Učitelé přicházející od Boha

Starší Kim B. Clark

Sedmdesátník

Večer se starším M. Russellem Ballardem

Proslov k učitelům náboženství CVS • 26. února 2016 • Tabernacle v Salt Lake City

Drazí bratři a sestry, jsem vděčný, že mohu být dnes večer s vámi. Zvlášť bych chtěl poděkovat všem učitelům a jejich manželským partnerům a všem těm, kteří učitele podporují. Mám zetě, který je učitelem ranního semináře, a tak něco vím o oběti a oddanosti, která je zapotřebí, aby člověk mohl učit ranní seminář, a viděl jsem, jaký vliv mají učitelé na plný úvazek na nastupující generaci, včetně mých vnoučat. Kéž vám všem Bůh žehná za to, co děláte.

Vloni v srpnu jsem k vám promlouval o tom, že se musíme chopit oněch velkých zodpovědností, které na nás spočívají. Je třeba, abychom dorůstající pokolení vzdělávali hlouběji a mocněji, než tomu bylo kdykoli předtím. A to znamená, že musíme být lepší, než jsme kdy byli, a pracovat lépe, než jsme kdy pracovali.

Když jsem přemýšlel o tomto úkolu od Pána a o příležitosti říci dnes několik slov, vybavil se mi příběh o nočním rozhovoru Nikodéma se Spasitelem, jak je zaznamenán ve třetí kapitole Jana. Nikodém řekl: „Mistře, víme, že jsi od Boha přišel mistr; nebo žádný nemůže těch divů činiti, kteréž ty činíš, leč by Bůh byl s ním.“¹

Tato věta prohlašuje nejen to, kdo je Ježíš – učitel, který přišel od Boha –, ale také to, co učitelé, kteří přicházejí od Boha, dělají: způsobují zázraky v životě těch, které učí, protože Bůh je s nimi.

Jednu takovou učitelku velmi dobře znám. Rád bych se s vámi podělil o podobenství o této učitelce. Nazvu ho „Podobenství o vedoucí jeslí“.

Jedna sestra byla ve svém sboru povolána jako vedoucí jeslí. Měla kvalitní univerzitní vzdělání a mnoho nápadů na činnosti, akce a věci, které by děti mohly dělat. Rozhodla se, že z jeslí vytvoří ukázkovou organizaci.

Po několika týdnech byla tato sestra vyčerpaná. Jesle pro ni byly břemenem. Hrozila se toho, že by měla před děti předstoupit. Nehledě na její plány byly děti každý týden hlučné a rozverné a ignorovaly ji. Nic nepomáhalo. Každý týden se vracela domů v slzách.

S pocitem marnosti zvolala: „Dávám ze sebe to nejlepší! Co víc mám dělat?“

Napadlo ji: Zeptej se Nebeského Otce, co máš dělat. Otřela si slzy a poklekla k modlitbě. Modlila se za jesle, zmínila své naděje, vyčerpání a zklamání. Modlila se o Jeho pomoc a vedení.

Nebeský Otec její modlitbu vyslyšel. Obdržela silné vnuknutí: Plány tvých lekcí jsou o tobě. Zaměřuj se spíše na děti; poznej je a nauč se je mít ráda.

Bylo to správné poselství, ale nebylo lehké ho vyslechnout. Tato sestra věděla, že musí činit pokání. Potřebovala nový postoj a nový přístup k jeslím. Modlila se a studovala písma, aby získala inspiraci.

Když šla další neděli do jeslí, neměla žádné obavy. Důvěřovala Pánu. Vítala děti u dveří, klekla si k nim a každé jmenovitě pozdravila. Povídala si s nimi o jejich rodině, oblíbených jídlech a dalších věcech. Zpívala s nimi a četla jim příběhy. Některé děti byly stále hlučné a rozverné, ale ten týden byla v jeslích jiná atmosféra. A když jesle skončily, byla tato sestra vyčerpaná, ale tentokrát neplakala.

Postupně, jak tato dobrá sestra blíže poznávala jednotlivé děti, se její pocity k nim změnily. Tato vedoucí jeslí se na neděle těšila. Byla nadšená a ráda, že může být s dětmi v jeslích. Měla je ráda.

A pak přišla inspirace. Jednou vzala do jeslí fotoaparát a každé dítě vyfotila. Vyrobila nástěnku, dala na ni fotografie jednotlivých dětí a každý týden ji nosila do jeslí. Děti se na sebe na nástěnce moc rády dívaly. Nejenže měly pocit, že jsou důležité, ale také měly pocit, že je má jejich učitelka ráda.

Za nějakou dobu začala tato vedoucí používat své činnosti a projekty k výuce dětí. Dětem se moc líbily. Ve skutečnosti měly jesle rády natolik, že do nich po shromáždění svátosti doslova běžely. Dětem se v jeslích moc líbilo. Měly rády svou vedoucí a ona měla ráda je.

Z tohoto podobenství se můžeme naučit mnoha zásadám. Nejdůležitější je víra v Nebeského Otce a v Jeho Syna Ježíše Krista. Právě víra přiměla tuto učitelku, aby poklekla k modlitbě; víra byla podnětem k jejímu pokání; a víra ji vedla k tomu, aby začala jednat, aniž by věděla, co přesně má udělat. Víra je první zásadou.

Druhou je naděje. Být v jeslích může být pro malé děti náročné. Mohou být vystrašené, připadat si osaměle, či dokonce opuštěně. Může je napadat, zda vůbec existuje nějaká cesta ven. Tato vedoucí jeslí měla tytéž pocity, ale nakonec je překonala a věděla, že v Kristu je naděje. Její naděje byla „živá“, „jasná“ a „zářivá“ a děti to vnímaly.

Třetí zásadou je pokora. Rizikem povolání jsou pro učitele pýcha a důvěřování v rámě těla. Pokora – schopnost nechat se poučit – je velkým protilékem pýchy. Vedoucí jeslí jednala s vírou v Krista a pokořila se před Nebeským Otcem. On ji osvítil a požehnal jí moudrostí skrze moc Ducha Svatého.

Čtvrtou zásadou je láska – čistá láska Kristova. Na začátku nebylo snadné chovat k dětem lásku. Vedoucí jeslí ale měla víru v Krista a s pokorou a nadějí v Něj se rozhodla mít tyto děti ráda. Bůh jí požehnal čistou láskou Kristovou, a děti to vnímaly. Ve skutečnosti si tato vedoucí vytvořila s dětmi pouta pravé lásky. Tato pouta se stala duchovním průduchem, kterým mohly proudit výuka, povzbuzování a naděje.

Bratři a sestry, modlím se, aby na nás spočívala Boží požehnání; aby každý z nás, bez ohledu na to, kde učíme, mohl jednat podle těchto zásad víry, naděje, pokory a lásky s ještě větší pílí, odvahou a trpělivostí než kdy předtím. Vím, že když to budeme dělat, bude s námi milost Kristova a my budeme vskutku učitelé přicházející od Boha a budeme v životě svých studentů působit zázraky. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.