Pán nám bude pomáhat budovat Jeho království
Celosvětové zasvěcující shromáždění pro mladé dospělé
12. ledna 2020
Děkuji pěveckému sboru za to krásné vystoupení. To je naše oblíbená píseň. Děkuji za ten nádherný zpěv! Drazí bratři a sestry, jsem moc ráda, že k vám dnes večer mohu promlouvat. Poslední dobou hodně přemítám o tom, co v průběhu života posilovalo mou víru. Poznala jsem například, že náš Otec v nebi nám skutečně pomáhá, zvlášť když se snažíme dělat vše, co můžeme, abychom dodržovali Jeho přikázání a budovali Jeho království zde na zemi.
Prorok Nefi projevoval tuto víru během svého života. Přestože vytrpěl mnohá soužení a protivenství, vždy zůstal stálý a vždy děkoval Bohu za Jeho požehnání. Po osmi letech putování v bezútěšné pustině pronesl tato slova:
„Pakliže děti lidské zachovávají přikázání Boží, on je živí a posiluje je a poskytuje prostředky, jimiž mohou uskutečniti to, co jim přikázal; pročež, poskytl nám prostředky, zatímco jsme přebývali v pustině.“1
Vím, že tato zásada je pravdivá. Dovolte mi podělit se o příběh z církevní historie. Koncem 30. let 19. století se většina členů Církve shromáždila ve státě Missouri, kde si přáli založit Sion. Avšak v roce 1839 je lůza přinutila stát opustit. Jejich domy byly zničeny a hospodářská zvířata a vybavení rozkradeno, a tak se vydali na severovýchod do Illinois, kde se usadili v bažinaté oblasti na březích řeky Mississippi. Bažinu vysušili a založili krásné město, které nazvali Nauvoo. Negativní postoj vůči Církvi však přetrval a Prorok Joseph Smith byl spolu se svým bratrem Hyrumem jen o pět let později zavražděn. Sotva byl dokončen chrám, byli Svatí v únoru 1846 opět vyhnáni a uprostřed zimy prchali přes řeku Mississippi. Byl mezi nimi muž jménem Benjamin F. Johnson, můj prapradědeček, se svou rodinou s malými dětmi. Toto období popsal ve svém životopisu takto:
„A tak jsme se ocitli bez dolaru a uprostřed zimy jsme se vydali na cestu, aniž bychom tušili, jak bude dlouhá nebo kolik času nám zabere, … se zásobami, které mohly postačit k naší obživě sotva na pár týdnů, a s chabým zdravím, které bylo již více než rok značně podlomené. Často mě trápila pronikavá, řezavá bolest v žaludku, která někdy způsobovala, že jsem se celý zalil potem. … Toto mě spolu s dalšími zažívacími obtížemi činilo nezpůsobilým pro tak namáhavou práci. Už jen povinnosti spojené s péčí o zvířata a další povinnosti v táboře se mi zdály vskutku nesmírné. …
Poté, co jsme v táboře strávili několik dní, si někteří začali stěžovat na útrapy a špatnou stravu, ale president Brigham Young na ně zařval jako lev a řekl jim, že všichni, kteří nejsou schopni začít žít z vařených fazolí a kukuřice, mají buď vložit svou důvěru v Boha a být vděční za to, co mají, nebo se mají okamžitě vydat zpět, neboť tábor Svatých by pro ně byl špatným místem. Považoval jsem jeho slova za slovo Páně, ale co jsem měl dělat? Již dlouho jsem nemohl jíst kukuřičný chléb ani fazole, neboť mi působily ony nesnesitelné bolesti žaludku. Jak jsem tedy mohl pokračovat, když většina našich jídel sestávala z kukuřice a fazolí? Cítil jsem, že je to pro mě otázka života a smrti.“
Na chvíli zde příběh přeruším, abych uvedla, že jen pár let předtím jeho 22letá sestra zemřela na podobné žaludeční potíže, takže své obavy zřejmě nezveličoval. Dále pokračoval:
„Promluvil jsem si o tom s rodinou. Řekl jsem jim, že jsem zde, protože důvěřuji Pánu, a že pokud není s námi, tak zajisté není ani za námi, a že zpět nepůjdu. Jsem ochoten jíst jídlo, které máme, a být za něj vděčný. A pokud se o nás Pán nepostará nyní, tak čím dříve všichni zemřeme, tím lépe, protože na této cestě se o sebe nedokážeme sami postarat ani si chránit život.“
Po měsíci si do deníku napsal:
„Fazoli a kukuřici, jež pro mě bývaly nepoživatelné, jsem si dával s chutí, a od té doby se mi na cestě ty staré potíže již nevrátily. Řekl jsem Pánu, co řekl Jeho služebník, že s Jeho pomocí splním každý požadavek, a že pokud je to Jeho vůle, abych žil a byl Jeho služebníkem, pak musí zařídit, aby se jídlo přizpůsobilo stavu mého žaludku, což vím, že učinil.“
Víra mých předků a příklad proroků mě posilují po celý život a pomáhají mi důvěřovat v Pána i v těžkých chvílích. Vzpomínám na dobu na začátku našeho manželství, kdy bylo velmi těžké vyjít s penězi. Během tří let, kdy starší Christofferson studoval na vysoké škole, jsme měli dvě malé děti. Rozhodli jsme se, že až založíme rodinu, nebudu pracovat mimo domov, a tak jsem z domova dělala, co jsem mohla, abych něco málo vydělala a pomohla nás uživit. Manžel měl také několik zaměstnání na částečný úvazek a letní brigády, což zajišťovalo většinu našeho příjmu. Přesto jsme toho mnoho neměli. Měli jsme úsloví, že pokud to není jídlo, nájem nebo palivo do našeho starého auta, nepotřebujeme to kupovat.
Jednu neděli jen pár měsíců – možná dva nebo tři – před promocí staršího Christoffersona, nám biskup představil plán na vytvoření stavebního fondu na renovaci naší stárnoucí kaple. Bylo třeba, aby každá rodina zaplatila určitou částku na pokrytí nákladů. Příspěvky do stavebních fondů již neplatíme, ale tehdy sbory a kůly pomáhaly financovat část nákladů na stavbu a renovaci kaplí, které se platily nad rámec desátků a dalších příspěvků.
I my jsme se, tak jako ostatní členové, setkali s biskupem, abychom diskutovali o tom, kolik můžeme na základě svého příjmu přispět. Námi navržená částka nebyla vysoká, ale zbývalo nám tehdy velmi málo peněz. Někteří postgraduální studenti, kteří byli ve stejné situaci a měli brzy odejít, říkali, že není spravedlivé, aby museli do stavebního fondu přispět, protože už tam nebudou, až bude renovace hotová. My jsme se nicméně rozhodli do stavebního fondu přispět, přestože jsme nevěděli, jak do konce školního roku vyjdeme. Možná si říkáte, že jsme prostě mohli použít kreditní kartu a nechat si to připsat na účet a splácet to postupně, ale my jsme z jiné doby. V té době jste – kupodivu – nemohli získat kreditní kartu, aniž byste měli doklad o tom, že máte zaměstnání na plný úvazek a že váš příjem dosahuje určité výše. My jsme podmínky pro získání kreditní karty nesplňovali. Může se to zdát tvrdé, ale přísnější pravidla pro získání kreditní karty by dnes mohla mnoha lidem ušetřit strasti dluhu, které nyní zažívají.
Jen o pár týdnů poté jsme jednou večer jeli po nepříliš rušné ulici a zastavili jsme před stopkou. V tom jsme za sebou uslyšeli kvílení brzd a do našeho starého auta někdo zezadu narazil. Starší Christofferson šel obhlédnout situaci a já jsem zůstala v autě. Po nějaké době se vrátil a já se zeptala, co se stalo. Řekl jen to, že je poškozený nárazník. Muž, který do nás narazil, byl obchodní cestující, který žil v jiném městě. Věděl o tom, že má špatné brzdy, ale nevěděl, že jsou až tak špatné. Auto pro svou práci potřeboval a doufal, že se s námi vyrovná soukromě, aby nedošlo ke zvýšení pojistného jeho auta a aby nedostal pokutu, kterou by také musel platit. Koneckonců nikdo nebyl zraněn. Myslím, že i on měl hodně omezený rozpočet. Řekl, že když mu do motelu na okraji města přineseme písemný odhad ceny opravy, tak nám to sám zaplatí.
Já však nejsem včerejší. Říkala jsem si, že můj drahý manžel, kterému jsem plně důvěřovala, je v tomto případě velmi naivní. Opravdu si myslí, že tento muž svému slibu dostojí? Jaká je pravděpodobnost, že se z města nevytratí? Starší Christofferson nakonec získal odhad na cenu opravy a jel do motelu a muže tam našel. Ten mu tam na tuto částku vypsal šek a víte co? Šek nám v bance proplatili!
A teď zbytek příběhu. Šek byl na téměř stejnou částku jako příspěvek, který jsme zaplatili do stavebního fondu. S opravou auta jsme tedy rozhodně mohli počkat, až bude mít manžel stabilní příjem, a mezitím nám to pomohlo vyjít, což jsme si nebyli jistí, že zvládneme. Bylo to pro nás svědectvím, že Pán, jak řekl Nefi, skutečně „poskytuje prostředky, jimiž [můžeme] uskutečnit to, co … přikázal“2. Zjistila jsem, že víra často znamená vykročit do tmy, ale když tak učiníme, vím, že Pán před námi osvítí cestu. Jsem vděčná za milujícího Nebeského Otce, který nad námi bdí a kterému na nás záleží. Vím, že toto je Jeho Církev a že náš Spasitel žije. Děkuji Pánu za požehnání, která nám do života přineslo evangelium. Ve jménu Ježíše Krista, amen.