Kdo je Ježíš Kristus?
Když se Ježíš setkal s Dvanácti v Cesarey Filipově, zeptal se jich: „Vy pak kým mne býti pravíte?“ Šimon Petr, vedoucí apoštol, odpověděl: „Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.“ (Matouš 16:15–16.) Petr později svědčil o tom, že Ježíš byl předustanoven „před [založením] světa“. (1. Petrova 1:20.) On byl „na počátku s Otcem a [je] Prvorozený“. (NaS 93:21.)
Když byl předložen Otcův plán (viz Alma 42:5, 8) – plán spasení a štěstí (viz Alma 34:9) – bylo zapotřebí, aby někdo vykonal usmíření a zajistil vykoupení a milosrdenství pro všechny ty, kteří plán přijali (viz Alma 34:16; 39:18; 42:15). Otec se zeptal: „Koho pošlu?“ Ten, který byl později znám jako Ježíš, se svobodně a ochotně rozhodl odpovědět: „Zde jsem, pošli mne.“ (Abraham 3:27.) „Otče, staň se vůle tvá a sláva buď tvou na věky.“ (Mojžíš 4:2.)
V rámci přípravy byla stvořena země – „Skrze Syna jsem… stvořil [zemi], který je mým Jednorozeným,“ prohlásil Otec. (Mojžíš 1:33; viz také Efezským 3:9; Helaman 14:12; Mojžíš 2:1.)
Jména Ježíše Krista
Starozákonní proroci Ho znali jako Jehovu (viz Abraham 1:16; Exodus 6:3). Prorokům byl také ukázán Jeho příchod: „Viz, Beránek Boží, ano, dokonce Syn Věčného Otce!“ (1. Nefi 11:21; viz také Jan 1:14.) A Jeho matce bylo řečeno: „Nazůveš jméno jeho Ježíš… Syn Nejvyššího slouti bude.“ (Lukáš 1:31–32.)
Mnohé tituly a jména popisují Jeho božské poslání a službu. On sám učil: „Já jsem světlo a život světa. Já jsem Alfa i Oméga, počátek i konec.“ (3. Nefi 9:18.) „Jsem vaším přímluvcem u Otce.“ (NaS 29:5; viz také NaS 110:14.) „Já jsem ten pastýř dobrý.“ (Jan 10:11.) „Já jsem Mesiáš, Král Sionu, Skála Nebe.“ (Mojžíš 7:53.) „Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti… [ani] žízniti.“ (Jan 6:35.) „Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest.“ (Jan 15:1.) „Já jsem vzkříšení i život.“ (Jan 11:25.) „Já jsem… hvězda jasná a jitřní“ (Zjevení 22:16), „[Ježíš Kristus, Vykupitel váš, Veliký] Já Jsem“ (NaS 29:1).
On je Prostředník (viz 1. Timoteovi 2:5), Spasitel (viz Lukáš 2:11), Vykupitel (viz NaS 18:47), Hlava církve (viz Efezským 5:23), její hlavní Úhelný kámen (viz Efezským 2:20). Posledního dne „bude Bůh [souditi lidi]… podlé [evangelia] skrze Jezukrista.“ (Římanům 2:16; viz také Mormon 3:20.)
„Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal“ (Jan 3:16); „pročež, vykoupení přichází ve Svatém Mesiáši a skrze něj; neboť on je pln milosti a pravdy“. (2. Nefi 2:6.)
Proroku Josephu Smithovi byla často pokládána otázka: „Jaké jsou základní zásady vašeho náboženství?“
„Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků týkající se Ježíše Krista – že zemřel, byl pohřben, opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, je k tomu pouze přidáno.“1
Pokora Ježíše Krista
Ve chvíli, kdy byl Pán před svým ukřižováním zatýkán, přišel právě z Getseman. V okamžiku, kdy byl zrazen, Petr vytáhl meč proti Malchovi, služebníkovi velekněze. Ježíš řekl:
„Obrať meč svůj v místo jeho…
Zdaliž mníš, že bych nyní nemohl prositi Otce svého, a vydal by mi více nežli dvanácte houfů andělů?“ (Matouš 26:52–53.)
Pán zůstal během veškerého posměchu, hrubého zacházení, bičování a závěrečné trýzně při ukřižování tichý a poddajný – totiž vyjma jedné chvíle v tomto napjatém dramatu, která odhaluje samotné základy křesťanské nauky. K oné chvíli došlo během soudního řízení. Pilát, který měl nyní strach, řekl Ježíšovi: „Nemluvíš se mnou? Nevíš-liž, že mám moc ukřižovati tě, a moc mám propustiti tebe?“ (Jan 19:10.)
Lze si jen představit onu tichou majestátnost, když Pán promluvil: „Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo dáno s hůry.“ (Jan 19:11.) To, co se stalo potom, se nestalo proto, že Pilát měl moc to učinit, ale proto, že Pán měl vůli to přijmout.
„Já pokládám duši svou,“ řekl Pán, „abych ji zase vzal.
Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji.“ (Jan 10:17–18.)
Usmíření Ježíše Krista
Mnozí lidé, před Kristovým ukřižováním i po něm, ochotně obětovali svůj život jako výraz nesobeckého hrdinského činu. Nikdo však neprošel tím, čím prošel Kristus. Na Něm spočívalo břímě všech lidských přestupků, veškeré lidské viny. A v sázce bylo usmíření. Skrze Jeho ochotný skutek mohly být milosrdenství a spravedlnost smířeny, mohl být zachován věčný zákon a mohlo být zajištěno zprostředkování, bez něhož by smrtelný člověk nemohl být vykoupen.
On se rozhodl přijmout trest v zájmu celého lidstva za celkový souhrn veškeré zlovolnosti a neřesti; za brutalitu, nemorálnost, zvrácenost a zkaženost; za závislosti; za zabíjení a týrání a teror – za všechno to, co kdy proběhlo nebo co kdy proběhne na této zemi. Tímto rozhodnutím také čelil nesmírné moci onoho zlého, který nebyl omezen fyzickým tělem ani nebyl podroben bolesti smrtelného těla. Takové byly Getsemany!
Jak bylo usmíření uskutečněno, nevíme. Žádný smrtelník nebyl svědkem toho, jak se zlo odvrátilo a s hanbou se skrylo před Světlem této čisté bytosti. Ani veškerá zlovolnost nemohla uhasit ono Světlo. Když bylo vykonáno to, co vykonáno být mělo, výkupné bylo zaplaceno. Smrt a peklo se zřeklo svého nároku na všechny ty, kteří budou činit pokání. Lidé se konečně stali svobodnými. A tak se každá duše, která kdy žila, mohla rozhodnout, zda se dotkne tohoto Světla a bude vykoupena.
Díky této nekonečné oběti „skrze [toto] usmíření Kristovo může býti spaseno veškeré lidstvo, skrze poslušnost zákonů a obřadů evangelia“. (Články víry 1:3.)
Slovo „usmíření“ v písmech
Anglické slovo atonement [usmíření] je ve skutečnosti složeno ze tří slov: at-one-ment, což znamená sjednotit; být zajedno s Bohem; smířit se, uvést v soulad, napravit.
Věděli jste však, že slovo atonement [usmíření] se v anglickém Novém zákoně objevuje pouze jednou? Pouze jedinkrát! Cituji z Pavlova dopisu Římanům:
„Kristus umřel za nás.
… Smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho, nadtoť smířeni jsouce, spaseni budeme skrze život jeho.
A ne jen to, ale chlubíme se i Bohem, skrze Pána našeho Jezukrista, skrze něhož nyní smíření jsme došli.“ (Římanům 5:8, 10–11; zvýraznění přidáno.)
Pouze v tomto jediném případě se v anglickém Novém zákoně vyskytuje slovo atonement [usmíření]. Ze všech těch slov! Nebylo to neznámé slovo, protože se často používalo ve Starém zákoně ve spojitosti se zákonem Mojžíšovým, ale pouze jednou bylo použito v anglickém Novém zákoně. Myslím, že to stojí za povšimnutí.
Napadá mě jediné vysvětlení. Nacházíme ho v Knize Mormonově. Nefi svědčil o tom, že Bible kdysi „obsahovala plnost evangelia Páně, o němž vydává svědectví dvanáct apoštolů“ a že „poté, co [tato slova] vyjdou rukou dvanácti apoštolů Beránkových od Židů k pohanům, vidíš utváření oné veliké a ohavné církve, jež je nejohavnější ze všech církví; neboť viz, vyňali z evangelia Beránkova mnohé části, jež jsou jasné a převelice cenné; a také mnohé smlouvy Páně vyňali“. (1. Nefi 13:24, 26.)
Jákob popsal onu velikou a ohavnou církev těmito slovy: „Pročež, ten, kdo bojuje proti Sionu, jak Žid, tak pohan, jak porobený, tak svobodný, jak muž, tak žena, zahyne; neboť to jsou ti, kteří jsou smilnicí vší země; neboť ti, kteří nejsou pro mne, jsou proti mně, praví náš Bůh.“ (2. Nefi 10:16.)
Nefi také řekl: „Pro mnohé jasné a cenné věci, jež byly z této knihy vyňaty,… přemnozí klopýtají, ano, natolik, že Satan má nad nimi velikou moc.“ (1. Nefi 13:29.) Poté prorokoval, že tyto cenné věci budou znovuzřízeny (viz 1. Nefi 13:34–35).
A ony skutečně znovuzřízeny byly. V anglické Knize Mormonově se slovo usmířit ve všech možných tvarech a časech objevuje 39krát. Cituji jen jeden verš z Almy: „A nyní, plán milosrdenství by nemohl býti uskutečněn, pokud by nebylo učiněno usmíření; tudíž Bůh sám usmiřuje hříchy světa, aby uskutečnil plán milosrdenství, aby uspokojil požadavky spravedlnosti, aby Bůh mohl býti dokonalým, spravedlným Bohem, a také Bohem milosrdným.“ (Alma 42:15; zvýraznění přidáno.)
Pouze jednou v Novém zákoně, ale 39krát v Knize Mormonově. Jaký lepší důkaz lze uvést, že Kniha Mormonova je vskutku dalším svědectvím o Ježíši Kristu?
A to není vše. Slova usmířit a usmíření se v různých formách objevují pětkrát v Nauce a smlouvách a dvakrát v Drahocenné perle. Celkem čtyřicet sedm nesmírně důležitých výskytů. A to ještě není vše! Stovky dalších veršů pomáhají usmíření vysvětlit.
Svoboda jednání
Cenu nutnou k uskutečnění usmíření zaplatil Pán bez donucení, neboť svoboda jednání je svrchovanou zásadou. Podle plánu se musí svoboda jednání respektovat. Bylo tomu tak již od počátku, od Edenu.
„Pán řekl Enochovi: Viz tyto bratří své; jsou dílem mých vlastních rukou, a já jsem jim dal poznání jejich v onen den, kdy jsem je stvořil; a v zahradě Eden jsem dal člověku svobodu jednání.“ (Mojžíš 7:32.)
Ať již se v Edenu stalo cokoli dalšího, Adam se v onom vrcholném okamžiku zkoušky rozhodl. Poté, co Pán přikázal Adamovi a Evě, aby se množili a zalidnili zemi, a přikázal jim, aby nepožili ze stromu poznání dobrého a zlého, řekl: „Nicméně, můžeš se sám rozhodnouti, neboť to je ti dáno; ale pamatuj, že to zakazuji, neboť v ten den, kdy z něho pojíš, zajisté zemřeš.“ (Mojžíš 3:17.)
Bylo by až příliš rozporuplné, kdyby byl člověk uveden do smrtelnosti násilím. To by odporovalo samotnému zákonu, který byl pro tento plán zcela zásadní. Tento plán stanovil, že každé duchovní dítě Boží obdrží smrtelné tělo a že každé bude zkoušeno. Adam si uvědomoval, že to tak musí být, a rozhodl se. „Adam padl, aby lidé mohli býti; a lidé jsou, aby mohli míti radost.“ (2. Nefi 2:25.)
Adam a Eva odvážně vykročili kupředu a množili se a zalidnili zemi, jak jim bylo přikázáno. Stvoření jejich těl podle obrazu Božího, jako samostatné stvoření, bylo klíčovou součástí plánu. Jejich následný pád byl nezbytný, aby mohly existovat podmínky smrtelnosti a plán se mohl dále naplňovat.
Nezbytnost usmíření
Nefi popsal, co by se stalo s naším tělem a duchem, pokud by nebylo „nekonečného usmíření“. „Duchové naši,“ řekl Nefi, „by se museli státi podobnými [ďáblu].“ (Viz 2. Nefi 9:7–10.)
Zřídkakdy používám slovo absolutně. Zřídkakdy je totiž vhodné ho použít. Nyní ho použiji – dokonce dvakrát:
Kvůli pádu bylo usmíření absolutně nezbytné pro to, aby se mohlo uskutečnit vzkříšení a aby mohla být překonána fyzická smrt.
Usmíření bylo absolutně nezbytné pro to, aby se lidé mohli očistit od hříchu a překonat druhou smrt, smrt duchovní, což je oddělení od našeho Otce v nebi, neboť písma se osmkrát zmiňují o tom, že nic nečistého nemůže vstoupit do přítomnosti Boží (viz 1. Nefi 10:21; 15:34; Alma 7:21; 11:37; 40:26; Helaman 8:25; 3. Nefi 27:19; Mojžíš 6:57).
Ona slova z písem: „Můžeš se sám rozhodnouti, neboť to je ti dáno“ (Mojžíš 3:17) představila Adamovi a Evě a jejich potomstvu veškerá rizika spojená se smrtelností. Ve smrtelnosti se mohou lidé svobodně rozhodovat, a z každého rozhodnutí vyplývá následek. Rozhodnutí, které Adam učinil, uvedlo do pohybu zákon spravedlnosti, který požaduje, aby trestem za neposlušnost byla smrt.
Avšak ona slova pronesená při soudním řízení: „Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo dáno s hůry“ (Jan 19:11) potvrdila, že milosrdenství je stejně důležité. Byl poslán vykupitel, aby zaplatil dluh a osvobodil lidi. Takový byl plán.
Almův syn Korianton se domníval, že je nespravedlivé, aby po hříchu musel následovat trest, domníval se, že není nutné trestat. Alma poskytl svému synovi důležité ponaučení, když jeho, a tím i nás, učil plánu vykoupení. Když Alma mluvil o usmíření, řekl: „Nyní, pokání by nemohlo přijíti k člověku, pokud by nebylo trestu.“ (Alma 42:16.)
Pokud je trest cenou, kterou je třeba skrze pokání zaplatit, pak je tato cena velmi nízká. Následky, dokonce i ty bolestivé, nás ochraňují. To lze vidět i na jednoduchém příkladu dítěte, které zapláče bolestí, když se prstem dotkne ohně. Kdyby dítě nepociťovalo bolest, mohl by jej oheň zahubit.
Požehnání plynoucí z pokání
Bez váhání přiznávám, že ve světě bez pokání bych nenašel pokoj ani štěstí ani pocit bezpečí. Nevím, co bych dělal, kdybych neměl žádnou možnost smazat své chyby. To utrpení by bylo nesnesitelné. Možná by tomu bylo ve vašem případě jinak, ale v mém nikoli.
Usmíření bylo vykonáno. Vždy a stále nám uděluje milost, aby nás osvobodilo od přestupků a smrti, pokud jen činíme pokání. Pokání je únikovou cestou z toho všeho. Pokání je klíčem, kterým můžeme odemknout vězení zevnitř. Tento klíč máme na dosah a můžeme se svobodně rozhodnout, zda ho použijeme.
Jak nadpozemsky drahocenná je svoboda! Jak nesmírně cenná je svoboda jednání!
Lucifer chytře manipuluje s našimi rozhodnutími a podvádí nás ohledně hříchu a následků. On a jeho andělé nás pokoušejí, abychom byli nehodnými, dokonce zlovolnými. Avšak nemůže – v celé věčnosti nemůže, ani veškerou svou silou nemůže – nás zcela zničit, nemůže to učinit bez našeho svolení. Kdyby člověk dostal svobodu jednání bez usmíření, byl by to zkázonosný dar.
Stvořeni k Jeho obrazu
V Genesis, v Mojžíšovi, v Abrahamovi, v Knize Mormonově a při obdarování se učíme tomu, že smrtelné tělo člověka bylo stvořeno k obrazu Božímu v rámci samostatného stvoření. Kdyby se stvoření uskutečnilo jiným způsobem, nemohl by přijít pád.
Pokud by lidé byli pouhými zvířaty, pak bychom logicky měli svobodu bez odpovědnosti.
Jsem si velmi dobře vědom toho, že mezi učenými lidmi jsou takoví, kteří pohlížejí dolů, ke zvířatům a kamením, aby tam našli původ člověka. Nezkoumají sami sebe, aby tam našli ducha. Školí se v tom, že měří vše podle času, po tisících a milionech let, a říkají, že tato zvířata, která se nazývají lidmi, všechna vznikla náhodou. Mohou tak svobodně činit, neboť mají svobodu jednání.
Avšak i my máme svobodu jednání. My vzhlížíme vzhůru a ve vesmíru vidíme dílo rukou Božích a měříme vše po epochách, po érách, po dispensacích, po věčnostech. A to mnohé, co neznáme, přijímáme vírou.
Toto však víme! Že vše bylo naplánováno „dříve než svět byl“. (NaS 38:1; viz také NaS 49:17; 76:13, 39; 93:7; Abraham 3:22–25.) Události od stvoření až po poslední, závěrečnou epizodu, nejsou založeny na náhodě; jsou založeny na rozhodnutí! Tak to zkrátka bylo naplánováno.
Toto víme! Tuto jednoduchou pravdu! Kdyby nebylo stvoření a pádu, nebylo by zapotřebí žádného usmíření, ani Vykupitele, který by byl naším prostředníkem. Pak by nemuselo být ani Krista.
Symboly usmíření
V Getsemanech i na Golgotě byla prolita Spasitelova krev. Stovky let předtím byly ustanoveny přesnice jako symbol a předobraz toho, co má přijít. Byl to obřad, který měl být dodržován na věky. (Viz Exodus 12.)
Když byla nad Egyptem vyhlášena smrtící pohroma, bylo každé izraelitské rodině přikázáno, aby vzala beránka – prvorozeného, samce, bez poskvrny. Tento velikonoční beránek byl zabit, aniž mu byly zlámány kosti, a jeho krví se označily veřeje domu. Pán slíbil, že anděl smrti přejde kolem domů, které budou takto označeny, a nezabije ty, kteří jsou uvnitř. Tak byli spaseni krví beránka.
Po ukřižování Pána zákon oběti již nepožadoval prolévání krve. Toto bylo učiněno, jak Pavel učil Židy, jednou provždy, jedna oběť za hříchy navždy. (Viz Židům 10:10, 12.) Od té doby má být obětí zlomené srdce a zkroušený duch – neboli pokání.
A přesnice budou na věky slaveny jako svátost, při níž obnovujeme smlouvu křtu a přijímáme ji na památku těla Beránka Božího a Jeho krve, která za nás byla prolita.
Není bezvýznamné, že tento symbol se znovu objevuje ve Slově moudrosti. Kromě zaslíbení, že Svatí v této generaci, kteří jsou poslušni tohoto zákona, obdrží zdraví a veliké poklady poznání, se zde slibuje: „Já, Pán, jim dávám zaslíbení, že ničící anděl projde kolem nich, jako kolem dětí Izraele, a nezabije je.“ (NaS 89:21.)
Nedokáži popsat své pocity týkající se usmíření, aniž bych nebyl dojat. Vyvolává to ve mně ty nejhlubší pocity vděčnosti a závazku. Má duše se upíná k tomu, kdo usmíření uskutečnil – k tomuto Kristu, našemu Spasiteli, jehož jsem svědkem. Svědčím o Něm. On je náš Pán, náš Vykupitel, náš Přímluvce u Otce. On nás vykoupil svou krví.
Činím si pokorně nárok na usmíření Kristovo. Nestydím se pokleknout a uctívat našeho Otce a Jeho Syna. Neboť mám svobodu jednání a rozhodl jsem se, že tak budu činit!