Zasvěcující shromáždění 2016
„Nebojte se …, ve mně je radost vaše plná“ (NaS 101:36)


„Nebojte se …, ve mně je radost vaše plná“ (NaS 101:36)

Večer se starším Quentinem L. Cookem

Celosvětové zasvěcující shromáždění pro mladé dospělé • 11. září 2016 • středisko kůlu Washington D.C.

Jsem vděčný, že mohu být s vámi, mladými dospělými, kteří toto shromáždění sledujete z různých míst po celém světě. Jak již bylo řečeno, toto zasvěcující shromáždění se vysílá z kaple stojící hned vedle chrámu Washington D.C. Toto místo jsem vybral záměrně, protože je vedle chrámu. Jsem velmi vděčný za to, že žijeme v době, kdy jsou chrámy rozesety po celém světě. V této velmi obtížné době potřebujeme požehnání chrámu.

Zdá se, že svět se nachází doslova ve zmatku.1 Je v něm nebývalá míra svárů. Možná to vypadá, že pokoj mysli a pocit bezpečí je prchavý, či dokonce nedostižný. Mé dnešní poselství k vám se týká toho, že nemáme mít strach ani v nebezpečném a neklidném světě. Písma nás ujišťují, že díky Spasiteli můžeme pociťovat úplnou radost.2

Jsou určité úžasné události, které se mnohým z vás velmi pozitivním způsobem vryly do srdce a do mysli. Dokážete si vybavit každý detail oné události. Mezi příklady takových událostí patří otevření obálky s povoláním na misii, zpečetění s manželským partnerem v chrámu či uvědomění si, že Duch Svatý dosvědčil vaší duši pravdivost Knihy Mormonovy. Toto jsou s láskou opatrované události, které přinášejí nejen odměňující, ale i trvalou radost. Je zajímavé, že jednotlivé události, které nějak souvisejí se Spasitelem, obvykle přinášejí tu největší radost.

Jsou ale některé události, které jsou tak šokující či traumatické, že se nás hluboce dotknou.

Pád Berlínské zdi, atentát na presidenta Spojených států Johna F. Kennedyho a teroristické útoky z 11. září jsou příkladem šokujících událostí, kdy si lidé dokáží přesně vzpomenout, kde byli a jak se cítili, když se o tom dozvěděli.

Většina z vás byla dost mladá, když právě v tento den před 15 lety, 11. září 2001, došlo zde, v oblasti Washingtonu D.C., k útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon. Předpokládám, že většina z vás (nehledě na to, kde na světě žijete) si dokáže vzpomenout, kde jste byli a jaký šok a jaké zděšení jste vy i lidé kolem vás zažili. Byla to událost, která u mnoha lidí zahubila pocit pokoje a vystupňovala pocit zranitelnosti. Jak jsem již kdysi uvedl, měla zvláštní význam pro mě a pro mou manželku Mary.

Náš nejstarší syn a jeho manželka, která čekala první dítě, bydleli jen tři bloky od Světového obchodního centra v New Yorku, když do severní věže narazilo první z letadel unesených teroristy. Vylezli na střechu svého bytového domu a byli zděšeni pohledem na důsledky toho, co považovali za tragickou nehodu. Když byli svědky nárazu druhého uneseného letadla do jižní věže, uvědomili si, že to není nehoda, a domnívali se, že na jižní část Manhattanu někdo útočí. Když se jižní věž zřítila, jejich bytový dům se octl v záplavě suti a trosek, které zasypaly jižní část Manhattanu.

Byli zmateni a zděšeni z toho, co právě viděli, a báli se dalších útoků, a tak se přesunuli na bezpečnější místo a poté do manhattanského střediska kůlu v komplexu Lincoln Center. Když tam dorazili, zjistili, že i desítky dalších členů z jižního Manhattanu se rozhodly shromáždit ve středisku kůlu. Ulevilo se nám, když nám zavolali, aby nám dali vědět, kde jsou a že jsou v bezpečí. Nepřekvapilo nás, kde jsou, protože novodobé zjevení učí, že kůly Sionu jsou ochranou a „útočiště[m] před bouří a před hněvem, až bude vylit bez zředění na celou zem“.3 Více než týden se nesměli vrátit do bytu a byli zdrceni ztrátou nevinných životů, ale oni sami žádnou trvalou fyzickou újmu neutrpěli.

Letadlo, které narazilo do Pentagonu nedaleko odtud, v oblasti Washingtonu D.C., mělo rovněž teroristické sebevražedné poslání s obdobně zničujícími výsledky.

Mým dnešním záměrem není to, abyste se probírali strašlivými událostmi z minulosti. Chtěl bych, abyste kladli důraz na ony radostné události, které jsem popsal na začátku. Chtěl bych vám ale také pomoci zamyslet se nad zkouškami, souženími a nebezpečími, kterým v osobním životě buď čelíte nebo se obáváte, že jim čelit budete. Některé z těchto událostí mohou ovlivnit velké množství lidí, jiné se budou týkat jen vás osobně. Rozhodl jsem se zaměřit na tři typy událostí: ty, které zahrnují fyzická nebezpečí; ty, které zahrnují zvláštní těžkosti, z nichž některé jsou typické pro vaši dobu; a nakonec ty, které zahrnují duchovní nebezpečí a těžkosti.

Fyzická nebezpečí či těžkosti

Fyzická nebezpečí lze vidět a rozpoznat nejsnadněji. Nehledě na to, jak či kde sledujete každodenní zprávy, fyzická nebezpečí, násilnosti a tragédie jsou zmiňovány na prvním místě – zvláště v televizi a na internetu. Jedním z důvodů je to, že násilí a smrt jsou velmi dramatické události a obvykle je lze snadno vizuálně i písemně vylíčit. Násilí a smrt, ať již blízko či daleko, se zmocní naší pozornosti a mohou zničit náš pokoj a klid. Když se necítíme fyzicky v bezpečí, cítíme se osobně zranitelní.

22. března odpálil sebevražedný terorista na bruselském letišti v Belgii bombu. Čtyři naši misionáři byli u odbavovací přepážky společnosti Delta. Každý z nich utrpěl nezanedbatelná zranění; některá byla velmi vážná. Zranění misionáře–seniora, staršího Richarda Norbyho, byla velmi vážná. Nedávno uvedl, že ačkoli se mu život navždy změnil, „rozhodl se spoléhat na Pána a nebát se“. Dále řekl: „Budu žít dál a budu učit své děti a vnoučata, že [musíme] vkládat důvěru v Boha.“4

Pán zdůraznil, že i ti, kteří přijdou o život, pokud byli věrní svým smlouvám, ho opět naleznou, „dokonce život věčný“.5

Dotkla se mě u srdce slova sestry Fanny Clainové, další ze skupiny misionářů, která utrpěla zranění při bombovém útoku na bruselském letišti. Řekla: „Když procházím něčím takovým, pomáhá mi to lépe porozumět lidem, protože lidé prožívají opravdu velké obtíže, takže teď jsem těžkostmi prošla i já, abych jim mohla lépe rozumět.“ Během zotavování poznamenala: „Když se rozhodneme důvěřovat Bohu, uvidíme, jak nám pomáhá a jak je to pozoruhodné. Důvěřuji Mu více než kdy předtím.“ Je zvláště vděčná za to, že je schopna na své misii pokračovat.6

V naší předsmrtelné existenci jsme věděli, že svoboda jednání a protivenství jsou nezbytné k tomu, abychom mohli růst, rozvíjet se, a nakonec obdržet oslavení.

V předsmrtelné radě v nebi zahrnoval Otcův plán svobodu jednání jako zcela zásadní prvek. Lucifer se vzbouřil a „snažil se zničiti svobodu jednání člověka“.7 V důsledku toho byla Satanovi a těm, kteří ho následovali, odepřena výsada mít smrtelné tělo.

Ostatní předsmrtelní duchové použili svobodu jednání a plán Nebeského Otce následovali. Duchové, kteří mají to požehnání narodit se do tohoto smrtelného života, mají dál svobodu jednání. Máme svobodu rozhodovat se a jednat, ale nemáme svobodu zvolit si následky svých činů. A tak naše rozhodnutí určují, zda budeme šťastní nebo nešťastní v tomto životě i v životě, který přijde. „Volit si dobro[tivost] a spravedlivost vede ke štěstí, pokoji a věčnému životu, kdežto volit si hřích a zlo vede nakonec k zármutku a neštěstí.“8

Z rozhodnutí jednat v rozporu s Božími přikázáními nemůžeme vinit okolnosti nebo jiné lidi. Všichni se zodpovídáme Bohu za to, jak rozvíjíme křesťanské vlastnosti, talenty a schopnosti; a jsme zodpovědni za to, jak používáme čas, který je nám v tomto životě vyměřen.

Nauka o protivenství je úzce spjata s naukou o svobodě jednání a někdy je považována za její součást. Avšak vzhledem k tomu, že protivenství často pochází z vnějších zdrojů nebo ze třetí strany, je užitečné nahlížet na ně odděleně. Tuto nauku výstižně popsal prorok Lehi ve 2. Nefim 2:11: „Neboť musí nezbytně býti, aby byl protiklad ve všech věcech. Kdyby tomu tak nebylo, … spravedlivost by nemohla býti uskutečněna, ani zlovolnost, ani svatost ani bída, ani dobré ani zlé.“

Lehi dále vysvětluje, že tato nauka je natolik důležitá, že bez ní by „nebyl … žádný účel … stvoření“ a „moudrost Boha a jeho věčné záměry, a také moc a milosrdenství a spravedlnost Boží“ by byly zmařeny.9

Lehi pokračuje: „Pročež, Pán Bůh dal člověku, aby jednal sám za sebe.“10

V předsmrtelné existenci jsme věděli, že používání svobody jednání může vést k protivenství a konfliktu – válka v nebi je této pravdy důkazem. Věděli jsme, že kromě války a násilí bude po celém světě docházet k závažnému hříšnému jednání. Také jsme věděli, že Ježíš Kristus je ochoten za tyto hříchy zaplatit danou cenu. Jeho utrpení, které bylo nad rámec chápání, povede k vítězství nad hříchem a duchovní smrtí. Jeho Vzkříšení překoná fyzickou smrt. Měli jsme důvěru v to, že po fyzické smrti budeme všichni znovu žít. V příručce Kažte evangelium mé čteme:

„Tento triumf Ježíše Krista nad duchovní smrtí skrze Jeho utrpení a nad tělesnou smrtí skrze Jeho Vzkříšení se nazývá Usmíření. …

Když se spoléháme na Usmíření, které Ježíš Kristus vykonal, může nám pomoci překonat naše zkoušky, nemoci a bolest. Můžeme být naplněni radostí, pokojem a útěchou. Vše, co je v životě nespravedlivé, může být prostřednictvím Usmíření Ježíše Krista dáno do pořádku.“11

Kvůli strašlivým zážitkům našich členů krátce poté, co byla Církev založena ve státě Missouri, se tyto zásady Usmíření dostaly do středu pozornosti. Naše naukové hodnoty byly v přímém rozporu s osadníky státu Missouri, kteří nesdíleli naši víru. Mnozí z nich považovali indiány za zaryté nepřátele a chtěli je ze země vyhnat. Mnozí osadníci v Missouri byli navíc otrokáři a cítili se ohroženi těmi, kteří se proti otrokářství stavěli. Mnozí z nich usilovali o pozemky, bohatství, a dokonce o moc.

Naproti tomu naše nauka indiány respektovala a naším přáním bylo učit je evangeliu Ježíše Krista. Pokud jde o otrokářství, naše písma jasně uvádějí, že nikdo nemá být v područí někoho jiného. Našich tehdy poměrně málo prvních černošských členů uctívalo Boha společně se členy bělošskými. A konečně – naším záměrem nebylo dosáhnout bohatství, ale založit společenství bratrů a sester, kteří se mají vzájemně rádi a žijí podle zásad učených Spasitelem. Ostatní osadníci v Missouri se cítili ohroženi, když se do Missouri přesunul na základě Pánových zjevení velký počet Svatých.12

To vedlo k obrovskému konfliktu a pronásledování členů Církve. Odpůrci Svatých zničili členům úrodu a několik budov, ukradli jim hospodářská zvířata i osobní majetek a vyhnali je z domova. Některé Svaté potřeli dehtem a vyváleli v peří, zbičovali je nebo zbili. Když William W. Phelps psal Josephu Smithovi, jenž tehdy bydlel v Kirtlandu v Ohiu, uvedl: „Je to strašná doba, muži, ženy i děti prchají téměř do všech směrů nebo se [na útěk] připravují.“13 Ve zmatcích při vyhošťování byly rodiny někdy rozděleny a mnoha Svatým chybělo jídlo a další potřeby. Členové Církve měli potíže pochopit, proč byli vyhnáni poté, co jim Pán přikázal shromáždit se ve státě Missouri. Poté, co se k Josephu Smithovi dostaly tyto šokující zprávy, modlil se o to, aby tomu porozuměl. Pán odpověděl těmito utěšujícími slovy, které se nyní nacházejí v Nauce a smlouvách 101:35–36:

„A všichni ti, již trpí pronásledováním pro jméno mé, a vytrvají ve víře, i když jsou povoláni položiti život svůj pro mne, se budou nicméně podíleti na veškeré této slávě.

Pročež, nebojte se dokonce ani smrti; neboť na tomto světě radost vaše není plná, ale ve mně je radost vaše plná.“

Pán nám také slibuje, že odměnou za spravedlivost je „pokoj v tomto [životě] a věčný život ve světě, který přijde“.14

A tak nám Spasitelovo Usmíření umožňuje pociťovat pokoj a klid, i když nám fyzicky hrozí nebezpečí.

Zvláštní těžkosti, z nichž některé jsou typické pro vaši dobu

Jakožto mladí dospělí se kromě fyzických těžkostí potýkáte i se zvláštními těžkostmi – a některé z nich jsou typické pro vaši dobu. Děláte si starosti s rozhodnutími ohledně vzdělání, zaměstnání, manželství a rodiny. Možné dopady těchto rozhodnutí z hlediska nauky zaznívají v mnoha různých proslovech a jsou vcelku jasné. Spasitel – tím, že zaplatil trest za naše hříchy – z nás nesňal osobní zodpovědnost za to, jak vedeme svůj život. Hodnota práce, píle, namáhání se ze všech sil, rozvíjení talentů a zaopatřování rodiny jsou všeobecně hlásány v písmech již od počátku. V Genesis Pán prohlásil: „V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země.“15

Jsem přesvědčen, že tyto naukové zásady členové všeobecně přijímají. Avšak v komplikovaném světě panuje velký zmatek ohledně toho, jak je uvést do praxe.

Ve svém prvním proslovu na generální konferenci před 20 lety jsem se podělil o poněkud humorný osobní příběh, který se těchto záležitostí přímo týká.16

Když byly naše děti malé, společně s mou manželkou Mary jsme se rozhodli zavést tradici, které mě v dětství učil můj otec. Setkával se vždy jednotlivě se mnou a s mými sourozenci, aby nám pomáhal stanovit si cíle v různých oblastech života a aby nás učil, jak nám církevní, školní a mimoškolní činnosti pomohou těchto cílů dosáhnout. Měl tři pravidla:

  • Museli jsme si stanovit hodnotné cíle.

  • Mohli jsme své cíle kdykoli změnit.

  • Museli jsme pilně usilovat o dosažení zvoleného cíle, ať již byl jakýkoli.

Protože mě tato tradice obohatila, společně s Mary jsme se rozhodli zapojit do ní i naše děti. Když bylo našemu synovi Larrymu pět let, zeptal jsem se ho, čím by chtěl být, až vyroste. Řekl, že by se chtěl stát lékařem jako jeho strýček Joe.17 Larry prodělal závažnou operaci a začal si lékařů velmi vážit, zvláště pak strýčka Joea. Pustil jsem se do vysvětlování, jak Larrymu všechno to správné, co dělá, pomůže připravit se na práci lékaře.

O několik měsíců později jsem se ho znovu zeptal, čím by chtěl být, až vyroste. Tentokrát řekl, že chce být pilotem letadla. Změnit cíl bylo možné, a tak jsem mu začal vysvětlovat, jak mu jeho různé aktivity pomohou tohoto cíle dosáhnout. Téměř mimoděk jsem poznamenal: „Larry, když jsme spolu mluvili naposledy, chtěl ses stát lékařem. Kvůli čemu jsi změnil názor?“ Odpověděl: „Myslím, že být lékařem by bylo dobré, ale všiml jsem si, že strýček Joe pracuje i v sobotu ráno, a já bych nechtěl přijít o sobotní ranní pohádky.“

Od té doby naše rodina říká tomu, co nás odvádí od hodnotného cíle, sobotní ranní pohádky.

Chtěl bych z tohoto pravdivého příběhu zdůraznit dvě zásady. Tou první je to, jak můžete plánovat a připravovat se na dosažení hodnotných cílů v dnešním světě, a tou druhou je dopad internetu a sociálních sítí na naše spravedlivé cíle. Obě tyto záležitosti mohou být sobotní ranní pohádkou, která nás odvádí od radosti, po níž toužíme.

Zvláště mi dělá starost, kolik mladých dospělých si nestanovuje spravedlivé cíle nebo nemá plán, jak jich dosáhnout. Dělá mi také starost to, že mnozí podceňují a znehodnocují vlastní talenty a schopnosti. Vyřešení těchto dvou problémů vám do života přinese mnoho radosti.

Nedávno vydaná kniha profesorky Angely Duckworthové s názvem Elán předkládá přesvědčivé argumenty, dle nichž mnozí, ne-li většina, přeceňují takzvané vrozené schopnosti a podceňují usilovnou práci a elán. Dokládá, že všemožný úspěch se více vyznačuje spíše správnou pracovní morálkou než čistou inteligencí či schopnostmi. Poukazuje na to, že lidé, kteří mají odhodlání a drží se určitého směru (což také nazývá nadšením a vytrvalostí) dosahují nepřetržitě lepších výsledků než ti, kteří mají přirozené schopnosti, ale nikoli tentýž elán.18

Když jsem byl mladý, nedopatřením jsem se obeznámil s výsledky testu duševních schopností jednoho studenta, které byly mírně podprůměrné. Všímal jsem si ho v průběhu studia, aniž bych o tom někomu něco řekl. Absolvoval obtížné předměty a pilně studoval. Na vysoké škole někdy docházel do téhož předmětu se dvěma či třemi skupinami. Nakonec získal vyšší akademické vzdělání v rigorózním a náročném oboru a dosáhl ve své specializaci významných úspěchů.

Nenaznačuji tím, že každý má dosáhnout úspěchu v akademické oblasti, ale tvrdím, že můžete dosáhnout mnoha svých spravedlivých a hodnotných cílů, pokud budete plánovat, mít elán a odhodlání, a zvlášť pokud ze svého života vyloučíte sobotní ranní pohádky. Také tím v životě můžete dosáhnout větší radosti a štěstí.

Chtěl bych vás ujistit, že dokážete zvládat i náročné věci. Starší John B. Dickson, úžasný sedmdesátník, nyní emeritní, který výtečně sloužil po celém světě, to znázornil zábavně a neobvykle. Starší Dickson byl v roce 1962 povolán sloužit jako misionář v Mexiku. Než na misii odejel, lékaři mu v pravé ruce zjistili rakovinu kosti. Očekávali, že nebude žít déle než měsíc. Avšak o 10 měsíců později odjel sloužit na svou přidělenou misii s amputovanou rukou.19 Nikdy nezapomenu na to, jak učil misionáře v MTC, že dokáží zvládat i náročné věci. Vyzval čtyři z nich, aby přišli ke stupínku a závodili s ním ve vázání kravaty. Představte si vázání kravaty jednou rukou! Nedávno jsem požádal staršího Dicksona, aby nám to předvedl. Podívejme se na to.

Starší John B. Dickson:[Zavazuje si kravatu.] Jistě víte, že každý máme v životě nějaké těžkosti. Někdy jsou to těžkosti fyzické, citové nebo ekonomické či různé jiné, ale když bude mít pozitivní postoj a budeme dodržovat pravidla, mít víru v Pána a mít víru v sebe, můžeme zvládnout cokoli. Dokonce si budeme moct zavázat i kravatu. Chtěl by si někdo z vás zazávodit nebo zazápasit?

Díky Johne.

Starší Dickson porazil všechny čtyři misionáře v MTC tím, že při vázání kravaty použil úžasným způsobem zuby, ramena a hruď. Vězte prosím, že dokážete překonávat protivenství a zvládat obtížné věci.

Profesorka Duckworthová poznamenává: „Nadšení je běžné. Vytrvalost je vzácná.“20

Jedna studie, kterou cituje, zdůrazňuje význam aktivní přípravy na život, včetně vytrvalosti, houževnatosti, urputnosti a „sklonu nevzdávat dané úkoly, když přijdou překážky“.21

Rovněž vyzdvihuje snahu mít nějaký vyšší cíl, který přispívá k blahu ostatních.22 Uvádí:

„Vskutku štěstí mají ti, kteří mají určitý vysoký cíl, který je pro svět tak důležitý, že všemu, co dělají, ať je to jakkoli nevýznamné či jednotvárné, dodává na významu. Zamyslete se nad podobenstvím o zednících:

Třech zedníků se kdosi zeptá: ‚Co to děláte?‘

První říká: ‚Kladu cihly.‘

Druhý říká: ‚Stavím kostel.‘

A třetí říká: ‚Stavím dům Boží.‘

První zedník má práci. Druhý má profesi. Třetí má poslání.“23

Chtěl bych vás dnes vyzvat, abyste přezkoumali své cíle a stanovili si, které z nich vám umožní plnit rodinné povinnosti, setrvat na cestě smlouvy a pociťovat radost, kterou si Pán přeje, abyste pociťovali. Pamatujte na to, že když máte cíl, můžete ušetřit čas a úsilí tím, že budete plánovat dopředu a neopominete důležité předpoklady a termíny.

Nyní bych se chtěl věnovat tomu, jaký dopad mají na naše rozhodnutí internet a sociální sítě.

Internet a sociální sítě přinášejí současné společnosti mnoho dobrého. Mají velkou hodnotu! Mohou však být sobotními ranními pohádkami, které nás odvádějí od toho, abychom naplnili své pravé poslání ve smrtelnosti.

Mou naléhavou prosbou je, abychom všichni zhodnotili, jak a kdy internet a sociální sítě používáme. Jednoznačná kritéria by měla znít takto: Pomáhá nám to k dosažení dalších hodnotných a důležitých cílů, nebo to významně brzdí náš pokrok? Jsme posedlí sociálními sítěmi z obavy, že nám něco unikne, pokud je nebudeme neustále kontrolovat? Máme kvůli tomu, jak se někteří lidé na sociálních sítí prezentují, pochybnosti o sobě samotných a pocity vlastní nedostatečnosti? A co je ještě horší, přivádí nás internet k obrázkům a textům, jež jsou nečisté, nevhodné či obsahují polopravdy, jež hubí víru? Skrýváme někdy svou identitu a podrobujeme druhé nelaskavým komentářům či názorům? Narušují sociální sítě dobu, kterou bychom obvykle věnovali náboženskému životu v prostředí domova nebo kvalitně strávenému času s rodinou? Brání nám množství času strávené na internetu různými hrami a zbytečnostmi v tom, abychom efektivně usilovali o důležité cíle? Vyzývám každého z nás, abychom o těchto otázkách přemýšleli, provedli případné změny a činili pokání, je-li to nutné, abychom byli požehnáni.

Přes vše, co jsem zmínil, jsem si plně vědom nesmírných výhod, které sociální sítě nabízejí, jsou-li používány správně. Již jen jejich přínos pro rodinnou historii je pro mě jasným důkazem toho, že Pán tuto technologii inspiroval.

Až dnes domluvím, zveřejním tuto část svého proslovu na své facebookové stránce. Rád bych, abyste se se mnou podělili o své obavy týkající se sociálních sítí i o to, jak sociální sítě vašemu životu žehnají.

Rád bych se s vámi podělil ještě o jednu myšlenku na toto téma. Slýcháme toho hodně o tom, jak být na sociálních sítích autentičtí. Být upřímně takový, jaký je Kristus, je ale ještě důležitějším cílem, než být autentický. Dovolte mi to zopakovat: Být upřímně takový, jaký je Kristus, je ještě důležitějším cílem, než být autentický.

Duchovní těžkosti

Nyní budu mluvit o duchovních těžkostech.

Jednou z nejdůležitějších zodpovědností v tomto životě je uzavřít posvátné smlouvy s Bohem a dodržovat je. To vyžaduje, abychom přezkoumávali nevhodné touhy a stranili se jich. Také máme přezkoumávat nevhodná očekávání, která vůči Božství vědomě či nevědomě máme. Máme se pravidelně snažit poznávat Boží vůli ohledně sebe samotných. Máme se neustále znovu zaměřovat na víru, pokání a spásné obřady. Spasitel, který za všechny z nás zaplatil cenu přesahující naše chápání, neuskutečnil Usmíření jen proto, abychom se mohli zaměřovat na materialistické cíle nesouvisející s věčností nebo na povrchní, požitkářskou zábavu a hry. Pomyslete na Pánův záměr, když prohlásil: „Neboť viz, toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“24

Někteří možná říkají či naznačují: „Cožpak by milující Nebeský Otec nebyl spokojen, i kdybych toho dosáhl o něco méně, než bych měl? Opravdu by mi odepřel požehnání jen proto, že se rád napiji alkoholu nebo kávy?“ Toto je naneštěstí nesprávná otázka a poukazuje na nedostatek pochopení Otcova plánu. Správná otázka zní: „Jak mohu být tak spravedlivým a milujícím člověkem, kterým by Otec a Spasitel chtěli, abych se stal?“ V písmech stojí: „[Kde] je mnoho dáno, je mnoho požadováno“.25

Ve světě, kde lze odměny a trofeje často získat za pouhou účast, se mohou měřítka a očekávání zdát neférová, či dokonce nemilosrdná. To obzvláště platí pro ty, kteří trvají na tom, že půjdou svou vlastní cestou, aniž by se drželi Otcova plánu, bez ohledu na důsledky.

Mnozí ospravedlňují hříšné chování a na svou obranu říkají: „Ježíš nás učil, že máme mít rádi každého.“ To je samozřejmě pravda, ale ti, kteří zastávají tento názor, mají patrně často sklon ignorovat Ježíšovo stejně důležité nabádání: „Milujete-li mne, přikázaní mých [dodržujte].“26

Nenáleží nám vyjednávat podmínky našeho vztahu s Božstvem. Mít zlomené srdce a zkroušeného ducha je výchozím požadavkem k tomu, abychom se vydali po cestě smlouvy, která začíná křtem. Musíme se pokorně modlit k Bohu. Král Beniamin nás učil: „Neboť vizte, nejsme snad všichni žebráky? Nezávisíme všichni na téže Bytosti, totiž Bohu, vším jměním, jež máme … všeho druhu?“27

Naše těžkosti mohou být velké a některé nám mohou připadat neférové. Můžeme kvůli nim pociťovat bolest v srdci a soucítit s druhými. To platí o neduzích a nemocech, které se dotýkají naší bytosti. Zahrnuje to ty, kteří jsou nevinní a kteří jsou týráni či zneužíváni. Zahrnuje to chudobu a násilí, které prosycuje prostředí, do něhož jsme se narodili. Zahrnuje to nutkání a sklony, které jsme si možná nevybrali. Jsme zarmouceni kvůli závislostem, které vznikají na základě jediného špatného rozhodnutí – na tomto světě je toho tolik, co se může zdát neférové či nespravedlivé.

Jaká je naše reakce? Musíme být laskaví a soucitní a chovat se ke každému s úctou, i když si vybere cestu, o níž víme, že není v souladu s Otcovým plánem a Spasitelovým učením. Pokud ale chceme být opravdu laskaví, musíme rovněž učit o pokání. Není laskavé, ani tím nikomu nepomáháme, když ty, které máme rádi, nežádáme, aby změnili svůj život a přijali Spasitelovo Usmíření. Ty, kteří činí pokání, čekají neuvěřitelná a věčná požehnání.

Sám Spasitel to vyjádřil jasně, když promlouval k Nefitům a když ohledně těch, kteří budou činit pokání, řekl: „Toho budu považovati před Otcem svým za nevinného onoho dne, kdy stanu, abych soudil svět.“28 A dodal: „A žádná nečistá věc nemůže vejíti do království jeho; tudíž nikdo nevejde v odpočinutí jeho, ledaže to budou ti, kteří omyli šat svůj v krvi mé pro svou víru a pokání ze všech hříchů svých, a pro věrnost svou do konce.“29

Vězte prosím, že se můžete stát čistými. Můžete najít radost, po níž v tomto životě toužíte. Nikdo by neměl z tohoto shromáždění odcházet s názorem, že se na něho vykoupení nevztahuje. Není tomu tak. V jádru jste děti Boží. Můžete získat naději a radost. Můžete se v srdci změnit a činit pokání. Můžete odpustit a může vám být odpuštěno.

Pokání je pro Otcův plán zcela zásadní. V Knize Mormonově se dozvídáme o vztahu mezi milosrdenstvím a spravedlností. Kristus stanovuje, jak se milosrdenství a spravedlnost setkávají.30

Mám moc rád tato optimistická slova, která napsala Eliza R. Snowová:

Jak krásný, Bože, nádherný

je plán Vykoupení,

jenž Tvému slovu je věrný

a milost naplní.31

Vznešený plán štěstí je spravedlný a milosrdný. Víme, odkud jsme přišli, proč jsme zde na zemi a kam půjdeme poté, co zemřeme.

Jste velkolepá generace. Písma mluví jasně o tom, že v posledních dnech zde budou „zlovolnost a ohavnosti“.32 Ale Svatí, malí počtem a rozptýlení po celé tváři země, budou „ozbrojeni spravedlivostí a mocí Boží ve veliké slávě“.33 Pán slíbil, že „zachová spravedlivé“ a že se nemusíme „báti“.34

Nemusíte se bát – navzdory nebezpečím a těžkostem, kterým budete čelit. Když budete usilovat o spravedlivé a hodnotné cíle, budete požehnáni a ochraňováni. V rámci svého úsilí vytrvat do konce plánujte a pracujte s elánem a odhodláním, vyhýbejte se nevhodnému používání sociálních sítí a internetu a spoléhejte se a zaměřujte se na víru, pokání, spásné obřady a Spasitelovu smírnou oběť. Když se zaměříte na chrám, pomůže vám to těchto cílů dosáhnout.

Mám-li parafrázovat Římanům 12:12, „buďte radostní v naději, trpěliví v souženích a věrní v modlitbě“. I vy se můžete v osobním životě vyhýbat sobotním ranním pohádkám a těšit se ze všeho, co nám Spasitel slibuje, a dosáhnout toho.

Vydávám posvátné svědectví o božskosti Ježíše Krista. Díky Němu se nemusíme bát, neboť v Něm je naše radost úplná. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Notes

  1. Viz Nauka smlouvy 45:26; 88:91.

  2. Viz Nauka a smlouvy 101:35–38.

  3. Nauka a smlouvy 115:6.

  4. „Fear Won’t Stop Me“, Church News, Aug. 7, 2016, 9.

  5. Nauka a smlouvy 98:13.

  6. „‚Ready to Get Going‘: Brussels Bombing Victim Serving in Ohio“, Church News, June 5, 2016, 7.

  7. Mojžíš 4:3.

  8. Věrni víře – slovník evangelia  (2004), 155.

  9. 2. Nefi 2:12.

  10. 2. Nefi 2:16.

  11. Kažte evangelium mé – příručka k misionářské službě (2005), 51.

  12. Ohledně konfliktu ve státu Missouri viz Gerrit J. Dirkmaat, Brent M. Rodgers, Grant Underwood, Robert J. Woodford a William G. Hartley, eds., Documents, Volume 3: February 1833 – March 1834, vol. 3 of the Documents series of The Joseph Smith Papers, edited by Ronald K. Esplin, and Matthew J. Grow (Salt Lake City:

    Church Historian’s Press, 2014), xxvii–xxx.

  13. Dopis od Williama W. Phelpse vedoucím Církve v Kirtlandu, Ohio, 6.–7. listopadu 1833, v Gerrit J. Dirkmaat and others, eds., Documents, Volume 3: February 1833 – March 1834, vol. 3 of the Documents series of The Joseph Smith Papers (2014), 341.

  14. Nauka a smlouvy 59:23.

  15. Genesis 3:19.

  16. Viz Quentin L. Cook, „Rejoice!“ Ensign, Nov. 1996, 29.

  17. Můj bratr, Dr. Joseph V. Cook ml., stále – i ve věku 81 let – provozuje lékařskou praxi. Během této doby působil jako Larryho lékař i jako jeho president kůlu.

  18. Angela Duckworth, Grit: The Power of Passion and Perseverance (2016), 8.

  19. Viz „Elder John B. Dickson of the Seventy“, Ensign, Aug. 1992, 77.

  20. Duckworth, Grit, 58.

  21. Duckworth, Grit ,77; citována studie z roku 1926 od psycholožky ze Stanfordu Cathariny Coxové.

  22. Duckworth, Grit, 143.

  23. Duckworth, Grit, 149.

  24. Mojžíš 1:39.

  25. Nauka a smlouvy 82:3.

  26. Jan 14:15.

  27. Mosiáš 4:19.

  28. 3. Nefi 27:16.

  29. 3. Nefi 27:19.

  30. Viz Alma 42:24–25.

  31. Eliza R. Snowová, „Jak moudrý Boží záměr byl“, Náboženské písně, č. 115.

  32. 1. Nefi 14:12.

  33. 1. Nefi 14:14.

  34. 1. Nefi 22:17.

Tisk