Jak bych mohl porozumět?
Když budeme opravdově, ze srdce, odhodlaně a upřímně učit jeden druhého evangeliu Ježíše Krista, toto učení bude moci proměnit srdce.
Drazí bratři a sestry, jak velikou radostí je znovu se setkat na generální konferenci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů pod vedením našeho milovaného proroka, presidenta Russella M. Nelsona. Svědčím o tom, že budeme mít výsadu slyšet hlas našeho Spasitele Ježíše Krista skrze ty, kteří se na této konferenci budou modlit, kteří budou zpívat a kteří budou promlouvat o současných potřebách.
V knize Skutků se píše, jak Filip evangelista učil evangeliu jistého Etiopana – eunucha zodpovědného za všechny poklady královny Etiopie. Když se Etiopan vracel z bohoslužeb v Jeruzalémě, četl knihu Izaiášovu. Filip, ponoukán Duchem, k němu přišel a řekl: „Rozumíš-liž …, co čteš?
A [eunuch] řekl: Kterakž bych mohl, leč by [mne] kdo [vedl]? …
Tedy otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu Ježíše.“
Otázka položená tímto Etiopanem je připomínkou božského pověření, které máme my všichni – snažit se učit sebe sama a také učit jeden druhého evangeliu Ježíše Krista. V kontextu studia a výuky evangelia jsme ve skutečnosti někdy jako onen Etiopan – potřebujeme pomoc věrného a inspirovaného učitele – a jindy jako Filip – potřebujeme učit a posilovat druhé v jejich obrácení.
Naším úkolem při snaze učit se a vyučovat evangeliu Ježíše Krista musí být prohloubení víry v Boha a v Jeho božský plán štěstí a v Ježíše Krista a Jeho smírnou oběť a dosáhnout trvalého obrácení. Takováto prohloubená víra a obrácení nám pomůže uzavírat a dodržovat smlouvy s Bohem, což posílí naši touhu následovat Ježíše a vyvolá v nás opravdovou duchovní proměnu – jinak řečeno, promění nás v nové stvoření, jak tomu učil apoštol Pavel ve své epištole Korintským. Tato proměna nám přinese šťastnější, produktivnější a zdravější život a pomůže nám uchovat si věčný náhled. Není to snad právě to, co se stalo etiopskému eunuchovi poté, co se dozvěděl o Spasiteli a byl obrácen k Jeho evangeliu? V písmech se píše, že „jel cestou svou, raduje se“.
Přikázání učit se evangeliu a vyučovat mu jeden druhého není nic nového; je neustále opakováno již od počátku lidské historie. Při jedné příležitosti, když byli Mojžíš a jeho lid na rovinách Moábských, než vstoupili do zaslíbené země, Pán inspiroval Mojžíše, aby lid napomenul ohledně zodpovědnosti učit se ustanovením a smlouvám, které obdrželi od Pána, a aby jim učili své potomky, z nichž mnozí osobně nezažili překročení Rudého moře ani zjevení dané na hoře Sinai.
Mojžíš svůj lid napomenul takto:
„Ó Izraeli, slyš ustanovení a soudy, kteréž já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli zemí, kterouž Hospodin Bůh otců vašich vám dává. …
V známost je uvedeš synům i vnukům svým.“
A poté zakončil slovy: „Protož [zachovávej] po všecky dny ustanovení a přikázaní jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, aby dobře bylo tobě i synům tvým po tobě, a abys prodlil dnů v zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě.“
Boží proroci důsledně učí tomu, že musíme vychovávat rodinu „podle výchovy a nabádání Páně“ a „ve světle a pravdě“. President Nelson nedávno řekl: „V dnešní době, kdy se rozmáhá nemorálnost a návyková pornografie, mají rodiče posvátnou zodpovědnost učit své děti tomu, jak je v jejich životě důležitý Bůh [a Ježíš Kristus].“
Bratři a sestry, nabádání od našeho proroka je další připomínkou osobní zodpovědnosti snažit se učit sebe sama a učit svou rodinu tomu, že existuje Otec v nebi, který nás miluje a který pro své děti připravil božský plán štěstí; že Ježíš Kristus, Jeho Syn, je Vykupitel světa; a že spasení přichází vírou v Jeho jméno. Nás život musí být založen na skále našeho Vykupitele Ježíše Krista, což může pomoci nám osobně i jako rodinám mít v srdci vyrytá duchovní nabádání, která nám pomáhají ve víře vytrvat.
Možná si vzpomenete, jak dva učedníci Jana Křtitele následovali Ježíše Krista poté, co slyšeli Jana svědčit, že Ježíš je Beránek Boží – Mesiáš. Tito dobří muži přijali Ježíšovu výzvu, aby šli a viděli, a onoho dne u Něho zůstali. Poznali, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a po zbytek svého života Ho následovali.
Pokud i my přijmeme Spasitelovu výzvu, abychom přišli a viděli, je zapotřebí, abychom v Něm přebývali – tím, že se budeme ponořovat do písem, radovat se v nich, učit se Jeho nauce a snažit se žít jako On. Jen pak Ho, Ježíše Krista, poznáme a rozpoznáme Jeho hlas a budeme vědět, že když k Němu přijdeme a budeme v Něj věřit, nebudeme nikdy hladovět ani žíznit. Budeme schopni vždy rozlišit pravdu, jak se to stalo oněm dvou učedníkům, kteří s Ježíšem toho dne přebývali.
Bratři a sestry, toto se nestane náhodou. Naladit se na ty nejvyšší vlivy božskosti není jednoduché; vyžaduje to volat k Bohu a naučit se, jak z evangelia Ježíše Krista učinit ústřední bod svého života. Budeme-li tak činit, slibuji vám, že vliv Ducha Svatého nám do srdce i do mysli přinese pravdu, vydá o ní svědectví a bude nás učit všem věcem.
Otázka onoho Etiopana – jak bych mohl porozumět, ledaže by mě někdo vedl? – má zvláštní význam také v kontextu naší osobní zodpovědnosti uplatňovat v praxi zásady evangelia, které jsme již poznali. Tento Etiopan například jednal podle pravdy, kterou se dozvěděl od Filipa. Požádal o křest. Poznal, že Ježíš Kristus je Syn Boží.
Bratři a sestry, naše skutky musí odrážet to, čemu se učíme a co vyučujeme. Musíme projevovat své přesvědčení tím, jak žijeme. Nejlepším učitelem je něčí dobrý příklad. Pokud učíme něčemu, podle čeho opravdu žijeme, může to způsobit změnu v srdci těch, které učíme. Přejeme-li si, aby druzí – ať již naše rodina, nebo jiní – s radostí uchovávali jako poklad v srdci písma a učení žijících apoštolů a proroků naší doby, musí vidět, jak se z nich raduje i naše duše. Podobně, chceme-li, aby věděli, že president Russell M. Nelson je prorok, vidoucí a zjevovatel v dnešní době, musí nás vidět zvedat ruku při vyjadřování podpory a musí jim být zřejmé, že se řídíme jeho inspirovaným učením. Jak praví jedno známé americké rčení: „Skutky hovoří hlasitěji než slova.“
Možná si někteří z vás právě teď říkáte: „Starší Soaresi, to všechno jsem dělal a řídil jsem se tímto vzorem osobně i v rodině, ale naneštěstí se někteří moji přátelé nebo blízcí od Pána vzdálili. Co mám dělat?“ Vy všichni, kteří právě teď prožíváte pocity smutku, trýzně, a možná i lítosti, prosím vězte, že tito lidé nejsou zcela ztraceni, protože Pán ví, kde jsou, a bdí nad nimi. Pamatujte, že i oni jsou Jeho děti!
Je těžké pochopit všechny důvody toho, proč si někteří lidé volí jinou cestu. To nejlepší, co můžeme v této situaci dělat, je prostě je mít rádi a obejmout je, modlit se za jejich blaho a usilovat o Pánovu pomoc, abychom věděli, co dělat a co říkat. Upřímně se s nimi radujte z jejich úspěchů; buďte jejich přátelé a vyhledávejte v nich to dobré. Nikdy bychom to s nimi neměli vzdávat; udržujme si s nimi vztah. Nikdy je neodmítejme ani špatně nesuďme. Prostě je mějme rádi! Podobenství o marnotratném synovi nás učí tomu, že když děti přijdou k sobě, často si přejí přijít domů. A pokud se to stane i u vašich blízkých, mějte srdce naplněné soucitem, běžte k nim, padněte jim kolem krku a polibte je, jako to udělal otec marnotratného syna.
A nakonec dál žijte způsobile, buďte pro ně dobrým příkladem toho, čemu věříte, a lněte těsněji ke Spasiteli Ježíši Kristu. On zná a chápe naše nejhlubší zármutky a bolesti a vašemu úsilí a oddanosti ve vztahu k vašim blízkým požehná – pokud ne v tomto životě, tak v životě příštím. Bratři a sestry, vždy pamatujte na to, že naděje je důležitou součástí plánu evangelia.
Již po mnoho let své služby v Církvi vídám věrné členy, kteří tyto zásady ve svém životě důsledně uplatňují. To je případ i jedné osamocené matky, které budu říkat Mary. Mary si naneštěstí prošla tragickým rozvodem. V té době si uvědomila, že ta nejdůležitější rozhodnutí týkající se její rodiny budou rozhodnutí duchovní. Bude pro ni dál důležitá modlitba, studium písem, půst a chození na shromáždění a do chrámu?
Mary byla vždy věrná a v tomto kritickém momentu se rozhodla držet se toho, o čem již věděla, že je pravdivé. Našla sílu v dokumentu „Rodina – prohlášení světu“, kde se vedle mnoha úžasných zásad učí i tomu, že „rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti“ a učit je neustále dodržovat Boží přikázání. Dál hledala odpovědi od Pána a mluvila o nich při každé rodinné příležitosti se svými čtyřmi dětmi. Často diskutovali o evangeliu a dělili se mezi sebou o zážitky a svědectví.
Její děti si navzdory trápením, kterým prošly, vypěstovaly lásku ke Kristovu evangeliu a touhu sloužit a sdílet ji s druhými. Tři z nich věrně sloužily na misii na plný úvazek a nejmladší slouží nyní v Jižní Americe. Její nejstarší dcera, kterou poměrně dobře znám a která je nyní vdaná a silná ve víře, řekla: „Nikdy jsem neměla pocit, že nás maminka vychovává sama, protože v našem domově byl vždy Pán. Když nám o Něm vydávala svědectví, začali jsme se na Něj obracet s vlastními otázkami. Jsem nesmírně vděčná, že uplatňovala evangelium v praxi.“
Bratři a sestry, tato úžasná matka byla schopna vytvořit ze svého domova ústřední místo duchovního vzdělávání. Mary si mnohokrát kladla otázku podobnou té Etiopanově: „Jak by se mohly mé děti učit, ledaže by je matka vedla?“
Moji drazí společníci v evangeliu, svědčím o tom, že když se budeme opravdově, ze srdce, odhodlaně a upřímně snažit učit evangeliu Ježíše Krista a vyučovat mu jeden druhého s opravdovým záměrem a pod vlivem Ducha, bude toto učení moci proměnit srdce druhých a inspirovat je k touze žít podle pravd Božích.
Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je Spasitel světa. Je to náš Vykupitel a žije. Vím, že řídí svou Církev skrze své proroky, vidoucí a zjevovatele. Také svědčím, že Bůh žije a že nás miluje. Přeje si, abychom se vrátili do Jeho přítomnosti – my všichni. On slyší naše modlitby. O těchto pravdách vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.