Spasitelova spásná ruka

Scott McCoy

Když jsem vyrůstal v Arkansasu, jednou v létě mě sousedé pozvali, abych s nimi strávil pár dní u velké vodní nádrže poblíž Sardisu v Mississippi, kde bychom kempovali, rybařili a mohli si zaplavat. Strávili jsme několik dní nejrůznějšími činnostmi, které lze provozovat pod širým nebem.

Posledního dne, než jsme se vydali na cestu domů, jsme si šli naposledy zaplavat. Když jsme si pak s přáteli házeli nafukovacím míčem, míč mi přeletěl nad hlavou a dopadl pár metrů za mnou. Vítr ho však okamžitě odvál dál ode mě, až na vodu. Vyrazil jsem za míčem do vody, ale vítr ho nesl dál a dál a já jsem na něj nemohl dosáhnout. Za nedlouho jsem doplaval až k bójkám, které označovaly hranici mělké vody vhodné pro plavání. Vítr nesl míč dál za tyto bójky směrem k hlavní části vodní nádrže.

Když jsem se přiblížil k bójkám, nemyslel moc na to, že plavu za ně. Míč byl nedaleko přede mnou, a byl jsem přesvědčen, že ho dostihnu. Koneckonců absolvoval jsem záchranářský kurs a na svých plavkách jsem hrdě nosil odznak kursu. Cítil jsem se ve vodě jako doma a byl jsem si jist, že mám dost síly na to, abych k míči doplaval.

Vítr však neustále hnal míč mimo můj dosah. Občas jsem se k němu dostal tak blízko, že jsem se ho mohl dotknout konečky prstů, ale pak jsem jen sledoval, jak znovu odplouvá. Nakonec prudký závan větru odvál míč daleko mimo můj dosah.

Neuvědomoval jsem si, jak velkou vzdálenost jsem uplaval, dokud jsem se nezastavil, abych si odpočinul. Připadalo mi, že voda je mnohem temnější a chladnější než v té mělké části pro plavání. Když jsem se podíval směrem k břehu, zjistil jsem, že jsem se ocitl skoro uprostřed nádrže. Rozhodl jsem se, že nechám míč míčem a poplavu zpátky k břehu. Byl jsem unavený a zmožený, ale nedělal jsem si starosti. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že to bez problémů zvládnu.

Když jsem se však snažil plavat ke břehu, vítr, který odvanul nafukovací míč, teď vál proti mně. Zdálo se, že ať jsem se snažil plavat sebevíc, moc jsem toho neuplaval. Ruce a nohy mě začaly bolet. Zastavil jsem se, abych šlapal vodu a splýval ve snaze znovu nabýt sílu.

Pak jsem uslyšel známý zvuk – zvuk motorového člunu. Byl jsem šťastný a ulevilo se mi, když jsem zanedlouho uviděl nějakého muže v malém člunu, který připlul ke mně a nabídl mi, že mě dopraví na břeh. V rukou a v nohách mně nezůstala ani špetka síly. Nedokázal jsem dokonce ani vylézt do člunu, a tak jsem se jednou rukou chytl okraje lodi a visel jsem tak, zatímco mě neznámý muž pomalu vlekl do plavecké části vodní nádrže. Tam jsem se chytil bójky, pustil se člunu, poděkoval jsem zamáváním a plaval ke břehu.

O patnáct let později jsem se znovu ocitl v potížích. Plaval jsem dlouho v nádrži hříchu. Žil jsem světským životem a usiloval jsem o to, co mělo jen malou nebo vůbec žádnou hodnotu, a tak jsem se zmítal v hluboké vodě. Už jsem neměl žádnou sílu a ztrácel jsem naději. To, o co jsem usiloval, zůstávalo mimo můj dosah, a zdálo se, že mě pohlcuje temnota.

V zoufalství jsem volal k Nebeskému Otci. Spasitel, podobně jako onen muž ve člunu, mě přišel zachránit ve chvíli, kdy jsem Ho nejvíce potřeboval. Skrze Božího proroka posledních dnů mě přivedl ke Knize Mormonově. Vedl mě stezkou pokání a očistil mě od hříchů ve vodách křtu. Pak mě vyzdvihl na vysoký břeh, a od té doby se tam snažím zůstat.