Charakteristický rys Pánovy pravé a živé Církve

Starší Patrick Kearon

Předsednictvo Sedmdesáti

Večer se starším Patrickem Kearonem

Celosvětové zasvěcující shromáždění pro mladé dospělé • 6. května 2018 • Středisko Univerzity Brighama Younga-Idaho

Jsem velmi vděčný za Jen, která beze zbytku žije podle toho, čemu učí. Ví, kdo je, a raduje se z toho, že ví, kdo je. Ať jde kamkoli, neochvějně se o to dělí s druhými. Jsem také velmi vděčný, že jsme se poznali dva roky poté, co jsem vstoupil do Církve. Ona je pro mě od té doby až dodnes požehnaným příkladem.

Je úžasné pomyslet na vás všechny, kteří jste shromážděni po celém světě. Modlím se, v duchu Landonovy nádherné úvodní modlitby, abyste dostali to, co potřebujete – pokud potřebujete inspiraci, abyste ji obdrželi. Pokud potřebujete něco mimořádného, tak aby to přišlo. Ve shromážděních, jako je toto, spočívá veliká moc, když se na podobné chvíle připravíme. Ve shromažďování se skrývá moc. Pokud potřebujete uzdravení, kéž jste uzdraveni. Pokud potřebujete útěchu, kéž jste utěšeni. Pokud potřebujete pokoj, kéž pocítíte pokoj. Pokud potřebujete pomoc se zkouškovým obdobím – i když myslím, že na to je u mnohých z vás v této fázi semestru ještě brzy, ale až to přijde, kéž získáte i tuto pomoc.

Modlím se o to, abyste, když budete nabádáni a když obdržíte poselství určené právě vám, měli sílu a odhodlání podle toho jednat, místo abyste sklouzli zpátky ke svým současným zvykům a návykům. A pokud potřebujete změnu, pokud potřebujete obnovit sílu a víru, modlím se, abyste tento dar obdrželi.

Když mi bylo asi 15 nebo 16 let, byl jsem zahleděný sám do sebe a prožíval jsem pocity nestálosti, nejistoty a zranitelnosti, které mohou být součástí dospívání. Některé tyto pocity přetrvávaly, ale nejintenzivněji jsem je vnímal právě v oněch letech dospívání. Cítil jsem se ztraceně, nesměle a nemotorně. Nijak tomu nepomáhalo, že jsem byl tehdy na internátní škole v jedné opuštěné části anglického pobřeží. Rodiče žili daleko v Saúdské Arábii. Pokud jde o školu, Bradavice i s profesorem Snapem by byly příjemnějším zážitkem.

Na onom pobřeží bylo poměrně běžným jevem nepříznivé počasí, ale jednou v zimě se přes Irské moře přehnala zvlášť silná vichřice, kdy vítr dosahoval v nárazech síly orkánu. Moře naráželo do vlnolamů, a v některých případech se dostalo i přes hrázdění. V okolí bylo následně zaplaveno asi 5 000 domů a lidé byli odříznuti – zůstali bez elektřiny či jakýchkoli prostředků pro topení či svícení a začali jim docházet potraviny.

Když záplava začala ustupovat, dostali jsme ve škole volno. Nikdy jsem přírodní katastrofu takových rozměrů neviděl, a když jsem ji nyní zažil tak zblízka, byl jsem ohromen. Všude byla voda a bláto. Lidé, jejichž domy byly zaplaveny, měli bledé a propadlé tváře. Řadu dnů nespali. Společně se spolužáky jsme se pustili do práce – stěhovali jsme promáčené věci do hořejších pater, kde se mohly sušit, a vytahovali jsme koberce, které byly záplavou zničené. Vzpomínám si, že vodou nasáklý koberec byl nepředstavitelně těžký a zápach v domech byl strašný.

Co mě také zaujalo, bylo přátelství, které vznikalo mezi námi, kteří jsme pomáhali, a těmi, kteří pomoc přijímali. Mezi lidmi spojenými v dobré věci v náročné situaci vznikl nádherný a dobrosrdečný vztah. Později jsem si uvědomil, že když jsem se zapojil do tohoto úžasného úsilí pomoci bližním, všechny pocity nejistoty, které mě během dospívání tak pohlcovaly, byly pryč.

Kéž bych si jen toto zjištění uchoval. Ale tak tomu nebylo. Zjištění, že pomáhání druhým je lékem na můj zasmušilý a na sebe zaměřený stav, mě mělo změnit. Ale nezměnilo, protože toto zjištění nezapadlo dostatečně hluboko do mého nitra a já jsem nerozjímal více o tom, co se ve mně dělo. K tomu jsem došel až později. Pravděpodobně jste tuto pravdu objevili i ve svém životě. Možná by bylo užitečné zamyslet se nad tím, kdy jste k tomu došli a jak.

Konferenční výzva k zapojení se do pastýřské služby

Já sám jsem o tomto přemýšlel během generální konference. Mám to štěstí, že k vám mohu promlouvat krátce po oné historické konferenci, která proběhla jen před několika týdny. Stále si vybavuji vnuknutí, pocity pokoje a příliv energie, jež jsem obdržel.

Ústředním tématem konferenčních proslovů byla opakovaná výzva, abychom sloužili tak, jak slouží Spasitel – a činili tak z lásky a s vědomím toho, že my i všichni kolem nás jsou děti Nebeského Otce. Nesloužíme proto, že se naše služba počítá a měří, ale proto, že milujeme Otce v nebi a jsme motivováni vyšším a ušlechtilejším cílem – pomáhat svým přátelům najít cestu vedoucí domů k Němu a zůstat na ní. Máme rádi své bližní a sloužíme jim tak, jak by to dělal Ježíš, kdyby byl na našem místě, a upřímně se snažíme druhým zlepšit život a ulehčit jim jejich břímě. A právě z tohoto plyne radost a trvalé naplnění, pro dárce i příjemce – když se dělíme o ovoce poznání a vnímání své nekonečné hodnoty a Boží věčné lásky ke každému z nás.

Toto poselství shrnul president Nelson těmito slovy: „Charakteristickým rysem Pánovy pravé a živé Církve bude vždy organizované, řízené úsilí sloužit jednotlivým dětem Božím a jejich rodinám. A protože je to Jeho Církev, budeme my, jako Jeho služebníci, sloužit jednotlivci právě tak, jak to činil On. Budeme sloužit v Jeho jménu, s Jeho mocí a pravomocí a s Jeho láskyplnou dobrotivostí.“¹

Když jsem přemýšlel, čemu jsme byli učeni, uvědomil jsem si, že pokud přijmeme tuto výzvu k pastýřské službě, budeme mít příležitost se od sebe odpoutat; růst ve víře, sebedůvěře a štěstí; a překonat sebestřednost a pocity prázdnoty a sklíčenosti, které s tím souvisejí. Přál bych si, kdybych k tomuto poznání dospěl ve svém životě již dříve. Ale jsem vděčný, že se tomu v průběhu let postupně čím dál více učím a že nám je tato veliká pravda neustále připomínána.

Přínosy a požehnání plynoucí z tohoto druhu pastýřské služby

Na tomto druhu pastýřské služby neboli učednictví je krásné to, že nejen pomáhá druhým v tolika ohledech, že je nelze ani vyjmenovat, ale že nás také proměňuje tím, že z nás snímá naše starosti, obavy, úzkosti a pochyby. Zpočátku nás služba zkrátka vyruší od našich vlastních problémů, ale to se záhy promění v něco mnohem vznešenějšího a krásnějšího. Aniž bychom si to uvědomovali, začínáme pociťovat světlo a pokoj. Jsme klidní, srdeční a cítíme se příjemně. A uvědomujeme si, že radost nepřichází žádným jiným způsobem. Tyto dary na nás spočívají zcela neúměrně tomu, co jsme ve skutečnosti při pomáhání druhým udělali.

President Spencer W. Kimball to zčásti vysvětlil takto: „Život v hojnosti, jak je zmiňován v písmech, je duchovním výsledkem, k němuž dospějeme tak, že znásobíme svou službu druhým a vložíme své talenty do služby Bohu a člověku.“² „Když sloužíme druhým, stáváme se opravdovějšími – je vskutku snazší ‚nalézt‘ sám sebe, neboť je toho v nás mnohem více, co nalézt můžeme!“³

Příklady proměny, kterou zažíváme, když sloužíme, v porovnání s tím, když nesloužíme

Tuto proměnu zažívají noví misionáři, když se přestanou starat o sebe a místo toho si položí otázku: „Komu mohu pomoci a jak?“ Přestanou myslet na sebe a začnou se věnovat svému účelu přivádět duše ke Kristu. Objevení této skutečnosti je pro misionáře často výsledkem náročného úsilí. Mohou být totiž natolik pohlceni novým místem s odlišnými lidmi, jídlem, zvyky a často náročným jazykem, že je pro ně těžké věnovat pozornost druhým a sloužit. Když to ale udělají, vše se pro ně změní. Přestanou si dělat starosti, pustí se do práce, zhostí se nesobeckého úkolu, který je před nimi, a objeví zcela nový rozměr své misie a svého života, s pocitem pokoje a uvědomění si účelu svého konání.

Naneštěstí až příliš často dochází k tomu, že když se misionáři vracejí domů a začínají se věnovat potřebám spojeným s další etapou jejich života, ať již jde o vzdělání, zaměstnání či osobní nebo rodinné záležitosti, vracejí se nazpátek a na toto objevné zjištění zapomínají. Stráví 18 měsíců až 2 roky poznáváním toho, že nejšťastnější jsme tehdy, když se nezabýváme sami sebou, neboli, jak řekl president Hinckley, když zapomeneme na sebe a pustíme se do práce. Když se z misie vracejí do života, který opustili, často se také vracejí k mnohým návykům spojeným se sebestředností, které byly součástí onoho života. Vracejí se zejména k tomu, že jsou pohlceni sami sebou, tím, jak se jim daří, jak vypadají nebo jak se vyjadřují a co si o nich myslí druzí.

Tak jistě jako věnování pozornosti druhým a pomáhání jim přináší světlo, pokoj a radost, tak i věnování pozornosti sám sobě přináší pochyby, úzkosti a sklíčenost.

Před několika měsíci jsem měl zážitek, kdy jsem několik hodin ležel a nedařilo se mi usnout. Nakonec jsem vstal, prošel se chvíli po domě a pak se vrátil do postele, abych se znovu snažil usnout. Stále se mi to nedařilo a najednou mě napadla proměňující myšlenka: „Přestaň myslet na sebe.“ A pak přišla otázka: „Komu mohu pomoci?“ Vleže jsem se vší silou modlil: „Komu teď mohu pomoci a jak?“ Přišla inspirace, abych se ozval jednomu příteli a povzbudil ho. Nebylo to nic zásadního, ale druhý den ráno jsem podle toho jednal a doufám, že jsem něco dobrého vykonal. Vím však, že jakmile jsem se takto pomodlil a požádal o to, abych zjistil, komu mohu pomoci, nalezl jsem klid, který mi předtím unikal, a konečně jsem dokázal usnout.

Příklady Spasitelovy pastýřské služby

Spasitel „chodil, dobře čině“,⁴ vždy vyhlížel, komu by mohl pomoci, a uzdravoval všechny sklíčené a utiskované.⁵ Neustále druhým žehnal, učil je a vedl je k tomu, aby změnili svůj náhled, a tudíž i svůj život. Je poučné, že když povolal Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana, aby Ho následovali, okamžitě změnili směr svého života: „Hned opustivše síti, šli za ním.“⁶

Později, po Ukřižování, když o Spasitele tím nejkrutějším způsobem přišli, se vrátili k rybaření – k tomu, co podle svého názoru uměli. Při jedné příležitosti, když se marně snažili něco ulovit, k nim přišel Spasitel. „On pak řekl jim: Zavrztež sít na pravou stranu lodí, a naleznete. I zavrhli, a hned nemohli ji táhnouti pro množství ryb.“⁷ Toto bylo projevem toho, že Spasitel neztratil nic ze své moci, a také velmi důraznou ukázkou toho, že hledali na nesprávném místě a zaměřovali se na nesprávné věci. Když spolu na břehu pojedli rybu, Spasitel se Petra třikrát zeptal, zda Ho miluje. Pokaždé, se vzrůstajícím znepokojením, Mu Petr odpověděl, že ano. Po každé Petrově odpovědi Ježíš Petra požádal, aby pásl Jeho ovce.

Proč se ho Spasitel třikrát zeptal, zda Ho miluje? Petr byl již dříve vyzván, aby Ježíše následoval, a tuto výzvu přijal okamžitě a rybaření opustil. Když ale o Ježíše přišli, byl Petr zarmoucen; cítil se ztracený. A tak se vrátil k tomu jedinému, co podle svého názoru uměl – k rybaření. Nyní Ježíš chtěl, aby Ho Petr skutečně vyslechl a aby tentokrát pochopil závažnost oné výzvy; potřeboval, aby Petr porozuměl tomu, co znamená být učedníkem a následovníkem vzkříšeného Krista, když On již nyní nebude stát po jejich boku. A co Pán po Petrovi požadoval? Chtěl, aby pásl Jeho ovce, Jeho beránky. To bylo to, co bylo zapotřebí dělat. Petr rozpoznal tuto laskavou a přímočarou výzvu od svého Mistra a tento vedoucí apoštol ji přijal a udatně a neohroženě věnoval zbytek svého života službě, k níž byl povolán.

Jak se toto týká vás

Díky Znovuzřízení máme v dnešní době na zemi jiného vedoucího apoštola. President Nelson tuto výzvu pást Ježíšovy ovce předává vám i mně. Slyšeli jsme to na generální konferenci těmi nejjasnějšími a nejlaskavějším slovy. Zapůsobilo to na nás a byli jsme inspirováni, ale změnili jsme se? Naším úkolem, navzdory všem rušivým vlivům kolem nás a tolika méně důležitým věcem, které se ucházejí o naši pozornost, je přijmout tuto výzvu a jednat – něco udělat, opravdu něco změnit a žít jinak.

V reakci na výzvu zapojit se do pastýřské služby se možná ptáte: „Kde mám začít?“ Začněte modlitbou. President Nelson nás vybídl, abychom „posílili svou duchovní schopnost získávat osobní zjevení, neboť Pán nám dal tento slib: ‚Budeš-li [hledati], obdržíš zjevení za zjevením, poznání za poznáním, abys mohl znáti tajemství a pokojné věci – to, co přináší radost, to, co přináší život věčný.‘ [NaS 42:61.]“⁸

Zeptejte se Otce v nebi, co můžete udělat a pro koho. Jakkoli malý skutek laskavosti nás nutí věnovat pozornost druhým a přináší svá vlastní požehnání. Zareagujte na jakékoli vnuknutí, které obdržíte, ať již se vám zdá jakkoli nedůležité. Jednejte podle něj. Může se jednat o poslání laskavé textové zprávy někomu, kdo to nebude čekat. Může se jednat o nějakou zprávu, kterou máte předat. Může se jednat o květiny, několik sušenek nebo laskavé slovo. Může se jednat o něco více, například o úklid zahrady nebo dvorku, vyprání prádla pro někoho, kdo již není tak pohyblivý, o umytí auta, posekání trávníku, odhrnutí sněhu nebo jen naslouchání, když vám přítel vypráví o tom, jakým těžkostem právě čelí.

Sestra Jean B. Binghamová to vyjádřila takto: „Někdy si myslíme, že musíme udělat něco velkého či hrdinského, aby se to ‚počítalo‘ za službu bližním. Avšak prosté skutky služby mohou mít na druhé – i na nás – nesmírný dopad.“⁹

Možná se zdráháte učinit první krok, protože jste přesvědčeni, že nemáte čas nebo že svým skutkem beztak ničeho nedosáhnete. Ale budete žasnout, co dokonce i maličkosti mohou způsobit.

Pokud si děláte starosti ohledně přítele, který odchází z Církve a ztrácí svou kdysi silnou víru a naději, pozvěte ho, aby se k vám při nějakém skutku služby připojil. Neexistuje lepší způsob, jak obměkčit srdce vůči věcem Božím a znovu v životě objevit Jeho lásku, než se zapojit do smysluplné služby někomu, kdo to potřebuje.

Proč se máme zapojovat do pastýřské služby

Musíme si neustále připomínat, proč sloužíme druhým a konáme pastýřskou službu. Jsme děti Nebeského Otce a zde na zemi se učíme a rosteme díky nesčetným zážitkům, aby naše osobnost byla úplnější, až se k Němu vrátíme. Učit se věnovat pozornost druhým, nikoli sobě, a sloužit si navzájem, je velkou součástí toho, proč jsme zde. Ve skutečnosti je to tím hlavním důvodem. Zázrak spojený s tím, že věnujeme pozornost druhým a sloužíme tomu, kdo to potřebuje, spočívá v tom, že v průběhu toho zjišťujeme, že dokážeme zapomenout na sebe a na své problémy.

President Nelson vám i mně předkládá vyšší a svatější způsob poskytování služby. Když toto přijmeme, zjistíme, jak naplňující, osvobozující a utěšující to pro nás bude a jak se můžeme stát prostředníkem v přinášení změny a útěchy do života druhých.

Existuje pokušení říci si poté, co jste byli obdarováni v chrámu a sloužili jste na misii: „Tak, a mám hotovo. Byl jsem 18 měsíců nebo dva roky nástrojem služby na plný úvazek. Teď je na řadě někdo jiný.“ Totéž lze říci poté, co vstoupíme do manželství. Mohli bychom si pomyslet: „Tak, a je to. Teď je čas si dát pauzu.“ Avšak tento druh pastýřské služby pauzy nezná. Je to způsob života. Můžeme si dát pauzu od pravidelných činností a vyrazit na dovolenou, abychom si odpočinuli a nabrali sílu, abychom „uvolnili tětivu na luku“, jak to vyjádřil Joseph Smith.¹⁰ Ale v naší smluvní zodpovědnosti milovat druhé tak, jak miloval On nás, a pást Jeho ovce, pauzy neexistují.

Já sám jsem příjemcem takovéto pastýřské služby a zároveň jsem objevil pokoj a radost, jež přicházejí, když se sami stanete nástrojem v Božích rukou pro někoho jiného.

Jen se zmínila o tom, jak jsme bojovali za život našeho novorozeného syna. Poté, co jsme o něj přišli, jsme si kladli otázku, zda se z toho vůbec někdy vzpamatujeme. Během té doby jsme obdrželi mimořádné projevy lásky, laskavosti a pomoci od rodiny a přátel a i od lidí, které jsme sotva znali. Jistí milovaní manželé, kteří již byli našimi drahými přáteli, nám celou tu dobu neustále sloužili. Zůstávali u nás, modlili se s námi a za nás a přinášeli nám požehnání, jídlo, slova útěchy i chvíle mlčení. Nějakým způsobem se vždy objevili ve chvíli, kdy jsme získali nějakou důležitou informaci, nebo když jsme padali vyčerpáním a poté zármutkem. V průběhu let dávali najevo, že toto je jejich způsob života. V tichosti a neustále slouží.

Pastýřská služba celosvětové Církve

Když jsem posledních několik let sloužil v církevním území Evropa a bydleli jsme v Německu, byl jsem svědkem úžasného účinku této zásady, když se členové Církve a naši přátelé jiného vyznání zapojili do pomoci bezpočtu tisíců uprchlíků, kteří přišli o vše při svém útěku před boji a zničujícími dopady války, jež na Blízkém východě dosud probíhá. Někdy ušli pěšky tisíce kilometrů a přicházeli jen s malými zavazadly. Když naši členové viděli tuto potřebu, když viděli bratry a sestry, když viděli Jeho beránky, přispěchali na pomoc, s oblečením, potravinami a přístřeškem, a o tyto uprchlíky, kteří přišli o všechno, se postarali. Ti, kteří pomáhali, byli díky tomuto proměněni. Byli požehnáni světlem, energií a radostí, kterou buď nikdy předtím nezažili, nebo která vybledla kvůli tomu, že se soustředili na sebe a na všední rutinu života. Naši členové bez ustání poskytují tuto úžasnou pomoc na celém světě.

U uprchlíků jsou jejich potřeby naléhavé a zjevné, ale všude kolem nás jsou i jiní, jejichž těžkosti tak zjevené být nemusí a kteří také potřebují naši pomoc – a je potřeba, abychom pomohli i jim. Svou pastýřskou službu nemusíme poskytovat lidem na druhém konci světa. V mnoha ohledech je lepší, když sloužíme poblíž svého domova.

Jsem velmi hrdý na to, že patřím k Církvi, která toto uvádí do praxe. Jen vloni věnovali dobrovolníci více než 7 milionů hodin pěstování, sklizni a distribuci potravin chudým a potřebným. A opět jen vloni Církev zajistila pitnou vodu půl milionu lidí, kteří by ji jinak neměli. 49 tisíc lidí ve 41 zemích získalo invalidní vozík. Ve 40 zemích pomohli dobrovolníci lidem znovu získat zrak a vyškolili již 97 000 pečovatelů o lidi s postiženími zraku. Ve 38 zemích bylo proškoleno 33 tisíc zdravotních bratrů a sester v oblasti péče o matku a novorozence. Nemluvě o iniciativě Pomáhající ruce, kdy stovky tisíc našich členů v posledních letech obětovaly miliony hodin svého času. Pomáhají těm, které zasáhly větší či menší přírodní katastrofy, a nebo zkrášlují svá sousedství a obce.

Rychle se rozvíjející církevní iniciativa JustServe, která představuje skvělé místo, kde lze najít příležitost ke službě ve vašem okolí, má již teď přes 350 tisíc registrovaných dobrovolníků, kteří věnují miliony hodin pomoci v obci či společnosti.

Toto je církev skutků. To je to, co děláme. To je to, co děláte vy. Nechť je toto charakteristickým rysem toho, kým jste. Takto nacházíme radost a pokoj, protože toto je jeden z nejvznešenějších, nejlepších a nejhmatatelnějších způsobů, jak následovat příklad Spasitele.

President M. Russell Ballard řekl: „Veliké věci se uskutečňují věcmi prostými a malými. Podobně jako se časem hromadí zlaté šupinky, až z toho vznikne velký poklad, stejně tak se budou hromadit naše malé a prosté skutky laskavosti a služby, až vznikne život naplněný láskou k Nebeskému Otci, oddaností dílu Pána Ježíše Krista a pocitem pokoje a radosti pokaždé, když nabídneme pomocnou ruku druhým.“¹¹

Tři druhy služby

Rád bych vyzdvihl tři široké oblasti služby, do nichž má každý z nás možnost se zapojit.

První takovou oblastí je služba, kterou jsme pověřeni nebo vyzváni vykonávat jakožto svou zodpovědnost v Církvi. O tomto se krásně a inspirovaně mluvilo na generální konferenci. Budeme usilovat o takový druh služby, který budou druzí oceňovat, nikoli měřit – budeme přemýšlet o těch, o které máme pečovat, budeme se za ně modlit a pomáhat jim.

Druhou oblastí je služba, kterou se rozhodneme poskytovat z vlastní vůle. Je rozšířením té první oblasti, která vplyne do našich každodenních skutků a jednání s lidmi, když se budeme vědoměji snažit zapomínat na sebe a obracet svou pozornost k druhým. V tomto případě se nejedná o formální pověření, ale jsme motivováni touhou následovat Krista, přičemž začínáme tím, že jsme laskavější a ohleduplnější vůči lidem kolem sebe. Skutky laskavosti a nenápadné šlechetnosti mění srdce a vedou k přátelštějším a smysluplnějším vztahům.

Třetí oblastí je veřejná služba. Dokonce i vy, ve svém věku, můžete sloužit ve školních radách, v charitativních organizacích či ve státní správě na místní, oblastní či celonárodní úrovni. Rád bych povzbudil muže i ženy, aby se takto zapojovali. Tam, kde je to vhodné, se zapojte do politiky se záměrem sloužit a pozvedat jednotlivce i obce. Vyhýbejte se politickému stranictví, které se v obcích, zemích i kontinentech stalo vyostřené, tvrdošíjné a destruktivní. Přidejte se k dalším politikům, kteří se společně snaží přinášet uzdravení lidem v rámci své jurisdikce i za jejími hranicemi. Můžete být hlasem podporujícím rovnováhu a rozum a hájícím spravedlnost ve všech oblastech společnosti. Je čím dál více zapotřebí, abyste věnovali energii tomuto druhu hodnotné občanské angažovanosti.

Když čteme zprávy, můžeme mít pocit, že svět je na šikmé ploše. Pokud každý z nás udělá každý den něco velkého či malého, můžeme svůj svět i svět lidí kolem sebe změnit. Když budete v místě svého bydliště sloužit svým bližním a budete sloužit se svými bližními, najdete přátele, kteří budou sdílet vaši touhu pomáhat. Z toho vzniknou pevná přátelství a vybudují se mosty napříč kulturami a náboženskými vyznáními.

Antoine de Saint-Exupéry řekl: „Život nás učí, že láska nespočívá v tom, že se díváme jeden na druhého, ale v tom, že se díváme stejným směrem ven. Neexistuje jiná družba než skrze to, když jsme spojeni v tomtéž ušlechtilém úsilí. Tak tomu musí být i v našem věku materiálního blaha, protože jak jinak bychom vysvětlili štěstí, které pociťujeme, když se na poušti dělíme s druhými o svou poslední kůrku chleba?“¹²

Závěr

Pokud každý z vás přijme výzvu sloužit tak, jako slouží Ježíš, budete proměněni a stanete se ještě více nesobeckými než sobeckými. Objevíte radost, která vyplývá z konání pastýřské služby podle vzoru Spasitele, a necháte za sebou své úzkosti, nejistoty a sklíčenost, jež pocházejí z vašich domnělých pocitů nedostatečnosti.

Možná, že zatímco nyní posloucháte, vám na mysli vytanulo určité jméno nebo nějaká věc. Jedná se pravděpodobně o výzvu od Ducha; a možná, že jste ji obdrželi již dříve. Nabídněte pomoc druhým, věnujte jim pozornost a povzneste je. Rozhodněte se, že na tuto výzvu zareagujete, a pomodlete se ještě dnes, abyste věděli, co dělat. Až uvidíte a pocítíte požehnání, která toto přinese vám i těm, kterým sloužíte, budete z toho chtít udělat každodenní zvyk.

Naším nejvznešenějším a nejlepším úsilím je dělit se se všemi Božími dětmi o světlo, naději, radost a účel evangelia Ježíše Krista a pomoci jim najít cestu domů. To, že jim pomáháme a sloužíme, je projevem evangelia v praxi. Když toto přijmeme za svůj způsob života, zjistíme, že nás jedinečně naplňuje a že právě takto najdeme pokoj a radost, jež nám možná unikaly.

Dovolte mi zopakovat to, čím každého z nás pověřil president Nelson: „Charakteristickým rysem Pánovy pravé a živé Církve bude vždy organizované, řízené úsilí sloužit jednotlivým dětem Božím a jejich rodinám. A protože je to Jeho Církev, budeme my, jako Jeho služebníci, sloužit jednotlivci právě tak, jak to činil On. Budeme sloužit v Jeho jménu, s Jeho mocí a pravomocí a s Jeho láskyplnou dobrotivostí.“¹³

Takto Spasitel žil; a toto je důvod, proč takto žil – aby poskytl dokonalý balzám a to nejvyšší uzdravení skrze svůj veliký, nekonečný a smírný dar určený vám i mně. Kéž následujeme žijícího Krista ochotněji a efektivněji, zatímco se snažíme stát se Jeho opravdovými učedníky tím, že sloužíme druhým tak, jak by to dělal On.

Ve jménu Ježíše Krista, amen.

© 2018 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 2/18. Přeložení schváleno: 2/18. Název v originále: „A Hallmark of the Lord’s True and Living Church“. Czech. PD60005945 121