Co bylo dál?

Rosemary M. Wixomová

Generální presidentka Primárek

Obrázek

Veselé Vánoce!

Toto je čas Vánoc a díky dětem do našeho srdce vstupuje jejich kouzlo. Pokud se na Vánoce nedíváme očima dítěte, něco nám chybí, neboť děti, když vidí světýlka, slyší hudbu a cítí vůni vánočního stromečku a cukroví, se opravdově těší. Vídáme jejich růžové tvářičky a nosíky přitisknuté na skla výloh, když sní o Štědrém večeru a na prstíčkách počítají dny zbývající do 24. prosince. I rodiče odpočítávají dny do 24. prosince. Když vymýšlejí a chystají překvapení pro své děti, sní o tom, jak se na Štědrý večer připraví.

Když jsem byla malá, maminka mně a mé sestře – dvojčeti – často nějaké překvapení k Vánocům ušila. V ložnici si rozložila šicí stroj a začala pracovat měsíc předem; když pracovala, dávala si pozor, aby dveře do ložnice byly zavřené. Jak se přibližoval Štědrý den, šila často dlouho do noci. Když bylo oblečení skoro hotové, bylo ještě třeba, abychom ho vyzkoušely a matka si označila lemy, tak vymyslela plán, jak své tajemství uchovat. Tehdy přišla ke slovu páska přes oči. Maminka nám postupně zavázala oči, vzala nás do ložnice a přetáhla nám oblečení přes hlavu tak, aby páska z očí nesklouzla. Fungovalo to dobře … až do chvíle, kdy vedle v pokoji zazvonil telefon.

Když odcházela, volala: „Budu hned zpátky a ne, že se podíváš!“ Možná se ptáte: „Co bylo dál?“

Řeknu vám to: byla to červená sametová halenka.

Chtěla bych se podělit o to, v jakém smyslu má ona otázka: „Co bylo dál?“ vskutku vánoční význam.

Stalo se to jednoho dne uprostřed prosince, kdy Amy Johnstonová, skautská vedoucí Medvíďat v Gilbertu v Arizoně, využila příležitosti učit skupinu čilých osmiletých chlapců o narození Ježíše. Pocítila inspiraci, aby odložila svou naplánovanou skautskou činnost a hovořila se svými malými skauty o prvních Vánocích. Shromáždila je kolem sebe na podlaze obývacího pokoje, přečetla jim několik pasáží přímo z písem a ukázala jim obrázky, jež jí pomáhaly vyprávět posvátný příběh o Marii a Josefovi, o pastýřích, o hvězdě a o narození Ježíše v betlémské stáji.

Četla:

„Vstoupil pak i Jozef od Galilee z města Nazarétu do Judstva, do města Davidova, kteréž slove Betlém, …

aby zapsán byl s Marií, zasnoubenou sobě manželkou těhotnou. …

I porodila Syna svého prvorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě.

A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem.

A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou.

Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu.

Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“¹

Když mluvila o Ježíšově narození, všimla si, že všichni chlapci poslouchají tak napůl, ale jeden z nich, John, hltá každé slovo. John byl divoký kluk, který nedokázal posedět, ale když vyprávěla onen příběh, soustředěně naslouchal a pak se zeptal: „A co bylo dál?“

A tak vyprávěla chlapcům o Ježíšově dětství. Řekla: „Ježíš byl chlapec hodně podobný vám. Rád běhal a hrál si. Ale také ‚[se posiloval] v duchu‘.“² Pověděla jim, že když bylo Ježíšovi pouhých 12 let, cestoval s rodinou do Jeruzaléma. Marie a Josef se vraceli domů, když v tom zjistili, že syn s nimi není. Rychle se vrátili do Jeruzaléma a našli Ježíše v chrámu, jak rozmlouvá s učenci a učiteli, kteří Mu kladli otázky, a v písmech se uvádí, že všichni, kdo Mu naslouchali, „[se děsili] … nad rozumností a odpovědmi jeho“.³

„Co bylo dál?“ zeptal se John. Amy vyprávěla chlapcům o službě Ježíše Krista, o tom, jak byl naplněn Duchem Páně. V Bibli se dočítáme, že učil evangeliu chudé, dělal zázraky, uzdravoval slepé a nemocné a dokonce křísil lidi z mrtvých. Učil: „Milujte nepřátely své [a] dobře čiňte těm, kteříž vás nenávidí.“⁴

To, co bylo řečeno, Johna očividně uchvátilo a chtěl vědět víc. Znovu se zeptal: „A co bylo dál?“ Vyprávěla chlapcům, že někteří lidé Ježíše odmítli a neměli Ho rádi. Vlastně měli v úmyslu připravit Ho o život. Vyprávěla těm malým skautům o Poslední večeři, o zahradě getsemanské a o tom, jak byl Ježíš ukřižován a pak vzkříšen. Poznala, že všechny tyto příběhy John slyší poprvé a že touží dozvědět se víc.

Pak měla silný pocit, že má přestat vyprávět, oslovit každého chlapce jménem a říci: „Ježíš Kristus zemřel za tebe.“ Když mluvila k jednotlivým chlapcům, John pozorně naslouchal. Pak se podívala na něj a řekla: „Johne, Ježíš Kristus zemřel za tebe.“ Pohlédl na ni a pak se užasle zeptal: „On to udělal pro mě?“

Amy řekla: „V našem obývacím pokoji byl toho dne silný Duch, když jeden chlapec snad poprvé pocítil působení Ducha Svatého.“ Dále uvedla: „Nevím, co Johnovi, jehož rodina se mezitím odstěhovala, budoucnost chystá. Ale modlím se, aby ona seménka, jež byla zasazena při schůzce Medvíďat dva týdny před Vánocemi, vyklíčila a přinesla mu jednoho dne plnou měrou světlo evangelia.“

Až bude po svátcích, uklidí se vánoční světýlka, vůně jehličí vyvane a z rádia už nebude hrát vánoční hudba, můžeme se, stejně jako John, ptát: „Co bude dál?“

Úžas a posvátná úcta, jež v nás Vánoce vyvolávají, jsou jen začátek. Vánoce nám připomínají, že dítko narozené v Betlémě nám dalo smysl života, a co bude dál, závisí hlavně na tom, jak přijmeme svého Spasitele, Ježíše Krista, a budeme Ho následovat. Každý den zveme do svého života Jeho Ducha. V druhých vidíme světlo; slyšíme radost v dětských hláscích, jež nám do budoucna přinášejí naději a radostné očekávání. Vyhledáváme příležitosti sejít se a družit se s ostatními, sloužit jim a pozvedat je a při tom se učíme, co to opravdu znamená znát svého Spasitele, Ježíše Krista. Zjišťujeme, že počítáme dny do událostí, kdy se v životě více soustředíme na Jeho vliv – například při narození dítěte, při jeho křtu, při rozloučení s budoucím misionářem, při sňatku v chrámu a když každý týden přijímáme svátost. Hledáme Ho skrze dětskou víru a pociťujeme Jeho vliv.

„Nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“⁵

Je to nádherný plán, který stvořil náš Otec a díky němuž se skrze Jeho Syna, našeho Spasitele Ježíše Krista, můžeme k Němu vrátit, žít s Ním a mít vše, co má Otec, neboť toto je vrcholnou odpovědí na otázku: „Co bude dál?“ Spasitel pravil: „A ten, kdo přijímá mne, přijímá Otce mého; a ten, kdo přijímá Otce mého, přijímá království Otce mého; tudíž vše, co můj Otec má, mu bude dáno.“⁶

Pokud jsme připraveni Ho přijmout, dává to našim přípravám na 24. prosince zcela nový význam.

Johne, ať jsi, kde jsi, žijící apoštolové říkají: „Se vší vážností vydáváme svědectví, že … život [našeho Spasitele], který je ústředním bodem celé lidské historie, nezačal v Betlémě, ani neskončil na Kalvárii. On byl Prvorozeným Otce, Jednorozeným Synem v těle, Vykupitelem světa.“⁷

Johne, Jeho dar pro nás je to, co bude dál.

Je to pravda a On to pro tebe udělal. O této nádherné pravdě vám svědčím v Jeho jménu, a to ve jménu Ježíše Krista, amen.