Seminář, institut a další věci, které fungují
Výroční vysílání pro S&I – 2023
pátek 27. ledna 2023
President Steven J. Lund: Jsem naplněn radostí, že mohu vám, které tolik obdivuji, vydat svědectví a že mohu mluvit mezi těmito dvěma nejlepšími učiteli, které v Církvi znám.
Nedávno jsem byl na přednášce harvardského profesora Arthura Brookese. A ten řekl: „Na učitele klademe příliš velké nároky; žádáme je, aby změnili směr lidské historie.“ Netušil, jak pravdivá slova to jsou. Až na to, že ve vašem případě nemáme na mysli historii lidstva; máme na mysli věčnosti. A tak toho od vás hodně očekáváme a vážíme si toho, kdo jste a co děláte, a trváme na tom, abyste takto působili.
Když jsem naposledy mluvil na generální konferenci, mluvil jsem o tom, jak bych chtěl položit ruce na ramena nadšeného navracejícího se misionáře a vtisknout mu do duše pocity svého srdce. S tímto úkolem promluvit dnes k vám přišel i návrh, abych to udělal i zde – abych vám takříkajíc položil ruce na ramena, pohlédl do očí a vyjádřil své pocity ohledně vašich příležitostí i vašich výzev. Nebudeme mít možnost setkat se takto nablízko, ale vzhledem k tomu, jaké pocity k vám chovám, bych si přál slyšet, co máte na srdci a co bych měl vědět.
Jsem výsledkem lekcí ranního semináře, které většinou probíhaly v malé přenosné učebně vedle jedné kalifornské střední školy. Učila nás švédská manželka člena našeho biskupstva, která byla do Církve obrácena, a v pozdějších letech pak dvě babičky sedmdesátnice – všechny tři byly kvalifikovány především tím, že díky své oddanosti byly ochotné vstávat před 5. hodinou ranní a byly absolutně přesvědčeny o pravdivosti Znovuzřízení. Většinu toho, co o evangeliu vím, a to myslím doslova – většinu toho, co vím o evangeliu, jsem se naučil v semináři. A většina toho nového, čemu se učím o evangeliu dnes, je pouhé znovuobjevování toho, čemu se mě tehdy snažily naučit ony.
Začněme nyní těmi nejdůležitějšími slovy, která dokáži vyslovit – děkuji vám za to, co děláte a kým jste. Děkuji vám za to, s jakou ochotou jste podnikli všechny ty nevyhnutelné kroky vedoucí k úpravě učiva, rozvrhu lekcí a kalendáře, tak aby vše bylo v souladu s programem Pojď, následuj mne. V Církvi není mnoho těch, kteří by plně chápali, co se po vás požadovalo. Děkuji vám za to, s jakou silou se opíráte do vesel, abyste tuto změnu uskutečnili, s vědomím, že učební látku vylepšujete neustále. Vaše práce začala nést ovoce.
Do kanceláře nám přišel dopis, který popisuje obvyklý příběh. Píše se v něm: „Mám-li být upřímný, naše rodina obvykle nemá rodinné domácí večery. Nečteme moc písma ani sami, ani jako rodina, a ani spolu moc nestudujeme evangelium. V Církvi jsme aktivní, ale v poslední době, od doby, kdy chodím na seminář, se s nimi mohu dělit o to, co jsem se v semináři naučil. Myslím, že seminář na mě působí, abych četl písma, a také mi pomáhá působit na moji rodinu.“
V toto jsme doufali, že? Aby Církví podporovaná aktivita zpětně působila na posilování aktivity soustředěné v domovech členů Církve. Tento proces je součástí pokračujícího procesu Znovuzřízení a je to něco, co funguje. Církev vynakládá velké úsilí ve snaze zjistit, co funguje, a co nikoli. Ve skutečnosti jste v centru dění několika záležitostí, o nichž víme, že vytvářejí trvalé spojení s Pánem.
Takže zatímco mám ruce položené na vašich ramenou – nebo možná kolem krku – dovolte mi poukázat na několik věcí, o kterých víme, že fungují, abyste se mohli opřít o to, na čem při výuce záleží nejvíce. Říká se, že první přísadou úspěchu je se vůbec dostavit. Mladí lidé, kteří chodí na seminář, dosahují v průměru lepších celoživotních výsledků. Je pravděpodobnější, že obdrží obdarování, že budou sloužit na misii a že uzavřou sňatek v chrámu. Ti, kteří navštěvují seminář všechny čtyři roky, si vytvářejí spojení s evangeliem, které se jen tak nepřeruší. Zadruhé – když mladí lidé platí plný desátek, navazují tím spojení s Nebeským Otcem, které přetrvává. Pokaždé když jsou tohoto přikázání poslušni a desátek zaplatí, vznikne nové pouto oběti a spojení.
Doufám, že každý učitel semináře a institutu neustále vylepšuje to, jak učí o schopnosti desátku vytvářet toto spojení. Můj otec se mě jednou zeptal, když mi bylo asi deset, zda vždy platím desátek. Platil jsem ho. Byla to maličká částka, protože na prašné ulici, kde jsme bydleli, moc příležitostí k výdělku nebylo. On ale dodal: „Když se takto rozhodneš, budeš moci být po celý život v tomto dokonalý.“ A řekl: „Jednou z věcí, kterých lituji,“ – to řekl můj otec – „je, že když jsem byl několik měsíců v námořnictvu na lodi, nebyla tam možnost platit desátek, a tak jsem si odvykl ho platit. Od té doby jsem v tom ale dokonalý. Stydím se však za to období, kdy jsem nebyl. Pokud se tak rozhodneš, můžeš být v tomto dokonalý.“ A vaši studenti v tom mohou být dokonalí také.
Třetí věc, na kterou bych rád upozornil a která funguje, jsou konference FSY. Tyto konference jsou úžasné. Letos v létě získalo po celém světě mnoho nebo většina z 200 000 14 až 18letých mladých bohatší a motivující porozumění tomu, kdo jsou a proč po nich Pán požaduje to, co požaduje. FSY je natolik úspěšné, že jsme si museli položit otázku: Co je tou tajnou přísadou? Co stojí za tímto vlivem FSY?
Zčásti to spočívá v tom, že se účastníci na týden zbaví každodenních rušivých vlivů, díky čemuž jsou schopni se velmi dobře učit a soustředit. A po celou tu dobu, kdy se všichni cítí spokojeně, jako doma, musí být v kontaktu s vámi – s učiteli a vedoucími konference, většinou ze seminářů a institutů – zatímco jim osvěcujete mysl naukou tak čistou a užitečnou, že je to podněcuje ke změně srdce.
Poskytujete jim nástroje, které potřebují, když pak v sobotu odjíždějí do nejistého a turbulentního kulturního prostředí, v němž žijí. Vaše lekce, příklad a každé slovo zapadnou do schránky, kam si ukládají životní dovednosti. Pro některé z nich může být FSY jejich poslední nejlepší příležitostí k tomu, aby se smířili sami se sebou a s Bohem. Děkuji vám za váš závazek poskytovat jim to nejlepší z vás v rovině duchovní, intelektuální i pedagogické. Naše průzkumy v Církvi potvrzují, že jedním z nejmocnějších spouštěčů celoživotního učednictví jsou vztahy s věrnými dospělými, jako jste vy, kteří již přišli na to, jak procházet životními výzvami a nacházet radost v Kristu.
Asi před měsícem jsme byli s presidentkou Bonnie H. Cordonovou požádáni, abychom Prvnímu předsednictvu podali zprávu o programu FSY a o tom, jak letos v létě probíhal ve Spojených státech a v Kanadě. Ukázali jsme jim prezentaci a odpověděli na několik přemýšlivých otázek ohledně našich plánů na další vylepšení; a zdálo se, že tím schůzka skončila. Když jsme se ale začali zvedat ze židlí, president Nelson se naklonil dopředu a řekl: „Musíme je učit se modlit.“ Hned jsme se zase posadili. On řekl: „Musíme je učit, jak se mají modlit, ke komu se mají modlit, a jazyku modlitby.“ A pak pokračoval a řekl, že si dělá starosti s tím, že možná začínáme být příliš nedbalí v tom, jak Nebeského Otce oslovujeme. A pak zopakoval ona slova: „Musíme je učit, jak se mají modlit, ke komu se mají modlit, a jazyku modlitby.“ A tak je učme se modlit. Pokaždé když pronášíme modlitbu, vybízíme Nebeského Otce, aby nějak zasáhl do našeho života. Každá modlitba je modlitbou o zázrak. Dokonce i v modlitbách vděčnosti doufáme, že se prohloubí náš vztah s tím, co je božské.
Nyní se podívejme na další nástroj svědectví, který funguje. Příručka Pro posílení mládeže. Omlouvám se – Pro posílení mládeže: průvodce rozhodováním – průvodce, který nás učí, že se máme místo na pravidla zaměřovat na vztah se Spasitelem a na to, abychom se stávali takovými, jako je On. Ono staré úsloví „Co by udělal Ježíš?“ pořád zůstává úžasným pravidlem pro život. Základ, podle něhož se budeme rozhodovat, již není brožurka; místo toho je to naše Bohem dané poslání.
President Nelson nám opakovaně říká, že to nejdůležitější, co se v tomto světě děje, a důvod, proč jsme byli zachováni, abychom mohli v této době přijít na tento svět, je shromažďování Izraele. Když se tedy rozhodujeme, jak budeme vést svůj život, má nás provázet tato otázka: „Posílí, nebo zkomplikuje toto rozhodnutí mé schopnosti naplnit mé účely ve smrtelnosti?“ Když se snažíme žít tak, abychom byli součástí Pánových batalionů, snažíme se činit životní rozhodnutí v souladu s naším životním posláním.
Otázka určená každému z nás zní: „Věříme Kristu, když skrze své proroky zjevuje náš božský účel?“ Protože pokud Mu věříme, chceme se rozhodovat správně. Vy, učitelé a vedoucí S&I, jste mistři v tom, abyste jim pomohli tuto otázku zodpovědět. V měnícím se světě nás neochrání seznam přísných pravidel, ale zásady evangelia.
Nový průvodce rozhodováním Pro posílení mládeže žádá naše mladé členy, aby si zvykli přistupovat k životu optikou svého duchovního vnímání, nikoli optikou velmi pochybného vnímání jejich kulturního prostředí. Tento nový průvodce je něco jiného než jen další opakující se slova dospělých určená mládeži na téma hodnot. Je to jiné nastavení toho, jak mají přistupovat ke svému životu, zatímco poznávají svou pravou identitu jakožto synové a dcery Boha – Boha, který má pro ně úkoly, které mají vykonat, a který je sem poslal pro konkrétní účely, jež dodají jejich životu překypující smysl. A oni budou stát pevně na půdě evangelia.
Tento nový průvodce rozhodováním je součástí desetiletí starého zjeveného vzoru, který nás vede k hlubší duchovnosti; je to poslední část dlouhého oblouku znovuzřízení, který zahrnuje úspěšný přechod od učení členů sboru k domácímu učení a poté k pastýřské službě – že máme rodinný domácí večer namísto rodinného večera, že každý člen je misionářem, že se zvedla měřítka, že místo misionářských diskusí naučených nazpaměť máme příručku Kažte evangelium mé a že místo skautingu a programu Osobní pokrok máme program Děti a mládež, v němž je mládež žádána, aby sama převzala kontrolu nad svým duchovním životem.
Nové požadavky na četbu v semináři jsou v souladu s tímto přístupem založeným na zásadách a vedeným Duchem. Posouváme se čím dál více k vyššímu a svatějšímu způsobu duchovně motivovaného rozhodování. Je čím dál důležitější, abychom se my sami i naše mládež naučili rozhodovat tím, že budeme jednat na základě svatých zásad, místo abychom se řídili konkrétními zákazy. Naše mládež se již nyní potýká s morálními otázkami, které před deseti nebo třemi lety ani otázkami nebyly. Pokud dnes mají pochybnosti při rozhodování ohledně tetování, tak jen počkejte a uvidíte, co dalšího se jim bude svět snažit vtlouci.
President Russell M. Nelson vysvětlil, jak tato rozhodnutí činit. Nelze si jen odškrtávat nějaký seznam. Učil: „Slibuji vám, že pokud upřímně a vytrvale vynaložíte duchovní úsilí nutné k tomu, abyste si osvojili onu nesmírně důležitou a duchovní dovednost slyšet našeptávání Ducha Svatého, získáte veškeré vedení, které budete kdy v životě potřebovat.“1
Vypráví se příběh o 14leté dívce, která den po generální konferenci řekla své matce, že nová brožurka nezakazuje mít víc náušnic, a tak měla v úmyslu si ve čtvrtek nějaké do uší přidat. Matka se zhluboka nadechla a údajně jí řekla: „Ty víš, co si o tom myslíme; ale tady nejde o to, co chceme my, abys dělala; tohle je tvoje šance zeptat se Nebeského Otce, co si přeje, abys udělala. Musíš tomu věnovat nějaké úsilí, promyslet to, pomodlit se o to a počkat na odpověď.“ Tato 14letá dívka odpověď našla a její matka jí změnila život.
Po návratu domů z misie jsem vstoupil do armády Spojených států. Jednoho dne jsem se hlásil ve výcvikovém středisku v Oaklandu, kde jsem byl přijat do své nové vojenské rodiny. Moji nově přidělení přátelé se ode mě i od sebe navzájem lišili více, než si dokážete představit. Ale o 24 hodin později jsme všichni měli stejný účes a na sobě stejné uniformy. A když jsme onoho večera nakráčeli do kasáren, všichni jsme vypadali jako ze škatulky. Během následných měsíců společného výcviku jsem nedokázal rozpoznat, kdo byl kdo v oné směsici lidí ve výcvikovém středisku. Společně jsme cvičili, stěžovali si a jeden druhému se svěřovali – nebyli mezi námi žádní -ité. Získal jsem celoživotní ponaučení o významu uniforem – to, co nosíme, nás může buď rozdělovat, nebo sjednocovat. Oblečení vyjadřuje, na čí straně jsme a co se dá od nositele daného oblečení očekávat.
Nedávno jsem četl o zdravotníkovi námořní pěchoty, který se na Blízkém východě dostal do přestřelky a odnesl několik zraněných námořníků do helikoptéry a pak se vrátil na bojiště a vracel se s dalším zraněným vojákem. Někteří místní spojenečtí vojáci se mu vysmívali: „Hele, mariňáku!“ – a mysleli to jako urážku – „Hele, mariňáku, ty sis nevšiml, že neseš jednoho z nepřátel?“ On jednoduše řekl: „Hele, jsem mariňák; vy jste si nevšimli, že i on je zraněný?“ Jeho uniforma představovala něco více, co ho přesahovalo.
Prorok tuto mládež přizval do Pánových batalionů. Když vstoupíte do armády, dostanete uniformu. Když se vyskytne nebezpečí nebo pohroma, uniforma příslušníků batalionu naznačuje ostatním, že dorazila pomoc, spravedlivá vojska osvobozují utlačované, na cestu jim lidé házejí květiny a objevují se slzy – pomoc dorazila. I misionáři nosí uniformu; Boží armáda může dělat to nejlepší, k čemu je vyslána, jen tehdy, když se její příslušníci trochu liší od těch, které jsou posláni pozvednout a osvobodit.
V příručce se píše: „Bůh ví,“ – míněno Nebeský Otec – „že dokážete měnit svět k lepšímu, což v mnoha případech vyžaduje, abyste se od světa lišili.“2
Když jsem ještě sloužil v armádě, vyrazili jsme s kamarádem Richem ve volném čase do Jeruzaléma. Když jsme se procházeli jeruzalémskými ulicemi, oblečeni v džínách a tričku, jeden arabský prodejce poznamenal, že jsme určitě z Jeruzalémského střediska univerzity BYU. Řekli jsme mu, že ne; že jsme jen dvojice amerických vojáků.
„To ano, ale taky jste z toho Jeruzalémského střediska.“
„Proč myslíte?“ zeptali jsme se.
„Je to na vás vidět už z dálky.“
Podívali jsme se na sebe; vypadali jsme stejně jako izraelští příslušníci obranných sil, kteří procházeli kolem nás a měli na sobě totéž oblečení jako my, tentýž účes i vše ostatní. Očividně jsme se ale něčím lišili.
V průběhu historie žili Pánovi následovníci většinou mezi jinými národy s odlišnými kulturami, hodnotami a prioritami. Jak tedy můžeme respektovat své bližní a zároveň smysluplně žít podle jedinečné kultury evangelia? Jsme žádáni, abychom byli světlem světu, zatímco Pán naposledy shromažďuje Izrael v rámci přípravy na svůj návrat. Členové Církve často vyzařují světlo, které je pro nás osobně neviditelné, ale pro druhé rozpoznatelné. Domnívám se, že to, co druzí vidí, je Světlo Kristovo – někdy je nejasné, ale v každém případě září skrze naše padlé já. Koneckonců Kristus je oním posílením mládeže. Cokoli, čím toto světlo rozptylujeme, tlumíme, zastíráme nebo skrýváme, popírá účel toho, proč jsme se narodili do této doby.
Průvodce Pro posílení mládeže nám může pomoci toto světlo nést, když usilujeme o inspiraci ohledně toho, jak se může náš jedinečný božsky určený účel co nejlépe naplňovat skrze náš život a skrze rozhodnutí týkající se našeho životního stylu. To, že jsme vysláni být Božím zvláštním lidem, je kompliment. Může to znamenat vyčnívat z davu, zatímco svými rozhodnutími dáváme najevo, koho následujeme. Naším úkolem v církevním vzdělávání, v programu Děti a mládež a v království Božím na zemi není jen pomáhat této generaci neztrácet víru a nesklouzávat k životním stylům, které jich nejsou hodny; prorok volá po mladých mužích a mladých ženách, kteří jsou schopni podílet se na obrození světa.
Pánův prorok volá po ženách, které dokáží povstat a ujmout se vedení ve světě plném žen, které se vhodně snaží zaujmout ve světě své právoplatné místo, s úmyslem relevantně a s vlivem působit na druhé, ale kterým se může zdát, že náboženské přesvědčení je v rozporu s jejich hodnotnými ambicemi. Přesto se však ženy Sionu odějí mocí božskosti a změní to, na co se druzí zaměřují.
A Bůh potřebuje, abychom budovali muže veliké moci, kteří si osvojí všechny vlastnosti synů Božích popisované v písmech. Má země nárok jen na jednoho velitele Moroniho? Z toho, co president Russell M. Nelson říká o této královské generaci, si to nemyslím. Volá na ně, že „náš Nebeský Otec uchoval své nejvznešenější duchy – možná by se dalo říci svůj nejlepší tým – pro tuto poslední fázi. Těmito nejvznešenějšími duchy – těmito nejlepšími hráči, těmito hrdiny – jste vy!“3
A tak vám znovu děkuji za to, že jste pro mládež této Pánovy Církve a Jeho království nenahraditelnou silou působící pro trvalé obrácení. Ve jménu Ježíše Krista, amen.