozeného Syna, který obětoval svůj život, aby „každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“.⁷

Přijímáme tyto dary s vděčností, pokorou a radostí? Nebo je odmítáme, protože jsme pyšní nebo nás ovládá falešný pocit nezávislosti? Pociťujeme lásku našeho Otce, kterou tyto dary vyjadřují? Přijímáme je způsobem, který prohlubuje náš vztah s jejich božským Dárcem? Nebo jsme tak zaneprázdnění, že si ani nevšimneme, že Bůh nám dává dary každý den?

Víme, že „ochotného dárce miluje Bůh“,⁸ ale což nemiluje i laskavého, vděčného a radostného příjemce?

„Neboť co prospěje člověku, jestliže je mu udělen dar, a on ten dar nepřijímá? Vizte, neraduje se z toho, co je mu dáno, ani se neraduje z toho, kdo je dárcem daru.“⁹

Ať jsme zažili Vánoc devět, nebo devadesát, jsme stále všichni děti – všichni jsme děti našeho Nebeského Otce.

A proto má každý z nás schopnost užít si toto vánoční období s úžasem a úctou dítěte. Každý z nás má schopnost říci: „Srdce mé přetéká radostí a já se budu radovati ze svého Boha“¹⁰ – z Dárce všech dobrých darů.

Spolu s vámi i se všemi těmi, kteří chtějí následovat laskavého Krista, pozvedám hlas ve chvále našeho mocného Boha za onen drahocenný dar Jeho Syna.

Modlím se o to, abychom v tomto vánočním období i kdykoli jindy pohlíželi na onen úžasný dar narození Syna Božího požehnanýma očima dítěte. Modlím se, abychom vedle toho, že dáváme dobré dary, usilovali také o to, abychom se stali laskavými a vděčnými příjemci. Když tak učiníme, duch tohoto období rozehřeje naše srdce a rozhojní naši radost víc, než si dovedeme představit. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.