Rozhodnutí a závazek
Celosvětové zasvěcující shromáždění pro mladé dospělé
12. ledna 2020
Děkuji Nebeskému Otci za tu výsadu být zde dnes večer s vámi. A chtěl bych poděkovat své ženě a potvrdit její slova. Zvláštní díky patří i tomuto úžasnému pěveckému sboru. Jsou dalším důkazem toho, jakou hodnotu má institut. Mám institut moc rád. Doufám, že vy všichni, kteří máte možnost v institutu být, nejste jen zapsaní na listině, ale účastníte se ho a aktivně se zapojujete. Je to jedna z nejlepších aktivit, které v Církvi máme. Někteří z vás možná víte, že píseň, kterou sbor před chvílí zazpíval, napsal president Russell M. Nelson. Jsou to jeho slova a onen pocit a vyjádření se dotýkají mého srdce tak, jak doufám, že se dotýkají toho vašeho. Předávám vám jeho lásku a pozdravy. Dovolte mi také poděkovat rektorce Astrid Tuminezové a pracovníkům univerzity Utah Valley University za jejich laskavou pohostinnost, kterou nám při této příležitosti projevili.
Před několika lety jsme byli společně se starším L. Tomem Perrym pověřeni navštívit New York. Během pobytu jsme navštívili historickou synagogu v Brooklynu. Byla to impozantní budova ve čtvrti, která bývala a nejspíše stále ještě je jednou z lepších oblastí této městské části. Žena, která sloužila jako rabínka židovské reformní kongregace, nás srdečně přivítala a historickou budovou nás provedla. V rozkvětu to bývala elegantní stavba, ale nyní viditelně potřebovala zásadní opravy. Rabínka nám řekla, že počet členů kongregace se snižuje a že prostředky na údržbu synagogy a jejích programů, včetně školy, jsou nedostatečné.
Během rozhovoru poznamenala, že obecně lze říci, že mladí dospělí jsou svému židovskému odkazu oddaní, ale z nějakého důvodu se zdráhají zapojit a stát se oddanými členy synagogy. I přesto si budovu pravidelně rezervují na společenské akce. Stala se pro ně shromažďovacím místem a pravidelně přispívají, aby pomohli pokrýt náklady spojené s používáním budovy, ale jen málo jich je ochotno stát se členy kongregace, která zde má bohoslužby.
Se starším Perrym jsme s rabínkou diskutovali o tom, proč tomu tak asi je. Z rozhovorů s mnohými těmito mladými dospělými, kteří jsou většinou svobodní, si všimla, že náboženství pro ně v životě není velkou prioritou. Další se prostě nechtějí vázat na tuto či jakoukoli jinou synagogu. Staršího Perryho zajímalo, zda se nejedná o projev (nechvalně) známého syndromu „FOMO“ – strachu z toho, že něco propásnou – že pokud se zaváží tomuto, mohli by propásnout něco jiného.
A to je v podstatě téma, o němž bych k vám dnes večer rád promluvil – rozhodnutí a závazek.
Pro začátek podotkněme, že „strach z toho, že něco propásneme“, je do jisté míry poměrně rozumný pocit. Všichni si v rámci svých možností přejeme zažít to nejlepší a zvolit si v každé oblasti života tu nejlepší možnost. Avšak odkládat rozhodnutí nebo závazek zdánlivě do nekonečna, protože by to mohlo znamenat, že propásneme něco jiného, možná lepšího, rozumné není. Každé rozhodnutí předem vylučuje další možnosti: rozhodnete-li se jít ráno do práce nebo do školy, nemůžete zároveň sledovat film na Netflixu (nebo můžete?); zvolíte-li si na škole za hlavní obor stavebnictví, propásnete možnost studovat historii, umění nebo biologii nebo cokoli jiného (leda byste školu nikdy neopustili); cestujete-li nyní k Viktoriiným vodopádům v Africe, nemůžete v té chvíli cestovat jinam a můžete propásnout další místa, která byste rádi navštívili; rozhodnete-li se sloužit na misii, vzdáváte se na tu dobu mnoha společenských aktivit; a tak dále. Avšak pokud neučiníte rozhodnutí a závazek vydat se jistým směrem, váš život bude dosti nevyzpytatelný, a nakonec skutečně většinu toho nejlepšího v životě propásnete.
Jak občas říká má manželka: „Nemůžeš mít všechno – kam bys to dal?“ Nemůžeme mít všechno, co by bylo pěkné mít, a nemůžeme dělat všechno, co by bylo pěkné nebo zajímavé dělat. I když svá rozhodnutí omezíte jen na to, co je „dobropověstné nebo chvályhodné“,1 stále nemůžete mít nebo zažít vše. V životě žádného smrtelníka na to prostě není dost času, prostředků ani prostoru. A tak se musíme zavázat k určitým rozhodnutím s vědomím, že se tím nutně zříkáme dalších, jakkoli dobrá mohou být. Také máme mít na paměti, že přílišné odkládání rozhodnutí může být samo o sobě rozhodnutím.
Nejlepším příkladem je manželství. Výběrem jednoho partnera se zříkáme všech ostatních. Pán říká: „Budeš milovati manželku svou celým srdcem svým a přilneš k ní a k nikomu jinému.“2 Kvůli konečnosti tohoto rozhodnutí se někteří brání uzavření závazku s někým, koho si velmi oblíbili, koho milují a s kým by se mohli šťastně a věčně rozvíjet, z obavy, že někde je možná ještě dokonalejší spřízněná duše, kterou nechtějí propásnout. Pamatuji si na jednoho takového mladého muže, kterého jsem před lety znal, který odmítl úžasnou potenciální partnerku, protože měl dojem, že má příliš mnoho plomb. Odvětil jsem, že chce dokonalost, která neexistuje, a zda se mimochodem zamyslel nad tím, že ani on se zdaleka nepřibližuje dokonalé volbě.
Toto je shromáždění mladých dospělých. A většina z vás klade důraz na slovo dospělý. Usilovali jste nebo usilujete o zodpovědnosti dospělých, úspěchy dospělých a přispíváte jako dospělí, na rozdíl od těch, kteří dospělost odkládají a usilují o zábavu na nekonečném večírku. Před deseti lety mluvil spisovatel a učenec Charles Murray o tom, co znamenají slova „dobře prožitý život“. Řekl: „Mám na mysli to, na co ve stáří vzpomínáme a co nám umožňuje si říci, že můžeme být hrdí na to, kdo jsme a co jsme dokázali.“3
Murray vzpomínal, jak posluchačům v Curychu vyprávěl o hlubokém uspokojení z dobře prožitého života. Řekl: „Po proslovu za mnou několik z těch přibližně dvaceti posluchačů přišlo a přímo řeklo, že slova „dobře prožitý život“ pro ně nic neznamenají. Užívali si se současným sexuálním partnerem a novým BMW a rekreační nemovitostí na Mallorce a neviděli ve svém životě žádná prázdná místa, která by bylo třeba zaplnit. Bylo fascinující slyšet,“ řekl Murray, „jak mi to říkají přímo do očí, ale nepřekvapilo mě to. … Tento způsob myšlení funguje takto: Lidské bytosti jsou soubory chemických látek, které se aktivují, a po určité době se zase deaktivují. Účelem života je zkrátit si čas mezi těmito dvěma body co nejpříjemněji.“4
V závěru svého proslovu Murray pronesl tato všímavá slova: „Moudrost stará jako lidstvo samo říká, že dobře prožitý život vyžaduje navazování vztahů s lidmi kolem sebe.“5 Skuteční dospělí to chápou. Uvědomují si, že v životě se nelze zaměřit na osobní potěšení a že osobní potěšení nemůže být dostatečným účelem života. Tato pravda je základem dvou velikých přikázání – abychom milovali Boha z celého srdce, duše a mysli, a abychom milovali své bližní jako sebe samé.6 Jak řekl Ježíš: „Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“7 Smlouva evangelia8 se zaslíbením věčného života stojí na těchto dvou velikých přikázáních v daném pořadí důležitosti – první a druhé. Věrnost těmto dvěma velikým přikázáním definuje dobře prožitý život a to, co to znamená být dospělým.
Koneckonců, žádná neutrální, nevyhrazená cesta, kterou bychom se mohli dát, neexistuje, alespoň co se týče záležitostí s věčnými důsledky. Alma toto zmínil, když učil, že Kristus, Dobrý pastýř, nás volá, abychom Ho následovali na cestě učednictví a štěstí:
„Vizte, pravím vám, že vás volá dobrý pastýř; ano, a svým vlastním jménem vás nazývá, jež je jméno Kristovo; a nebudete-li poslouchati hlas dobrého pastýře, jména, jímž jste nazýváni, vizte, nejste ovcemi dobrého pastýře.
A nyní, nejste-li ovcemi dobrého pastýře, z jakého stáda jste? Vizte, pravím vám, že ďábel je pastýř váš a vy jste z jeho stáda; a nyní, kdo to může popříti?“9
Alma učí skutečnosti, že existují jen dvě možnosti a že Kristus je tou jedinou dobrou alternativou. Pokud si nevolíte Krista, automaticky následujete falešného boha a kráčíte po nesprávné cestě vedoucí přinejmenším ke konečnému ba i věčnému zklamání. Takže pokud Spasitele nenásledujete, odmítáte Ho.10
S tímto poznáním bychom se neměli zdráhat zavázat se k oddanosti Pánu a usilovat o to, abychom s Ním byli jedno. Jak se o to Pán modlil při Poslední večeři pro své apoštoly a všechny ty, kteří uvěří jejich slovům: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli.“11 Není to snad to, kde si přejeme být? Proč tedy s úplným a bezvýhradným závazkem otálet? Proč se bránit tomu, abychom na sebe vzali Jeho jho, když víme, že Jeho „jho … jestiť rozkošné, a břímě [Jeho] lehké“?12
Strach z neúspěchu
Mám-li na svou otázku odpovědět, tak vidím, že navzdory logice a navzdory prosbám Ducha, který s námi zápolí, existuje pár důvodů, kvůli nimž by člověk mohl přesto pociťovat jistou zdráhavost. Jedním je obava z toho, zda budeme schopni dodržet tak dalekosáhlý závazek. Dokážeme to skutečně dotáhnout do konce, a nebylo by lepší žádný závazek nečinit pro případ, že bychom mohli neuspět?
Tato obava je pochopitelná, ale odpověděl bych na ni poukázáním na to, že v jistém velmi důležitém smyslu jste svou schopnost dodržet závazek již prokázali. Když jste se v předsmrtelném světě rozhodli přijmout plán spasení a oslavení připravený Otcem a podporovaný Synem, rozhodli jste se pro Krista. Vaše fyzické zrození je důkazem toho, že závazek jste již učinili. Zachovali jste si svůj „první stav“13 a otázkou nyní je: Dodržíte tento závazek i v tomto druhém stavu a budete „míti slávu přidanou na hlavu svou na věky věků“?14 Nemáme se bát potvrdit svůj závazek z předsmrtelnosti, obzvláště když zvážíme, jak špatná je alternativa jiná.
A není potřeba žít ve strachu z neúspěchu. Nejsme ponecháni o samotě. Nejsme bez pomoci. Každý, kdo se skutečně zaváže k oddanosti Kristu, k úplnému učednictví, nemůže neuspět. Jsme-li spojeni s Tím, kdo sestoupil pod všechny věci, kdo překonal všechny věci a kdo má nyní veškerou moc, nemůžeme neuspět.15 Nebeský Otec a Spasitel nejsou jen nezúčastnění pozorovatelé, kteří se zájmem sledují, zda to zvládneme, či ne. Dokážete si představit, že by hleděli z nebe a říkali: „Podívej se na Samuela. Když posledně čelil podobné situaci, pěkně to zpackal, a vsadil bych se, že to udělá zas.“ Nebo „Hele, podívej. Sandřiny kamarádky ji dostaly do pěkné šlamastyky. Bude zajímavé sledovat, jestli se z ní dokáže dostat.“ To je samozřejmě absurdní. Stojí aktivně na naší straně, poskytují nám neustále pomoc, vedení a zdroje a pravděpodobně by nám toho poskytli ještě více, pokud bychom to přijali.
Již jsem zmínil, že když ctíme smlouvy, které nás váží ke Kristu a k Jeho moci, nemůžeme neuspět. Toto platí v konečném důsledku, ale uvědomuji si, že občas každý z nás zažívá neúspěch – dopouštíme se vlastních chyb a hříchů a někdy pociťujeme dopad chyb a hříchů druhých. Avšak díky darům pokání a odpuštění jsou všechny tyto nezdary a neúspěchy maximálně dočasné. Žádné z nich nás nemohou připravit o věčný život bez našeho svolení. Proč? Protože když děláme vše, co můžeme, abychom se pozvedli, máme přístup ke Kristově milosti, která může vyřešit a napravit to, co my nedokážeme. Pamatujte, že smírná moc neboli Kristova milost nejen snímá vinu hříchu a chyby, ale také nás posvěcuje a činí nás svatými bytostmi schopnými žít v Boží přítomnosti.16
Neříkám, že to vše je snadné. Vy, stejně jako já, dobře víte, že život je plný obtíží a závažných těžkostí, dokonce tragédií. A být věrným učedníkem Ježíše Krista se mnohem snáze řekne, než udělá. Ani pro Ježíše nebylo zdaleka snadné být učedníkem svého Otce a vypít svůj hořký kalich.17 Udělal to však a díky tomu ví, jak nám může pomoci po cestě učednictví úspěšně kráčet. Kromě toho má Spasitel moc nám pomoci a je ochoten tak učinit. Zůstane s námi a pomůže nám do takové míry a tak dlouho, jak to budeme potřebovat. Říká: „Ano, a kdykoli bude lid můj činiti pokání, odpustím mu poklesky jeho proti mně.“18 Strach z neúspěchu není důvodem k tomu, abychom se úplně a zcela neodevzdali Kristu. Zkrátka dál čiňte pokání a dělejte to nejlepší, co dokážete – to postačí.
Oběť
Napadá mě ještě jeden důvod, proč by se někdo mohl zdráhat přijmout výzvu Dobrého pastýře a připojit se k Jeho stádu – strach z oběti, kterou to může vyžadovat. Všichni si jistě pamatujete na mladíka, který se Ježíše se vší upřímností zeptal: „Čehož se mi ještě nedostává,“19 abych byl způsobilý pro věčný život? Marek nám říká, že „Ježíš pohleděv na něj, zamiloval ho,“ [myslím, že toto je důležité] „a řekl jemu: Jednohoť se nedostává. Jdi, a cožkoli máš, prodej, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a poď, následuj mne, vezma kříž.“20 Jistě si pamatujete i mladíkovu reakci: „On pak zarmoutiv se pro to slovo, odšel, truchliv jsa; nebo měl mnohá zboží.“21
Doufám, že tento bohatý mladík si to rozmyslel, prodělal změnu srdce a později Spasitelovu výzvu přijal. V každém případě si všichni uvědomujeme, že zavázání se Kristu bude obnášet jistou oběť. K tomu, co musíme obětovat, bude patřit i „strach z toho, že něco propásneme“, protože víme, že toho skutečně mnoho propásneme. V životě je mnoho možností, které se neslučují s učednictvím, a dokonce i mnohé dobré věci mohou být předem vyloučeny kvůli nárokům, které učednictví klade na náš čas a prostředky vynaložené na to, co je lepší nebo nejlepší.
Onen upřímný mladý dospělý, který se Spasitele zeptal: „Čehož se mi ještě nedostává?“, již zemřel. Veškeré bohatství, které měl, již nejspíše neexistuje, a on ho každopádně nemá a není mu k ničemu. Ať již mu tenkrát připadala ona oběť jakkoli velká, měl nějakou lepší možnost, než přijmout Mistrovu výzvu? Mohlo se cokoli z toho, co měl nebo co mohl díky svému bohatstvím získat, vyrovnat tomu, co mu v konečném důsledku nabízel Pán? Víme, že vše, oč nás Spasitel žádá, včetně našeho samotného života, je ve srovnání s oslavením bezvýznamné. Nedokážeme si to ani představit: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“22
Místo toho, abychom se obětí spojených s učednictvím obávali, máme vítat příležitost k tomu, abychom rostli v duchovní moci, zažívali hlubší radost a aby každý z nás nalezl skutečný smysl svého života. Oběť, obzvlášť oběť ve věci Kristově, se vyznačuje závažností – že budeme skutečně dodržovat ona dvě veliká přikázání: milovat Boha a bližního. Oběť znamená, že ve světě skutečně vykonáme něco dobrého.
Když milujeme Nebeského Otce a Jeho milovaného Syna celým svým srdcem, mocí, myslí a silou, potvrzuje to naší duši, kdo a kým skutečně jsme. To nám dodává onen pocit bezpečí, který nám umožňuje přestat se zaměřovat jen na sebe a věnovat pozornost druhým a vidět je takové, jací skutečně jsou – jejich potřeby a to, čemu čelí, s touhou porozumět jim a pomoci jim. V podobenství o milosrdném Samaritánovi kněz i Levíta sice viděli u cesty zraněného pocestného, ale ve skutečnosti ho neviděli. Jen Samaritán zraněného cizince skutečně viděl a díky tomu „milosrdenstvím hnut jest, a přistoupiv, uvázal rány jeho“.23 Mnozí pociťují trvalou osamělost. Naše oběti mohou jistě něco změnit.
Závazek
Vše přesahující závazek, který zaručuje radost zde i v budoucnu, je závazek oddanosti vůči Bohu, našemu Věčnému Otci, a Jeho Synu, Pánu Ježíši Kristu. V knize Omni se nachází tato výmluvná prosba:
„Chtěl bych, abyste přišli ke Kristu, který je Svatým Izraelským, a podíleli se na jeho spasení a moci jeho vykoupení. Ano, pojďte k němu a obětujte mu celou duši svou jako oběť a pokračujte v půstu a modlitbě a vytrvejte do konce; a jakože žije Pán, budete spaseni.“24
Vypráví se příběh o otci, který svého synka uložil do postele, a když odcházel z pokoje, uslyšel ránu. Když se vrátil, spatřil syna na podlaze a zeptal se ho, jak z postele vypadl. Chlapec odpověděl: „Neležel jsem v ní naplno.“ Dbejte na to, abyste se do svého závazku oddanosti vůči Bohu vložili naplno.
Jste součástí těla Kristova.25 Patříte tam. Zapojte se naplno, ochotně dávejte i přijímejte. Snažte se skutečně vidět lidi kolem sebe a buďte vidět, aby byl váš život dobře prožitý a byl to život naplněný službou, žehnáním druhých a spokojeností. Život požehnaný a posvěcený Spasitelem, který překonal všechny věci a Jehož milostí je překonáte i vy.
Loni v létě na koncertu pěveckého sboru Tabernacle Choir a orchestru Orchestra at Temple Square pořádaného během Dne pionýrů účinkovala velmi talentovaná norská zpěvačka Sissel. Na posluchače, včetně mně samotného, hluboce zapůsobilo její uctivé ztvárnění písně nazvané „Zpomal“, která připomněla verš z Žalmů: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“26
Rád bych vám pustil záznam toho, jak Sissel při této příležitosti zpívala, a během poslouchání přemítejte prosím o tomto poselství, že můžeme zcela důvěřovat Bohu a Jeho úžasné lásce a ochotě žehnat nám a podporovat nás, ať se stane cokoli. A přemítejte o posvátnosti toho, když svůj život a sebe samé zasvětíte Bohu, ať se stane cokoli.
Zpomalte. Učiňte rozhodnutí a v srdci si stanovte, že se rozhodnete pro Boha. Najděte si chvíli klidu, kdy v soukromí pokleknete a řeknete Nebeskému Otci, ve jménu Ježíše Krista, že Mu patříte a že jste se Jemu, Jeho Synovi a cestě evangelia zavázali tělem i duší. A pak kráčejte směrem, kterým vás povede – nyní i po zbytek svého života. Již neváhejte a nedržte se stranou, ale začněte naplňovat svůj účel a životní poslání. Smrtelnost je velmi krátká. Učiňte ji smysluplnou, aby vaše věčnost byla plná radosti a ne lítosti. Nepociťujete snad, že vám Duch říká, že je to pravda? Jděte tedy kupředu s důvěrou.
Slibuji vám, že Pánovou odměnou za to, že mu věnujete vše, bude vše, co vám může dát, „míru dobrou, natlačenou, a natřesenou, a [překypující]“.28 To, že Jeho vzkříšení je skutečné, je důkazem toho, že má veškerou moc, že dokáže splnit to, co slíbil, a že to skutečně plní. On je život a přišel, abychom i my mohli mít život a abychom ho měli „hojně“.29 To vám říkám jako někdo, kdo ví, že Ježíš Kristus je vzkříšený Vykupitel. Tato skutečnost je zcela zásadní na tomto světě i na věčnosti. Zanechávám vám Jeho požehnání a své svědectví, ve jménu Ježíše Krista, amen.