Obrácení dětí Božích
Výroční satelitní školení pro Semináře a instituty náboženství • 13. června 2017
Je skvělé, že se mohu s vámi, vedoucími a učiteli v Seminářích a institutech náboženství, a s vašimi milovanými společníky, účastnit vysílání tohoto zasvěcujícího shromáždění. S mnohými z vás se setkáváme po celém světě a jste úžasní. Myslím, že je pro to několik důvodů. Zaprvé – Církev najímá jen kvalifikované jednotlivce, kteří jsou hodni chrámového doporučení, kteří dokázali, že umí učit, a kteří získali doporučení a osvědčení na různých úrovních, včetně toho od Komise pro vzdělávání. Vy, kteří jste byli povoláni jako učitelé, jste možná neprošli stejně náročným výběrem jako naši zaměstnanci, ale z vlastní zkušenosti vím, že místní vedoucí povolávají jako učitele semináře či institutu jen ty nejlepší. Zadruhé – jste pohrouženi do nauky Kristovy, o níž Nefi říká, že to je „jediná a pravá nauka Otce i Syna i Ducha Svatého“.1 To, že této nauce učíte, vás trvale povzbuzuje k tomu, abyste podle ní žili, a proto jste tak dobří. Zůstaňte takoví!
V semináři jsme jako jedna rodina. Před 32 lety jsem byl povolán presidentem kůlu Honolulu na Havaji. Nejmladšímu z našich čtyř dětí bylo 18 měsíců a nejstaršímu 11 let. Měl jsem náročné zaměstnání a zdálo se, že jsme na hraně svých možností. Pak za mnou přišli koordinátoři semináře našeho kůlu a zeptali se – poněkud nesměle, protože znali situaci naší mladé rodiny: „Myslíte, že by bylo možné, aby sestra Hallstromová učila seminář?“ Neměli jsme ve zvyku odmítat povolání, a tak jsme se zhluboka nadechli a řekli: „Samozřejmě.“
Tak pro naši rodinu začalo náročné, ale velmi uspokojivé období. Moje žena, Diane, vstávala každý všední den o půl páté ráno, aby se připravila na seminář, který začínal v šest. Také to vyžadovalo, abych vzbudil děti, pomohl jim umýt se a obléci, připravil snídani a měl vše nachystané, abych v okamžiku, kdy Diane v sedm hodin zastaví na příjezdové cestě, mohl vyrazit do práce a ona mohla odvézt starší děti do školy.
Takto to probíhalo osm let, dokud Diane nebyla povolána presidentkou Mladých žen. Pět let nato nám koordinátor zaklepal na dveře znovu s prosbou: „Máme velmi náročnou třídu pro starší děti, mohla by sestra Hallstromová učit znovu seminář?“ Tak k předchozím osmi letům přibyly další tři, a uvolněna byla až poté, co zavolal president Hinckley. Byl jsem povolán generální autoritou a v rámci našeho prvního pověření nás poslali do Japonska. A tak vy, kdo jste povoláni jako učitelé, buďte opatrní s přáním být uvolněni – protože nikdy nevíte, kde můžete skončit!
Každopádně my na ono těžké, hektické a bláznivé období vzpomínáme s láskou a vděčností. Diane naprosto milovala své studenty semináře (a oni ji). V semináři učila i všechny naše děti a synovce a neteře, z nichž jeden je nyní ředitelem institutu a účastní se, jak doufám, i tohoto vysílání. Tato intenzivní výuka dále prohloubila Dianinu erudici v oblasti evangelia a její svědectví, z čehož jsme s rodinou měli nesmírný užitek. Také mi to „dovolilo“ trávit čas s dětmi v jedinou část dne, kdy jsem měl vždy čas – každý všední den brzy ráno. Bylo to pro mě, a myslím, že i pro ně, značným požehnáním. Takže, jak vidíte, některá z našich největších břemen se ve skutečnosti stávají největšími požehnáními.
Těší mě, že jsem dnes ve společnosti spolupracovníků, jichž si velmi vážím. Jako člen Komise pro vzdělávání a výkonného výboru této komise se dvakrát měsíčně setkávám se starším Kimem B. Clarkem, naším úžasným pověřencem, a Chadem H. Webbem, vynikajícím administrátorem Seminářů a institutů náboženství. Vy, kteří jste zaměstnanci seminářů a institutů nebo v nich sloužíte, máte skvělé vedoucí. Jak většina z vás ví, Komisi pro vzdělávání předsedá president Thomas S. Monson a jejími členy jsou president Henry B. Eyring a president Dieter F. Uchtdorf. Jejím členem je i starší Dallin H. Oaks, který zároveň předsedá výkonnému výboru. Dalšími členy komise a výkonného výboru jsou starší Jeffrey R. Holland, sestra Jean B. Binghamová a sestra Bonnie L. Oscarsonová. To, jaký důraz klade Církev na vzdělávání a jaké zdroje jsou na ně vynakládány, mě neustále naplňuje úžasem.
Nyní bych se s vámi, kteří hrajete životně důležitou roli v duchovním vzdělávání mládeže Církve, rád podělil o několik myšlenek. Už jsem se zmínil o hluboké nauce Kristově. Jak tato Církev pomáhá svým členům tuto nauku pochopit a žít podle ní? Jinak řečeno: „Jaké jsou apoštolské priority Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů?“
Jednou možností, jak se o těchto prioritách dozvědět, je porozumět „práci na spasení“. Nejstručnější definice práce na spasení se nachází v Příručce 2. Mějte na paměti, že tuto církevní příručku schválilo První předsednictvo a Kvorum Dvanácti apoštolů. Píše se v ní: „Členové Církve Ježíše Krista jsou vysláni, ‚aby pracovali na Jeho vinici pro spasení duší lidských‘. (NaS 138:56.) Tato práce na spasení zahrnuje misionářskou práci členů, udržení obrácených, aktivizaci méně aktivních členů, chrámovou práci a práci na rodinné historii a výuku evangelia.“2
Další poznatek týkající se těchto priorit nacházíme ve zmíněné církevní příručce v oddíle s názvem „Účel Církve“. Zde se píše: „Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů byla zorganizována Bohem, aby pomáhala v Jeho díle uskutečnit spasení a oslavení Jeho dětí. Církev zve všechny, aby přišli ‚ke Kristu a [byli] v něm zdokonalováni‘. (Moroni 10:32; viz také NaS 20:59.) Tato výzva – přijít ke Kristu – se vztahuje na všechny, kteří kdy žili nebo kdy budou žít na zemi.“3
Příručka dále uvádí: „Církev se při naplňování svého účelu pomáhat jednotlivcům a rodinám být způsobilí získat oslavení zaměřuje na božsky určené zodpovědnosti. K nim patří pomáhat členům žít podle evangelia Ježíše Krista, shromažďovat Izrael skrze misionářskou práci, pečovat o chudé a potřebné a umožnit spasení mrtvých budováním chrámů a vykonáváním zástupných obřadů.“4
Z toho plyne, že „práce na spasení“ a tyto „božsky určené zodpovědnosti“ jsou v podstatě totéž a mají řídit veškerou naši činnost v Církvi, včetně (či snad hlavně) výuky mládeže.
Koneckonců vše, co děláme – pro sebe, svou rodinu nebo ve svém současném povolání – je to, že učíme o „práci na spasení“ a o „božsky určených zodpovědnostech“ ve snaze napomáhat obrácení synů a dcer Božích. Znamená to učit jako Aron a jeho bratři Ammon, Omner a Himni – učit „podle ducha zjevení a proroctví a moci Boží“, aby tolik, kolik uvěří ve vaše „kázání a [bude] obráceno k Pánu, nikdy neodpadlo“.5
První předsednictvo napsalo rodičům a vedoucím mládeže: „Pán vás povolal, abyste mládeži pomáhali obrátit se k evangeliu.“6 Věříme, že budeme-li následovat příklad Spasitele v tom, jak učil, bude naše mládež studovat mnohem více do hloubky, což povede k obrácení.
Vzdělávat naše mladé lidi tedy neznamená je prostě učit historii, ale znamená to učit je nauce, jež je podnítí k činu. Naší rolí je „býti nástrojem v rukou Božích“,7 aby nejen slyšeli, ale aby i pociťovali, a poté jednali. Naší rolí je se navzájem poučovat a vzdělávat,8 abychom se zavázali „jednati ve vší svatosti“.9 Naší rolí je učit „[víře] ku pokání“.10
Jak takovéto výuky nejlépe dosáhnout? Podle vzoru stanoveného v Pánově Církvi se máme plně věnovat uctívání Boha veřejně, v rodině i osobně. Dovolte mi podívat se na každý prvek zvlášť.
Veřejné uctívání Boha
Veřejně uctíváme Boha tehdy, když se shromažďujeme jako Jeho děti, jako bratři a sestry, jako společenství Svatých. Tato shromáždění jsou někdy velká, například konference kůlu, nebo dokonce generální konference, nebo malá, například shromáždění kvora, Mladých žen či Pomocného sdružení nebo třída semináře či institutu. Naše dnešní zasvěcující shromáždění má formu veřejného uctívání. Na každém takovém shromáždění se modlíme, učíme, svědčíme a vzděláváme – to vše se záměrem získat hlubší porozumění našemu Otci v nebi, Ježíši Kristu a Duchu Svatému. Naší zodpovědností pak je tyto stále hlubší znalosti proměnit v moudrost – neustále zmenšovat rozdíl mezi tím, co víme, a tím, jak žijeme.
Posvátnou formou veřejného uctívání je uctívání v chrámu, protože přímo zahrnuje obřady a smlouvy, které nás spojují s Božstvím. Jak moc jste spojeni s chrámem a svými smlouvami? Využíváte pravidelně tuto posvátnou formu veřejného uctívání k prohloubení svého poznání a moudrosti? Pomáháte těm, které učíte, být spojeni s chrámem? Povzbuzujete naše mladé členy k tomu, aby byli způsobilí získat chrámové doporučení s omezeným použitím a měli ho, a v oblastech, kde je to možné, ho i využívali? Zapojení se do práce na spasení prostřednictvím vyhledávání jmen předků a návštěv chrámu za účelem vykonávání křtů a konfirmací za předky je příležitostí k získání duchovního vedení.
Nejdůležitější z našich veřejných shromáždění určených k uctívání, minimálně mimo chrám, je shromáždění svátosti. Tato bohoslužba se kromě činností zaměřených na uctívání, jež jsou součástí většiny církevních shromáždění, zaměřuje na živoucí obřad svátosti. Na začátku a na konci tohoto shromáždění, a zvláště v rámci přípravy na přijetí posvátné svátosti, zpíváme a modlíme se. Účastníme se toho v plné míře? Jsme v mysli a srdci přítomni, nebo jsme myšlenkami jinde? Jsou během tohoto obřadu či kterékoli části shromáždění naše chytré telefony vypnuté, nebo píšeme zprávy a tweetujeme (nebo my, starší lidé, posíláme e-maily)? Když hovoří řečníci, zvláště pokud mají méně vybroušený styl, přestáváme arogantně dávat pozor s myšlenkou: „To vše už jsem slyšel“?
Pokud se některé z těchto chyb dopouštíme, snižujeme tím – a možná i eliminujeme – schopnost Ducha s námi komunikovat. A pak si říkáme, proč nás shromáždění svátosti a další církevní shromáždění nepovznášejí.
Veřejné uctívání je úžasnou příležitostí, která pomáhá nám všem, včetně mládeže, kráčet po cestě obrácení.
Uctívání Boha v rodině
Veřejné uctívání má podporovat uctívání v rodině. V roce 1999 vyzvalo První předsednictvo rodiče a děti, „aby největší důležitost přikládali rodinné modlitbě, rodinnému domácímu večeru, studiu a výuce evangelia a hodnotným rodinným činnostem. Jakkoli hodnotné a vhodné mohou být jiné závazky nebo činnosti, nesmí jim být dovoleno, aby zaujaly místo božsky určených povinností, které mohou odpovídajícím způsobem plnit pouze rodiče a rodiny.“11 Týmž zásadám samozřejmě opakovaně učí nesčetnými způsoby po mnoho let mnozí církevní vedoucí.
Žijeme v hektickém světě. Na cestách v rámci Církve se občas soukromě ptám místních vedoucích – a jsou to dobří Svatí posledních dnů: Míváte rodinné modlitby a rodinné domácí večery? Studujete evangelium jako rodina? Často se na mě zahanbeně podívají a vysvětlí: „Máme tolik práce! Děti jsou téměř plně vytíženy školou a mimoškolními aktivitami, hrou na hudební nástroj a dalšími kroužky, společenskými akcemi a činnostmi v Církvi. Manželka a já jsme zaneprázdněni prací, Církví a dalšími závazky. Jako rodina jsme spolu zřídkakdy.“ To, co chtělo První předsednictvo svým prohlášením vyjádřit, je, že pokud jsme tolik zaneprázdněni, že i kvůli dobrým věcem nemáme čas na to nejdůležitější, musíme najít nějaká řešení.
Když děti vychovávají obrácení rodiče, kteří stanoví určitý vzorec uctívání v rodině, je pravděpodobnější, že tyto děti budou ve svém mládí pociťovat vliv Ducha Svatého a pak se zmíněným spravedlivým příkladem řídit na vždy. Pak naše výuka v církevním prostředí zaujme správné místo jakožto podpůrný systém výuky, jež probíhá v rodině.
Je zapotřebí, aby učitelé mládeže kromě stálého a efektivního uctívání ve své vlastní rodině vhodně a citlivě povzbuzovali i uctívání v rodině studentů. Někteří pocházejí z rodiny, kde jsou takové praktiky již zavedeny, a tak to můžete jen od postranní čáry pozorovat a v duchu jásat. U jiných tomu tak není z různých důvodů – od toho, že je daný student jediným členem Církve v rodině (nebo jediným aktivním členem), až po to, že je součástí rodiny, která pravidelně chodí na nedělní shromáždění, ale nemá doposud představu o důležitosti uctívání v rodině. Aniž byste si přisvojovali pravomoc a zodpovědnost církevních vedoucích či rodičů, vytvářejte jednoduše předlohu, učte spravedlivým vzorcům a pomáhejte mládeži přijít na to, jak mohou být pro svou rodinu zdrojem inspirace, pokud jde o vytváření návyku stálého uctívání v rodině.
Osobní uctívání Boha
Obrácení je v konečném důsledku osobní záležitostí. Veřejné uctívání nás vede k uctívání v rodině, a to nás vede k uctívání osobnímu. To zahrnuje osobní modlitby, osobní studium evangelia a osobní přemítání o vztahu s Božstvím. „Neboť jak může člověk poznati pána, … jenž je pro něho cizincem a jenž je daleko od myšlenek a od záměrů srdce jeho?“12
Starší D. Todd Christofferson uvedl: „Mít smysl pro posvátné je důležité z prostého důvodu – jestliže si člověk neváží posvátných věcí, tak je ztratí. Nebude-li pociťovat zbožnou úctu, budou jeho postoje čím dál tím ledabylejší a chování nedbalejší. Nechá se unášet proudem z kotviště, které by mu mohly poskytnout smlouvy s Bohem. Jeho pocit zodpovědnosti vůči Bohu zeslábne a pak se vytratí. Poté se bude starat jen o vlastní pohodlí a uspokojení svých neovladatelných choutek. A nakonec začne pohrdat posvátnými věcmi, dokonce i Bohem, a pak i sám sebou.“13
Zjistili jsme, že nejdůležitějším prvkem, který u mladého muže či mladé ženy předurčuje duchovní úspěch (měřený prostřednictvím vysvěcení k Melchisedechovu kněžství, přijetí obdarování, služby na misii, sňatku v chrámu a výchovou spravedlivé rodiny), je to, aby měli osobní duchovní zkušenosti v mládí – aby pociťovali vliv Svatého Ducha. Znamená to víc než být aktivním v Církvi; znamená to být aktivním v evangeliu!
Vaším cílem ohledně každé vyučovací hodiny, každé diskuse, kterou vedete, každého setkání na chodbě je to, aby opravdovým učitelem byl Duch Svatý. Spasitel učil: „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu, a připomeneť vám všecko.“14 Duch Svatý je schopen přizpůsobit poselství na míru každému jednotlivci, aby byl „osvícen Duchem pravdy“.15 Když tedy učíme práci na spasení a božsky určeným zodpovědnostem, činíme tak způsobem, který povznáší, pozvedá, inspiruje a vede ty, které učíme, k hlubší víře v Nebeského Otce, Ježíše Krista a Jeho Usmíření.
Vám, skvělým učitelům náboženství, říkáme: Děkujeme! Děkujeme! Děkujeme! Děkujeme vám jménem vedoucích Církve. Veďte život naplněný osobní způsobilostí, pečujte o svou rodinu a služte Pánu – hlavně prostřednictvím péče o drahocennou nastupující generaci. Budeme-li zapojeni do práce na spasení a do božsky určených zodpovědností pod apoštolským vedením a klíči, povznese nás to a získáme motivaci.
Vyznávám majestátnost našeho nebeského dědictví a schopnosti získat „věčný život, kterýžto dar je největší ze všech darů Božích“.16 Svědčím o velikém Jehovovi, jenž se narodil jako Ježíš a je nazýván Ježíšem Kristem, pomazaným.17 Svědčím o Jeho nedostižném Usmíření, jež každému z nás i z těch, které učíme, umožňuje překonat svět – přestát ty nejtěžší situace na zemi s dokonalým jasem naděje.18 Díky požehnáním plynoucím ze znovuzřízeného evangelia a znovuzřízené Církve máme vše, co potřebujeme, abychom slyšeli, pociťovali a jednali. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
© 2017 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 5/17. Přeložení schváleno: 5/17. Název v originále: „The Conversion of the Children of God“. Czech. PD60004121 121