Víra jakožto zásada činu a moci
Výroční školicí vysílání pro Semináře a instituty náboženství • 13. června 2017
Vždy se těším na setkání s vámi na tomto důležitém shromáždění. Když jsem se připravoval, prosil jsem Pána, abych poznal, co si přeje, abychom dělali pro Jeho děti, které jsou v našich třídách a domovech. V tichých okamžicích pociťuji, že je potěšen vaším neúnavným úsilím a nesčetnými oběťmi. Také pociťuji, jak moc si přeje žehnat vám a vašim rodinám. A pociťuji i Jeho touhu žehnat vašim studentům láskou k Jeho Milovanému Synu a svědectvím o Něm.
Toho nelze dosáhnout jen větším počtem nebo lepší kvalitou programů, osnov, školení či technologií, protože nic z toho nikdy nenahradí zázračný dotek nebe v životě našich studentů. To, v co doufáme, přijde pouze jako dar od milujícího Otce v nebi, a aby docházelo k zázrakům v životě jednotlivců, bude to vyžadovat Jeho moc.
Od nás to bude vyžadovat více víry, protože víra předchází každému zázraku. Starší Dallin H. Oaks řekl: „Víra bez skutků je mrtvá. Ale [pak dodal] skutky bez víry jsou ještě mrtvější.“1 Jinými slovy, veškerá naše usilovná práce nepřinese kýžené výsledky, budeme-li pracovat bez víry. Je tomu tak proto, že víra je jak zásadou činu, tak zásadou moci. Prohloubení naší kolektivní víry by bylo pro Pána znamením, že se na Něj spoléháme a důvěřujeme Jeho moci inspirovat, obracet, posilovat, připravovat a ochraňovat dorůstající pokolení. Prohloubení víry ve Spasitele by posílilo naši výuku, naši výzvu mladým a mladým dospělým, aby chodili na seminář či institut nebo aby četli písma, a dokonce i naše vztahy s rodiči a vedoucími kněžství. Přidáte se tedy v příštích týdnech a měsících ke mně, abychom společně žádali Otce v nebi o prohloubení naší víry? Věřím, že je připraven pomoci, pokud o to požádáme.
Používání víry jakožto zásady činu
Joseph Smith učil, že používání víry v Boha vyžaduje, abychom měli „správnou představu o Jeho charakteru, dokonalosti a vlastnostech“ a „znalost toho, že směr života, kterým se … [ubíráme], je v souladu s Boží vůlí“.2 Oba tyto požadavky vyžadují, abychom používali víru jakožto zásadu činu.3
President Russell M. Nelson na poslední generální konferenci zmínil, jak můžeme přistupovat k prvnímu z těchto dvou požadavků:
„Čím více toho víme o Spasitelově působení a poslání – čím více rozumíme Jeho nauce a tomu, co pro nás vykonal – tím více víme, že nám může poskytnout moc, kterou pro svůj život potřebujeme.
Na začátku letošního roku jsem požádal mladé dospělé členy Církve, aby každý týden věnovali část svého času studiu všeho, co Ježíš řekl a udělal, jak je to zaznamenáno ve standardních dílech. Vyzval jsem je, aby se jejich základním osobním studijním materiálem staly citace z písem o Ježíši Kristu uvedené v tematickém průvodci Topical Guide [v anglickém vydání písem].
Dal jsem jim tuto výzvu, protože jsem ji již sám přijal. Přečetl jsem a podtrhl si každý verš o Ježíši Kristu, který je uveden v hlavním hesle a v 57 dílčích heslech v průvodci Topical Guide. Když jsem tuto podnětnou činnost dokončil, manželka se mě zeptala, jaký to na mě mělo vliv. Řekl jsem jí: ‚Stal jsem se jiným člověkem!‘“4
Chtěl jsem vám tuto výzvu připomenout, protože mám osobní zkušenosti s přínosy tohoto soustředěného studia a vím, že čím více chápeme a milujeme Spasitele, tím více roste naše víra v Něj.
Jak jsem již zmínil, Prorok Joseph učil, že dalším důležitým prvkem víry je naučit se uvádět svůj život do souladu s Pánovou vůli. Pro ilustraci se podělím o jeden příklad, který jistě nebude cizí zde přítomným matkám:
Celeste Davisová je mladá matka tří dětí a její miminko se každou noc často probouzelo. Začala se modlit, aby ona i její děťátko mělo dostatek spánku. Ale její modlitby byly zdánlivě nezodpovězeny. A tak chtěla lépe porozumět modlitbě a tomu, proč se jí stále nedostávalo úlevy. V Biblickém slovníku se dočetla, že „v Kristově jménu se modlíme tehdy, když je náš úmysl úmyslem Kristovým a naše přání jsou přáními Kristovými. … V tom případě žádáme o to, co nám Bůh může dát. Mnohé modlitby zůstávají nezodpovězeny, protože vůbec nejsou v Kristově jménu; v žádném směru nepředstavují Jeho úmysl, ale vyvěrají ze sobeckosti lidského srdce.“5
A tak se Celeste rozhodla, že si sepíše, o co všechno se modlí. Díky tomuto seznamu si uvědomila, že v modlitbách Nebeského Otce především žádá o to, co si přeje ona – tedy aby změnil její situaci. Pak se rozhodla, že si vytvoří další seznam, do něhož si napíše vše, co si pro ní podle jejího názoru Nebeský Otec přeje. Oba seznamy samozřejmě nebyly ve všem v rozporu – Bůh nás miluje a chce, abychom byli šťastní. Ale tato drobná snaha učí jedné důležité pravdě. Zatímco ona chtěla změnit svou situaci, On chtěl změnit ji. A tak se rozhodla změnit svůj přístup k modlitbě, aby dokázala lépe uvádět svou vůli do souladu s vůlí Boží. Napsala:
„Vymyslela jsem pravidlo, které mi při modlitbě pomáhá. Je to jednoduché – kdykoli požádáte o něco, co chcete, ale nejste si úplně jisti, zda je to něco, co si pro vás přeje Bůh, přidejte slova ‚ale když ne‘ a pak dodejte něco, o čem víte jistě, že si to pro vás Bůh přeje.
Například: ‚[Nebeský Otče], prosím pomoz mi se dnes trochu vyspat, ale když ne, tak mi pomoz mít dostatek energie na to, abych byla přesto milá a pracovitá.‘ ‚[Nebeský Otče], prosím požehnej mému dítěti, aby překonalo tu nemoc a cítilo se lépe, ale když ne, tak nám pomoz mít v Tebe důvěru a být jeden s druhým trpěliví.‘ ‚[Nebeský Otče], požehnej mi prosím, aby mě ostatní přátelé přijímali, ale když ne, tak i když se budu cítit nechtěná, pomoz mi být laskavá a velkorysá.‘“
Dále pokračovala:
„Takhle to zkouším už asi rok, a míra úspěšně zodpovězených modliteb prudce vzrostla. …
Mám pocit, že konečně naplňuji skutečný účel modlitby, kterým není vyjednávat si svá přání, ale uvést se do souladu s Bohem. …
Jedním neočekávaným přínosem je i to, že se nebojím těžkých situací nebo toho, že toho nebudu dostávat tolik jako dříve, protože vidím a pociťuji, že Bůh na mé modlitby odpovídá – jak na má přání, tak na mé ‚ale když ne‘.“6
Celestin příběh ukazuje vzor, který nám může pomoci s našimi modlitbami a naší snahou používat víru jakožto zásadu činu. Je třeba říci, že víra nezbaví naše děti či studenty svobody jednání ani neodstraní všechny zkoušky a výzvy života. Ale může nám pomoci vytrvat, a dokonce se i z obtížných situací něčemu naučit. Také změní to, jak na své studenty (a děti) nahlížíme a jak se za ně modlíme. Změní to, jak se k nim chováme ve třídě i doma. Pomůže nám stát zpříma s nadějí, radostí a optimismem v čím dál temnějším světě. Vytvoří příležitosti k získání osobního zjevení a dodá naší výuce moc. Ponese naše svědectví do srdce těch, které máme rádi.
Opravdová víra odstraňuje rozumové zdůvodňování. Vede k sebezpytování, což vede k upřímnému pokání a hodnotnému růstu. Nutí nás vyhnout se pasti v podobě očekávání, že řešení problémů nalezneme jen tehdy, když se změní druzí, například když říkáme: „Kdyby mě rodiče a církevní vedoucí více podporovali, byl bych na tom lépe.“ Takový přístup se neopírá o Spasitele, a proto nepřinese Jeho moc. Nezpůsobí onen zázrak, který potřebujeme. Pokud máme dostatek víry k tomu, abychom Pána upřímně žádali, aby nás změnil a zformoval jako nástroje ve svých rukou, pak máme dostatek na to, abychom uskutečňovali Pánovo dílo, a jsme k tomu dostatečně připraveni.
To platí i tehdy, kdy se cítíme nedostatečně či přemoženě. Této zásadě jsem se naučil, když jsem se jako mladý připravoval na misii. Vždy jsem si říkal, že budu sloužit, ale v mladším věku mě toto pomyšlení velmi znervózňovalo. Velmi nerad jsem mluvil před lidmi. Má teta říká, že mé oči viděla až tehdy, když jsem byl dospívající, protože jsem stále chodil se svěšenou hlavou a skrýval tvář. Na střední škole jsem dostal čtyřku z dramatické výchovy – tu nejnižší možnou známku, abych nepropadl. Nedokázal jsem prostě stát před třídou, i když jsem měl jen číst připravený text, kerý mi dal učitel.
Poté, co jsem obdržel povolání na misii do Mexika, jsem měl se svým starším bratrem promluvit na firesidu pro mládež. Hovořil jsem asi 5 minut a zbytek času vyplnil on. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že jsem měl nejspíš ten nejhorší proslov, který kdy byl kdy v této či v jiné církvi pronesen. Po skončení firesidu se mnoho mladých seřadilo, aby se pozdravili s mým bratrem. Z řady najednou vystoupila jedna laskavá duše a řekla mi: „Děkuju. Měl jsi dobrý proslov.“ Pomyslel jsem si: „Jsi sice laskavý, ale jsi pořádný lhář.“ Zklamaný jsem šel domů a říkal jsem si, jak vůbec budu moci sloužit na misii. Nebyl jsem schopný učit evangeliu v angličtině, natož pak ve španělštině, kterou jsem se navíc musel teprve naučit.
O několik dní později jsem stále ještě s těžkým srdcem otevřel písma a četl příběh o Enochovi. Když bylo Enochovi přikázáno, aby volal lid k pokání, „sklonil se k zemi, před Pánem, a mluvil před Pánem“, jak uvádí verš 31, „řka: Proč jsem našel přízeň v očích tvých, a jsem mládencem pouhým a všichni lidé mne nenávidí; neboť jsem pomalý v řeči; proč jsem služebníkem tvým?“7 V odpověď na Enochovo pochybování o sobě samém a evidentní nedostatek důvěry v jeho povolání Pán poskytl nádhernou a povzbuzující odpověď, jež se nachází ve verši 34: „Viz, Duch můj je na tobě, pročež všechna slova tvá ospravedlním; a hory budou před tebou prchati a řeky se obrátí v toku svém; a ty zůstaneš ve mně a já v tobě; tudíž choď se mnou.“8
Nervózní, nejistý a stěží připravený na to, co mě čekalo, avšak držíce se těchto slov jako záchranného lana jsem poprvé v životě nastoupil do letadla a odletěl sloužit do Mexika. Tam jsem se naučil, že jsme-li ochotní, můžeme opravdu chodit s Pánem. Poznal jsem pravdivost slov presidenta Ezry Tafta Bensona: „Muži a ženy, kteří obrátí svůj život k Bohu, zjistí, že On může z jejich života vytěžit mnohem více, než mohou oni sami.“9
Používání víry jakožto zásady moci
Z Enochova příběhu jsem se naučil o víře ještě něco dalšího. Poslechněte si, kým se stal tento mladík, který byl pomalý v řeči a lidé ho nenáviděli. V Mojžíšovi 7:13 čteme: „Tak veliká byla víra Enochova, že vedl lid Boží, a jejich nepřátelé přišli, aby bojovali proti nim; a on promluvil slovo Páně, a země se chvěla a hory prchaly, vpravdě podle příkazu jeho; a řeky vod se obrátily v toku svém; a řev lvů bylo slyšeti z pustiny; a všechny národy se velice bály, tak mocné bylo slovo Enochovo a tak veliká byla moc řeči, kterou mu Bůh dal.“10 To nevypadá jako chlapec, který by byl pomalý v řeči. To vypadá jako muž víry, který chodil s Pánem a přenášel hory.
Někdy používáme slova „zařadit vyšší rychlost“, abychom popsali malá a nutná vylepšení, ale Pán nás nevyzývá, abychom jen zařadili vyšší rychlost. Vyzývá nás, abychom přenášeli hory. Řekl: „Budete-li míti víru jako zrno horčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebudeť vám nic nemožného.“11
Tato víra přenášet hory – ať jde o hory doslovné, nebo obrazné – představuje jinou úroveň víry. Starší D. Todd Christofferson učil:
„[Existuje] úroveň víry, která sestává z duchovních ujištění a která plodí dobré skutky, obzvláště poslušnost zásad a přikázání evangelia. Toto je opravdová víra v Krista. …
Existuje ale také úroveň víry, která nejenže řídí naše chování, ale také nás uschopňuje k tomu, abychom změnili současný stav a uskutečnili něco, co by se jinak nestalo. Hovořím o víře jakožto zásadě činu, ale také jakožto zásadě moci.“12
Toto je onen druh víry, který je popsaný v Židům 11 a který uplatňovali Enoch, Abraham, Sára a Mojžíš. Toto byla víra, kterou proroci „vybojovávali království, činili spravedlnost, docházeli zaslíbení, zacpávali ústa lvům, uhašovali moc ohně, utekli ostrosti meče [a posíleni bývali ve slabostech] … a kterou ženy přijímaly mrtvé své vzkříšené“.13
Toto je onen druh víry popsaný v Eterovi 12, kde se mluví o Almovi, Amulekovi, Nefim, Lehim a Ammonovi.14 Je to víra, kterou projevoval bratr Jaredův, jenž „pravil hoře Zerin: Pohni se – a ona se pohnula. A kdyby neměl víru, nepohnula by se.“15 A konečně: „Byli mnozí, jejichž víra byla tak nesmírně silná, dokonce předtím, nežli Kristus přišel, a kteří nemohli býti zadrženi za závojem,“ – a nyní naslouchejte těmto slovům – „ale skutečně spatřili očima svýma věci, jež předtím viděli okem víry.“16
Toto vše jsou pozoruhodné příklady víry jakožto zásady moci. Ten poslední příklad mě však obzvlášť fascinuje. Oni nejprve viděli tyto věci okem víry, než je viděli svýma fyzickými očima. Význačným novodobým příkladem této zásady jsou slova presidenta Brighama Younga. Když mluvil o místě, na kterém stojí chrám Salt Lake, řekl: „Téměř nikdy nemluvím o zjeveních či o viděních, ale postačí, když řeknu, že … jsem tu byl a uviděl jsem v duchu chrám. … Nikdy jsem ono místo nespatřil, ale viděl jsem ho ve vidění.“17
Mít vizi toho, co může být, co si přeje Pán, je nezbytnou součástí používání víry jako zásady moci.
Vidíte okem víry onen zázrak, který potřebujeme? Vidíte sami sebe, jak učíte s větší důvěrou v Pána, v Jeho slovo a ve své studenty? Vidíte své studenty, jak se při odchodu ze třídy více spoléhají na Spasitelovo učení a Usmíření, jsou odolnější vůči hříchu a připravenější dělat vše, o co je Pán žádá? A vidíte okem víry více mladých lidí – jak členů, tak těch, kteří nejsou naší víry – jak přijímají naše pozvání, aby přišli a podíleli se na tomto zázraku? Čeho by mohl Pán dosáhnout, kdybychom používali naši kolektivní víru jakožto zásadu činu i jakožto zásadu moci?
„S námi jest Hospodin; nebojtež se jich“
Než skončím, rád bych se podělil o jeden poslední příklad. V kanceláři mám řezbu z olivového dřeva, která znázorňuje jeden z mých nejoblíbenějších příběhů z písem a neustále mi připomíná, jak nezbytná je víra. Zobrazuje Kálefa a Jozua, které pověřil Mojžíš, aby spolu s dalšími deseti muži prozkoumali zemi Kananejskou a pak se vrátili a podali zprávu. Oněch deset mužů se vrátilo a řeklo: „Lid jest silný, kterýž bydlí v zemi té, města také pevná jsou a veliká velmi.“18
„Krotil Kálef lid bouřící se proti Mojžíšovi, a mluvil: Jděme předce, a opanujme zemi, nebo zmocníme se jí.
Ale muži ti, kteříž chodili s ním, pravili: Nikoli nebudeme moci vstoupiti proti lidu tomu, nebo silnější jest nežli my.“19
Kvůli nedostatku víry „zhaněli a zošklivili zemi shlédnutou …, mluvíce: také jsme tam viděli obry, … ješto se nám zdálo, že jsme proti nim jako kobylky“.20
Ale Jozue s Kálefem odpověděli: „S námi jest Hospodin; nebojtež se jich.“21
Avšak lid, podobně jako oněch deset poslů bez víry, neviděl, čeho byl Pán ochoten dosáhnout, a Jozua a Kálefa nenásledovali. Kvůli tomuto nedostatku víry lid putoval pustinou dalších 39 let. Z oné původní skupiny přežili pouze Jozue a Kálef a bylo jim umožněno vstoupit do zaslíbené země. Možná si vybavíte Kálefova známá slova, když s Jozuem stál před horou Hebron – na místě, které před mnoha lety společně prozkoumávali. Kálef řekl:
„Ještě nyní jsem při síle jako tehdáž, když poslal mne Mojžíš. …
Protož nyní dej mi horu tuto.“22
Díky své víře zdědil s rodinou po mnoho generací tuto horu v zaslíbené zemi.
I před námi jsou výzvy. Můžeme být pokoušeni pochybovat a vrátit se se zprávou plnou strachu a pochybností. Nedostatek důvěry v Pána nás do zaslíbené země nedostane. Tak jako Kálef a Jozue musíme odložit strach a s vírou se dožadovat požehnání, která má pro nás Pán připravena. Každou překážku a zkoušku v životě musíme vnímat jako příležitost k prohloubení víry v Ježíše Krista.
Čeho by mohl Pán dosáhnout, kdybychom kolektivně nahradili strach a pochyby nadějí a vírou? Domnívám se, že by jen nezařadil vyšší rychlost, ale pohnul by horami – takže by v životě mladých a mladých dospělých v Církvi došlo k zázrakům. Tak jak naše víra poroste, poroste i víra těch, které učíme. Vím, že Otec v nebi vám bude žehnat a bude žehnat i našim studentům, budeme-li používat víru v Jeho milujícího a dokonalého Syna, Spasitele, Vykupitele a Vysvoboditele světa. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
© 2017 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 5/17. Přeložení schváleno: 5/17. Název v originále: „Faith as a Principle of Action and Power“. Czech. PD60004121 121