Jak mě ovlivnila kamarádka

Jolie Hatchová

Léta dospívání pro mě byla těžká, ale Bůh mi poslal kamarádku, která mi pomohla je zvládnout.

Ilustrace: Judy Bloomfield

Vždy jsem si připadala na světě osamělá. Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě nemluvně, o pár let později se matka znovu vdala a odstěhovali jsme se o skoro 6 500 kilometrů dál, z amerického státu Georgia do státu Oregon. Pro devítiletou holčičku to byla obtížná změna, obzvlášť když měla jižanský přízvuk a mnoho dětí s ní nechtělo kamarádit.

A pak, když jsem začala chodit na střední školu, jsem potkala Nicole.^* V její přítomnosti mě okamžitě naplnil pozitivní, pokojný pocit – který jsem tolik postrádala. Hned jsem věděla, že se s ní musím skamarádit!

Zatímco jsme spolu trávili více času, Nicole se pro mne stávala bezpečným místem, kde jsem si už nepřipadala osamělá. Když jsem k ní šla na návštěvu, bylo to, jako bych vstupovala do zcela jiného života: Duch Boží byl přítomen v každém koutku jejího domova. Všude byly obrázky Spasitele a obrovských budov. (Později jsem se dozvěděla, že to jsou chrámy.) Nicole svou misionářskou práci zahájila – aniž by o tom věděla – tím, že mě prostě pozvala k sobě.

Spřátelení a uvěření

Nicole o mě pečovala jednoduše tím, že se mnou kamarádila. Dala mi Knihu Mormonovu a začaly jsme ji společně číst po vyučování v jejím autě.

Kniha Mormonova začala zaplňovat prázdná místa v mém životě. Ale stále jsem si připadala osamělá. Nebyla jsem členkou Nicoliny církve, ale ani jsem se plně nezapojovala v církvi, ke které patřili moji rodiče.

Nicole mi laskavě navrhla, abych se pomodlila a zeptala Boha, zda je Kniha Mormonova pravdivá. Nikdy předtím jsem se nahlas nemodlila, a tak jsem nevěděla, co mám říct. Prostě jsem šla ven a začala jsem mluvit. Zeptala jsem se Boha, zda je Nicolina církev tou pravou církví i pro mě. Jakmile jsem svou otázku vyslovila, celým mým tělem projel zvláštní pocit. Najednou jsem nějakým zvláštním způsobem zcela jistě věděla, že Kniha Mormonova je pravdivá a že tato Církev je pro mne ta pravá.

Toto svědectví jsem získala ve svých patnácti letech. Následujících několik let jsem věřila, i když moji rodiče o Církev žádný zájem neprojevili. Nebyla jsem však ve své víře osamocená, protože Nicole mi stále byla nablízku a podporovala mě.

Nová víra, nové otázky

Když jsem odmaturovala, odstěhovala jsem se do Utahu. Nicole už tam byla a nemohla se dočkat, až dorazím, abych se mohla začít učit s misionáři. Naplánovala jsem si, že bych se chtěla dát pokřtít na své 19. narozeniny – za pouhých šest týdnů – a Nicole mě ujistila, že bude po celou tu dobu se mnou.

Když mě misionáři začali učit, hned jsem si uvědomila, jak málo toho o této Církvi vím. Četla jsem Knihu Mormonovu a oblíbila jsem si ji, ale oni mi teď říkali o daru Ducha Svatého, o plánu spasení, o tom, že se můžeme stát takovými, jako je Bůh, a mnoho dalších nových věcí. Bylo toho naráz až příliš mnoho, než abych to mohla všechno vstřebat.

Ale Nicole mě znala dobře. Pomáhala vysvětlovat to, čemu mě misionáři učili, a to takovým způsobem, abych tomu porozuměla. Během těchto úvodních lekcí jsem vytrvala díky jejímu trpělivému vysvětlování.

Konečně někam patřím

Nicole mi byla duchovní oporou až do dne, kdy jsem byla pokřtěna – a i poté. Pomáhala členům sboru a misionářům naplánovat můj křest, abych mohla být pokřtěna na své 19. narozeniny. Když jsem vystoupila z vody a spatřila desítky lidí, jak se na mě radostně usmívají, už jsem si tolik osamělá nepřipadala. Nikdy na ten pocit, že konečně patřím k Pánu a k Jeho Církvi, nezapomenu.

Nicole mě svou neochvějnou vírou a přátelstvím učí i dnes. Hned na začátku mi ukázala, že misionářská práce nevyžaduje jmenovku. Pro Nicole její misionářská práce začala v jejím srdci, když podala pomocnou ruku jižanské dívce, která nutně potřebovala, aby se na ni někdo usmál.

Autorka žije v Utahu v USA.

• Jméno bylo změněno.