Poselství Prvního předsednictva
Rozvíjení křesťanských vlastností
Během mého profesionálního života jako pilota aerolinií mě občas v kokpitu letadla navštívili pasažéři. Ptali se mě na mnoho spínačů, zařízení, systémů a postupů a na to, jak všechno toto technické vybavení umožňuje tak obrovskému a krásnému letadlu létat.
Já jsem vždy vysvětloval, že tento létající stroj, aby poskytl pasažérům pohodlí a bezpečí, musí mít skvělý aerodynamický tvar, mnoho pomocných systémů a programů a silné motory.
Abych své vysvětlení zjednodušil, zaměřil jsem se na to základní – dodával jsem, že to jediné, co je skutečně potřeba, je silný tah vpřed, mocný vztlak vzhůru a správná letová výška, a pak přírodní zákony přenesou letadlo i s pasažéry bezpečně přes kontinenty a oceány, přes vysoké hory a nebezpečné bouřky až k cíli.
Když jsem vzpomínal na tyto zážitky s návštěvníky kokpitu, často mě napadalo, že to, že jsme členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, nás vybízí k pokládání podobných otázek. Jaké jsou hlavní, základní zásady našeho členství v království Božím na zemi? Co nás nakonec skutečně přenese v těch nejtěžších obdobích k našemu vytouženému věčnému cíli?
Neměnné jádro evangelia
Církev a celá její organizační struktura a programy nabízejí svým členům mnoho důležitých činností s cílem pomoci rodinám a jedincům sloužit Bohu i sobě navzájem. Někdy se však může zdát, že tyto programy a činnosti jsou našemu srdci a duši bližší než hlavní nauky a zásady evangelia. Postupy, programy, zásady a organizační vzory jsou užitečné pro náš duchovní pokrok zde na zemi, avšak nezapomínejme, že podléhají změnám.
Naproti tomu jádro evangelia – nauka a zásady – se nikdy nezmění. Dodržování základních zásad evangelia vnese do života všech Svatých posledních dnů moc, sílu a duchovní soběstačnost.
Víra je zásadou moci. A my tento zdroj moci ve svém životě potřebujeme. Bůh pracuje prostřednictvím moci, ale tato moc se obvykle projevuje v odpověď na naši víru. „Víra bez skutků jest mrtvá.“ (Jakub 2:20.) Bůh pracuje podle víry svých dětí.
Prorok Joseph Smith vysvětlil: „Učím je správným zásadám, a oni se vedou sami.“1 Pro mne je toto učení nádherně přímočaré. Když se budeme snažit pochopit správné zásady evangelia, osvojit si je a žít podle nich, staneme se duchovně soběstačnějšími. Zásada duchovní soběstačnosti vyplývá ze základní nauky Církve, že Bůh nám udělil svobodu jednání. Věřím, že mravní svoboda jednání je vedle života samého jedním z největších darů, který Bůh svým dětem dal.
Když přemýšlím a přemítám o mravní svobodě jednání a jejích věčných důsledcích, uvědomuji si, že jsme skutečně duchovní děti Boží, a proto podle toho máme jednat. Díky tomuto poznání si také uvědomuji, že jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsme součástí velké celosvětové rodiny Svatých.
Organizační struktura Církve umožňuje velkou flexibilitu podle velikosti, podle růstového trendu a podle potřeb našich jednotek. Existuje základní program pro jednotky s velice jednoduchou organizační strukturou a s menším počtem shromáždění. Máme také velké sbory s velkými organizačními zdroji pro vzájemnou službu. To vše je ustanoveno v rámci inspirovaných programů Církve, aby to pomáhalo členům přicházet ke Kristu a být v něm zdokonalováni (viz Moroni 10:32).
Všechny tyto různé možnosti mají rovnocennou božskou hodnotu, protože nauka znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista je v každé jednotce stejná. Jako vysvěcený svědek Pána Ježíše Krista svědčím o tom, že On žije, že evangelium je pravdivé a že nabízí odpovědi na všechny osobní i kolektivní výzvy, kterým děti Boží na této zemi dnes čelí.
Síla věrných
V roce 2005 jsme s manželkou navštívili členy Církve v mnoha zemích po celé Evropě. V některých částech Evropy je Církev přítomna mnoho let, dokonce již od roku 1837. V Evropě existuje dlouholetá tradice věrných členů. V současnosti máme na onom kontinentě více než 400 000 členů. Když přihlédneme ke všem generacím, které v devatenáctém a v dvacátém století emigrovaly z Evropy do Ameriky, celkový počet by se snadno zněkolikanásobil.
Proč tolik věrných členů v oněch prvních dnech Církve opustilo svou vlast? Lze uvést mnoho důvodů – aby unikli pronásledování, aby pomohli budovat Církev v Americe, aby zlepšili svou ekonomickou situaci, aby byli blíže chrámu, a mnohé další.
Evropa stále pociťuje důsledky tohoto exodu. Nyní ale začíná být stále viditelnější síla, která plyne z několika generací věrných členů Církve. Jsme svědky toho, že více mladých mužů a žen a více starších manželských párů slouží na misii pro Pána; jsme svědky většího počtu chrámových sňatků; jsme svědky větší sebedůvěry a odvahy, se kterou členové sdílejí znovuzřízené evangelium. Mezi evropskými národy i v mnoha dalších částech světa existuje duchovní vakuum týkající se pravého Kristova učení. Toto vakuum musí být, může být, a bude vyplněno poselstvím znovuzřízeného evangelia – díky tomu, že naši úžasní členové budou žít podle tohoto evangelia a budou ho hlásat s větší odvahou a vírou.
Díky rozmachu Církve v Evropě máme nyní země, kde Církev působí méně než15 let. Během naší návštěvy v roce 2005 jsem mluvil s presidentem misie, který sloužil ve své vlasti, v Rusku, a který byl členem pouhých sedm let. Řekl mi: „V tomtéž měsíci, kdy jsem byl pokřtěn, jsem byl povolán presidentem odbočky.“ Měl občas pocit, že je toho na něj moc? Samozřejmě! Snažil se zavést církevní programy v plném rozsahu? Naštěstí ne! Jak v tak krátké době a v tak malé odbočce vyrostl do takové síly? Řekl: „Celou svou duší jsem věděl, že Církev je pravdivá. Nauka evangelia naplnila mou mysl i srdce. Když jsme vstoupili do Církve, cítili jsme se být součástí rodiny. Pociťovali jsme vřelost, důvěru a lásku. Bylo nás jen pár, ale všichni jsme se snažili následovat Spasitele.“
Tito členové se navzájem podporovali, dělali to nejlepší, co bylo v jejich silách, a věděli, že Církev je pravdivá. To, co ho přivedlo, nebyla organizace, ale světlo evangelia, a toto světlo tyto úžasné členy posilovalo.
V mnoha zemích je Církev stále ještě na počátku, a organizační podmínky mají občas daleko k dokonalosti. Tito členové však mohou mít v srdci dokonalé svědectví o pravdě. Když zůstanou ve své zemi a budou tam budovat Církev, nehledě na ekonomické problémy a obtíže, budoucí generace budou těmto odvážným novodobým pionýrům vděčné. Řídí se láskyplnou výzvou Prvního předsednictva pronesenou v roce 1999:
„V naší době uznal Pán za vhodné poskytnout požehnání evangelia, včetně většího počtu chrámů, mnohým částem světa. Proto bychom rádi zopakovali dlouholetou radu členům Církve, aby zůstávali ve své mateřské zemi a nestěhovali se do Spojených států…
Tím, že členové po celém světě zůstanou ve své mateřské zemi a budou pracovat na budování Církve ve své rodné zemi, dostane se jim osobně i Církvi kolektivně velkých požehnání.“2
Dovolte mi, abych připojil upozornění pro ty z nás, kteří žijí ve velkých sborech a kůlech. Musíme dbát na to, aby jádro našeho svědectví nespočívalo ve společenském rozměru církevní komunity nebo v úžasných činnostech a akcích, programech a organizacích našich sborů a kůlů. Všechny tyto věci jsou důležité a cenné – ale nestačí. Dokonce ani přátelství nestačí.
Bezpečí v poslušnosti
Uvědomujeme si, že žijeme v době nepokojů, pohrom a válek. Spolu s mnoha dalšími silně pociťujeme velkou potřebu „[ochrany] a… útočiště před bouří a před hněvem, až bude vylit bez zředění na celou zem“. (NaS 115:6.) Jak najdeme takové bezpečné místo? President Gordon B. Hinckley (1910–2008) učil: „Naše bezpečí je ve ctnosti našeho života. Naše síla je v naší spravedlivosti.“3
Vzpomeňte se mnou, jak Ježíš Kristus na počátku své služby ve smrtelnosti jasně a přímo nabádal své apoštoly: „Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.“ (Matouš 4:19.) Toto byl také počátek služby Dvanácti apoštolů, a já předpokládám, že měli pocit nedostatečnosti. Dovolte mi, abych podotkl, že sám Spasitel nám zde dává lekci ohledně hlavní nauky a ohledně priorit v životě. Každý z nás osobně nejprve musíme „jít za Ním“, a když tak činíme, Spasitel nám bude žehnat větší schopností, než je ta naše, abychom se stali takovými, jakými si nás přeje mít.
Následovat Krista znamená stát se více takovým, jako je On. Znamená to učit se z Jeho povahy. Jako duchovní děti Nebeského Otce máme schopnost začlenit křesťanské vlastnosti do svého života a charakteru. Spasitel nás vyzývá, abychom se učili Jeho evangeliu tím, že budeme žít podle Jeho učení. Následovat Ho znamená uplatňovat správné zásady a potom být svědky požehnání, jež následují. Tento proces je velmi složitý, a zároveň velmi jednoduchý. Dávní i novodobí proroci ho popisují dvěma slovy: „Dodržuj přikázání“ – nic více, nic méně.
Osvojování si křesťanských vlastností v našem životě není snadným úkolem, zejména když se přesuneme od všeobecností a abstrakcí a začneme se zabývat skutečným životem. Zkouška spočívá v tom, zda praktikujeme to, co hlásáme. Tato zkouška v reálném životě spočívá v tom, že křesťanské vlastnosti se musejí stát viditelnými v našem životě – ať již jsme manželem nebo manželkou, otcem nebo matkou, synem nebo dcerou, ve vztahu k našim přátelům, v našem zaměstnání, v naší firmě i ve volném čase. Tím, že se nám postupně stále lépe daří „jednati ve vší svatosti před [Ním]“ (NaS 43:9), můžeme rozpoznat svůj růst, a podobně ho rozpoznají i ostatní.
Písma popisují mnoho křesťanských vlastností, které si během svého života potřebujeme osvojit. Patří mezi ně poznání a pokora, pravá láska a láska, poslušnost a píle, víra a naděje. (Viz NaS 4:5–6.) Tyto osobní charakterové vlastnosti jsou nezávislé na organizačním stavu naší církevní jednotky, na našich ekonomických poměrech, naší rodinné situaci, kultuře, rase či jazyku. Křesťanské vlastnosti jsou darem od Boha. A bez Jeho pomoci je nemůžeme rozvíjet.
Důvěra v Jeho moc
Pomoc, kterou my všichni potřebujeme, získáváme bezplatně skrze Usmíření Ježíše Krista. Mít víru v Ježíše Krista a v Jeho Usmíření znamená, že se na Něj plně spoléháme – důvěřujeme Jeho nekonečné moci, inteligenci a lásce. Křesťanské vlastnosti přicházejí do našeho života tehdy, když spravedlivě používáme svobodu jednání. Víra v Ježíše Krista vede ke skutku. Máme-li víru v Krista, důvěřujeme Pánu natolik, že následujeme Jeho přikázání – i když úplně nerozumíme jejich důvodům. Při snaze stát se více takovými, jako je Spasitel, musíme pravidelně přehodnocovat svůj život, a pomocí opravdového pokání se musíme spoléhat na zásluhy Ježíše Krista a na požehnání Jeho Usmíření.
Osvojování si křesťanských vlastností může být bolestivý proces. Musíme být připraveni přijímat vedení a pokárání od Pána a Jeho služebníků. Například díky pravidelným celosvětovým konferencím Církve – díky hudbě a mluvenému slovu, které na těchto konferencích zaznívá – pociťujeme a přijímáme duchovní moc, vedení a požehnání „z výsosti“. (NaS 43:16.) Je to chvíle, kdy hlas osobní inspirace a zjevení přináší pokoj naší duši a učí nás, jak se stát více takovými, jako je Kristus. Tento hlas bude tak vítaný, jako hlas drahého přítele, a naplní naši duši, bude-li naše srdce dostatečně zkroušené.
Budeme-li se stávat více takovými, jako je Spasitel, naše schopnost „[rozhojniti se] v naději skrze moc Ducha svatého“ (Římanům 15:13) poroste. Odložíme „věci tohoto světa a [budeme] hledati věci světa lepšího“. (NaS 25:10.)
To mě vede zpátky k mé aerodynamické analogii. Mluvil jsem o tom, že je třeba se zaměřovat na základy. A křesťanské vlastnosti jsou těmito základy. Jsou základními zásadami, které vytvoří vítr pod našimi křídly. Když si budeme v životě osvojovat krok za krokem křesťanské vlastnosti, ponesou nás „jakoby na křídlech orlích“. (NaS 124:18.) Naše víra v Ježíše Krista dodá sílu a silný tah vpřed; naše neochvějná a aktivní naděje dodá mocný vztlak. Víra i naděje nás pak přenesou přes oceány pokušení, přes hory strastí a zavedou nás bezpečně do našeho věčného domova a cíle.